2. listopadu 2016

Nějaký antifeminista ochotný a schopný věcně diskutovat? Dekonstrukce minulého příspěvku.

Minulý příspěvek "Zuřivá feministka, příšera s jediným cílem: ničit chudáky muže. Až na to, že.." zaznamenal velkou odezvu. Aby ne. Dovolila jsem si v něm být ostrá a pak jsem ho hodila do hnízda názorových oponentů. Nemám problém s věcnou kritikou, naopak ji vítám, protože jen sporem, otázkou nebo pochybou se myšlenky posouvají dopředu. Ovšem z těch negativních reakcí žádná neobsahovala nic věcného, o co by se dalo jakkoli opřít. Prý to byl jednoduše "nenávistný, hysterický, iracionální žblept."

To je pro mě strašně zajímavý náhled, protože já tam vidím spoustu racionálních bodů a věcí, na které by se dalo nějak věcně (proti)argumentovat. A ještě kdybych byla sama, kdo si to myslí, řeknu si ok - opravdu jsi napsala něco nesmyslného, co nikdo nepochopil. Jenže já vím, že je taky spousta lidí, kterým se text líbil, dával jim smysl a na jeho základě bychom se dokázali dlouhé hodiny bavit.

To je pro mě matoucí a strašně ráda bych tomu více porozuměla. Moc moc bych si přála, kdyby se mezi publikem našel někdo, kdo mě teď strašně nenávidí, pohrdá mnou, má mě za iracionální a zamindrákovanou hysterku, kdyby se ozval a pokusil se se mnou vést věcnou neosobní diskusi.

Vážně. My feministky jsme vždy osočeny, že se s námi nedá diskutovat. Tak já natahuju ruku a prosím někoho z těch, kdo se cítí být vůči mně silně vyhraněn, aby se mnou vedl tu diskusi, případně mi ukázal, jak se to správně dělá, pokud já to dělat nedokážu.

Vykopnu ji tím, že vysvětlím, jak chápu svůj text a proložím to otázkami.

***

Text vznikl jako reakce na tezi po linii "právě jsem si potvrdil, že všechny stereotypy o zuřivých feministkách jsou pravdivé." Ano, to slýchám často. Stereotyp, že proponenty feminismu jsou zamindrákované ošklivky, které řeší jen hlouposti. Takže odtud jsem se odpíchla.

V první části textu jsem načrtla karikaturu toho, jak antifeministé o feministkách často mluví. 

Otázky č.1: Představujete si, že takto vypadá typická feministka? Ano, nebo ne? Kdo jsou podle vás proponenti feminismu?

V druhé části textu jsem tyto dva stereotypy - zuřivou zamindrákovanou feministku a řešení banalit a smyšlených problémů - konfrontovala s realitou, tj. kdo všechno se hlásí k feminismu a jaké problémy feminismus řeší.

Otázky č.2: Jak si vysvětlujete, že se k feminismu hlásí i světoví lídři, politici, vědci? Jaké důvody mají muži hlásit se k feminismu? A kde se to bere v ženách starších, zadaných, s dětmi, v ženách, které se prosadily, jsou slavné, úspěšné, něco dokázaly?

Otázky č.3: Jsou znásilnění, sexuální obtěžování, domácí násilí, nerovnoměrné rozložení péče o domácnost, děti a jiné závislé osoby, objektifikace ženského těla, větší důraz na vzhled žen oproti jejím schopnostem a osobnosti, feminizace chudoby a vnímání žen jako méně schopných natolik, že je v pořádku, že jsou mnohem méně zastoupeny při správě věcí veřejných a společných - marginální a banální problémy? A že si je navzdory všem statistikám světa vymýšlíme?

***

Opakuji: býváme osočováni z neschopnosti diskutovat, z hysterie a iracionality. Takže prosím, tady je prostor. Každý jeden z vás, kteří se na rozdíl ode mě máte za rozumné, vyrovnané a racionální, máte šanci to prokázat v praxi. Odpovězte mi na položené otázky. Nebo vysvětlete, čím jsou položené otázky hysterické a iracionální.

31. října 2016

Zuřivá feministka, příšera s jediným cílem: ničit chudáky muže. Až na to, že..

Pánové a dámy, hrdí antifeministi.

Já vím! Tak jste si krásně žili a najednou se ze všech možných děr a močálů plazí takové ošklivé potvory - feministky! Všechny jsou stejné: ošklivé, chlupaté, zamindrákované, zapšklé, zoufalé, nikdo je nechce, kolo by si o ně neopřel, jsou ze sebe nešťastné, jsou neúspěšné, nedokáží se prosadit - a hledají vinu všude, jen ne u sebe.

Tak si za cíl svých mindráků, frustrace a vzteku vzaly skupinu těch nejzranitelnějších: lidí, kteří už si tolik v historii vytrpěli a také dnes to mají ze všech nejhorší: muži.

Víme to všichni: feministky nenávidí muže. Všechny do jednoho, každého jednotlivého. Jak to má penis, hned by se to mělo věšet. Feministky pálí podprsenky, šmikají penisy a s radostí chodí na potrat, když se dozvědí, že čekají chlapce. Alternativně ze z nich stávají lesbičky.

Až na to, že..

* Až se příště Barack Obama nebo Justin Trudeau otevřeně přihlásí k tomu, že jsou feministy, připomeňte si, že jsou to jen výše popsané zamindrákované zuřivé feministky.

* Až se příště potkáte v diskusi nějakého muže-feministu, připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až se příště k feminismu přihlásí žena starší, vdaná, úspěšná - př. politička, vědkyně - připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až se v některém zahraničním médiu dočtete o tom, že muž zabil svou bývalou partnerku nebo ženu, která s ním odmítla jít na schůzku, připomeňte si, že to byla jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až se vaše sestra přizná rodině, že ji manžel už roky mlátí a ponižuje, připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až přijde domů vaše manželka, že v práci na bonusech nedostala nic, ale její mužští kolegové dost, připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až přijde domů vaše dcera s tím, že už nechce dělat sport, matematiku nebo počítače, protože "to není pro holky", že se raději bude malovat a že potřebuje zhubnout, připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až budete příště zase ignorovat příběh dalších a dalších znásilněných žen, kterých se nakonec na vyšetřovně ptali, co měly na sobě, proč tudy šly a kolik měly v životě sexuálních partnerů - vám to přijde ok, ale ony třeba řeknou, že jim to přišlo nedůstojné: připomeňte si, že jsou to jen výše popsané zamindrákované zuřivé feministky.

Protože my zamindrákované zuřivé feministky to máme jako sport. Jako zábavu. Děsně si to užíváme, upozorňovat na tyhle systémové problémy a ještě za to věčně schytávat výsměch, ponižování či agresi. Božínku, to je bžunda. Směju se až do příštího týdne.

(Zapomněla jsem na nějaký základní stereotyp?)

"Muži a ženy nejsou stejní" No, nejsou. ALE!

Zase manifestace patriarchálního bullshitu v podobě těchto dvou souvisejících diskusí (tady a tady). Už jsem pak rezignovala odpovídat jednotlivcům a napsala jeden obecný příspěvek. Psáno jako odpověď centrální osobě diskuse, Danu Pribáňovi, který dělá pro ČT pořady, protože cestuje cizinou v trabantu. Dan Pribáň se vyjádřil, proč se mu lépe pracuje s muži (to se dá brát), ale pak už v těch diskusích valil strašné sexistické generalizace a stereotypy.

***

Muži a ženy nejsou stejní. Ale to proto, že lidé nejsou stejní. Jako se od sebe liší muži a ženy, tak dva muži nebo dvě ženy nejsou stejní. Vy zplošťujete komplexitu člověka na jeden znak a od toho odvíjíte svůj náhled.

A to trvání na tomhle jednorozměrném vidění s sebou přináší strašně moc problémů. Z toho, jak se vyjadřujete vy a všichni, co s vámi souhlasí, je zřejmé, že pro vás ten postulát "muži a ženy nejsou stejní" znamená, že ženy jsou horší. Budete mi tvrdit že ne.. ale prosím vás, mějte aspoň trošku odvahy přiznat si, že to tak máte. Vnímáte ženy jako méně schopné. Takže to opakované ujišťování se, že "muži a ženy nejsou stejní" je pro vás zároveň už legitimním zdrojem pro nerovné zacházení, diskriminaci a znehodnocování žen.

Druhý problém je, že ta "stejnost" je v drtivé většině případů sociální konstrukt. Tady ty odkazy na výkyvy nálad žen v průběhu měsíce jsou úplně absurdní. Všichni máme hormony a všichni máme nějaké výkyvy nálad na základě tolika a tak komplexních faktorů. Ale vy to všechno opět zploštíte na jednu rovinu a na základě té hodnotíte všechno. Vsadila bych se s vámi téměř o cokoli, že kdybychom vedle sebe pracovali, vůbec nepoznáte, kdy mám menstruaci. Zato se mi nálady mění podle toho, kolik mám zrovna cukru v krvi, jak jsem se vyspala nebo jakou ostudu zase udělal pan prezident. A představte si: stejně jako muži!! I muži mají výkyvy nálad, věděl jste to? Nebo ti jsou podle vás dokonalé stroje, zatímco ženy jsou zase něco míň, hormonální, labilní, emoční trosky? Vážně, přemýšlejte nad tím, s jakými předsudky o obou pohlavích uvažujete.

A s tím souvisí třetí problém, ta "nestejnost" jako sociální konstrukt. Vy máte tohle za fakt a předsudek a s takovým už apriori hodnotíte každou situaci, kde se potkají obě pohlaví. Není to tak, že potkáte muže a ženu a hodnotíte je jako tabula rasa, z nuly. Ne. Už předem máte nastaveno to očekávání, že ona je nějaká a on je nějaký a z těmito předsudky pak tu situaci interpretujete.

!!! A to je úplně normální, děláme to tak všichni, protože prostě není v lidských silách přistupovat ke každé situaci úplně z nuly. Máme nějaké předznalosti na základě socializace a předchozí zkušenosti. Jenže tyhle předsudky občas ubližují a to velmi. Proto se na ně upozorňuje, mluví se o nich a lidé se snaží si je uvědomit a sledovat, jak moc je při hodnocení a prožívání situace ovlivňují. Proto pokud chce člověk růst, rozvíjet se, být více spravedlivý a kriticky myslící, měl by jednou za čas poslouchat ostatní, když ho upozorňují na nějakou takovouto vadu v jeho mentálních modelech a otevřít se představě, že se možná doposud trochu mýlil a mohl by něco dělat jinak a líp.

22. října 2016

Tisícovka pro děti v jesličkách, desítky milionů pro "podnikatele"

Zrovna mě rozčílilo. A je to taková typická věc, která mi dokáže otevírat kudlu v kapse a mám pocit, že bych dokázala někomu konkrétnímu dát pěstí do čumáčku.

Situace 1: Dáte ředitelce v jesličkách tisícovku pro děti. A ona je úplně upřímně dojatá a nadšená, protože bude moci udělat více a lepší balíčky pro děti k Mikulášovi.

Situace 2: síť politiků, úředníků ve veřejné správě a v polo-státních institucích, lobbistů a podnikatelů; kteří si mezi sebou handlují a předražují veřejné zakázky. Tam protékají miliony, desítky milionů, které ti jednotlivci používají na hodinky za statisíce a jachty ve Středomoří.

Z našich společných peněz.

Ale paní v jesličkách je dojatá za tisícovku.

V jak podělaném světě a systému to ku*va žijeme??

To jsou pořád kecy o našich dětech a tradiční rodině, ale ho*no.

Lid se přes rok rozčiluje nad neexistujícími uprchlíky, ale tohle jsou věci, co by nás měly hnát do ulic. Jenže to ne. Děti a péče ve skutečnosti systém nezajímají.

Jako chápete ten propastný (ne)poměr desítek milionů, které si tak nějak přirozeně tečou od nás do soukromých kapes, a že za tisícovku jde udělat pěkný den vícero dětem.

Chce se mi zvracet, fakt.

17. října 2016

Moje sociální fóbie. Mluvme více o našich "slabostech".

Poslední dobou je mi hůř, takže i obtížněji zvládám situace, které bych běžně spíš neřešila nebo rozhodně ne tolik a negativně. Mluvím o různých sociálních interakcích, které ve mně vyvolávají (ještě větší) úzkost a diskomfort. Není mi dobře v jejich očekávání, pak je zvládnu úplně normálně, po nich se mi zase udělá nevolno a chvíli je rozdýchávám.

Jako příklady mám různé telefonování. Když mám někam volat já, odkládám to, pak si připravuju, co řeknu a když to vyřídím, trochu se klepu a zároveň si nadávám, proč s tím mám takový problém, když samotnou tu akci zvládám normálně. Proč se mi kolem toho vyvolává takový diskomfort? Když volá někdo mně, je to jak kudla do srdce a úplně nejraději to ignoruju a říkám si - "Vys*r se na to, člověče, a pošli mi sms."

Další: v pokoji mám velký kus nábytku, pro který si za chvíli přijedou lidi z inzerátu. Pan domácí u toho chce být, což chápu a jsem ráda. Ale ta představa cizích lidí a různé dynamiky mezi námi, nutnost small talku a opakování a ujišťování a děkování, to všechno mi tak vadí, předem vyčerpává a obtěžuje. Vím, že to zvládnu, ale nevadilo by mi, kdyby se to obešlo beze mě.

Rozhazují mě i mnohem menší a hlavně i pozitivní interakce. Typicky - napíšu někomu (polo)cizímu něco pěkného a on mi překvapeně napíše zpět, díky a radost, že ho někdo pochválil. Pochválí mě zpátky - a mně se z toho udělá nevolno. A musím si od toho odpočnout několik hodin nebo dní, než jsem schopná opět reagovat.

***

Všechny tyhle věci si vyhodnocuji jako důsledky a manifestace mé neuroatypie (tohle slovo moc v ČR nepotkávám, ale je přesné a nemá negativní konotace, takže ho hodlám zavádět): úzkostná porucha, hypersenzitivita, introverze, sociální fóbie. Ty věci se různě překrývají a kombinují; vědci se jim teprve teď začínají více věnovat, takže ty pojmy nejsou jasně definovatelné a oddělitelné; možná jedno automaticky plyne z druhého nebo bez sebe některé nemohou být a jiné se potkaly náhodou.

Každopádně se o tom všem málo mluví. Na všechny tyhle koncepty jsem si přišla sama poslední rok, dva, tři. Do té doby jsem si jednoduše myslela, že jsem vadná, protože zažívám něco, o čem jsem neslyšela. Tudíž jsem si musela odvodit, že to mám jen já - ostatní tyhle potíže neznají. 

A pak jsem přeci jen začala na internetech potkávat zmínky a pak člověk narazí na nějakou průlomovou knihu, text, komunitu, stránku na FB a najednou čte, že to, co prožívá, má hromada dalších lidí. To je nehorázná úleva.

Na základě téhle opakované zkušenosti usiluju v životě o co největší autenticitu a upřímnost - mluvit nahlas o svých slabostech, podivnostech, jinakosti, o tom, co bych dřív považovala za vadu.

A vyplácí se to: pokaždé, když na sebe zase něco takového prásknu, ozve se více lidí, že oni to tak mají taky. A přidávají další podobné zkušenosti a ostatní na to "Ano, přesně!" a vznikne mezi námi taková pěkná atmosféra porozumění, kde člověka nesoudí, ale osvobodí od toho sebe-znehodnocování. 

Pokaždé se díky tomu - tu o malý krůček, tu skokově - cítím zase pohodlněji ve vlastní kůži, ve svém přirozeném nastavení, které se často bije se socializací a vnímanou normou. 

***

A akorát mě na tom vždycky štve, že se to pořád děje málo. Že existuje představa člověka - robota a standardizované jednotky, kdy jsme jeden jako druhý, bez odchylek, podivností a slabostí. Ty v sobě potlačujeme nebo o nich alespoň mlčíme, abychom před ostatními nebyli za blázny, podivíny a slabochy. 

Při tom dlouhodobě docházím k tomu, že být "silný člověk" není o tom, že v sobě ty lidské slabosti a divnosti tlumíme, ale naopak: víme o nich, mluvíme o nich, přijímáme je jako naši přirozenou součást. Ano, pracujeme na tom, aby nás neomezovaly v běžném fungování nebo abychom někomu neubližovali. Ale abychom se nebrali jako vadní, protože máme slabost nebo odchylku, kterou - zdá se - jiní nemají. Mají. Nebo mají zase jinou v oblasti, kde my jsme suverénní a totálně v pohodlí. 

Prostě jsme všichni "jen" lidi. Škoda, že si pořád neautenticky a k vlastní újmě hrajeme na něco jiného.

11. října 2016

Lidi věčně nespokojení. Frustruje mě negace mezi lidmi, kteří se mají sakra dobře.

Jako nejčastěji, když se rozepíšu: už dlouho pozoruji nějaký jev, nějaký vzorec nebo mám ze společnosti nějaký dojem. Pak se to manifestuje na konkrétní věci - to mě nakope to sepsat a generalizovat. Samozřejmě nic z toho neplatí absolutně, jsou tam další faktory a limity, blablabla. Just sayin'.

***

Dlouhodobě pozoruji, cítím a vadí mi, kolik negace a nespokojenosti je mezi lidmi. A zdá se mi, že příliš mnoho z těch nespokojených se má ve skutečnosti skvěle. Mnohem líp než jiní lidé, kteří si třeba ale zdaleka tolik nestěžují, nelitují se.

Z hlediska místa ve světě i času v historii si žijeme nejlíp, co kdy kde bylo. A stejně, když člověk sleduje média, poslouchá lidi, čte on-line diskuse, někdy má dojem, že úplně všechno je špatně. A já prostě nevěřím, že to tak objektivně je.

Někteří lidé prostě neumějí nebo snad ani nechtějí být šťastní a spokojení. Nedívají se na to, co mají, neváží si toho, koukají jen, co ještě nemají, hledají kolem sebe ty negativní věci, vztahují je na sebe a pak se litují a nenávidí a šíří tu zášť kolem sebe, protože misery loves company

***

Vytáhla jsem mámu do pěkné restaurace. Nejen na jídlo, ale na zážitek. Na společný čas, na atmosféru toho místa - mají to tam stylově zařízené, krásný nábytek, promyšlené doplňky, sladěné detaily. Zajímavý výběr jídla a hlavně pití, kávy a zákusků. Člověk nemusí mít všechno najednou, aby i ty ostatní věci mohl ocenit.

Když jdu takhle s někým ven a nespěcháme, je to o celém tom prožitku, o vnímání vjemů všemi smysly. Oceňuji detaily, srovnávám s jinými místy a službami, které jsem zažila, užívám si ten okamžik.

Ne tak moje máma. Přestože jsme vůbec nikam nespěchaly a ona to neplatila, byla prostě nespokojená. Pořád se ohlížela, kdy už přijde obsluha - vzít si objednávku, přinést pití, přinést jídlo. Říkám "Mami uklidni se a přestaň. Není to jen o tom, že dosedneš, objednáš si, za tři minuty dostaneš ohřátý polotovar, narveš ho do sebe a za dvacet minut odcházíš. Jsme tu hlavně proto, abychom byly spolu, prohlížely si věci kolem, aby nás někdo opečovával, ale v klidu."

Já to tak cítím, ale na ní jsem viděla, jak ji to míjí. Že má celou tu situaci úplně jinak nacítěnou, že má jiná očekávání, jiné pojetí času, vnímání a prožívání.

***

Chápu, že každý vnímáme a prožíváme jinak. A že já nemohu ostatním vnucovat to svoje. Ale přeci jen mě celkem silně vzteká a frustruje, když vidím mezi lidmi tolik nespokojenosti a negace, a při tom vím, že jejich objektivní podmínky k životu jsou neutrální, ale častěji dobré nebo vynikající. 

A ještě víc mě se*e, že část těch lidí tu negaci a věčnou nespokojenost zvrací do našeho společného veřejného prostoru, čímž ho zakalují a kazí život i nám, co chceme vidět sklenici poloplnou a umíme si užívat čas a prožívat radost z dennodenních maličkostí i života obecně.

PS: Omg, je tady to, že si raději volím být spokojená než ne, to "dobroser"? A to je špatně, protože..?

8. října 2016

Zase jiné postřehy ke krajským volbám

Docela neemotivní, myslím. Necítila jsem v těhle volbách moc velký emoční vklad (to už spíš v referendu o brexitu nebo v amerických prezidentských volbách). Výsledek mě nijak zásadně nepřekvapil ani nepohoršil. Podle mě mohlo být hůř (haha).

***

Moje mamka je takový ten normální člověk. Ten běžný, který se o politiku a veřejné dění spíš nezajímá. Jen tak, co dolétne z televize. Je to pro mě velmi hodnotné sledovat a občas o ni házet nějaké myšlenky, protože v téhle oblasti jsou naše vesmíry velmi odlišné a mě její (ne)znalosti ukazují, jak zase žijí a uvažují jiní lidé. Vůbec mi to nevadí. Mohlo by totiž být mnohem hůř - znám spoustu lidí, jejichž svět jde taky mimo mě, ale kteří se ještě vyžívají v zášti a negaci a jsou bytostně přesvědčeni o své dokonalosti a jediné pravdě, kterou ostatním vnucují, a buzerují a šikanují každého, kdo jim oponuje a protiví.

Vlastně jsem byla docela ráda, že jsem mamku vůbec vytáhla volit. A nevolila nějaké antiimigrační nebo antiislámské strany, což mi v podstatě stačilo. (ne proto, že bych byla pro islám, ale proto, že islám tu prokristapána vůbec není problém a strany, které si na jeho negaci založily kampaně, jsou pro mě úplně směšné, protože nemají co říct k reálným problémům - konkrétních krajů nebo celé země).

Večer jsme s mamkou na půl oka sledovaly výsledky a mamka se náhle lehce zmatená ptala, o jakém druhém kole je řeč (u nás senátní volby nebyly). Tak jsem se jala jí zevrubně vysvětlit rozdíl mezi krajskými a senátními volbami. Pojala jsem to, jakože jí jen zhruba vysvětlím vrstvy našeho systému: EU, stát - Poslanecká sněmovna, tam se pak staví vláda, Senát - každé dva roky se třetina obměňuje, pak kraje - a k obcím už jsem se nedostala. Mamka mě přerušila s tím, jestli jako vážně čekám(e), že tohle bude běžný člověk chápat.

V ten moment jsem v sobě cítila dvě věci současně
1 - opravdové pochopení: mně to sice tolik složité nepřijde, ale chápu že někomu, mnoha lidem může. Když mají úplně jiné dennodenní starosti, jiné znalosti nebo schopnosti, nemají za sebou vysokoškolské humanitní vzdělání, větší zájem o veřejné dění a s vědomím toho, jak i střední školy zanedbávají základy společenských věd.
2 - ale na druhou stranu vztek. Protože tolik lidí ve veřejném prostoru vidí černobíle, trvá na té své jediné pravdě a jakéhokoli oponenta vyloženě nenávidí a vnímají jako podčlověka, ale kolik z nich skutečně chápe, jak funguje náš politický systém, jak reálně funguje politika, o čem a na základě jakých znalostí to doopravdy rozhodují. A já chápu, že i to je princip demokracie, že hlasují i omezenci a/nebo méně vzdělaní lidé (na nižším stupni vzdělání nevnímám nic samo o sobě špatného nebo ponižujícího!!), ale stejně si od toho vzteku a frustrace nemohu pomoci.

Protože: mediální zkratky, manipulace, využívání neznalosti, populismus, emoce, pudy a cílení na první signální nakonec vyhrávají volby. Asi je to demokratické. Ale je to to nejlepší možné?

9. září 2016

Líbí se mi chlapec.. Aneb o relativitě štěstí a spokojenosti

V poslední době jsem u několika lidí vyvolala údiv, když jsem zmínila, že se mi líbí jeden chlapec (použité slovo nijak nesouvisí s věkem, řekla bych tak jakkoli starému objektu mého zájmu).

Jak jsem tušila, vznikla kolem mě taková aura, že jsem striktní a radikální, co se týče romantických vztahů - že jsem single programově a kohokoliv bych apriori odmítla a že sama nemám o nikoho absolutní zájem. 

Jako naprosto chápu, proč takový vibe mohl vzniknout. Vysílám vlny podél těchto linií, ale určitě jsem to nikdy nevyjádřila absolutně, to vím jistě. Jednoduše proto, že tak to necítím. Jak to tak mám s mnoha jinými fenomény, nejsou to věci binární (tady: musím být ve vztahu vs. chci být navždy sama), ale spíš spektra. Tady: dokážu být sama, jsem tak spokojená a dovedu si to představit i na zbytek života. Partnera programově nehledám, netrápím se tím, že žádného nemám, a už se moc netrápím tím, že se to ode mě očekává.

To ale neznamená, že mě čas od času někdo nezaujme a neříkám si, jak by to vypadalo, kdyby se to posunulo někam dál. A že by to třeba mohlo být hezké. Nebo taky ne. I kdybychom se do toho pustili vážněji, časem se může ukázat, že to prostě není moje věc. Že tu svou milovanou introvertní bublinu potřebuju víc než společnost jednoho člověka do života.

***

Někteří lidé moje vyjádření "Líbí se mi chlapec.." berou jako potvrzení mého údajného mindráku: "Aha! Tak ona tvrdí, že je single spokojená, ale pak stejně chce někoho jako my všichni ostatní. Stejně říká, že je single spokojená jen proto, že ji nikdo nechce a musí si to racionalizovat."

Mně tohle smýšlení přijde velmi úsměvné, protože je strašně limitované a vůbec neodráží realitu a dennodenní zkušenost. To přece není tak, že člověk může být šťastný jen v jednom jediném stavu a ve všech ostatních musí sedět s hlavou v dlaních nebo brečet do polštáře. 

Můžu přece být spokojená jak single, tak ve vztahu. Můžu být spokojená single a někdo se mi může líbit. A můžu být spokojená ve vztahu a občas si přát být sama nebo s někým jiným. Pocit životní spokojenosti a štěstí se snad neodvozuje od jediného faktoru, který navíc nabývá jen dvou hodnot.

Stejně tak můžu teď být spokojená single a počítat s tím, že tak budu celý život a ta představa mi nejen nevadí, ale už si maluju, co všechno budu dělat. A zítra o někoho zakopnu a za rok budu vdaná a spokojená ve vztahu. A spousta předchozích plánů se neuskuteční, zato se předestřou nové, dříve netušené cesty.

A to štěstí v novém stavu v žádném případě neznehodnocuje ten pocit štěstí ve všech předchozích stavech.

Opak by byl děsně zvrácený: když jsem nadšená z nového kabátu, znamená to náhle, že všechen ten čas před tím, než jsem si ho koupila, byl nešťastný, a celý život jsem jen mířila k tomu, až si ho pořídím? Ale až ho onosím a vyřadím a koupím si bundu, znamená to, že předchozí nadšení z toho kabátu je negováno? Touhle logikou by byl život jen sérií stavů, které v ten moment působí štěstí, ale s každou další změnou je to štěstí smazáno a když se ohlédnete, vidíte jen nespokojenost.

Je mi líto lidí, kteří takhle přemýšlí a prožívají. Já dokážu být šťastná v různých stavech. Protože nečekám, že to štěstí ke mně samo přijde podle nějakého parametru, ale sama si ho aktivně hledám za jakýchkoli podmínek. Opak nahrává člověku na zklamání a konstantní pocit nespokojenosti. Což  by ovšem docela vysvětlovalo, proč je tak velké množství lidí věčně negativních, nenávistných a zlých.

Tolik úvahy nad štěstím a spokojeností. Protože se mi líbí chlapec a je to docela milé. Ale když z toho nic nebude, půjdu úplně klidně a spokojené dál nastaveným kurzem ;)