26. prosince 2014

Podněty k zamyšlení: je společnost přizpůsobena ideálu - zdravému bohatému úspěšnému muži kolem čtyřicítky?

Balík čtení, které mě v poslední době něčím zaujalo, donutilo přemýšlet a zpochybňovat. Vytahuji jen jádrové ideje, články jsou v odkazech.

1) Čechů s demencí strmě přibývá. Náklady na ně ročně vyjdou na 39 miliard

   Náklady spojené s demencí odhaduje Česká alzheimerovská společnost na 39 miliard korun ročně. Česko přitom stále nepřijalo žádný plán boje proti této chorobě.
   Zásadní roli v péči o nemocné mají jejich rodiny.
   Čísla vycházejí z odhadů. Statistiky, kolik lidí trpí demencí, se v Česku nevedou.
   Kdo se o nemocné postará, stát neřeší „Česká vláda opakovaně slibovala, že připraví strategický dokument, a přitom stále neexistuje. Tím, že to nedokázala, podle našeho názoru ukazuje, že toto téma pro ni důležité není, že staří lidé a ti, kdo se o ně starají, mohou počkat,“
   Česko také zaostává v zajištění péče za vyspělou Evropou. Služby jsou tu zajištěny jen pro necelých deset procent pacientů.

Můj komentář: teze v článku obecně pozoruji u spousty dalších věcí. Třeba autismus, obecně mentální onemocnění a vůbec pokaždé, kdy si jedinec dovolí nebýt dokonale zdravý a schopný.

Dlouhodobě zkoumám tezi, kterou nazvěme pracovně třeba ZBÚM40.
Neplatí to absolutně a spousta dobrého byla vykonána, změny se dějí. Ale stejně se mi celkově zdá, že základním referenčním bodem, kolem kterého se dělá legislativa, podle kterého se dějí věci, který je ideálem a kdo ho neztělesňuje, nějak selhává, je „zdravý, bohatší, úspěšný muž kolem čtyřicítky.“ A čím víc zmíněných faktorů nesplňujete (tj. nemocní, postižení, chudí, nezaměstnaní, ženy, děti, senioři), tím hůř se vám v naší společnosti funguje, klade se vám více překážek, věci a okolnosti vám prostě nejsou přizpůsobené.
Vnímám to jako nešťastné reziduum, kdy jen takový člověk rozhodoval o fungování státu. Pomalu se to proměňuje, ale pořád to není dost.

2) George Monbiot: Growth: the destructive god that can never be appeased

„Why are we wrecking the natural world and public services to generate growth, when that growth is not delivering contentment, security or even, for most of us, greater prosperity? Why have we enthroned growth, regardless of its utility, above all other outcomes? Why, despite failures so great and so frequent, have we not changed the model?“

3) Evoluce potřebuje homosexualitu, tvrdí vědci. Tvoří mezilidská pouta

      Pouta, svazky, sblížení a spolupráce jsou nezbytným prvkem lidské společnosti a homosexualita se vyvinula, aby tento rys podpořila.
      Homosexualita prospívá společenské soudržnosti.
      Proč se vůbec vyvinulo sexuální chování, které neslouží k reprodukci?
      Homosexualita podle vědců vůbec není v rozporu s evolucí.
      Sexuální chování je intimní a příjemné a v případě mnoha živočišných druhů je využíváno, aby pomáhalo formovat a udržovat sociální pouta.
      Vyšší hladiny progesteronu. Tento hormon, nese zodpovědnost za přátelské chování či vztahy péče.
      Homosexualita v armádě. Na osobní pouto, které existovalo mezi vojenskými veterány a učedníky ve Spartě a které vedlo k většímu odhodlání bránit jeden druhého v boji

Můj komentář: Ten článek se mi líbil už nadpisem. Což je vlastně samozřejmě problém: cherry picking (z dostupných dat si vybíráte jen to, co chcete) + confirmation bias (z dostupných dat si vybíráte jen ta, která potvrzují vaše víry a přesvědčení). 

+ ve skutečnosti předpokládám, že mezi mými přáteli snad takovéto věci nejsou potřeba, ale jeden nikdy neví. K homosexualitě mě napadá spousta věcí, ale to je na samostatný příspěvek někdy příště.

In a world full of ambiguity, we see what we want to see.

The structure of the brain is such that there are many more intrinsic connections between neurons than there are connections that bring sensory information from the world. From that incomplete picture the brain is filling in the details, making sense out of ambiguous sensory input. The brain is an “inference generating organ.” The scientist describes an increasingly well-supported working hypothesis called predictive coding, according to which perceptions are driven by your own brain and corrected by input from the world. There would otherwise simple be too much sensory input to take in. “It’s not efficient,” she says. “The brain has to find other ways to work.” So it constantly predicts. When “the sensory information that comes in does not match your prediction,” she says, “you either change your prediction—or you change the sensory information that you receive.”

13. prosince 2014

Bit(e)s of ideas: co by vás mohlo inspirovat

Zářný příklad toho, proč chci v rozhodovacích procesech o věcech veřejných vyšší zastoupení žen, klidně i kvótami. Obě pohlaví prostě ze své zkušenosti vnímají jiné problémy a přicházejí s jinými nápady a řešeními. 50/50 zastoupení znamená vyšší pluralitu názorů, větší šanci, že dostane prostor více hlasů.

"Latvia is among the most successful countries in Europe in regard to gender equality at the company level. With 29 percent of female top executives, Latvia is ahead of Lithuania and Estonia, where this proportion is 16 percent and 7 percent, respectively.
The highest proportion of female representatives in company boards was registered in Iceland (48 percent), Norway (42 percent), France (30 percent), and Finland (30 percent), however, all these countries have gender quotas." Cože, nějaký stát si dovolil mít kvóty?! A ještě se nerozpadl?!
"The average proportion of female top executives in Europe is 18 percent.
The lowest proportion was registered in Malta (2 percent), Estonia (7 percent), Cyprus (7 percent), and Turkey (8 percent)."

„Procrastination, psychologists‘ve realized, appears to be a coping mechanism. People are avoiding emotionally unpleasant tasks and instead doing something that provides a temporary mood boost. The procrastination itself then causes shame and guilt — which in turn leads people to procrastinate even further, creating a vicious cycle.“

Nechci propagovat mučení, ale tady je teze k zamyšlení.
"Chůze, umění a aktivismus společenského pohybu nejsou jen oddělené procesy. Jeden posilují druhý. Chůze mezi uměním zvyšuje imaginativní otevřenost k novým společenským a politickým možnostem organizace společenského pohybu energizuje víc, než jen chůze samotná. Chůze je důležitá, ale ne každá chůze je stejná, a když se odehrává v prostředí s větším množstvím uměleckých aktivit, je její dopad na organizace společenského pohybu větší."

·  Dogs in Heaven? Pope Francis Leaves Pearly Gates Open
Papež řekl na nedávném vystoupení chlapci, kterému zemřel pes, že nebeská brána je otevřena pro všechna stvoření na světě. Katolická teologie doposud tvrdila, že zvířata nemají duši. Papežovo vyjádření oceňují nevládní organizace, které se zabývají právy zvířat.


7. prosince 2014

Střípky aneb zaujalo, inspirovalo mě v poslední době

Hodně špatný krok ze strany maďarské policie k "prevenci" znásilnění. Dobrá reportáž ČT. Takové věci by se měly pořád diskutovat, aby se měnily zažité představy.

·   Humans of Prague je jeden z mých nejvíc nejoblíbenějších projektů ke sledování. Pokaždé mě dostane ten jednotlivý lidský příběh, je tam bolest a trápení a pak ta nezměrná lidská síla jít dál. Někdy je to „jen“ inspirativní.

Např. Jaké bylo nejlepší rozhodnutí vašeho života?
„Těch dobrých bylo spoustu, ale nejlepší asi bylo rozhodnutí mít děti.
Vnímala jste to tak okamžitě? „To určitě ne. Když se vám narodí dítě, tak jste štastní, ale vezme vám v ten moment část vašeho života. Čím déle dítě máte, tím více si na tu situaci zvykáte a přijímáte jí za svůj vlastní život. Ten se pak ukáže být více hodnotný. Jen to na začátku ještě nevíte.“

9 gag často frustruje, ale umí i inspirovat a potěšit
·   Přednáška Petra Ludwiga (Konec prokrastinace) 19.12. Jak být spokojený.
Velmi silně doporučuji. Byla jsem na ní před pár dny. Já sama většinu těch myšlenek, nástrojů a technik už znala, i když ta přednáška mi dost pomohla si to utřídit, ujasnit, upevnit. Ale pokud se s mnohým z toho potkáte poprvé, může vám to dost proměnit náhled na dennodenní prožívání a dlouhodobou spokojenost v životě. 

·   Projekt Mojesmrt.cz.
Šance zamyslet se, otevřít to téma (v sobě, mezi blízkými, které to pak může silně ovlivnit), vyjádřit preference.

·   As A Working Mom, It's Hard To Find Time To Masturbate
Tohle může znít na první přečtení nadpisu jen jako zábava, ale podle mě je to i k zamyšlení. Jak různí lidé mohou nebo nemohou žít jako plnohodnotné osoby, jak skloubit různé povinnosti a potřeby, jaké mají různí lidé podmínky, aby něco mohli nebo nemohli.

·   „Když bude EU s Ruskem a dalšími dodavateli jednat jako celek, může pro všechny své země vyjednat nižší cenu za plyn, než jakou mají dnes. Státy, které teď za plyn platí méně, by se ale musely vzdát konkurenční výhody vůči ostatním unijním zemím. Může nápad v Evropské unii zabrat?“ EurActiv. - Nic objevného, tím spíš škoda, že se to prostě neděje.

·   „V roce 2020 bude mít mobilní telefon 90 procent světové populace starší šesti let. Předpokládá se, že počet majitelů chytrých telefonů překročí celosvětově 6,1 miliardy.“ Pram.cz

·   My jako podnikatelé musíme řešit každou reklamaci. Politici ne, schválí špatný zákon, ale nic se neděje“ Reflex, č.42

9. listopadu 2014

Moje podzimní (pop)kultura: co poslouchám, "čtu" a sleduji

* konečně (po dekádě sociálního tlaku) jsem dokoukala Twin Peaks. Mám dojmy, racionální i emocionální odezvy, ale celkově se mi to velmi těžko hodnotí. Twin Peaks patří do té kategorie děl, o nichž jsem dopředu tolik slyšela (slovo "kult" už mě děsí), že když ho pak vidím, nevím, co cítím. Líbí se mi, protože se mi líbí, nebo proto, že se mi má líbit, protože se líbilo tolika lidem přede mnou? Nelíbí se mi to, protože se mi to nelíbí, nebo proto, že se podvědomě vymezuji vůči ostatním? (do stejné kategorie dávám Kmotra, Pulp Fiction, Vykoupení z věznice Shawshank, Osvícení ad.)

* v týdnu, jen na relax a k jídlu dokončuji Parks and Recreation, což začínalo dost průměrně, ale po třech čtyřech sezónách jsem si zvykla na jednotlivé osobnosti (Ron a Chris asi vedou), a už mě vícekrát mile překvapili netriviální, netrapnou dojemností. No tak i slzičku upustím, no a co.

* z vážných věcí, i když už jsem skoro přestala doufat, že se k tomu dostanu, najíždím na Breaking Bad. Asi moje jediná, poslední meta na poli dramatických seriálů za poslední roky. Jedna z mála, u nichž neznám průběh ani závěr. Až ho dojedu (62 epizod, to bude snad tak na půl roku), ani nevím, jestli mi zbývá něco důležitého. Za poslední dva tři roky nic moc nevyskočilo, pokud nepočítám Game of Thrones, které nejsou můj styl.

* z hudby s textem pořád nejvíce poslouchám Ultraviolence od Lany del Rey - pořád mi hlava nebere, že co písnička, to osobitý, lehko zapamatovatelný kousek, žádné slabé místo, pěkné texty, dobrá muzika. Dostanu se k ní tak jednou, dvakrát týdně a pořád jsem nadšená.

* celkem jsem se natrápila s knihou The Orphan Master's Son o bizarnostech života v současné Severní Koreji: kniha je děsně dlouhá a minimálně 40% od začátku se vůbec nic neděje, pak to trošku chytne spád, ale stejně, nedoporučila bych ji. Pokračovala jsem jen kvůli takovému tomu iracionálnímu pnutí neopouštět věci nedokončené. I když jsem si opakovala, že přestat ve třetině by pořád bylo lepší z hlediska alokace zdrojů, nedokázala jsem to. Dokážete opustit knihu, film?

* pro odlehčení a pocit, že jsem za určitý čas něco dokončila, jsem následně skočila po (celkem krátké) čerstvě vydané knize Leny Dunham Not That Kind of Girl. Lena Dunham je úspěšná scénáristka, herečka, režisérka a producentka HBO seriálu Girls, který byl pro mě před třemi lety příjemným závanem čerstvého vzduchu v pohledu na život dvacetiletých holek.

Lena Dunham
Lena Dunham je takový ten typ celebrity, co ráda sleduju. protože je o kousek mladší než já, velmi úspěšná ve vícero oborech, v rozhovorech a na sociálních sítích působí celkem reflektivně, sebekriticky, s humorem i s vážnými tóny, na které slyším - feminismus, LGBT, rodina, sebe-hledání atd. Zas tak moc jsem od té knihy nečekala, jen něco v této linii. Byla jsem poměrně překvapena, jak průměrný ten výsledek byl - takové to vyzobávání podivnůstek je příjemné, člověk se necítí sám, ale zároveň už tu bylo. Dvakrát nebo třikrát jsem se usmála, jinak to bylo velmi nepřekvapivé a obyčejné. Napadá mě, že pro ostatní lidi je většina jejích historek a reflexí pořád z říše podivínů, ale já mám dost posunutý práh toho, co je/by mělo být vnímáno jako divné, takže pro mě docela nuda.

Druhý důvod, kterým mě kniha spíš rozladila, byl vhled do americké kultury. Nebo abych negeneralizovala bez širší znalosti, vhled do toho, co Lena očividně považuje za cool a je normální pro ni a její vrstevnice: často velmi povrchní přístup k lidem, ke vztahům a pak k sexu. Vážně si nemyslím, že jsem prudérní, ale prostě takové to "potkala jsem ho na párty, vykouřila mu ho, jmenoval se Bob nebo Jerry" mi nepřijde cool. Snažím se to nehodnotit, jen mi přijde smutné, když se to skoro glorifikuje, protože to je to, co populární holky dělají, jinak jste loser. Jsem dost ráda, že něco takového v Čechách nepociťuji. Ale teď jsem fakt vysoce subjektivní a dojmologová.

* snad si spravím náladu klasikou: pustila jsem se do Márquezových Sto roků samoty.

4. října 2014

Mám problém s (primitivním a hysterickým) antikomunismem

Zase jsem se během cvičení ve fitku rozčílila. Tak moc, že jsem asi nahlas řekla něco vulgárního a okolní svalovci se po mně ohlídli. Zaostřeno a Trendy jsou příjemně informativní, ale u Pro a proti ta emoce rozčílení hrozí poměrně často, zvlášť, když je to na politické téma a buď proti sobě postaví skutečné protivníky nebo dva lidi, kteří spolu souhlasí a pumpují do mě nějakou ideologii.

Teď to bylo Pro a proti o tom, jestli je spojení komunistický fízl a mlátička urážka nevhodná půdy Parlamentu a poslanec Kalousek by se za ni měl poslanci Ondráčkovi omluvit. Diskutovali poslanec KSČM Jiří Dolejš a bývalý šéfredaktor všeho možného Pavel Šafr.

Celé to na mě působilo tak, že Dolejší klidně a věcně argumentoval a Šafr působil na emoce srovnáváním současné KSČM s nacismem a stalinismem a jakoby každým dnem hrozil komunistický puč. Ale nejvíce mě rozčílilo prohlášení pana Šafra v tomto duchu:

"Bojujeme o duši našeho národa. Podle mě je tady jedna velká urážka a to urážka svobodného parlamentu, že tento pan poslanec Ondráček v tom parlamentu vůbec sedí."

Moje reakce
a) bojujeme o duši národa - takové to zveličování, dramatizace a manipulace, abych se cítila nehorázně ohrožená. Za mou duši teda pan Šafr rozhodně nebojuje a ani se mi nezdá, že by nějak více lidí bylo ohroženo, ale mohu se mýlit.
b) svobodný parlament - je očividně svobodný jen potud, pokud to uzná pan Šafr.
c) s tím souvisí celkové vnímání pojetí demokracie: Ví pan Šafr, jak funguje demokracie, nebo podle něj demokracie znamená "co volím já a všechno ostatní je zlo"? Takhle to zní, že se do parlamentu každý člověk nějak násilně protlačí. A já měla za to, že ho tam volí lid. Podle pana Šafra a jemu podobných samozřejmě lid hloupý, zmanipulovaný, co si právo na vlastní názor nezaslouží a bylo by lépe, kdyby to za něj správně rozhodl třeba právě on.

Nechce se mi do toho pouštět moc hluboko, bylo by to na dlouho, má to dost rovin, argumentů a protiargumentů. Zdaleka to nevnímám tak černobíle (yay komunisti), jak to hned někteří vidí, když řeknete nahlas, že vám vadí antikomunismus. Ale právě že mi naopak vadí to černobílé prezentování: současní komunisté = čiré zlo, které nás každým dnem hrozí ovládnout x my dobří zastánci a bojovníci za tu správnou demokracii. Já se prostě komunisty ohrožená necítím. (za to se cítím ohrožená biziliardou jiných věcí).

Pro dnešní pravici (reprezentovanou ODS a TOP 09) je to očividně ideologická vlajková loď a mobilizační moment pro určitou cílovou skupinu. Např. pan Kalousek na tom pravidelně nahání politické body a takový pan Šafr je důkazem toho, že to funguje. Mě na tom mrzí, že mi pravice není schopná nabídnout něco jiného. Nějaké ideje, které se týkají přítomnosti a budoucnosti a problémů, kterým opravdu čelíme. 

Přijde mi, že existuje tolik jiných věcí, nad kterými bychom měli diskutovat, "bojovat o duši národa", na jaká zla poukazovat. A zdá se mi, že pokud bychom současné komunisty nechali na pokoji, nedělali z nich poměrně uměle hrozbu, ale vedli věcnou diskusi (nad jejich programem, návrhy jejich poslanců - které bývají často poměrně slušné, nijak občanské svobody neomezující), buď bychom se dobrali něčeho konstruktivního, nebo by sami odhalili svoje slabosti a vyčerpali se. 

A proč se víc neptáme, odkud plyne jejich pokračující popularita? Opravdu jsou to jen senioři a další, kteří se měli za minulého režimu skvěle a teď se jim stýská? Nebo dokáže KSČM zaujmout i jiné vrstvy, protože současný ekonomický a sociální systém naráží na svoje slabiny a středo-pravice nemá některým vrstvám společnosti co lepšího nabídnout? O tomhle bychom měli mluvit, než se primitivně a emotivně varovat před rudým zlem, které prostě v současných podmínkách nastat nemůže. 

28. září 2014

Nejsilnější intelektuální stimuly z poslední doby

* Celodenní konference v Poslanecké sněmovně "Spravedlivé zastoupení žen ve veřejném životě – předpoklad demokracie a prosperity."
Reakce: to se mi hodně líbilo, organizací, obsahem a inspirací. Feminismus je téma, které si beru osobně a prožívám ho. Musím se začít angažovat ve veřejném životě. Jsem pro kvóty (to se očividně nesmí říkat nahlas).

* Projev Emmy Watson o feminismu na půdě OSN.
Myslím, že must-see poslední doby. Pokud máte problém s feminismem, řekněte mi, co říká špatně, v čem se mýlí.
Reakce: přiznám se, že jsem u toho videa i slzičku dojetí, radosti a hrdosti uronila. Moc pěkně napsaný projev, se kterým se ztotožňuji, a co jsem doposud nereflektovala, se mi také líbilo (že i muži jsou chyceni v genderových stereotypech). Radost, že mladá, krásná, úspěšná žena, "celebrita" dělá něco smysluplného. A ten potenciál, protože třeba zrovna Emma Watson má mnohem větší šanci zaujmout a podnítit lidi spíš než vědci, politici nebo neznámi aktivisté. Na jednu stranu je to smutné, na druhou: to je prostě realita, tak pracujme s tím, co je. Bezva závěr: If not me - who? If not now - when?

* poslechla jsem All Quiet on the Western Front.
Reakce: nezasáhlo mě to zdaleka tolik, jako třeba ostatní, protože už jsem viděla a slyšela dost z toho motivu "jedinec ztracený v absurditě války". Ale několik silných momentů jsem zachytila.

* poslouchám Eichmann in Jerusalem.
Ze složky Ha, to jsem přesně já. 
Hannah Arendtová popisuje proces s jedním ze strůjců holocaustu. Podtitul knihy je Zpráva o banalitě zla. Kniha mi byla doporučena v reakci na můj předchozí příspěvek o výstavě Nucená práce, kde jsem se ptala, kde se to v těch lidech bere, že na sebe vymyslí tak strašné, organizované zlo. Arendtová popisuje Eichmanna jako obyčejného člověka, nikoli sadistu, nijak chytrého, který jen plnil rozkazy a choval se v rámci zákona (zákon je, co vyhlásí Führer) a nepřišlo mu nějak zásadně špatné, do jakého procesu se dostal.
Reakce: poměrně fascinující a děsivé. Už máme naplánovaný výlet do Osvětimi.

* nejzajímavější článek týdne, resp. jde o tu myšlenku a iniciativu v něm obsaženou: O myšlence všeobecné dobrovolnické organizace. Iniciativu možno také sledovat na Facebooku (Všeobecné dobrovolnické sbory ČR).
Reakce: myslím hodně solidní nápad, dostat prozatím náhodně rozstrkané aktivity pod zastřešující organizaci, která by umožňovala výměnu zkušenosti, popularizaci, vzdělávání. Až se dokopu začít dobrovolničit, nebudu se snad cítit tak pokrytecky, jako při tomto psaní. 

27. září 2014

Proč (mimo jiné) píšu blog: jak černá labuť a motýlí křídla ovlivnila moji životní filosofii

Nedávno mi někdo v mém okolí dost zkazil náladu, když zpochybnil smysl psaní blogu. Na kus času mě to demotivovalo a současně nutilo obhajovat si, proč to smysl má. Hodně mi v tom pomohl můj go-to support system: moje BFF E. a mamka s babičkou.

Jednou z mých hlavních motivací je moje vlastní zkušenost s podněty a inspirací.

Vypozorovala jsem, že přicházejí ze všech stran a člověk nikdy neví, odkud přijde nějaký na první pohled banální podnět, který mu ale třeba změní život.

Tahle moje logika / filosofie / otevřenost k novým podnětům a zkušenostem vychází k konceptu černá labuť Nassima Nicholase Taleba. Jeho kniha The Black Swan: The Impact of the Highly Improbable silně proměnila můj přístup k životu. Možná jsem tu jeho myšlenku trochu posunula, přizpůsobila tomu, co jsem zrovna potřebovala, ale prospívá mi to a to je hlavní.

Hlavní idea je, že většinou žijeme nalinkovaně, plánujeme a očekáváme věci podle nějakých pravidelností. Ale největší dopad na život pak mají ty nepředvídatelné věci, černé labutě. Pro mě to neznamená, že přestanu plánovat a předvídat, ale že budu počítat s tím, že možná bude všechno jinak a nikdy nemůžu vědět, odkud přijde nějaký game-changer. Taleb mluví o opravdu velkých věcech, ale myslím, že ve spojení s butterfly efektem si lze představit, že tahle černá labuť začne velmi nevinně - myšlenkou, větou, gestem. 

Z teoretického podložení těmito dvěma koncepty (černá labuť a motýlí křídla) vychází i moje praktická zkušenost - někdo blízký anebo úplný cizinec (př. post na 9gagu, anonymní komentář v internetové diskusi) něco sdílí, řekne, udělá a inspiruje a podnítí mě k něčemu dalšímu. Často se mi stává, že mi něco dlouho vězí v hlavě, ale nedokážu se k tomu dokopat nebo mi to přijde příliš divné, nemám odvahu to udělat. A pak někdo projde kolem, utrousí myšlenku a mě to podnítí k akci. 

Vždycky si vizualizuju vesmír a všechny ty atomy, co do sebe narážejí a vzájemně si kříží cesty a strkají se novými směry. A člověk prostě neví, která další drobnost ovlivní někoho dalšího a ten zase způsobí něco dalšího. Třeba jen úsměvem nebo drobným gestem, radou nebo sdílením vlastní zkušenosti. Jeden. Prostě. Nikdy. Neví.

(Samozřejmě nelze vyloučit, že člověk takhle podnítí a způsobí i nějaké negativní věci, ale tomu by se asi dalo zabránit jen tím, že bych vůbec nevylízala z domu. Alternativně se mohu jen snažit fungovat slušně a doufat, že z toho budou vycházet další slušné věci.)

Když jsem tyhle svoje myšlenky sdílela doma, báječně mě podpořila moje mamka úplně přesnou ilustrací toho, co se tu snažím vyjádřit: před nějakou dobou poměrně hodně zhubla s pomocí jedné znojemské dietoložky. Byl to fakt rozdíl, lidé ji oslovují a ptají se, jak to udělala, tak jim to vždycky řekne, doporučí. Zase to takhle někomu popisovala a ten hovor vyslechla další, cizí paní. Už nějakou dobu v sobě bojovala s tím, že by chtěla zhubnout a když tohle slyšela, vydala se k oné dietoložce. Opravdu začala hubnout a když po nějaké době zase mámu uviděla, oslovila ji a řekla jí, že právě ten náhodně vyslechnutý hovor ji podnítil k akci, která má nyní velké a hmatatelné dopady na její život. Cizí paní a náhodně vyslechnutý hovor. That's what I'm talking about!

Na tu obecnou filosofii otevřenosti podnětům ke mně a vysíláním směrem k ostatním ještě navazuje něco více specifického pro mě. Řekněme si to otevřeně: jsem trochu divná. Někdy mi to působí diskomfort a podvolím se sociálním normám, ale někdy se rozhodnu, že to nevadí a dělám trošku méně normální věci a zpětně je mi z toho moc dobře. A právě že se mi často stává, že mám hlavě myšlenku a kvůli vnímaným sociálním normám se jí bráním a pak mě někdo podnítí a dodá mi odvahu to udělat, překonat nějaký blok, posunout hranice vlastní komfortní zóny. Za všechny jeden z mých minulých příspěvků o sociálních konvencích a máchání rukama při sportovní chůzi.
Jeden příklad za všechny: díky 9gagu vím, že nejsem sama

A nebo 9gag! Co začalo jako soubor vtipů a pop-kulturních odkazů se pro mě vyvinulo v komunitu s prvky sociálního učení a (ne)normování, sdílení podivností a ujištění se, že jsme v těch podivnostech vlastně normální. Memy jako Confession Bear, Socially Awkward Penguin, Angry Walter nebo Bad Luck Brian mě denně ujišťují, že v těch podivnostech nejsem sama a dodává mi to klid, odvahu a sílu.

A tak si pak vždycky říkám: když to funguje tímhle směrem (od ostatních ke mně), pravděpodobně by to mělo fungovat i druhým směrem: když povím lidem o svých zkušenostech, hlavně takových, kde jsem s něčím bojovala a dosáhla úspěchu, třeba je taky nakopnu k akci. A když budu prezentovat svoje podivnosti, třeba někomu méně odvážnému ukážu, že není ve svých myšlenkách sám, a způsobím, že se začne ve svém světě cítit komfortněji. 

Bottom line: I kdybych k něčemu dobrému podnítila jediného člověka, vzhledem k tomu, že moje náklady jsou nulové, resp. pozitivní (psaní mě baví a uvolňuje), má to smysl.

14. září 2014

Vzdělávací a zážitkový kurz Letní Návrat 2014 (já říkám svému okolí "tábor pro dospělé") (Úvod. Některé roviny hodlám rozepsat zvlášť).

Kvůli výdajům za laserovou operaci očí už jsem letos žádnou dovolenou neplánovala, i když mi to trošku vrtalo hlavou, že by se mi týden někde mimo práci / Prahu / Znojmo hodil. Tu událost na FB jsem několik týdnů ignorovala, ale pak jsem ji nějak rozklikla a s každým dalším slovem jsem byla víc a víc pohlcená. Nabídka a potenciál akce přesně odpovídaly mým podvědomým představám o takové ideální dovolené. A rovnou říkám, že byly naplněny přes 100%. Považte:

* 8-10 (s cestou napříč ČR/SR) dní v srdci slovenských Roháčů, čili krásná středoevropská příroda, osvěžující zeleň spíš než horká zlatá pláž.
* celodenní túry do hor vyšších než naše nejvyšší
* bydlení ve skanzenu, muzeu, uměle postavené vesničce oravské kultury
* 20+ cizích lidí ve věku 20-29, o nichž se dalo předpokládat, že nebudou reprezentativním vzorkem celé společnosti, ale že taková akce (a od koho se o ní dozvěděli) spíš přitáhne lidi smýšlející podobně jako já (aktivní, se spoustou zájmů, zajímavým studiem nebo prací, v různých rovinách mimo mainstreamový konzum a životní styl). Pro mě nutnost vystoupit celkem daleko z mé komfortní zóny - trávit přes týden s bandou cizích lidí, na cizím místě. Zpočátku nepříjemné, pak už jen vysoce přínosné.

* program
a) workshopy ostatních účastníků, krátké a různorodé náhledy do různých aktivit (různé druhy cvičení, jóga, relaxace, masáže - díky Vítku, stále ráda vzpomínám :D, krátké přednášky o cestování, vaření, slackline, mandala, španělština, sebeobrana, žonglování, origami,..)
b) setkání s velmi zajímavými a inspirativními přednášejícími (pro mě opravdu highlighty akce) - lidi, kterých bych se dokázala vyptávat na jejich zkušenosti, zážitky a prožívání celé dny, letos to byli novinářka a humanitární pracovnice a dva lidé z neziskovky, které poskytuje intervence pro lidi v krizových situacích. O tom snad budu muset apsat samostatné příspěvky. Yep.
c) dvě celodenní túry do hor s tím, že si člověk mohl vybrat trasu náročnou podle svých představ. Po zkušenosti z první túry jsem měla jasnou představu o druhé cestě. Nevadilo, že ostatní chtěli jít něco jiného. Šla jsem sama. Zpětně z toho někteří (organizátoři, maminka) neměli úplně radost :)
d) práce ve skanzenu: za ubytování jsme pomáhali s různými fyzickými věcmi, které bylo potřeba zařídit (opravit střechu, postavit plot, vykopat kameny a vysypat cestu, sklidit brambory, odnosit dřevo a spálit ho, vykydat hnůj, nalakovat různé věci). To mě bavilo moc, zvládli bychom toho i víc (lidského kapitálu bylo nepoměrně víc než co bylo třeba udělat).
e) hry zaměřené na sebereflexi a osobnostní rozvoj, stejně jako normální táborové hry na přemýšlení nebo jen zábavu a odpočinek
f) hry pohybové, běhací, poznávací
g) spousta volného času na prozkoumávání skanzenu, posezení ve dvou místních hospůdkách (Tatranský čaj a hafirovice..), povídání a inspirace mezi účastníky i organizátory, kteří skutečně byli úplně skvělou kombinací různorodých lidí nalazených na podobné vlny.

* bylo pro mě důležité i zázemí: elektrika, tekoucí voda a normální postel s matrací (na svíčky, jen vodu v řece a stan už prostě nemám), ale bez internetu a tak, že jsem si nebrala noťas. Na co.
* o jídlo se nám na snídani, večeře a svačinky postaraly dvě šikovné slečny, obědy nám vozili z místní restaurace. Vždy byla možnost jídla s masem a bez masa, stejně jsem si vždycky nakombinovala, na co byla zrovna chuť, většinou od všeho trochu. Nebo víc. Přibrala jsem šest kilo (Sice bych nevěřila, že to za týden jde, na druhou stranu tolik pečiva jsem nesnědla za poslední tři roky dohromady. Shazovat to budu aspoň dva měsíce).

Doteď mi dobíhají prožitky, emocionální i racionální reflexe, odpočinek i aktivity. Tolik nahuštěných dat o lidech, různých životech jsem už dlouho neměla. Lidé byli většinou studenti, takže skvělá příležitost retrospekce na vlastní život pár let zpátky versus současnost.

Doteď nemůžu z toho, jak přesně byly naplněny moje ideální představy.
Byla to perfektní rovnováha aktivit a odpočinku, fyzické i mentální námahy, námahy a zábavy.
Banda úplně skvělých, inspirativních lidí. A když jsem jako introvert měla všeho dost, někam jsem si zalezla a vůbec nikdo to neřešil. Pecka. 

Na můj vkus perfektní dovolená. Příští Návraty budu všem vřele doporučovat.

23. srpna 2014

Výstava Nucená práce a jak na mě působí a vždycky mě znovu zasáhne téma holocaustu

V Královském letohrádku do konce září. Doporučuji počítat tak dvě hodiny, má to dvě rozsáhlá patra. Pojetí výstavy mě totálně rozsekalo. Čekala jsem fotografie s popisky a stačilo by mi to. Ale bylo to mnohem lepší. Rozsáhlé, promyšlené, několika vrstevné instalace na vertikálních i horizontálních plochách. Barevně sladěné podle tematických celků, buď černo-modro-žluté nebo oranžové. Na některých panelech možnost přehrát si zvukové stopy v několika jazycích. Spousta dobových dokumentů, jejichž překlad jste si mohli vytáhnout na desce z horizontálních panelů. K takovému tématu bych čekala něco obyčejného, old school a kdyby mi někdo řekl, že to bude takhle moderní, čekala bych, že se to k tomu nebude hodit, ale úplný opak byl pravdou. Přesně to sedlo. Také by takové téma mohlo svádět k emočnímu nátlaku, ani to nedorazilo. Přišlo mi to vysoce věcné a informativní. Prostě vřele doporučuji.

Téma holocaustu, koncentračních táborů a dalších více sociálních než bojových rovin 2. světové války mi přijde jako jedno z nejvíce fascinujících v historii. Ať vidím dokument v televizi, výstavu, obrázky v časopisech, vždycky mě to znovu zasáhne, na několika rovinách najednou.

Kde se vezme v těch lidech, že na jiné lidi vymyslí takhle systematické hrůzy? Jedna věc je ublížit v afektu, ale druhá naplánovat a provádět takhle organizované zlo. A to jak na úrovni toho, kdo to vymyslel, tak na úrovni jednotlivých vykonavatelů, lidí, co šli po práci domů, povečeřeli s rodinou, zeptali se dětí, jak bylo ve škole. Tolik pro mě nepochopitelných myšlenkových procesů. Proto pořád studuji různé psychologické, behaviorálně ekonomické knihy a ptám se lidí na jejich pohnutky. Chtěla bych tomu porozumět, ale nedaří se mi. Racionálně vím, že to existuje, ale emocionálně je to pro mě totálně mimo.

To nezměrné utrpení lidí. Člověk se dennodenně zaobírá svým životem, žije si v neuvěřitelném blahobytu a pitvá věci, jako jak se na něj kdo ošklivě podíval a jestli nemá soused lepší auto. A pak vidíte ty fotky davů lidí, jak s jednou taškou nastupují do transportu, jak jsou vyšetřováni, posíláni do komor. Zase, jak na úrovni toho obrovského množství lidí, tak při představě těch jednotlivých lidských příběhů, kdy jeden den rodina normálně žije a druhý den už je nikdy neuvidíte. To utrpení, strach, bolest a smrt.

A/nebo život v koncentráku nebo při nucených pracích - kde se v lidech bere ta síla jít dál, každý den znovu a znovu vstát a prožívat takovou hrůzu a bezpráví. Kolik z nich skutečně vydrželo a přežilo a kolik dalšího dobra pak třeba ještě vykonali, to je prostě neuvěřitelné.

Naopak síla a dobro v té situaci. Jak už jsem psala, ta lidská síla vydržet, a/nebo dokonce ještě pomáhat dalším lépe snášet. Pomáhali si trýznění lidé mezi sebou, ale také spousta jednotlivých příběhů, kdy člověk z vnějšku nebo dokonce z druhé strany pomáhal: ať jsou to známé postavy jako Nicholas Winton a Oskar Schindler nebo neznámí obyčejní lidé, kteří za obrovského rizika pro sebe a svou rodinu pomohli zase třeba jen jednotlivci nebo jiné rodině.

Nepřestanu být fascinovaná spektrem emocí a jednání mezi lidmi, od čirého chladného zla, přes automatické plnění rozkazů a život v šedém průměru, až po akty dobra a třeba dokonce obětí za někoho jiného. Takové vzorce lze samozřejmě najít v mnohých situacích, ale tady se to zhmotňuje úplně plasticky a ta magnituda není běžná. Otázka je, jestli jsme se z toho dokázali poučit, a zdá se mi, že spíš ne. Jak je to vůbec možné?

Jednou za čas na sebe to téma nechávám působit. Někdy na něj narazím náhodou, stačí obrázek vyhublých lidí mezi palandami někde v novinách. Když je možnost, vyrazím si to téma připomenout záměrně. Silně empatický člověk jako já se v tom může poměrně snadno topit, na druhou stranu to dává věci do velmi užitečné perspektivy. Na dvě hodiny se ponořím do těch těžkých emocí a myšlenek a když pak vylezu ven a uvědomím si, co mám a že nemusím prožívat ani promile takového utrpení, je to úleva a člověk pak miluje svůj život a váží si věcí a mnohem líp zpracovává to, co ho štve.

10. srpna 2014

Na střelnici - skvělá zkušenost, prožitek jiný (poměrně negativní), než jsem čekala

Zkusit střílet jsme s panem M. chtěli odjakžika. Určitě tak deset, dvanáct let, co jsme začali sledovat 24 a obecně jakékoli další seriály. A teď jsme to konečně provedli. Slevomat nám přihrál balíček různých zbraní za pěknou cenu, tak jsme to koupili a objednali se. Do Vinařovic u Kladna, takže celkově to byl takový pěkný letní jednodenní road trip. Ale soustředím se jen na to střílení (i když ta slečna, co mě sjela vysoce znechuceným, sociální-normy-tlačícím pohledem za to, že jsem v autobuse tancovala horní částí těla, taky stojí za zmínku).

Summary: objektivně i subjektivně převažovaly negativní vjemy a roviny, ale celkově jako zkušenost, ze které má člověk různé poznatky a může se pohnout dál, vynikající. 

Průběh
Probíhalo to tak, že nás bylo asi jedenáct, každý měl zaplacené různé druhy zbraní. Na začátku jsme si všechny mohli pořádně prohlédnout, osahat, vyfotit se s nimi. Nafasovali jsme svoje náboje a zásobníky, brýle a sluchátka. Všechno se odehrávalo na otevřeném prostoru. Vždycky si všichni odstříleli ty zbraně, které se hodily na danou vzdálenost - nejprve daleko od terčů, pak asi v poloviční vzdálenosti a nakonec už jen tak dvanáct metrů od terčů. My měli s M. zaplaceno jedenáct zbraní/99 nábojů (nějakou podivuhodnou konstelací jsme jich měli jen deset). S různými, nemyslím nutně nezbytnými prodlevami, to trvalo asi dvě a půl hodiny. 

Vůbec jsem předem neprováděla žádný výzkum, takže jsem moc netušila, co za zbraně tam bude. a) věřila jsem M., že vybral nějaký základní průřez a b) stejně se v tom vůbec nevyznám, stačilo mi, aby mi rukama prošly různé typy a velikosti a já si je osahala, vyzkoušela, co mi třeba nějak sedne. Pak bych prováděla průzkum. Doteď se v tom nijak zvlášť nevyznám, pořád o těch zbraních přemýšlím v pojmech "ta dlouhá" a "ta malá do ruky". Člověk nemůže/ nemusí vědět všechno. 

Jak jsem psala, subjektivně jsem měla spíše negativní prožitek. I objektivně tam bylo několik divných věcí, částečně se to prolínalo, ale částečně mi byly ukradené, i když jsem si uvědomovala, že to asi není úplně v pořádku. 

Třeba jsem asi čekala, že pro vstup bude nutné podepsat něco jako, že budu doslova poslouchat všechny instrukce, jinak oni nejsou zodpovědní za to, co tam provedu. Jakože jsme jen na začátku bez dohledu vyplnili číslo občanky, takže mohlo být i vymyšlené, mohl by tam přijít nějaký člověk se záměrem nás tam všechny postřílet, nějaký sebevrah, cokoli. Ten prostor pro nehodu/ záměr a možnost ublížit tam byl obrovský a vlastně to celé spoléhalo na to, že přijdou normální lidi. Kdybych to tam vystřílela, možná by mě ani nikdo nikdy nedostopoval. 

Organizace - poměrně chaotická, jakoby bez nějakého předchozího mustru, naučeného postupu. (to by mi obvykle vadilo mnohem víc, ale tady bylo tolik dalších vjemů, že mi posedávat a čekat nevadilo). S tím souvisí přístup instruktorů - vůbec neměli za východisko to, že totálně nepoučený, neznalý člověk přišel za zážitkem. Hned zkraje se zeptal ten hlavní instruktor, jestli máme někdo zbroják nebo jsme prošli výcvikem. Jako wtf, proč by si někdo takový kupoval tak primitivní zážitek. Asi je to dáno tím, že jsem při učení angličtiny získala nějaké pedagogické poznatky, a tady chybělo to vědomí toho, že proti vám stojí člověk, který se vaší area of expertise vůbec nevyzná. Takže nám vždy ukázali zbraň, tady dáte zásobník, nabijte, střílíte, next. Nemyslím tím, že to bylo záměrně odbyté, času bylo na střílení dost, jen si prostě tihle profesionálové nedokázali uvědomit, jak přemýšlí a prožívá laik. Což považuju za problém, selhání, pokud mám někomu zprostředkovávat takový zážitek. 

Subjektivní vjemy
Hlavní poznatek - nečekala jsem, že to bude takové.. nepříjemné. A náročné. Asi jsem čekala, jak je to tak v těch seriálech, že dostanu do packy zbraň a jen tak, s lehkostí Jacka O'Neilla, Bauera nebo Sparrowa vystřílím pár desítek, že budeme s M. soutěžit, kdo toho víc trefí. 

První nepříjemná věc bylo to prostředí. Hlasitost výstřelů mě rozhodila hned zkraje, zvlášť, když se jako první střílely ty největší věci a místy to působilo spíš jako minivýbuch. Sice jsem si po čase trochu zvykla, ale stejně, jak jsem taková lekavější, když to všude kolem bouchá pěknými peckami, nebylo mi z toho dobře. 

Druhou rovinou byl takový všeobecný uneasy, uncomfortable pocit ohrožení z blízkosti tolika nabitých zbraní v rukou amatérů. A teď to nemyslím tak, jak jsem psala výše, že bych se nějak vědomě bála, to jakoby vůbec, jen prostě sama jsem si říkala, co když v momentě stisku spouště kýchnu nebo zakopnu nebo omdlím a vystřelím tak mimo, že někoho picnu? Co když se to stane někomu jinému? Tohle jsem ani tam vědomě nereflektovala, jen mě to zpětně napadlo, že prostě nemůže být člověku, který je na střelnici poprvé, úplně pohodlně. Což je principiálně úplně v pořádku, prostě další forma vystupování z komfortní zóny a naopak bezva, že člověk zkouší a posouvá body toho, co snese. Ale prostě tělo i mysl mi najely do takového vystresovaného módu. 

Takže bylo nepříjemné, když jsme stříleli všichni najednou, že kromě soustředění se na vlastní ránu a zpětné rázy, to řachalo všude kolem, opakovaně na mě od lidi vedle lítaly nábojnice, do obličeje, do ramene, což člověku nepřidá. 

Samotné střílení
Teď znáte kontext, kterým vždy ráda začínám a rámuji vyprávění, aby získal příjemce představu, do čeho zasadit jádro nebo pointu. Jádro: střílet je mnohem náročnější, než jsem si představovala a než dávají sličné agentky v seriálech najevo. Zbraně jsou těžké, některé úplně moc, zpětné rázy jsou náročné, bolestivé a namáhavé. Během krátké chvíle se mi unavily obě ruce držením zbraní a pravé zápěstí a rameno zpětnými rázy, takže jsem současně se snahou dělat vše co nejlépe a třeba se i trefit na terč, bojovala s tím, že už jsem to chtěla mít za sebou. Skutečně, když jsem vystřílela zásobník, cítila jsem úlevu. Tyhle pocity mě rychle zaplavily ze začátku. S časem to částečně odeznělo - zvykla jsem si na prostředí, na zvuky, na horko, trochu jsem zkorigovala očekávání o náročnosti, tíži zbraní a zpětných rázech, plus jsme postupovali k lehčím zbraním na menší vzdálenost, takže pak to přeci jen bylo snazší. 

Třeba jsem vůbec neměla nic z nějaké přesnosti. Na konci jsme šli k terčům - měla jsem tam spousty zásahů (mnohem víc, než M. :P), ale neměla jsem z toho žádnou satisfakci, protože jsem netušila, kterou zbraní jsem způsobila které zásahy, a přišlo mi, že všechny výsledky byly jen dílem náhody než nějaké schopnosti. 

Výsledný dojem
Další fantastická zkušenost k nezaplacení! To, že mi z toho všeho bylo převážně jen nepříjemně, tu situaci vůbec neznehodnotilo, třeba i naopak. Tolik nových poznatků a nutnosti zkorigovat tolik očekávání.

Splnilo to přesně to, co od nových aktivit očekávám: vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži, srovnala to s představami. Dozvěděla jsem se, v čem byly mylné. Zažila jsem zase nové prostředí s faktory, které by mě třeba nenapadly, ale teď, když o nich vím, mohu je buď přenést do jiné situace, nebo pokud se ocitnu v podobné, budu už s nimi moci lépe pracovat. 

Prošel mi rukama nějaký přibližně základní průřez střelnými zbraněmi, takže mám základní hrubou představu, jak na ně, jaké to je je držet a střílet. Až zas bude Sookie odstřelovat brokovnicí nějaké upíry, budu tušit, jaké to je, stejně jako když těch nesčetně seriálových poldů zvolá "Freeze!" V tomhle skvělý. 

Do budoucna
Nechám to zprocesovat, odeznít a časem bych se k tomu ráda vrátila, prohloubit tu zkušenost. Spíš třeba strávit delší čas s jednou zbraní. Moje představa je asi s pistolí a opravdu zkusit časem pracovat s přesností víc, než být ovlivněná všemi novými vjemy a rozhozená nezkušeností, nereálnými očekáváními a náročností.

27. července 2014

Můj první speed-dating - fantastický koncept pro osobní sociální výzkum a odbourávání úzkostí

Proč jsem se rozhodla zkusit speed-dating
1) Myslím, že je nás poměrně hodně, mid-twenties to mid-thirties singles, kteří nemají tak široké kruhy přátel, aby stále poznávali nové lidi, a jak jinak se teda vlastně poznávají noví lidé? Speed-dating zní v tomhle ohledu dost efektivně, poznat deset dvanáct lidí za jeden večer a ještě profiltrovaných v tom smyslu, že oni tam taky jdou za tím účelem se seznámit.
2) jsem pro každou novou zkušenost a tohle prostě znělo příliš lákavě na to, abych to minula. Zaznamenala jsem takové ty konzervativní, close-minded reakce, jakože je to takové nějaké divné. A to mě vždycky naopak pošoupne k tomu takové věci dělat, protože co je špatného na divné? I v sobě jsem měla takový uneasy, uncomfortable dojem, že je to takový nějaký poslední akt zoufalce.. a chtěla jsem to prozkoumat na vlastní kůži.

Google mi vyhodil několik seznamů typu "40 best questions for speed-dating," chtěla jsem být trošku připravená, kdyby zavládlo trapné ticho. Taky jsem přemýšlela, na co se ptát, abych dokázala odfiltrovat lidi, kteří by mě skutečně mohli zajímat dál. Takže jsem měla list otázek pro jistotu.

Jak to probíhalo
Sešli jsme se v pronajatém salónku normální hospody. Na můj vkus byly páry usazeny příliš blízko sebe, ale co chcete za tři stovky. Na první pohled vypadali všichni.. *gasp* úplně normálně! Slečny i pánové. Nejen normálně - ale sympaticky, lidi jako já, žádné ztracené zoufalé existence. Rozhlížela jsem se nejdřív sevřeně a nenápadně, ale pak jsem se uvolňovala. Vždycky mi pomáhá vědomí, že jsou určitě nervozní všichni.

Zatímco slečny byly usazeny ke stolům, pánové se měli zdržovat u baru a usadit se k nám těsně před začátkem. Organizátorka vysvětlila pravidla: čtyři minuty na konverzaci, ozve se zvukový signál, pánové se zvednou a posouvají k dalšímu stolu. K dispozici byly dva papíry s přezdívkami: na jeden bylo možné psát si poznámky, na druhém na konci večera zakroužkujete, s kým byste se chtěli znovu setkat. Pokud vás zakroužkuje i druhá strana, organizátorka vám předá kontaktní emaily.

Prožitek
Jakékoli stopy nervozity ze mě spadly s rozběhnutím první konverzace. Až zpětně jsem byla schopná to pojmenovat, v tu chvíli mi to naběhlo jen do podvědomí a ovládlo to moje jednání: ten člověk mě nezná, pokud nebudu chtít, už se nikdy neuvidíme, může mi být úplně fuk, když se nějak ztrapním.. a jak se můžu ztrapnit? Pokud se mu něco z toho, co říkám, nebude líbit, je problém na jeho straně, ne ve mně. Budu jen sama sebou a užiju si to. Fakt takhle, v takovém módu jsem jela a byla to paráda.

Hodně rychle jsem si našla taktiku - autenticitu. Buď jsem vypálila připravenou otázku, normální (Co děláš?), celkem normální (Máš zvíře?), malinko exotičtější (Vybral by sis modrou, nebo červenou pilulku?), nebo jsem nechala prvně mluvit jeho a pak už jen reagovala na jeho povídání, čímkoliv, co mi zrovna proletělo hlavou. Někdy jsem nechala dialog v jeho režii, abych viděla, jak si poradí (když jeden mluvil a mluvil o sobě a já ho nechala a čekala jsem, kdy si vzpomene na mě :), jindy jsem dialog řídila po svým, nechala ho domluvit a hned vypálila otázku směrem, který mě zajímal. Žádný rozhovor nebyl stejný, vždycky to dovanulo někam jinam, řídila jsem se podle citu, takový autentický proud vědomí. To byl velmi uvolňující pocit, nijak moc jsem se nekontrolovala, jako obvykle musím v sociálních situacích. 

Je naivní myslet si, že si na konci budete pamatovat, kdo byl kdo. Těch vjemů a informací, tváří, povolání, zálib a příběhů je tolik! Z počátku jsem si psala obšírnější poznámky, ale nebyl na to čas, pak jsem si psala aspoň pár slov, abych si vůbec připojila k přezdívce základní dojem.

Bezprostřední dojmy
Stejně jsem byla na konci poměrně ztracená, příběhy a tváře mi splývaly. Cítila jsem se mentálně vyčerpaná a rozhodně neschopná se rozhodovat, koho bych chtěla vidět znovu. V těchto situacích, pokud není spěch největší, mám ráda se na rozhodování vyspat, protože druhý den vidím, co jsem si zapamatovala, nereaguju pod vlivem emocí, ale víc racionálně. Představuju si to tak, že moje mozkové dráty nejsou tak rozpálené a věci se hodnotí z klidnější pozice. 

Celý večer jsem pomrkávala po slečně vedle mě. Krásné a zářící něčím ne-průměrným. Daly jsme se do řeči o přestávce v polovině, obě na takové akci poprvé, obě zkoumající, co trh nabízí (což nemyslím hanlivě, ale jako normální popis situace). Na konci jsem procházela svoje poznámky, lidi se rozcházeli. Nějak přirozeně vyplynulo, že jsme se se slečnou sesedly a začaly si porovnávat dojmy, připomínat, kdo byl kdo. To bylo nesmírně přínosné: buď jsme si potvrdily dojmy, nebo jsme s těmi muži mluvily tak odlišně, že jsme měly úplně jiné poznatky a i to bylo zajímavé zreflektovat.

Vylučovací metodou jsem jich pár vyškrtla rovnou, pak další po chvilce zamyšlení a s dojmem, že vůbec o nic nejde, jsem zakroužkovala čtyři přezdívky.

Po zprocesování
Kdybych kroužkovala druhý den, nedala bych nikoho :D Nikdo mě tolik nezaujal. Pamatuji si nějaké zajímavé útržky (dělám divadlo, píšu knihu, prolezl jsem Nepál jen s krosnou, zkoumám v Akademii věd, tohle je můj recept na francouzské brambory..), ale nic dost silného na to, abych se chtěla dál investovat.

Z těch čtyř, které jsem zakroužkovala já, zakroužkovali mě tři. Mám na ně emaily, ale skoro týden poté se k ničemu nemám. Jeden napsal, ještě jsem ten email ani neotevřela. Nic proti němu.

Celý další den jsem procesovala svoje dojmy. Ze všeho nejvíc, jak skvělý zážitek to byl, emočně i mentálně. Tak dynamický. Tolik vjemů a informací. Vyžadovalo to bystrost, pohotovost. Okamžitě to odbouralo jakoukoliv sociální awkwardness nebo úzkost, což bylo pro mě nesmírně přínosné a posilující, protože tu zkušenost můžu přenést na jiné, důležitější životní situace. Tolik dat nahuštěných v krátký časový moment. Skutečně jako průzkum trhu. Jací muži jsou tam venku. Co můžu chtít, co čekat, co vyžadovat. Nastavilo mi to výborný referenční bod pro další očekávání a perspektivu a pravděpodobnost, že potkám někoho, kdo mi bude vyhovovat. Ohromný balík dat nejen o potenciálních partnerech, ale i o lidech obecně, jak je tak ráda zkoumám. To pro mě bylo hodnotnější než ta rovina seznámení se s mužem. Baví mě zkoumat lidi a tohle bylo prostě úplně přesné. A prostě dvanáct lidí už je solidní vzorek. 

Pro příště
Určitě to provedu znovu. Skoro vůbec ne kvůli hledání partnera, ale pro ten sociální výzkum. A pro další otrkávání se v sociálních situacích. Já byla vždycky ten nejvíc socially awkward člověk ve skupině, stranící se lidí, trpící, netušíc, jak vést small talk (a proč :). A najednou jsem jak ryba ve vodě mezi cizími lidmi. Ale jak jsem psala výše, částečně právě proto. Už je nikdy neuvidím, tak kvůli čemu se nějak trápit a omezovat.

Karl Pilkington is not impressed
Na těch dvanácti dialozích jsem si našla příjemný kompromis mezi připravenými otázkami a těmi bezprostředními, to hodlám uplatnit i příště. A přidám do mixu něco trošku více šokujícího, místo Co děláš za práci a co ve volném čase. Už mám nápady, ale poreferuji o nich příště.

P.S. Proč mám teď dojem, že stejně nakonec zůstanu sama a nevadí mi to.
Muž: "Tak co ráda děláš ve volném čase?"
Já: "Přemýšlím o světě, pozoruju lidi, vyvozuju závěry, které pak proberu s kamarády, a pak zase přemýšlím nad tím, k čemu jsme došli s těmi kamarády"
Muž: *tupý pohled, protože něco takového ho prostě nikdy nenapadlo, že by mohl někdo rád dělat*

13. července 2014

Náhodné puzzlíky dat, ze kterých si stavím svět

* "Tokio má 13 milionů obyvatel, 38 milionů, pokud připočteme příměstskou aglomeraci. Je to nejlidnatější velkoměstská oblast na světě." Rozhlédněte se, kde a jak žijete, a zkuste si to představit.

* "Šlesvicko-Holštýnsko bude v tomto roce pokrývat celou svou spotřebu elektrické energie pouze ze slunce, větru a dalších OZE." To zní pěkně, i když bych čekala, že v širším kontextu bude nějaké ale.

* "Jak by mělo vypadat televizní zpravodajství pro děti? Jak si česká společnost představuje dětství: jako přípravu na dospělost, nebo chceme děti co nejdéle hájené a oddělené od světa dospělých?"

* "Z ČR každý den zmizí více než 13 hektarů půdy, což je plocha velká přibližně jako tři Václavská náměstí. Většina mizí kvůli těžbě nerostů, na další vyrostou nové silnice, velkosklady, továrny nebo rodinné domy."

* "Nové projekty a modely mění českou žurnalistiku: 067 Petra Koubského, DVtv Martina Veselovského a Daniely Drtinové, na podzim Reportér Roberta Čásenského." Bude zajímavé sledovat, jak a jestli se takové projekty udrží, jestli najdou nové obchodní modely, jak financovat tvorbu informačního obsahu.

* "Francie proplácí zaměstnancům cestu do práce na kole. Francouzská vláda se stala hlavním podporovatelem pilotního projektu, který má zlepšit zdravotní stav obyvatel v produktivním věku, odlehčit přetíženým silnicím a pročistit vzduch ve městech. Experiment je to jednoduchý. Zaměstnancům, kteří se do práce budou dopravovatna kole, budou odšlapané kilometry propláceny."

* "Letecká společnost British Airways začala s testováním „chytrých“ přikrývek pro cestující, které sledují jejich mozkové vlny reprezentující momentální náladu. Podle „pohodlí“ uživatele tak reprezentuje výsledek pomocí barev, což může snadno a rychle upozornit personál letadla, že je s cestujícím něco v nepořádku a že se necítí uvolněně. ílem celého snažení je získat zpětnou odezvu od cestující a zlepšovat jejich komfort."

* obrázek: Look at all those sweet things I could but shouldn't eat!


  Více na: http://www.zive.cz/bleskovky/british-airways-testuje-na-cestujicich-chytre-prikryvky-snimajici-mozek/sc-4-a-174410/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylinkVíce na: http://www.zive.cz/bleskovky/british-airways-testuje-na-cestujicich-chytre-prikryvky-snimajici-mozek/sc-4-a-174410/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylinkVíce na: http://www.zive.cz/bleskovky/british-airways-testuje-na-cestujicich-chytre-prikryvky-snimajici-mozek/sc-4-a-174410/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylink

12. července 2014

Milé překvapení z reakcí na smrt českých vojáků, ideje přesahující jednotlivé životy, proč se modlit za vojáky?

Příjemné překvapení z reakcí na smrt českých vojáků v Afghánistánu
Nevím, jak ve vašem okolí, když tak mě opravte, ale za sebe jsem spíš lehce mile překvapená z reakcí na smrt čtyř českých vojáků v Afghánistánu. Čekala jsem jako vždy negativní reakce typu "žoldáci" a "nemáme tam co dělat" a "jsme sluhové USA". Samozřejmě, i tyto reakce jsou, ale přijde mi, že mnohem méně než dříve. Vidím více jakoby pozitivní odezvy - uznání jejich práce až hrdinství, zodpovědnost za společnou bezpečnost a smysl v takové činnosti, reflexi toho, že jak se máme tady v Evropě dobře, není samozřejmost a není to zadarmo. Jestli to znamená, že jsme se za posledních pár let někam posunuli, mám radost.

Ad (trapné) omílání pojmu žoldáci.
Četla jsem výstižnou myšlenku: čeští piloti ve službách RAF za druhé světové války taky dostávali zaplaceno. Dělá to z nich menší hrdiny? A já dodávám: bude práce učitele nebo doktorky hodnotnější, když odmítne plat?

Ideje přesahující jednotlivé životy - proč se stydět?
Další vzorec, který se line těmi komentáři - lidé vždy omlouvají jako naivní nebo idealistické a hloupé, že by snad pociťovali nějaké větší, abstraktnější ideje jako vlastenectví nebo smysl oběti za hodnoty (na to jsem taky hodně myslela při oslavách výročí vylodění v Normandii). Já tyhle věci cítím a nestydím se za ně. Co teda proboha jiného většího, přesahujícího naše jednotlivé životy máme nést? Idealista (ve smyslu nositel ideje) nemusí být naivní. Pro mě je to otázka mého svědomí a racionální volby. Jsem hrdý idealista. To neznamená, že nedokážu současně vidět věci realisticky a pragmaticky. 

Nejde, abych si nerýpla do církve..
(tohle zrovna zaznělo z rádia, když jsem psala) Dominik Duka vyzval, aby se lidé modlili za čtyři zabité vojáky a uzdravení toho pátého. Seriously, jaká je v tom hodnota? Naprosto beru zastavit se, zamyslet se nad tím, nad jejich konkrétními životy a činy i nad tím, co to znamená šířeji, ale jaká je přidaná hodnota toho, že do toho zatáhnu entitu, o jejíž existenci nemám jediný důkaz? Jsem pro veškeré duchovno, ale proč nemůže být jen subjektivní nebo intersubjektivní, proč se do toho musí nutit ten rádoby objektivní prvek? Chápu, že lidé mají potřebu nějak externalizovat svoje vnitřní myšlenkové procesy, ale vadí mi, že toho jiní lidé zneužívají a institucionalizují to (víra versus církev).

Knihy a hudba, které zrovna poslouchám
* Rychle za sebou jsem poslechla šestého a sedmého Harry Holea od Jo Nesba (The Redeemer a The Snowman). Sněhulák byla asi z té série zatím nejlepší kniha, hlavní hrdina se mi konečně dostal pod kůži jako blízký člověk. Ale když je toho moc najednou, začíná to být trošku monotónní a opakované, takže si teď nějakou dobu od dalších dílů odpočnu. Víceméně náhodně jsem sáhla po Donna Tartt - The Secret History. Poslouchá se to velmi splavně, ale z hodnocením počkám na konec a na celkové vyznění.
* Párkrát jsem poslechla nové cedlo Lany del Ray Ultraviolence. Líbí se mi to, i když mi přijde celkem monotónní, jakože patnáct pomalých písniček v podobném stylu. Spíš fungují jednotlivě. Zase jiným způsobem to ocením, až si najdu čas pročíst si k tomu plné texty. V poslední době ale určitě vede Sheezus od Lily Allen, kde se střídají pichlavé, hravé, romantické i smutné písničky.


30. června 2014

Věčné a nesmyslné společenské konvence - o co všechno asi přicházíme, když se necháme (častěji nevědomě) svazovat

Poslední měsíce mi "nejde" běhat venku. Nějak mě to nebaví, nefunguje to pro mě. Na páse klidně. Nevím, čím přesně to je. Když mi ale vyjde chvilka a potřebuji pohyb, zkouším briskní chůzi. *teď jsem se zasekla na slově briskní. Nikdy jsem to neviděla česky, jen slyšela, tak jsem si byla jistá, že je tam měkké i, jako v anglickém brisk - ostrý, hbitý, rázný. Ale našla jsem, že by asi mělo být bryskní, z francouzštiny, i když ten význam je pak malinko posunutý k příkrý, ostrý, nešetrný. To tvrdé y se mi tam prostě nelíbí, tak tam prozatím nechám měkké.* (anyway)

Chůze je mnohem efektivnější cvičení, když držíte ruce v lokti a zvedáte je a tím nutíte otáčet se tělo i od pasu nahoru. Prakticky nordic walking, akorát nedržíte hole. Ale ono to bez těch holí vypadá trošku směšně, že. Chodím takhle na páse a párkrát jsem šla přírodou, teď mi nezbylo, než se vydat městem. A nějak jsem nedokázala začít máchat rukama. Jak budu vypadat? Co si lidi pomyslí? Říkala jsem si, že takhle se před pár lety možná cítili první běžci/joggeři, než se to stalo tak in, že teď běhat je zdrojem hrdosti, ale prostě ne vždycky má člověk koule na to být ten prvotní trend-setter. Takže jsem šla úplně normálně, trošku naštvaná, že to nebude mít ten úplně zamýšlený efekt.

Zastavila jsem se v parku, abych se protáhla, a zírám: jde slečna ve sportovním, briskní chůzí (*sakra, briskní se mi červeně podtrhává a bryskní ne..*), ruce pěkně ohnuté v lokti a máchá jimi prudce dopředu, dozadu. Prostě úplně stejný záměr jako já, akorát měla koule na to ho naplnit cele. Tak to byl pro mě takový pěkný moment: na jednu stranu políček mé sebestřednosti, že by snad někoho mělo zajímat, že máchám rukama, na druhou velké podpora a osvobození. Jak je známo z různých experimentů ke skupinové dynamice: jednotlivci ve skupině se neodvažují vyjádřit svůj názor, protože mají dojem, že budou zdrojem posměchu, ale jakmile jediný člověk prolomí tuhle bariéru, ostatní rychle přispěchají, že si to taky myslí. I ve velké skupině stačí jediný, aby dodal odvahu ostatním. Takhle měla na mě efekt tahle náhodná slečna. Stává se mi to častěji: stačí vidět jediného dalšího člověka a už mi ta podivnost, kterou hodlám spáchat, nepřijde tak jetá.

Vydala jsem se tedy dál a tentokrát beze studu máchajíc rukama. Hned jsem šla rychleji a cítila, že se mi zapojilo celé tělo, cítila jsem se spokojeněji, že ten čas bude vynaložený efektivně a že jsem v sobě prolomila další drobnou, retrospektivně úplně zbytečnou bariéru. A přemýšlela jsem o sociálních konvencích šířeji. Kdo je vymýšlí a proč, jak se šíří, jak se udržují, i když už třeba úplně ztratily smysl (nebo nikdy žádný neměly). Kolik takových bariér v sobě nosíme, které nemají žádnou hodnotu, zbytečně nás limitují, působí jedincům, kteří by se chtěli, potřebovali lišit, silný diskomfort a trápení, když jsou ve společnosti.

Se společenskými konvencemi se peru už odnepaměti, v souvislosti s tím, že mám častěji potřebu dělat něco trošku jinak a současně zapůsobí stud a potřeba nevyčuhovat z davu. Což jsou asi úplně přirozené mechanismy, kterými společnost koriguje a kontroluje jedince. Vždycky se snažím si to racionalizovat a někdy doufám úspěšně, že dokud to není nelegální a nikomu tím neubližuju a ničemu neškodím, můžu si dělat co chci. Vždycky pak přemýšlím nad tím, jak velké a potenciální je to pole, které je dole ohraničeno společenskými konvencemi a nahoře právě tím, co jsem napsala: zákony a ostatními lidmi nebo majetkem. Kolik věcí neděláme a mohli bychom a bylo by to úplně hodnotné a skvělé a někam by nás to posunulo a vůbec není racionální je nedělat. Jen to člověka prostě nenapadne, protože má v sobě vetkány ty mechanismy studu a držet se v průměru.

Můj oblíbený příklady iracionality a nesmyslnosti sociálních konvencí versus toho, co je "normální," jsem si už dávno vyjádřila na tomhle Joker-meme. Vážně, zamyslete se nad tím: jak může první aktivita být v normě, ale druhá úplně jetá, v kontextu jejich respektivních výhod a nevýhod.

PS. Asi budu muset přistoupit na bryskní. Některé společenské konvence smysl mají. Třeba pravopis.

28. června 2014

Laserová operace očí (vidět bez brýlí po dvaceti letech, všechno šlo velmi hladce, ale doteď mi to hlava nebere)

Vágně jsem uvažovala o operaci očí tak deset let, ale říkali jsme si doma, až po vejšce, kde se nějak předpokládalo, že člověk oči víc namáhá; až tak kolem pětadvaceti, až se mi zastaví vývin a třeba i progres mojí oční vady. Taky jsem si chtěla zaplatit operaci ze svých, vydělaných peněz. Asi jako oslavu, symbol dospělosti nebo tak.

Asi to bude znít povrchně, ale dlouhodobě mě nejvíce brýle štvaly proto, že jsem nemohla nosit krásné sluneční brýle. Tmavá skla s dioptriemi šla jen do malých rovných brýlí. Kdo jste mě viděl v těch mých slunečních, víte, že teda žádná sláva. Jinak pro mě byly brýle přirozenou součástí života, takže na nevýhody jsem byla zvyklá, ale stejně znělo poměrně dobře se jich zbavit: lehko se zašpiní, když prší, když v zimě vejdete z venku do místnosti a zamlží se vám, při sportu, při koupání a plavání, v intimním životě.

Přestěhovala jsem se do Prahy, začala celkem slušně vydělávat, pracovat na sobě v různých oblastech. Takže konečně došlo na toto. Bez průzkumu trhu jsem se objednala na komplexní vyšetření očí na jednu kliniku, cena 3.000 Kč s tím, že se případně odečte od ceny operace. Vše proběhlo ok, operaci mi doporučili, 29.000 za jedno oko. To mě přeci jen zarazilo, měla jsem z jejich stránek načteno devatenáct. Teprve jsem provedla průzkum trhu (člověk se pořád poučuje) a našla stejně uznávanou kliniku, kde šlo jedno oko za dvacet a protože klinika letos slaví deset let od založení, z každé operace odečítali deset tisíc. 55.000 nebo 30.000 už je přeci jen rozdíl.

Protože jsem z předchozího vyšetření věděla, že na operaci mohu, objednala jsem se a rovnou počítala, že mi ten den zákrok provedou. Nakonec ještě viděli na jednom oku menší skvrnu, kterou pro jistotu chtěli prozkoumat víc, museli mi oko rozkapat a to už vylučovalo operaci. Máma sem tedy jela zbytečně, ale já měla dobrý pocit, že nic nepodceňují.

Další termín už ale skutečně nemohlo nic ohrozit, kromě mimozemské invaze nebo tak. Ale s tím se tak nějak (ne)počítá vždycky. Provedli poslední měření a odvedli si mě směrem k "sálu." Dali mi akorát čepici přes vlasy a takový ten papírový hábit na jedno použití a pantofle. Seděla jsem tam s dalším chlapíkem, sestra nám co pět minut kapala do očí, asi něco umrtvujícího. Rozhodla jsem se to moc neřešit a nechat to plynout. Ze sálu vylezl chlapík a pronesl nějakou nadšenou poznámku, že to zvládne sám, což mě ujistilo v tom, že všechno půjde úplně hladce.

Na sále jsem ležela, nade mnou přístroj. Doktorka na mě celou dobu mluvila a popisovala, co bude dělat, co mám očekávat za vjemy a pocity. Stejně jsem doposud úplně nepochopila, jak to funguje. Mohla bych si to vyhledat, ale nějak nemám tu potřebu. Na oko mi přisáli jeden přístroj a nařízli tu vrchní vrstvu oka a odklopili ji. To přisátí bylo nejvíc nepříjemné, ale vůbec ne v oku, jen že ten stroj tlačil kolem na lícní kosti. To trvalo půl minuty pro každé oko a sestra nahlas počítala po pěti vteřinách.

Druhá fáze, po odklopení té vrchní vrstvy, byl laser, kdy jsem prostě viděla červeno-zelené rozmazané světlo a netušila bych, že mi to něco dělá s okem, kdyby mi to doktorka neřekla. Jediný nečekaný vjem bylo, podobně jako u vrtání zubu, pach pálení. Takže jsem rychle potlačila myšlenku, že cítím vlastní pálící se oko a představu, jak mi laser dělá díru skrz hlavu. Ten laser trval tak dvacet vteřin na každém oku. Pak doktorka vrátila tu odklopenou vrstvu, narovnala ji a prokapala mi oči.

Sedla jsem si. Viděla jsem, což mi v prvních vteřinách stačilo. Viděla jsem rozmazaně a pálilo mě držet oči otevřené, ale zároveň jsem věděla, že vidím mnohem ostřeji než před dvaceti minutami, když jsem si sundala brýle. (šest a půl dioptrií jsem měla, mimochodem). Nasadila jsem si sluneční brýle, které mi dali, aby to nebylo světlo pro oči moc náročné, a šli jsme zpět na recepci.

Mamka byla (samozřejmě) víc vystresovaná než já, tak jsem jí řekla, že je vše úplně ok. Na recepci jsem platila. Je to drobnost, ale líbilo se mi, že jsem platila po zákroku a ne předem. Dostala jsem léky - umělé slzy na průběžné vlhčení, antibiotika, aby se předešlo infekci a dávku léku proti bolesti, kdyby na to přišlo. Domluvili jsme se na kontrola na druhý den a šly jsme s mamkou domů. Měla jsem připravená čísla na taxi, ale předem jsem věděla, že když to jen trochu půjde, z principu pojedu mhd, protože prostě budu ok. Ale byla jsem ráda, že mám mamku sebou. Opravdu bylo silně nepříjemné, řezalo držet oči otevřené. Vždy jsem jen mrkla, abych nezakopla a dalších pár metrů se nechala vést.

Jiné negativní pocity jsem neměla. Trošku jsem se bála, že prý po dvou až třech hodinách, až to přijde k sobě, by to mohlo být nejtěžší. Prozatím mi nejpříjemnější bylo mít prostě zavřené oči, tak jsem si doma lehla a že nebylo co jiného dělat, usnula jsem. Říkala jsem si, že to zkusím nějak zaspat. Vždy, když jsem se otáčela, v polospánku jsem si potvrdila, že necítím žádnou velkou bolest a spala jsem dál. V podvečer jsem se zvedla, protože už prostě nejsem zvyklá tolik spát, že bychom se šly kousek projít, koupit si asijský nudle k večeři. Bolest se nedostavila a byla jsem schopná držet oči otevřené. A vidět. Bez brýlí. Nějak jsem nebyla schopná to reflektovat.

Druhý den ráno, když jsem se poprvé zkoumala v zrcadle, jsem zjistila, že mi v oku praskla nějaká malá žilka a mám tam červenou skvrnku. Na tom oku jsem viděla malilinko jinak než na druhém. Doktorka mi při kontrole řekla, že je to všechno úplně normální. Skvrnka bude sice chvilku trvat, než zmizí, a na tom jednom oku jsem měla půlku dioptrie a na druhém nula až čtvrt, proto ten drobný pocit rozdílu. Ale to všechno že by si mělo sednout. A to bylo všechno. Z kliniky už jsme jely nakupovat a pak jsem mamku posadila na autobus domů.

Po více než týdnu mi to na jednu stranu pořád hlava nebere, na druhou je to ta nejvíc samozřejmá věc na světě. Je to hodně zvláštní. Myslela jsem, že po celém životě v brýlích se s jejich ztrátou budu vyrovnávat mnohem hůř, bude mi na obličeji něco chybět, budu mít problém vidět se bez nich. Dokonce jsem koukala v obchodě na brýle s čirými skly bez dioptrií, aby mi něco pomohlo v té změně, ale nakonec jsem je vůbec nepotřebovala.

Hlava mi nebere hlavně to, jak snadno to všechno prošlo. Nejen bez větších zádrhelů, ale jak je možné, že celý život málem nevidíte (místo kolik ukazuju prstů se se mnou akorát dalo hrát kde mám ruku :D) a pak vám do nich dvacet vteřin pálí a najednou vidíte. Pro mě je to skutečně zázrak. Vědecký, medicínský, lidský. V tom smyslu, že něčí nápad a úsilí mi nepopsatelným způsobem proměnilo život. A kolika dalším lidem.

Šla jsem do Tesca a zrovna neměla moc času. Plán byl lapnout první, maximálně druhé pěkné sluneční brýle, že se časem dostanu k tomu, abych si vybrala v klidu nějaké kvalitní. Nechtělo se mi do toho moc investovat, ale vypadaly, že jsou po dvou stovkách, tak jsem lapla dvoje. U pokladny jsem viděla, že jsou po 59 korunách. A když jsem se viděla venku, celá a na světle, viděla jsem, že jsou oboje úúplně přesně takové, jako jsem si vždycky snila. Takže úplně pecka. Taková radost, že to slovy vypsat nejde, a proto to tady zakončím.

16. června 2014

Nahlas si zpívejte, pořady z Plusu, hodnotný článek o autistických dětech

Procházka se psem a hlasitým zpěvem
Venku to vypadalo lákavě, sluníčko, ale ne úplně horko, rozhodla jsem se místo do fitka jít na svižnou procházku. Ve Znojmě mám štěstí, že bydlíme na okraji města, dá se poměrně rychle dostat aspoň do kousku zeleně. Abych to systémově zefektivnila, vzala jsem máminýho psa, aby se taky víc vyvětral. Na uši jsem si hodila pořad Pro a proti z Plusu. Můj další záměr byl v jedné části cesty, kde je silnice a není důvod, aby tam byli lidi, chvíli si zpívat nahlas, protože vím, že mi to přináší silné potěšení a má to uvolňující a terapeutický účinek. Mám stejnou vzpomínku třeba na táborové večery, kdy jsme zpívali oddílové, folkové, punkové písničky. Fakt to funguje, sborové a/nebo hlasité zpívání. Přemýšlím, že si vyloženě zavedu pravidlo dorazit z práce a pět minut zpívat. Anyway. Hlasité zpívání se zadařilo (namátkou Foundations od Kate Nash, Holiday od Green Day, The Fear od Lily Allen), mělo přesně ten zamýšlený efekt. Akorát pes se mi začal nějak cukat, brzdit a koulet na mě smutný oči. Napadlo mě, jestli jsem ho nepřetáhla, přeci jen je to takovej pokojáč. Asi jo, protože když jsem mu nabídla, že ho vezmu do náruče, nechal se. Od té chvíle jsem se musela chvíli fakt hlasitě smát. Vezmete psa na procházku a nakonec ho musíte nést. Vůbec se nestyděl, opřel se mi o ruce a rozhlížel se na svět kolem. A to jsem si říkala, že je škoda, že dnes vynechám arm-work. Ty ruce cítím ještě druhý den.

(ten obrázek - takové děcko chcu, takováhle nevinná dětská mysl je prostě k nezaplacení)

Pořady na Plusu
Opakuji se, vím, ale přijde mi, že to nemůžu dostatečně zdůraznit, doporučit: jsem nadšená z celé té situace, kdy si natahám do přehrávače pořady z Plusu, jen ty, které chci, a jaký z nich potom mám užitek.

Moje oblíbené jsou Trendy (které jsou skutečně velmi trendy, opakovaně tam narážím na témata a vzorce, o kterých si nezávisle sama říkám, že to bude do budoucna zajímavé, hlavně mě berou ta témata, která řadím do kolonky "zodpovědná reflektivní spotřeba."), Zaostřeno (které je často podobné Trendům, napůl reportáž z místa, napůl pak nějaká reflexe ve studiu), Pro a proti (ideálně, když se tam skutečně sejdou lidé opačného názoru), Ekofórum a Media Plus.

Roviny potěšení při poslechu pořadů z Plus
- podnětná, zajímavá, aktuální, kontroverzní, celospolečenská témata - dozvím se něco faktického
- různé druhy argumentace a rozvoje idejí, obsahem i formu
- různí lidé, politici, odborníci, ze soukromé sféry: zajímavé sledovat, jak se kdo umí vyjadřovat, věcně, ideologicky, emotivně, jestli se dopouští argumentačních faulů, s čím se třeba nestydí jít na veřejnost, jak moc je otevřený protiargumentům a reaguje na ně, nebo je prostě předem rozhodnut o své pravdě a jen ji tvrdě prosazuje.
- různé styly moderátorů, jejich připravenost, znalost tématu a schopnost jít do hloubky, dostat z těch lidí něco nového, nebo jen klouzání po povrchu.

Takovýhle mnohaúrovňový zážitek, hostina pro intelektuální vybavení (facilities), a k tomu obvykle uklidím, uvařím, cestuji, procházím se, hraju počítačovou hru.

Děti úplňku: velmi dobrý a podnětný článek o výchově autistických dětí - vřele doporučuji
- četla jsem už v lednu, ale teď vyšel on-line v plné verzi. Doteď si pamatuju hlavní podněty, což považuji za indikátor kvality nebo minimálně že to stojí za přečtení
- na jedné straně obdiv k lidem, rodičům, kteří jsou postaveni do takové situace a bojují. Když lidé čekají dítě, neplánují, nedovedou si představit, že nastane nějaký problém a jejich život se diametrálně promění. Taková situace pak odhalí charaktery lidí, pro partnerství to musí být nesmírně náročná zkouška, kdo se adaptuje a kdo vezme roha.
- další věc, která mě zajímá dlouhodobě a na širším spektru jevů: co to je kvalita života, kdo a podle jakých kritérií určí, čí život je lepší nebo horší, subjektivně i objektivně. Jak relativní a/nebo nepoznatelné, neprozkumané a nepřenositelné je prožívání jednotlivce. Je smyslem života cesta nebo cíl(e)?