29. května 2014

Pravice, nebo levice: neoliberalismus jako dobro, nebo zlo? + zmuchlaná sluchátka, (ne)jezení masa, úbytek orné půdy a těhotná kouřící paní

*Pro mě jedno z klíčových tajemství vesmíru: co se děje se sluchátky mezi momenty, kdy je pěkně srovnané schovám a neskutečně zmuchlané vyndám? Hashtag: everyday rage.

*Proč vůbec nezaváhám nad kuřecím nebo rybou, ale totálně se zablokuji u "soté z lamy Guanago"? (a to k tomu byly bramboráčky). Fascinující kulturní podmíněnost chutí.
Kolega nejí žádné maso - kromě ryby. Někdo nejí ani vejce, sýry. Rostliny prý také cítí, co s tím? Podle jakých kritérií volit?

*V článku Neoliberalismus mezi ideologií a skutečností jsem našla odstavec, který krásně vystihuje moje fundamentální dilema při nahlížení na společnost. (k pochopení, o co mi jde, není třeba číst celý článek)

"Neoliberální stát vzniká jako důsledek vychýlení poměru sil v byrokratickém poli směrem doprava. Marketizace společnosti generuje sociální nejistotu, a to převážně na spodních patrech společenského žebříčku. Sociální a trestní politiky státu jako dvě strany téže mince sehrávají úlohu v regulaci městské chudiny. To se projevuje enormním nárůstem jak vynucené prekarizované práce a vyloučení z pracovního trhu, tak vězeňské populace ve společnostech po zavedení neoliberálních „reforem“. Do sociální politiky se stále více promítá princip „rozpočtové odpovědnosti“ na úkor uspokojování lidských potřeb ve vzdělání, zdravotnictví, bydlení atp. Současně je sociální politika kolonizována panoptikální a disciplinární logikou pravé ruky. To například ilustruje nasazování bezpečnostních složek k řešení sociálních problémů v chudinských lokalitách namísto sociálních pracovníků, jak bylo běžné dříve. Posilování a glorifikace trestního křídla je integrální součástí neoliberálního státu, který tím řeší sociální problémy způsobené svou vlastní ekonomickou a sociální politikou. Zacházením s nejchudšími jako s flákači a zločinci uklidňuje neoliberální stát stále nejistější střední vrstvy, přičemž se sebeprezentuje jako nesmlouvavý strážce zákona a pořádku před těmi, kteří údajně odmítají za svůj život přijmout plnou individuální zodpovědnost."

Chápu to dobře jako breaking point pro členění na pravici a levici? A jsem úplně zlomená, kam se postavit. Za sebe, jako mladého, zdravého člověka, který má prostor k vlastní aktivitě, iniciativě a zodpovědnosti, jsem plně neoliberální (př. ta otázka individuální zodpovědnosti mě denně rozčiluje na jednání většiny lidí). Na druhou stranu chápu, že existuje poměrně velká masa lidí, kteří jsou jakkoli znevýhodněni (nejen fyzicky nebo mentálně postižení, ale také matky-samoživitelky, nezaměstnaní 50+, senioři, lidé, kteří prostě neměli startovací pozici, aby mohli vystudovat vysokou, nebo dokonce střední) a pro ty už není tak snadné kráčet světem jen za sebe, vlastní aktivitou. A naopak jsou v obou skupinách lidé, kteří by mohli jít cestou aktivity a zodpovědnosti za vlastní osud, ale vyhovuje jim záchranná síť sociálního státu, nicnedělání a jen stěžování si a litování se. Nedovedu si představit, že by tu existovala jedna pravda, asi je to o individuálních případech, jenže tak politické strategie fungovat nemohou. Moje otázka tedy je: jak ty dva pohledy vyvážit, aby nebylo ani jedné straně ublíženo, aby měly obě prostor pro vlastní schopnosti a možnosti, aby nedocházelo ke zneužívání systému?

*Probuďme se: Orná půda, dědictví předků, mizí před očima: "Jižní Morava patří mezi nejúrodnější tuzemské regiony. Kvalitní půda ale rychle mizí pod obytnými zónami, výrobními komplexy i obrovskými obchodními centry. Jen mezi lety 2009 až 2012 ubylo v kraji téměř 1400 hektarů zemědělské půdy. A zatímco v centrech měst a obcí na jihu Moravy chátrají nevyužité budovy, na periferiích se staví a zabírá často nejlepší půda. V době, kdy Česko není potravinově samostatné, jižní Morava přichází o téměř hektar zemědělské plochy denně."

Je to pravda? Realita, se kterou je nutno rychle něco dělat, nebo je to záměrně jednorozměrně pojímaná "zelená" manipulace a věc má více úhlů a pozorované může být ve skutečnosti pozitivní vývoj?

*Tyve! Tuhle jsem potkala paní tak v sedmém měsíci, která kouřila. Proč jsem sakra neměla koule něco říct? Měla jsem?

24. května 2014

Jak přijímáte své blízké, když s nimi nesouhlasíte, a moje osobní teorie k volbám

Jak hodnotíte (blízké) lidi, když s nimi nesouhlasíte?
Jsou věci, kde se střetávají (clash) mně blízcí lidé a nějaké abstraktnější ideje, na které se musím/ dokážu dívat dvěma pohledy současně: tolerantně, kdy vzhledem k emoční vazbě na člověka respektuju jeho volby a konkrétní podmínky, za nichž se rozhoduje, nebo subjektivně, kdy si dovolím přiřadit volbám ostatních nenulovou hodnotu, častěji negativní, kdy s nimi nesouhlasím, štvou mě, rozčilují. Typicky kouření mých blízkých. Vadí mi to, mrzí mě to, zlobím se na ně, ale když jsme spolu, půjdu s nimi na déšť nebo vyrazíme z domu dřív, abych jim to dopřála, protože to respektuju, i když strašně nechci.

Když někdo nejde volit
S volbami je to úplně to samé - na jednu stranu beru individuální podmínky (nechtělo se mi vyřizovat si volební průkaz, zaspal jsem, prostě mě to nezajímá), ale současně si myslím, že je to strašně hloupé a mrzí mě to na tom člověku a občas si dovolím myslet si, že to o něm něco vypovídá. Vnímám volby jako jediný, pořád poměrně nenáročný, skoro bych řekla pasivní akt ve veřejném prostoru (ve srovnání třeba s nějakou dlouhodobou prací v neziskovce, umělecké nebo akademické sféře), kterým můžeme něco ovlivnit.

Můžeme ve volbách něco ovlivnit?
Zase idea, kterou teď víc pozoruji a dá se aplikovat na vícero věcí, kdekoli se jedinec střetává se systémem. Máte na výběr dva směry analýzy, dva přístupy - top-down nebo bottom-up. Můžete se dívat shora, z úrovně systému a vidět se jako kapku v moři, která nic nezmění, tak hej, kašleme na všechno. Cool. Nebo mě spíš zajímá, jakou stopu za sebou zanechávám já jako jedinec: půjdu volit, vytřídím tu láhev, podívám se, odkud je to tričko, postěžuju si nebo pochválím úředníka atd. Jestli tím přispěju i k nějaké širší změně, tak bezva, ale jde hlavně o mě. Pak se na ty akty hůř rezignuje, když člověk přebere zodpovědnost. 

Jít volit!
Můj další dojem - když někdo nevolí, nemá právo si potom stěžovat na politiku, politiky a co a jak se ve veřejném prostoru děje. Co dělá pro to, aby to tedy bylo jinak?
A za druhé - přeháním, když si myslím, že v historii lidé umírali, aby si vydobyli rovné volební právo? Pro nás je to dnes samozřejmost, takže si ho nevážíme. (mám cítění pro velké historické ideje, jakkoli se někdy karikují nebo zesměšňují) Nevolit, nevyužít toho práva, které dřív neexistovalo, mi přijde jako výsměch těm, kteří tu možnost neměli. 

Aktuální knihy
Poslechla jsem Lars Kepler - The Fire Witness a po dlouhé době jsem zase trpěla, jak moc se mi to nelíbilo a zdálo se mi to literárně nezvládnuté. Vnímám jako problém a indikátor kvality knihy, když místo toho, abych se dějem nechala unášet, vnímám, kam mě autor navádí a mně se tam strašně nechce, protože je to velké klišé. Návrat k Jo Nesbo (pátá kniha - The Devil's Star) zatím působí jako značná úleva.

Obrázek
Ve mně rezonuje pojmy jako "strategická kultura" (kterou jsem zkoumala v diplomce a oni by ji chtěli používat jen v bezpečnostní oblasti, ale podle mě je to boží koncept do života a určitě se k němu časem dostanu) a "benefit of the doubt" (který asi taky používám trochu šířeji). Obojí směřuje k tomu, že za zdánlivě iracionálním a/nebo zlým chováním a jednáním člověka může být story, která leccos osvětlí, dokonce snad část ospravedlní, a zdá se mi fér pokusit se po té story pídit, než začneme soudit a hodnotit.

19. května 2014

Neviditelné příspěvky na FB, diskuse Věda-víra, film Body of Lies a činnost tajných služeb

Jednou za čas zjistím nějakou věc celkem opožděně. Například jsem poměrně nedávno vyrozuměla, že na FB nevidím vše - a byl to pro mě docela šok. Ze všeho nejvíc jsem měla FB ráda jako nástroj k udržování přehledu o přátelích, které mám rozesety doslova po celém světě (kdo dnes ne), a osobnostech, jejichž výstupy mě nějak zajímají, v dobrém i ve zlém. A drtivou většinu z toho přijímám pasivně, bez klikání, lajkování a komentování. Což, jak nyní zjišťuji, jsou faktory, které způsobují, že výstup člověka, který mě zajímá, možná taky neuvidím. Dočetla jsem se, že je to pro naše dobro: sledujeme více a více stránek a máme mnoho přátel, ale pořád stejné množství času, tak nám FB podle složitého algoritmu vybírá, co opravdu stojí za vidění. Tohle chápu u stránek, osobností, komerčních společností; ale z toho, co jsem vyčetla, to vypadá, že se stejným způsobem nakládá s lidmi, přáteli. Kterých mám celé roky stabilně jen šedesát. Přiznám se, že jsem ještě nezjistila, že bych něčí výstup neviděla - to bych musela prolézt všechny zdi jednotlivých přátel, a to se mi zatím nechce. Ale stejně mám takový zvláštní pocit, že jsem o některých lidech dlouhou neslyšela. Já nevím, celé je to takové divné. Vidíte do toho někdo víc?

Pobavilo mě, když jsem v jednom knihkupectví našla sekci Paranormální romance.

Úplně totálně ujíždím na osmahlé cibulce a párku. Dávám jich plnou pánev buď k luštěninám (fazole, čočka, cizrna, sója) nebo do husté zelňačky. Ale než to smíchám, dám si do misky jen trošku načernalé cibulky a opečeného párečku a život nemůže být krásnější.

Co je pro životní prostředí náročnější: nevytříděný kus plastu/skla nebo voda spotřebovaná na jeho opláchnutí, pokud je špinavý (př. zaschlá zmrzlina, tatarka)?

Po dlouhé době zase film: Body of Lies o činnosti tajných služeb v post-9/11-Irák době na Blízkém východě, kdy Leonardo DiCaprio je agent v poli a Russell Crowe ho řídí z pohodlí domova. Jako film lehounký nadprůměr: legrační mix skutečného-amerického realismu a pragmatismu a současně filmového-amerického idealismu, romance a záchran v posledních vteřinách. Ale inspirovalo mě to pojmenovat několik věcí, které mi už roky cirkulují v hlavě (nejvíce asi ne plně uvědomělé pokrytectví západních lidí, kteří chtějí bezpečnost a jistotu pro svůj konzumní život, ale nadávají na všechny nástroje, kterými se tyto hodnoty zajišťují a/nebo vyměňují za jiné), jakožto přemýšlet o dalších věcech, např. jak moc hrají v těhto tajných službách roli osobní vztahy a vazby a jak charaktery a nálady konkrétních lidí ovlivňují chod dějin. Takže pokud jde o rozproudění synapsí, Body of Lies thumbs up.

Vydala jsem se na diskusi s názvem Věda - kritické myšlení - víra na Karlovic Přírodovědeckou fakultu. Chodím na podobné akce (ve spektru od celodenní konference v Poslanecké sněmovně po několik anarcho-punkáčů ve studeném sklepě) nejen kvůli obsahu (který bych si většinou dokázala vygooglit), ale pro všechno ostatní: nové místo, noví lidé, nové pohledy; zajímá mě organizace - její způsob, úroveň; zajímají mě absolutní i relativní úrovně jednotlivých vystoupení. Protože moje dosavadní zkušenost je, že očekávám jistou úroveň profesionality - při organizaci i obsahu, a mnohem častěji jsem nejen zklamaná, ale spíš wtf-překvapená, co někomu přijde úplně normální na veřejném prostoru předvést. Nejčastějšími neduhy jsou nezvládání časového rámce, příspěvky nemají strukturu a vnitřní logiku, takže se po chvilce ztratím a do konce nepochopím, co byla pointa; někdo přijde jen přednést reklamu na svůj odbor; a vůbec nejtrapnější je, když nějaký člověk s titulem, takže bych doufala, že vzdělaný jedinec, seká jeden argumentační faul za druhým. Ví to a zkouší to na nás, nebo mu přijde normální takhle komunikovat?

Anyway, tahle akce, Věda-víra. Těšila jsem se, že se opravdu dočkám nějakých nových náhledů, především od těch věřících, protože sice mám nějaké přednastavené postoje, ale myslím, že jsem dost open-minded - ne abych nutně měnila názory o sto osmdesát stupňů, ale vyslechla druhou stranu a uznala, že chápu jejich hledisko, i když se s ním nedokážu ztotožnit. V mé silné nedůvěře v černobílý svět jsem si silně přála, aby druhá strana přednesla silné argumenty a já si mohla říct "Ok, já to beru". Což se (samozřejmě, bohužel) nestalo: všichni čtyři vystupující bylo doktoři filosofie, dva ateisté a dva teisté. Jeden ateista upa skvělé vystoupení, dodržení časového rámce, vnitřní logika a struktura. Pecka. Druhý ateista - formálně horší, ztrácela jsem nit. Teisté - vizualizuji si jejich argumentaci jako cedník: všude jsou díry, které vidím já a oni snad proboha musí taky, ale rozhodují se je ignorovat a tvářit se, že to, co říkají, je plně racionální, vědecké a bezvadné. Po vystoupení jednoho z těch teistů jsem si napsala poznámku: argumentační fauly. Načež zvedl ruku jeden z ateistů a komentoval vystoupení kolegy-panelisty jako jeden velký argumentační faul a hned citoval několik příkladů. Odpovědí mu bylo, že se chytá rétoriky, ale obecenstvo má přece dost zdravého rozumu na to, aby pochopilo, co byla pointa. Uff. To je ten moment, kdy se za ty lidi stydím / je mi jich líto / děsí mě, když si představím, kolik takových je v pozici moci nebo nějakého decision-makera s vlivem na životy dalších lidí. A asi nejvíc mě nemile překvapilo, jak většinově vysokoškolské studentstvo přírodních věd pozitivně reagovalo na vystoupení těch teistů. Z toho mě až zamrazilo. Předpokládala / doufala jsem, že nastupující generace ponese jiný potenciál. Hope in humanity: down.

11. května 2014

Co tvoříte, co děláte pro ostatní?, zrovna poslouchám, co je špatného na odborech a psychiatrické léčebně?

Dvě otázky, které se mi neustále honí hlavou a nutí mě zpochybňovat, co dělám, a hledat další cesty:
1) Co tvořím? (mimo pracovní dobu)
2) Co dělám pro ostatní lidi, ne pro sebe? 

V tom kontextu na sebe musím ušít veřejný bič, abych se pohnula: chci se pustit do nějakého dobrovolnictví (myšlenky mi směřuji k seniorům nebo dětskému domovu).

".. výrazy jako „odbory“, „sociální partnerství“ nebo „solidarita“ jsou prezentovány jako sprosté slovo, přestože tvoří základ současného evropského civilizačního modelu." (Co čeká Středulu?)

"Would you feel weird going to the gym to lose weight? Would you feel weird going to the dentist to get your teeth cleaned? Would you feel weird going to a restaurant for food? If not, then why feel weird about going to a mental institution to restore your mental health?" (v internetové diskusi pod tématem Byl jsem v psychiatrické léčebně)

Nevidomý Ondřej Závodský, muž oceněný Nadačním fondem proti korupci za to, že pomohl rozkrýt podezřelé smlouvy v resortu vnitra, za což se ho nadřízený pokusil zbavit, je náměstkem na ministerstvu financí. Doporučila ho KDU-ČSL, není ale jejich členem. Babiš považuje stranické náměstky za blbou tradici.

Zrovna poslouchám
* Lily Allen - Sheezus
Lily mi přijde sympatická a zajímavá jako člověk. Její hudba je minimálně podnětná, pokud ne dobrá.
* Tegan and Sara - So Jealous
Inspirovala jsem se, když bylo více jejich písniček použito v Grey's Anatomy. Jsem z toho alba nadšená. Jsou to takové ty hravé a/nebo kontemplativní feminní skladby. Zatím asi nejoblíbenější Where Does the Good Go
* skončila jsem čtvrtého Nesba (Nemesis) - možná zbytečně moc komplikované, moc zvratů. Začala jsem Lars Kepler - The Fire Witness.

Vzpomněla jsem si na knihy od Khaleda Hosseiniho - The Kite Runner, A thousand Splendid Suns, And the Mountains Echoed a zpětně jsem si uvědomila, jak moc se mi líbily. Silné emotivní příběhy spojené s Afghánistánem napříč druhou polovinou dvacátého století do současnosti. Pokud hledáte inspiraci, vřele doporučuji.


Skutečně jsem koupila háčky na vyndávání klíšťat a kdykoli jdu kolem a potkám u svého oblíbeného parku ty dvě venkovní kočky, snažím se jim nějaká vyndat. Nejde to snadno, protože nepostojí a je to přes mříž. Plus, tahle nasátá klíšťata velikosti hrášku mi silně obrací žaludek. Ale už se zadařilo. Ty háčky jsou boží.

Mluvíte více jazyky? Pak podle vědců v sobě nosíte různé osobnosti. Zamyslete se, zažíváte někdy takový pocit?

8. května 2014

Kolik bere invalidní důchodce, klesající úroveň užívané češtiny a co máte proti Andreji Babišovi?

Dneska jsem se rozčílila a/nebo hluboce rozesmutnila při poslechu Pro a proti na Plusu na téma byznys s konopím pro léčebné účely. Bývalý poslanec Pavel Bém byl moderátorkou donucen uznat, že invalidní důchodce na léčbu, která není hrazena pojišťovnou, mít prostě nebude. To ještě není to hlavní. Pavel Bém pronesl ".. pacient, který je v invalidním důchodu a má třebas, já nevím, dvanáct třináct tisíc měsíčního příjmu.." Mám ve svém okolí člověka v invalidním důchodu, dostává 5.800 Kč. Kolik lidí, kteří rozhodují o dennodenních životech (živoření?) ostatních, žije takhle mimo realitu?? Dost mě to vyděsilo.

V pořadu Média Plus na téma úroveň češtiny mě zaujala myšlenka, že se začíná rezignovat na češtinu jako jazyk vědy; angličtina proniká do odborné mluvy i textů tak, že časem nebudeme schopni psát české učebnice. Dovedu si představit, že na tom něco je. Prvně mě napadne, že je to hrozné, že máme svoji češtinu a je potřeba jí umět všechno vyjádřit. Vzápětí si uvědomím, jak je to pokrytecká prvotní myšlenka, protože já jsem přesně jednotkový nositel takového trendu. Ve vědecké oblasti úplně, a i v běžné mluvě někdy marně hledám český ekvivalent pro anglické slovo, i nějaký ten nejběžnější pojem, a když vím, že mluvím s někým podobného ražení, tak na tu snahu úplně rezignuji a mluvíme česko-anglicky. Protože spousta věcí, konceptů se v angličtině vyjadřuje snáz. Poslouchám hudbu, knihy, čtu články, koukám na seriály, takže polovinu času přemýšlím v angličtině a nejlépe se mi komunikuje tak, že řeknu první věc, která mi skočí do hlavy, což je často anglický pojem před českým. A tak si říkám, jak moc je to špatně. V té vědě obzvlášť - pokud chce člověk srovnávat svůj výzkum se Západem, pracuje v angličtině a je to pro všechny efektivnější, když mají jeden společný jazyk. Jenže na druhou stranu i já jaksi cítím, že to není ideální, že zjednodušováním češtiny něco ztrácíme (co?). Jenže jak z toho ven, když dnešní doba klade důraz na rychlost a efektivitu?

Pořád čekám na něco reálného, hmatatelného proti Andreji Babišovi. Doposud jsou ty hysterické výkřiky ostatních politiků poměrně směšné, malicherné, nerelevantní a působí na mě jako záchvěvy děsu, že jim někdo šlape na paty, a důkaz toho, že nic skutečného nemají. Jakože já neříkám, že je můj hrdina. Pořád čekám. Akorát zatím marně. 
Na to navazující myšlenka - co to znamená, řídit stát jako firmu, resp. co je na tom apriori špatného?

Jednoduchý a pěkný přehled Kdo stojí za největšími českými médii. 


Obecně myslím, že vysoce problematickým východiskem pro odpůrce gay manželství je představa ideálního stavu, který většinou neexistuje, oproti dennodenní, férovější realitě. 

4. května 2014

Muž na rodičovské je nejvíc sexy věc ever!

* Při poslechu mého oblíbeného pořadu Trendy na Plusu jsem narazila na fenomén, který mě nepřestává fascinovat a naplňovat současně radostí (když se zadaří) a frustrací (když s tím má někdo problém): muž na rodičovské. Myslím, že na muži není nic přitažlivějšího, než když chce strávit se svým dítětem kvalitní čas. A když se při tom postará i o domácnost, zkusí si, co častěji dělají ženy, a poskytne své partnerce možnost se dál profesně realizovat, tím líp. Ten díl Trendů to zmapoval moc pěkně, silně doporučuji.

* Až dva a půl roku poté, co jsem změnila životní styl a začala velmi úspěšně hubnout, jsem se začala zajímat o kalorické hodnoty věcí. Ne že bych byla snad ještě víc posedlá hubnutím a počítáním, ale zajímalo mě, namátkou, kolik musím uběhnout, abych spálila Snickersku. Když potom člověk ví, kolik námahy ve fitku zmaří jednou čokoládou, mnohem lépe se pochutinám odolává. Dnes jsem zjistila boží věc: průměrná zmrzlina má na 100g třetinu kalorií než Milka. To je velmi příjemné zjištění, život má zase větší smysl.

* Taky na mě jednou úplně napřímo zafungovala reklama, viděla jsem v ní zmrzlinu, kterou jsem si prostě musela vyzkoušet. Dnes mi to konečně vyšlo: na cestě z fitka jsem si koupila velkou krabici Big Milk čokoláda - vanilka - kokos. (miluju kokos). Ideálem bylo chvíli si sednout v parku na lavičku, nechat na sebe svítit sluníčko a pochutnat si. Akorát jsem neměla lžičku. Ze všeho, co jsem u sebe měla, vyhrála kartička do Ikey.

* Právě na cestě do fitka, hned vedle parku, je areál, kde vždycky vídám dvě kočky. Vypadá to, že je o ně postaráno, mívají tam vodu, žrádlo, jsou tam dřevěné budky s dekami. Akorát ta jedna má několik solidně napitých klíšťat a vždycky se chudák otírá o kovový plot, jak ji to svědí. Musím koupit takovou tu kartu na snadné  a bezpečné odstraňování zvířecích klíšťat.

* V návaznosti na dočtenou knihu Moudrost psychopatů jsem taky hledala nějaký rychlý, ilustrativní test. Tenhle se mi asi líbil nejvíc. Nepřekvapivě, jsem příliš hodná i v porovnání s průměrnou populací.

* Další téma, na které mám odlišný názor, zdá se, od většinové (české, západní) populace. Pěkně vystihuje text Lukáše Visingra z Echo24 Česko do zbraně: Poučení z krizového vývoje. To je holt ta naše evropská bublina klidu a míru. Až něco přijde, bude celkem pozdě to řešit. Jenže než se objeví něco konkrétního, není zájem lidí a tím pádem ani politická vůle.

* V jídelně u nás v práci parádně vaří, velký výběr, zajímavá jídla, méně tradiční suroviny. Na špici mých oblíbených jídel se velmi rychle dostaly bramborové noky se špenátem, lososem a smetanovou omáčkou, posypané parmezánem. Z polévek vede hustý dýňový krém s kari.

* Nejvíce oceňuji jednoduché, chytré, neurážlivé, nevulgární vtípky. Z poslední doby třeba tento.