28. dubna 2014

Střípky vědění a nápadů

· Temná tetráda: machiavellismus (ochota manipulovat a podvádět ostatní), narcismus (egoismus a posedlost sebou samým), psychopatie (chybějící soucit a empatie) a sadismus (požitek z utrpení ostatních).
· Studie našla spojení mezi touto temnou tetrádou, potřebou trollingu v internetových diskusích a také celkovým časem, který jednotlivec stráví komentováním na internetu. Nejsilnější je spojení mezi sadismem a trollením: sadisté trollí, protože si to užívají. Jak trollové, tak sadisté nacházejí potěšení v cizí úzkosti.

· "To je jedno z neštěstí přírody, že k reprodukci potřebujete mít v pořádku jiné orgány než mozek."

· Jednoduché shrnutí jednotlivých kampaní pro volby do EP. Nejvíce hloupá mi přijde kampaň ODS - primitivně jednorozměrná, založená na jediné myšlence (proti euru), bez jakékoli hlubší, konstruktivní vize. Schválně sleduju na FB Zahradila, každý den několikrát oslavuje, kolik podpisů proti euru opět získal (a kolik lajků mají příslušné stránky, haha), jakoby to něco znamenalo, něco změnilo, něco vybudovalo nebo dokázalo. Tohle mi nabízí tradiční česká pravice? Přijde mi to upřímně líto.

· Na levici není o moc líp - už jsem unavená z tématu církevní restituce. Cokoli si o tomhle řešení myslím (a není to bez silných emocí), jestli to chápu správně, už je rozhodnuto a nejde to změnit, tak o čem se tu pořád debatuje? Snahy některých představitelů vnímám jako směšné a hloupé. Čeho mohou ještě skutečně dosáhnout? Asi mají dojem, že to nějak pozitivně působí na (potenciální) voliče, ale myslím, že se jen ponižují.

· Poslechla jsem třetího Harry Holeho od Jo Nesba - The Redbreast. Zatím ze série nejlepší. Poprvé jsem trošku narazila na limity audioknihy, jak člověk nevidí ta jména napsaná a nemůže si hned, jak se ztratí, zalistovat zpět. Trošku jsem pak u klimaxu váhala, kdo je kdo. Ale ono to asi nebylo snadné každopádně, vzhledem k povaze pointy.

· Jedna povrchnější poznámka: holky, ženy, dámy, probůh, adidasky jsou na sport, ne na normální nošení! Nemůžu věřit, jak moc je tenhle neduh v Praze rozšířen.

· Jaké jsou argumenty proti dětským skupinám?

· "Skoro šedesát procent reklamních příjmů Facebooku přitéká z mobilních telefonů. Loni touhle dobou to byla jen necelá třetina." A já stále odolávám, miluju svoje malé Nokia véčko a nevzdám se ho, dokud vydrží.

Aktualizace: Toto jsem zrovna našla pod jedním Zahradilovým statusem. Takže nejsem sama. "hezké, moc hezké a poučné .... takže program politické strany se smrsknul na sběr podpisů o euru?? A kde je něco, co by nalákalo voliče Honzo, něco za co stojí dát partaji hlas, s čím se stotožnit atd atd ..... podpisy pro cokoli a hlavně proti čemukoli tu sbírají stovky paret, ale na provoz úspěšné pol. strany to nestačí ani náhodou - sakra chlapi kde je nějaký progres, nějaký nápad????"

14. dubna 2014

Kurt Cobain a Rwanda, Trendy na Plusu, lepší rozmysl při nakupování oblečení (a hudba k Lost)

Zase jsem se rozčílila, když kolem mě (rozuměj na mé FB zdi) proletělo cosi obdivného o Kurtu Cobainovi. Obecně nemám ráda, jak jsou některé celebrity zarámovány: spíš náhodou než skutečnými schopnostmi (v porovnání s vědci, učiteli nebo alespoň sportovci) se proslaví, vydělají hromadu peněz, z nichž část pak prohánějí žílami/ různými dutinami/ plícemi nebo játry; někteří to nezvládnou a (ne)záměrně na to dojedou. A pak se kolem nich vytvoří takový obraz životem ztrápené duše, kterou většinová společnost nepřijala, ale určitá skupina v něm vidí toho génia, který chudák zemřel tak mladý. Pro mě jsou sebevražda (ještě v situaci, kdy za sebou nechávám partnera, dítě), návykové látky i jít se léčit všechno záležitosti osobní volby. Za co přesně Cobaina obdivujeme/ litujeme?

V tom kontextu mě ještě napadla legrační myšlenka: Cobainovo tělo bylo nalezeno druhý den rwandské genocidy. Nejsem žádný absolutní moralista, ale zajímalo by mě, kolik mladých lidí reflektovalo statisíce zavražděných Afričanů a kolik chlapíka, co si pod vlivem vystřelil mozek. Úplně vážně. Nemám v tomhle směru o společnosti vysoké mínění.

Jsem úplně nejvíc zamilovaná do pořadu Trendy na Plusu. Jednou za týden, deset dní se jdu do archívu podívat, jaká témata vysílali, a nadšeně si musím stáhnout skoro všechny díly, protože opravdu jedou na vlnách toho, co letí a člověk chce vědět víc. Poslední dny mě dostala tahle směsice trendů: LARPy, vlog, bitcoin, lobbing, crowdfunding naživo, polyamorní vztahy, ADHD, zelená architektura, fotovoltaika, gamifikace, vitariánství a závislost na internetu.

Objevila jsem pro sebe nový konceptuální přístup ke zkoušení a nakupování oblečení (dívky a ženy spíš budou znát ty myšlenkové pochody, zvažování všech možných faktorů, když se na sebe v kabince díváme do zrcadla). Doposud jsem si vyjmenovávala (rozuměj ospravedlňovala), proč si tu věc koupit (proč ji nutně potřebuju). Teď jsem zkusila potlačit nadšení a chladně hledat důvody proti. Ukázalo se to jako poměrně efektivní myšlenkový proces - když najdu mínus, přes které nejdu, všechny ostatní plusy jsou zbytečné.

Na soundtraccích miluju, že skladba, motiv, pár tónů mi znovu vyvolá děj, obraz, postavu, dialog. Dnes jsem opět za několik dní dokončila osmidiskový maraton hudby k Lost od mého nejoblíbenějšího skladatele ever Michaela Giacchina. Jsou místa, která nevnímám, a místa, kde již tradičně potlačuji (někdy marně) slzy.
Jednu z dějových point celé série podkresluje skladba What They Died For a mně se znovu a znovu vybavuje tenhle dialog a dojem, že už máloco bude tak skvělé jako Lost.

* Sawyer - Tell me something, Jacob. Why do I have be punished for your mistake? What made you think you could mess with my life? I was doing just fine until you dragged my ass to this damn rock.
* Jacob - No you weren't. None of you were. I didn't pluck any of you out of a happy existence. You were all flawed. I chose you because you were like me. You were all alone. You were all looking for something that you couldn't find out there. I chose you because you needed this place as much as it needed you."

Moje myšlenky v memech

10. dubna 2014

Rwanda, Hovory z Lán, nakupování oblečení, Influx, Science Café

V těchto dnech je to dvacet let od genocidy ve Rwandě. Vždycky si říkám, v jakém to žijeme světě, že se takovéhle věci mohly stát, a při tom si nejsem jistá, jestli by se stejně tak nemohly stát dnes. Nebo ony se vlastně dějí, ale která média o tom chtějí pořád zpravovat a který západní člověk to chce pořád poslouchat (a reflektovat), když je snazší vybírat nový tablet a nadávat na politiku. Ale je to přesně ten moment, který mi dává věci do perspektivy a činí mě šťastnou za podmínky, ve kterých žiju.

V pondělí jsem přišla domů z práce, nalila si sklenku vína a při přípravě večeře jsem si poslechla mp3 nejnovějších Hovorů z Lán. Multitasking a efektivní využití času díky poslechu audioknih nebo podcastů mi dlouhodobě dělá ohromnou radost. Za obnovené Hovory z Lán jsem docela vděčná, umožňuje mi to dělat si na prezidenta vlastní názor alespoň trošku navzdory mediální masáži.

Typický Bedřich.
First World Cat Problems
Taky si vždycky u TBBT znělky jen broukáte a pak náhle zvoláte „We built the pyramids“?

Jaro je moje oblíbené roční období, když je příjemné teplo, ale ne horko. Po zimě, kdy se všechno schová pod jeden kabát, jsem si vytipovala pár kousků oblečení, které bych si ráda pořídila, a tak už několik týdnů chodím po obchodech. Většinou poměrně marně: zdá se mi to, nebo navzdory tunám hadrů a zdánlivému výběru je vlastně všechno na jedno brdo a není možné potkat něco normálně slušného, nijak křiklavě originálního? Možná taky nechodím do těch správných obchodů: nemám ráda ty menší, kde nikdo není a otrávená prodavačka mi kouká pod ruce, jestli teda něco koupím, mám ráda anonymitu H&M, C&A, Takko, Gate, New Yorker, Camaieu, Tesco F&F. Spoustu hezkých věcí vidím na netu – jenže si je taky ráda osahám, vyzkouším. Ugh, všechny tady ty trade-offy. Často bych si nejraději navrhla vlastní kolekci.

Jak moc zvláštní je sednout si na lavičce tak nějak přesně uprostřed Václaváku a jíst z misky doma připravené jídlo?

Poměrně silně mě baví sledovat paralelně se vyvíjející dvojí narativ kolem Andreje Babiše – média a politici po něm jdou, lidem se líbí. Zjednodušuji, ale působí to tak na mě a jsem docela překvapená, proč nejdou média i politici lidem více na ruku tím, že se k němu raději připojí, než aby mu věčně protivili. Jsem zvědavá na výsledky eurovoleb a další vývoj.

Doposlechla jsem nejnovější knihu Daniela Suareze Influx. Musela jsem jít na dvě hvězdičky z pěti (tři hvězdičky jsou za „v pořádku“, čtyři- „má to něco navíc“, pět- „mind blown na vícero úrovních.“ Dvě naopak jsou, když už mi něco vyloženě vadí, začínám trpět, stydím se za autora a tak). Suarezovy knihy mají pro mě zatím celkem zřetelnou klesající úroveň (Daemon > Freedom > Kill Decision > Influx).

Konečně jsem se vydala na jedno Science Café, s profesorem matematiky, který tak nějak nestrukturovaně přednesl několik podnětů k zamyšlení na pomezí vědy a filosofie. Celkově to bylo spíš slabší, ale stejně ve mně vzbuzovalo radost a naději, že vůbec někdo takovéhle věci organizuje a pak se na nich sejde lidí, že už si není kam sednout a někteří ty dvě hodiny i postojí.

Ob-měsíc střídám dva soundtrackové maratony – Lost a Harry Potter. Během několika dní mi to vždycky dovolí prožít celé ty příběhy znovu.

Pořád mi není úplně zřejmé, co je pravice a co levice a jsem proto otevřena různým vysvětlením.   

3. dubna 2014

Jeden den v mém životě a cokoli mi přišlo pod prsty na klávesnici

Jsem rok v Praze
Jedna malá osobní oslava: začínám druhý rok v práci, v Praze. A že zrovna na apríla, to prostě sedí. Pořád mi ještě hlava nebere, jakou náhodou jsem se sem dostala
a jak báječně se to pro mě všechno vyvinulo. Při té příležitosti jsem se rozhodla rozjet tenhle blog.

Bohnice
Prošla jsem se po bohnickém areálu (a hodlám se tam vydat znovu- zaběhat si, reflektovat) a zhlédla přednášku o psychiatrii a psychických onemocněních. Klidně mohla být trochu náročnější, nicméně jsem se inspirovala, co všechno ještě zase musím nastudovat (všechny ty psychózy, neurotransmitery a kde je hranice mezi nemocí a inspirativním jiným pohledem).

Zelená káva a čokoláda s kokosem: sednout si jen tak v parku
Koupila jsem si na zkoušku mletou zelenou kávu. Ano, protože jsem zvědavá, jestli má nějaký vliv na váhu. A jak bude chutnat. Jak se mi dostane do hledáčku něco nového, musím to vyzkoušet. K tomu jsem si koupila tekutou čokoládu s kokosem, kterou jsem pomalu popíjela, když jsem si sedla v parku a telefonovala s babičkou.

Finále HIMYM
Nikdo na FB to nezmínil. Sama jsem přestala koukat už někdy na začátku páté série. Teď jsem si jen přečetla konec na wikipedii- takový nějaký jsem čekala už několik let.

Kraťasy!
Jedna z krásných součástí jara a léta. Dneska jsem v nich viděla první slečnu a moc jí to slušelo. Pro radost jsem si je doma oblékla taky. I když jsem časem musela přidat teplé ponožky a bačkůrky, jako oslava a symbol to fungovalo.

Smellgasmus- kokos a pomeranč
I po několika týdnech od zakoupení zažívám smellgasmus u balzámu Saloos Kokosová péče – pomeranč.

Kniha, kterou zrovna poslouchám: Daniel Suarez – Influx
·    Utíká poměrně rychle, ale některé popisované technologie jsou trošku moc. Taky některé narativy jsou neudržitelné a účelové.
·    Ad samoúčelnost- to je vlastnost, kterou nevím, jak jinak pojmenovat, a vadí mi u filmů i knih, kdy si myslím, že daná situace by reálně vyplynula jinak, ale autor ji nasměruje tak, aby vyplynula, kam on potřebuje, jakkoli nepravděpodobně to vypadá.
·    Ad neudržitelnost- něco jako, že si autor vzal moc velké sousto. Navrhne, že budou mít hrdinové knihy tyhle a tyhle pokročilé technologie, ale pak jakoby s tím neumí pracovat a nechá je dělat věci se starými technologiemi atd. Jakože dá východiska tomu vesmíru, ale není schopný jich pak dostát.
·    Podobné pocity jsem často zažívala u Harry Pottera. JKR vymyslela kouzelný vesmír, se spoustou neotřelých nápadů, ale pak to kouzlo nebo předmět použila v jeden moment a v jiný, kde by se fakt hodilo (k řešení problému, záchraně života), ne.
·    To samé platí pro Suarezovo předchozí dílo, dvojknihu Daemon a Freedom. Těch proměnných tam bylo tolik a velikost toho systému tak velká, že za nějakou dobu je naprosto neodhadnutelné, k jakým následkům, k jaké společnosti by to skutečně vedlo a je to opět jen o cíli, ke kterému autor chce dospět.

Nepředvídatelnost systémů
To je i širší problém vědy, prognostiky, počtu faktorů. Vědci sledují nezávislou a závislou proměnnou, tu první zavedou do systému a pak koukají, jak se proměnila ta druhá: jenže svět není jednoproměnný a s rostoucím časem bychom museli znát polohu a rychlost všech částic ve vesmíru, abychom mohli určit budoucí stav. Což, naprosto vím, není nijak objevná myšlenka, vlastně si ji jen opakuji pro sebe, abych dávala věci do perspektivy. A například nebrala moc vážně různé ekonomické prognózy.

Talebova Černá labuť a její aplikace v životě
Kniha, kterou mi dlouho doporučovala šéfová a o které jsem pak slyšela z více zdrojů, tak jsem si ji poslechla. Zrovna prožívám a reflektuji, jak moc mě ovlivnila. Hlavní pointa: největší dopad na nás nakonec mají ty věci, které nejdou předvídat- černé labutě. Nemyslím, že tím autor myslel rezignovat na snahu předvídat úplně, nicméně dávat ty výsledné teze a jak se podle nich zařizujeme do širší perspektivy. Odnesla jsem si z toho konceptu inspiraci hlavně pro osobní život- otevřít se víc spontaneitě, nespoléhat tolik na plánování. Vzhledem k tomu, že jsem trochu posedlá plánováním, je to pro mě celkem výzva. Ale už teď se to vyplácí. Za prvé cítím trošku mentální uvolnění, za druhé mi to dává jakoby více naděje do života, že mám třeba nějakou racionálně vykalkulovanou vizi, ale pak si dodám - ale ono se stejně objeví něco, co to celé změní. Ne že bych na to spoléhala, ale dává to člověku více (vágního) manévrovacího prostoru.

Zajímavé, inspirativní články