30. června 2014

Věčné a nesmyslné společenské konvence - o co všechno asi přicházíme, když se necháme (častěji nevědomě) svazovat

Poslední měsíce mi "nejde" běhat venku. Nějak mě to nebaví, nefunguje to pro mě. Na páse klidně. Nevím, čím přesně to je. Když mi ale vyjde chvilka a potřebuji pohyb, zkouším briskní chůzi. *teď jsem se zasekla na slově briskní. Nikdy jsem to neviděla česky, jen slyšela, tak jsem si byla jistá, že je tam měkké i, jako v anglickém brisk - ostrý, hbitý, rázný. Ale našla jsem, že by asi mělo být bryskní, z francouzštiny, i když ten význam je pak malinko posunutý k příkrý, ostrý, nešetrný. To tvrdé y se mi tam prostě nelíbí, tak tam prozatím nechám měkké.* (anyway)

Chůze je mnohem efektivnější cvičení, když držíte ruce v lokti a zvedáte je a tím nutíte otáčet se tělo i od pasu nahoru. Prakticky nordic walking, akorát nedržíte hole. Ale ono to bez těch holí vypadá trošku směšně, že. Chodím takhle na páse a párkrát jsem šla přírodou, teď mi nezbylo, než se vydat městem. A nějak jsem nedokázala začít máchat rukama. Jak budu vypadat? Co si lidi pomyslí? Říkala jsem si, že takhle se před pár lety možná cítili první běžci/joggeři, než se to stalo tak in, že teď běhat je zdrojem hrdosti, ale prostě ne vždycky má člověk koule na to být ten prvotní trend-setter. Takže jsem šla úplně normálně, trošku naštvaná, že to nebude mít ten úplně zamýšlený efekt.

Zastavila jsem se v parku, abych se protáhla, a zírám: jde slečna ve sportovním, briskní chůzí (*sakra, briskní se mi červeně podtrhává a bryskní ne..*), ruce pěkně ohnuté v lokti a máchá jimi prudce dopředu, dozadu. Prostě úplně stejný záměr jako já, akorát měla koule na to ho naplnit cele. Tak to byl pro mě takový pěkný moment: na jednu stranu políček mé sebestřednosti, že by snad někoho mělo zajímat, že máchám rukama, na druhou velké podpora a osvobození. Jak je známo z různých experimentů ke skupinové dynamice: jednotlivci ve skupině se neodvažují vyjádřit svůj názor, protože mají dojem, že budou zdrojem posměchu, ale jakmile jediný člověk prolomí tuhle bariéru, ostatní rychle přispěchají, že si to taky myslí. I ve velké skupině stačí jediný, aby dodal odvahu ostatním. Takhle měla na mě efekt tahle náhodná slečna. Stává se mi to častěji: stačí vidět jediného dalšího člověka a už mi ta podivnost, kterou hodlám spáchat, nepřijde tak jetá.

Vydala jsem se tedy dál a tentokrát beze studu máchajíc rukama. Hned jsem šla rychleji a cítila, že se mi zapojilo celé tělo, cítila jsem se spokojeněji, že ten čas bude vynaložený efektivně a že jsem v sobě prolomila další drobnou, retrospektivně úplně zbytečnou bariéru. A přemýšlela jsem o sociálních konvencích šířeji. Kdo je vymýšlí a proč, jak se šíří, jak se udržují, i když už třeba úplně ztratily smysl (nebo nikdy žádný neměly). Kolik takových bariér v sobě nosíme, které nemají žádnou hodnotu, zbytečně nás limitují, působí jedincům, kteří by se chtěli, potřebovali lišit, silný diskomfort a trápení, když jsou ve společnosti.

Se společenskými konvencemi se peru už odnepaměti, v souvislosti s tím, že mám častěji potřebu dělat něco trošku jinak a současně zapůsobí stud a potřeba nevyčuhovat z davu. Což jsou asi úplně přirozené mechanismy, kterými společnost koriguje a kontroluje jedince. Vždycky se snažím si to racionalizovat a někdy doufám úspěšně, že dokud to není nelegální a nikomu tím neubližuju a ničemu neškodím, můžu si dělat co chci. Vždycky pak přemýšlím nad tím, jak velké a potenciální je to pole, které je dole ohraničeno společenskými konvencemi a nahoře právě tím, co jsem napsala: zákony a ostatními lidmi nebo majetkem. Kolik věcí neděláme a mohli bychom a bylo by to úplně hodnotné a skvělé a někam by nás to posunulo a vůbec není racionální je nedělat. Jen to člověka prostě nenapadne, protože má v sobě vetkány ty mechanismy studu a držet se v průměru.

Můj oblíbený příklady iracionality a nesmyslnosti sociálních konvencí versus toho, co je "normální," jsem si už dávno vyjádřila na tomhle Joker-meme. Vážně, zamyslete se nad tím: jak může první aktivita být v normě, ale druhá úplně jetá, v kontextu jejich respektivních výhod a nevýhod.

PS. Asi budu muset přistoupit na bryskní. Některé společenské konvence smysl mají. Třeba pravopis.

28. června 2014

Laserová operace očí (vidět bez brýlí po dvaceti letech, všechno šlo velmi hladce, ale doteď mi to hlava nebere)

Vágně jsem uvažovala o operaci očí tak deset let, ale říkali jsme si doma, až po vejšce, kde se nějak předpokládalo, že člověk oči víc namáhá; až tak kolem pětadvaceti, až se mi zastaví vývin a třeba i progres mojí oční vady. Taky jsem si chtěla zaplatit operaci ze svých, vydělaných peněz. Asi jako oslavu, symbol dospělosti nebo tak.

Asi to bude znít povrchně, ale dlouhodobě mě nejvíce brýle štvaly proto, že jsem nemohla nosit krásné sluneční brýle. Tmavá skla s dioptriemi šla jen do malých rovných brýlí. Kdo jste mě viděl v těch mých slunečních, víte, že teda žádná sláva. Jinak pro mě byly brýle přirozenou součástí života, takže na nevýhody jsem byla zvyklá, ale stejně znělo poměrně dobře se jich zbavit: lehko se zašpiní, když prší, když v zimě vejdete z venku do místnosti a zamlží se vám, při sportu, při koupání a plavání, v intimním životě.

Přestěhovala jsem se do Prahy, začala celkem slušně vydělávat, pracovat na sobě v různých oblastech. Takže konečně došlo na toto. Bez průzkumu trhu jsem se objednala na komplexní vyšetření očí na jednu kliniku, cena 3.000 Kč s tím, že se případně odečte od ceny operace. Vše proběhlo ok, operaci mi doporučili, 29.000 za jedno oko. To mě přeci jen zarazilo, měla jsem z jejich stránek načteno devatenáct. Teprve jsem provedla průzkum trhu (člověk se pořád poučuje) a našla stejně uznávanou kliniku, kde šlo jedno oko za dvacet a protože klinika letos slaví deset let od založení, z každé operace odečítali deset tisíc. 55.000 nebo 30.000 už je přeci jen rozdíl.

Protože jsem z předchozího vyšetření věděla, že na operaci mohu, objednala jsem se a rovnou počítala, že mi ten den zákrok provedou. Nakonec ještě viděli na jednom oku menší skvrnu, kterou pro jistotu chtěli prozkoumat víc, museli mi oko rozkapat a to už vylučovalo operaci. Máma sem tedy jela zbytečně, ale já měla dobrý pocit, že nic nepodceňují.

Další termín už ale skutečně nemohlo nic ohrozit, kromě mimozemské invaze nebo tak. Ale s tím se tak nějak (ne)počítá vždycky. Provedli poslední měření a odvedli si mě směrem k "sálu." Dali mi akorát čepici přes vlasy a takový ten papírový hábit na jedno použití a pantofle. Seděla jsem tam s dalším chlapíkem, sestra nám co pět minut kapala do očí, asi něco umrtvujícího. Rozhodla jsem se to moc neřešit a nechat to plynout. Ze sálu vylezl chlapík a pronesl nějakou nadšenou poznámku, že to zvládne sám, což mě ujistilo v tom, že všechno půjde úplně hladce.

Na sále jsem ležela, nade mnou přístroj. Doktorka na mě celou dobu mluvila a popisovala, co bude dělat, co mám očekávat za vjemy a pocity. Stejně jsem doposud úplně nepochopila, jak to funguje. Mohla bych si to vyhledat, ale nějak nemám tu potřebu. Na oko mi přisáli jeden přístroj a nařízli tu vrchní vrstvu oka a odklopili ji. To přisátí bylo nejvíc nepříjemné, ale vůbec ne v oku, jen že ten stroj tlačil kolem na lícní kosti. To trvalo půl minuty pro každé oko a sestra nahlas počítala po pěti vteřinách.

Druhá fáze, po odklopení té vrchní vrstvy, byl laser, kdy jsem prostě viděla červeno-zelené rozmazané světlo a netušila bych, že mi to něco dělá s okem, kdyby mi to doktorka neřekla. Jediný nečekaný vjem bylo, podobně jako u vrtání zubu, pach pálení. Takže jsem rychle potlačila myšlenku, že cítím vlastní pálící se oko a představu, jak mi laser dělá díru skrz hlavu. Ten laser trval tak dvacet vteřin na každém oku. Pak doktorka vrátila tu odklopenou vrstvu, narovnala ji a prokapala mi oči.

Sedla jsem si. Viděla jsem, což mi v prvních vteřinách stačilo. Viděla jsem rozmazaně a pálilo mě držet oči otevřené, ale zároveň jsem věděla, že vidím mnohem ostřeji než před dvaceti minutami, když jsem si sundala brýle. (šest a půl dioptrií jsem měla, mimochodem). Nasadila jsem si sluneční brýle, které mi dali, aby to nebylo světlo pro oči moc náročné, a šli jsme zpět na recepci.

Mamka byla (samozřejmě) víc vystresovaná než já, tak jsem jí řekla, že je vše úplně ok. Na recepci jsem platila. Je to drobnost, ale líbilo se mi, že jsem platila po zákroku a ne předem. Dostala jsem léky - umělé slzy na průběžné vlhčení, antibiotika, aby se předešlo infekci a dávku léku proti bolesti, kdyby na to přišlo. Domluvili jsme se na kontrola na druhý den a šly jsme s mamkou domů. Měla jsem připravená čísla na taxi, ale předem jsem věděla, že když to jen trochu půjde, z principu pojedu mhd, protože prostě budu ok. Ale byla jsem ráda, že mám mamku sebou. Opravdu bylo silně nepříjemné, řezalo držet oči otevřené. Vždy jsem jen mrkla, abych nezakopla a dalších pár metrů se nechala vést.

Jiné negativní pocity jsem neměla. Trošku jsem se bála, že prý po dvou až třech hodinách, až to přijde k sobě, by to mohlo být nejtěžší. Prozatím mi nejpříjemnější bylo mít prostě zavřené oči, tak jsem si doma lehla a že nebylo co jiného dělat, usnula jsem. Říkala jsem si, že to zkusím nějak zaspat. Vždy, když jsem se otáčela, v polospánku jsem si potvrdila, že necítím žádnou velkou bolest a spala jsem dál. V podvečer jsem se zvedla, protože už prostě nejsem zvyklá tolik spát, že bychom se šly kousek projít, koupit si asijský nudle k večeři. Bolest se nedostavila a byla jsem schopná držet oči otevřené. A vidět. Bez brýlí. Nějak jsem nebyla schopná to reflektovat.

Druhý den ráno, když jsem se poprvé zkoumala v zrcadle, jsem zjistila, že mi v oku praskla nějaká malá žilka a mám tam červenou skvrnku. Na tom oku jsem viděla malilinko jinak než na druhém. Doktorka mi při kontrole řekla, že je to všechno úplně normální. Skvrnka bude sice chvilku trvat, než zmizí, a na tom jednom oku jsem měla půlku dioptrie a na druhém nula až čtvrt, proto ten drobný pocit rozdílu. Ale to všechno že by si mělo sednout. A to bylo všechno. Z kliniky už jsme jely nakupovat a pak jsem mamku posadila na autobus domů.

Po více než týdnu mi to na jednu stranu pořád hlava nebere, na druhou je to ta nejvíc samozřejmá věc na světě. Je to hodně zvláštní. Myslela jsem, že po celém životě v brýlích se s jejich ztrátou budu vyrovnávat mnohem hůř, bude mi na obličeji něco chybět, budu mít problém vidět se bez nich. Dokonce jsem koukala v obchodě na brýle s čirými skly bez dioptrií, aby mi něco pomohlo v té změně, ale nakonec jsem je vůbec nepotřebovala.

Hlava mi nebere hlavně to, jak snadno to všechno prošlo. Nejen bez větších zádrhelů, ale jak je možné, že celý život málem nevidíte (místo kolik ukazuju prstů se se mnou akorát dalo hrát kde mám ruku :D) a pak vám do nich dvacet vteřin pálí a najednou vidíte. Pro mě je to skutečně zázrak. Vědecký, medicínský, lidský. V tom smyslu, že něčí nápad a úsilí mi nepopsatelným způsobem proměnilo život. A kolika dalším lidem.

Šla jsem do Tesca a zrovna neměla moc času. Plán byl lapnout první, maximálně druhé pěkné sluneční brýle, že se časem dostanu k tomu, abych si vybrala v klidu nějaké kvalitní. Nechtělo se mi do toho moc investovat, ale vypadaly, že jsou po dvou stovkách, tak jsem lapla dvoje. U pokladny jsem viděla, že jsou po 59 korunách. A když jsem se viděla venku, celá a na světle, viděla jsem, že jsou oboje úúplně přesně takové, jako jsem si vždycky snila. Takže úplně pecka. Taková radost, že to slovy vypsat nejde, a proto to tady zakončím.

16. června 2014

Nahlas si zpívejte, pořady z Plusu, hodnotný článek o autistických dětech

Procházka se psem a hlasitým zpěvem
Venku to vypadalo lákavě, sluníčko, ale ne úplně horko, rozhodla jsem se místo do fitka jít na svižnou procházku. Ve Znojmě mám štěstí, že bydlíme na okraji města, dá se poměrně rychle dostat aspoň do kousku zeleně. Abych to systémově zefektivnila, vzala jsem máminýho psa, aby se taky víc vyvětral. Na uši jsem si hodila pořad Pro a proti z Plusu. Můj další záměr byl v jedné části cesty, kde je silnice a není důvod, aby tam byli lidi, chvíli si zpívat nahlas, protože vím, že mi to přináší silné potěšení a má to uvolňující a terapeutický účinek. Mám stejnou vzpomínku třeba na táborové večery, kdy jsme zpívali oddílové, folkové, punkové písničky. Fakt to funguje, sborové a/nebo hlasité zpívání. Přemýšlím, že si vyloženě zavedu pravidlo dorazit z práce a pět minut zpívat. Anyway. Hlasité zpívání se zadařilo (namátkou Foundations od Kate Nash, Holiday od Green Day, The Fear od Lily Allen), mělo přesně ten zamýšlený efekt. Akorát pes se mi začal nějak cukat, brzdit a koulet na mě smutný oči. Napadlo mě, jestli jsem ho nepřetáhla, přeci jen je to takovej pokojáč. Asi jo, protože když jsem mu nabídla, že ho vezmu do náruče, nechal se. Od té chvíle jsem se musela chvíli fakt hlasitě smát. Vezmete psa na procházku a nakonec ho musíte nést. Vůbec se nestyděl, opřel se mi o ruce a rozhlížel se na svět kolem. A to jsem si říkala, že je škoda, že dnes vynechám arm-work. Ty ruce cítím ještě druhý den.

(ten obrázek - takové děcko chcu, takováhle nevinná dětská mysl je prostě k nezaplacení)

Pořady na Plusu
Opakuji se, vím, ale přijde mi, že to nemůžu dostatečně zdůraznit, doporučit: jsem nadšená z celé té situace, kdy si natahám do přehrávače pořady z Plusu, jen ty, které chci, a jaký z nich potom mám užitek.

Moje oblíbené jsou Trendy (které jsou skutečně velmi trendy, opakovaně tam narážím na témata a vzorce, o kterých si nezávisle sama říkám, že to bude do budoucna zajímavé, hlavně mě berou ta témata, která řadím do kolonky "zodpovědná reflektivní spotřeba."), Zaostřeno (které je často podobné Trendům, napůl reportáž z místa, napůl pak nějaká reflexe ve studiu), Pro a proti (ideálně, když se tam skutečně sejdou lidé opačného názoru), Ekofórum a Media Plus.

Roviny potěšení při poslechu pořadů z Plus
- podnětná, zajímavá, aktuální, kontroverzní, celospolečenská témata - dozvím se něco faktického
- různé druhy argumentace a rozvoje idejí, obsahem i formu
- různí lidé, politici, odborníci, ze soukromé sféry: zajímavé sledovat, jak se kdo umí vyjadřovat, věcně, ideologicky, emotivně, jestli se dopouští argumentačních faulů, s čím se třeba nestydí jít na veřejnost, jak moc je otevřený protiargumentům a reaguje na ně, nebo je prostě předem rozhodnut o své pravdě a jen ji tvrdě prosazuje.
- různé styly moderátorů, jejich připravenost, znalost tématu a schopnost jít do hloubky, dostat z těch lidí něco nového, nebo jen klouzání po povrchu.

Takovýhle mnohaúrovňový zážitek, hostina pro intelektuální vybavení (facilities), a k tomu obvykle uklidím, uvařím, cestuji, procházím se, hraju počítačovou hru.

Děti úplňku: velmi dobrý a podnětný článek o výchově autistických dětí - vřele doporučuji
- četla jsem už v lednu, ale teď vyšel on-line v plné verzi. Doteď si pamatuju hlavní podněty, což považuji za indikátor kvality nebo minimálně že to stojí za přečtení
- na jedné straně obdiv k lidem, rodičům, kteří jsou postaveni do takové situace a bojují. Když lidé čekají dítě, neplánují, nedovedou si představit, že nastane nějaký problém a jejich život se diametrálně promění. Taková situace pak odhalí charaktery lidí, pro partnerství to musí být nesmírně náročná zkouška, kdo se adaptuje a kdo vezme roha.
- další věc, která mě zajímá dlouhodobě a na širším spektru jevů: co to je kvalita života, kdo a podle jakých kritérií určí, čí život je lepší nebo horší, subjektivně i objektivně. Jak relativní a/nebo nepoznatelné, neprozkumané a nepřenositelné je prožívání jednotlivce. Je smyslem života cesta nebo cíl(e)?

10. června 2014

Kniha Stoletý stařík, kino Edge of Tomorrow, jak miluju jídlo a Hra o trůny

Doposlechla jsem další knihu
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Nějak kolem prosvištělo, že je to severský bestseller, tak jsem nad tím moc nepřemýšlela a pustila to. Opravdu lehké čtení (rozuměj poslech), k oddechu, když nechcete ani trošku přemýšlet a popravdě ani nic moc emočně prožívat, ale jen tak poklidně konzumovat. Je to lehce vtipné a lehce pohlazení na duši, ale nijak objevné, poměrně monotónní a lehko zapomenutelné. 

Kino - Edge of Tomorrow
Zrovna nedávno jsem si říkala, že už jsem dlouho nebyla v kině. Naposledy snad na Gravitaci. Do kina chodím jen na filmy, u kterých má velké plátno a zvuk ze všech stran nějaký smysl, takže ne romantické konverzačky nebo nějaký art. (haha, na takové filmy nenajdu čas ani mimo kino). Za poslední roky chodím jen na akční - dobrodružné - sci-fi, kde se to trochu mlátí, ničí a bojuje, ale není to úplně stupidní. Z hlavy mě napadá Ender's Game, The Hunger Games, JJovy Star Treky nebo Iron Mani. Nic takového jsem dlouho nepotkala. Až mě o víkendu zaujalo Edge of Tomorrow kvůli Františkově Fukovic velmi pozitivní recenzi. Akční sci-fi, hrátky s časem, jakkoli je trošku podezřelý v osobním životě, mám ráda Toma Cruise (Mission Impossible!) i Emily Blunt (krásná, boží britský přízvuk).

Nemám problém jít do kina sama, dokonce naopak, je to takový zážitek, který si daruji: s knihou na uších se půl hoďky projdu do kina, koupím si velký šunkovo-sýrový popkorn, vyvalím se na takovém sedadle, aby kolem nikdo nebyl, nemusím se s nikým bavit a nikoho se ohlížet.

Edge of Tomorrow přesně splnilo ta výše popsaná očekávání, dokonce to v některých momentech malinko mile překvapilo pár chytrými nápady a vtípky (!), nečekanými zvraty nebo použitými postupy. Tom Vyhlídková Plavba je pořád ve formě, za měsíc je mu padesát dva, docela klobouk dolů.

Buršová - labužník
Mám nesmírně ráda jídlo, pochutiny a dobré pití, ráda zkouším nové věci, venku i připravit doma. A hlavně se dost vyžívám v tom, že to musí i pěkně vypadat, podávat se v pěkném barevném nádobí a mohu jíst v klidu a vychutnávat, doma u seriálu (teď jedu Parks and Recreation). Takový pěkný den: v práci lasagne s kuřecím a špenátem. Doma jsem si uvařila cizrnu se špenátem (to bylo v plánu dřív, než jsem pak viděla menu v práci), což je úplně primitivní a přitom dokonalá kombinace, snadno a rychle hotovo, totálně zdravé, vlastně laciné a úplně moc chutné. Když nespěchám, nechám si prokapat litr kávy. Pořídila jsem si ruční pěničku mléka, kávu si dám do vysoké sklenice, zaliju pěnou, posypu kokosem a pokapu čokoládovým toppingem. K tomu zas měli v akci zmrzlinu Carte d'Or, zkusila jsem příchuť Panna Cotta s malinovým sirupem. (taková půlkilová krabička zmrzliny je více než poloviční dávka kalorií, které na den potřebuju. Meh.) Ve zbytku večera vypiju litr a půl čaje, dnes Korálový útes.

Hra o trůny
Nedívám se. Svého času jsem zhlédla první epizody první série. Je tam na mě příliš samoúčelného násilí a nevyhovuje mi, s jakou kadencí tam umírají postavy, protože buď příliš bolí emočně se do nich investovat, nebo nemá smysl se do nich emočně investovat a pak to pro mě ztrácí hodnotu. Nicméně si vždycky po odvysílané epizodě přečtu obsah, abych si držela přehled, a pobaveně sleduji reakce na 9gagu. Většina bývá celkem vtipná. Jako tohle.

8. června 2014

Můj boj s uměním: koncert Justina Timberlaka a výstava Josefa Šímy

Koncept umění mě nesmírně fascinuje, především asi proto, že mi přijde, že je to pro mě skoro neprobádaná oblast, a právě bych do ní ráda pronikla nějak víc.

1) Nebo já nevím. Co je to umění? Poslouchám hudbu (klasickou, soundtracky, různé mainstream i indie věci), koukám na seriály a filmy, poslouchám knížky, ráda si prohlížím fotografie, designové věci, oblečení. Tohle všechno mi ale přijde takové- komerční, neumělecké. Mám představu umění jako něčeho vyššího, buď klasického anebo když je to současné, tak je to jen pro úzkou skupinu lidí, pro mě příliš alternativní, intelektuální a nepochopitelné. Což není hodnocení, ale popis. Jak je v mé hlavě zaškatulkované "umění."

2) Další úroveň důvod, proč mě umění fascinuje, je, že sama žádné netvořím. Nehraju na hudební nástroj, nemaluju ani nekreslím, nepíšu básně. Hm. Psávala jsem příběhy. Píšu tenhle blog. Dělám si koláže ze zajímavých obrázků. Ale zase mi to nepřijde dost na to, aby to zapadlo do té definice.

3) Opět můj dojem: že to správné umění nelze zanalyzovat a racionalizovat, což jsou moje go-to mentální procesy. Proto na mě někdy působí nepřístupně. A přesně proto bych do něj nějak ráda pronikala víc, protože beru cokoli mimo svou komfortní zónu, cokoli působí nějakým odporem nebo je negací mých norem (v rámci nějakých smysluplných širších norem jako je právo + zase úplně nemusím negaci pro negaci samotnou). Protože to neměřitelné, neuchopitelné, iracionální cosi je jako tekutina, která protéká kolem a dodává život mým suchým, jasně definovaným strukturám.

4) Věc, která mi na umění vadí a je pro mě nepochopitelná prakticky, nikoli konceptuálně - když je červené plátno s jedním bílým svislým pruhem a nějakou dynamikou se stane, že to pak stojí miliony dolarů. Přijde mi, že je tam obrovská disproporce mezi schopnostmi, talentem, vkladem nějakého člověka a skutečnou versus domnělou, jenže pak fyzickou hodnotou toho díla. Ale to je asi přesně o té neuchopitelnosti, nedefinovatelnosti. Jen je to hodně zvláštní. Nebo prostě položíte záchodovou mísu - a je to umění. Nebo dáte doprostřed Vltavy zdvižený prostředníček a je to umění?

Ale to je právě dobře, že mě kolem toho napadá tolik otázek a nejasností, jinak by byl život nuda. A hodlám se tomu trochu víc věnovat.

Minulý týden jsem se vydala na výstavu obrazů Josefa Šímy. Ok, nebudu machrovat, před tím jsem o něm nikdy neslyšela. Ale nadšeně jsem přijala jít se podívat. To je přesně, co potřebuju a chci. A skutečně to fungovalo: můj společník o umění už něco věděl a vyprávěl mi a já na sebe nechala působit celý ten prožitek a normálně jsem skoro fyzicky cítila, jak se mi rozšiřuje mysl o cosi barevného, neuchopitelného a příjemného. To mi potvrdilo, že to celé má smysl. (píšu, když mi dohrávají The Hours od Philipa Glasse).

Zážitek úplně jiného druhu byl koncert Justina Timberlakea v O2 aréně. Byla jsem tam a na takové velké akci podruhé, poprvé to byli na podzim 2012 Muse. Tohle je to, co se zdráhám nazývat uměním, ale při tom kdo to určuje? A proč mám zakotvené nějaké definice, které se mně osobně nezdají? Anyway.

Mám ráda tyhle komplexní zážitky: nejdřív dobré jídlo a dezert, pak ty davy lidí, jak venku, tak pak když se rozhlížíte tou halou. Zároveň poměrně soukromý zážitek, jen já a jako vždy příjemná společnost pana M.

DžejTý se mi líbí: mám ráda ten pohodový styl mezi popem a r&b, texty o lásce, vztahu a nevulgárně o sexu. Ráda se dívám přesně na ten styl tance, který předvádí, dohromady s dynamikou jeho písniček. Většinou se mi víc líbí celebrity, které vidím ve vícero rovinách než jen jako herce, zpěváky nebo modelky. DžejTý se mi líbí i jako šoumen, herec (The Social Network), líbí se mi, že kolem něj nikdy nebyl žádný skandál, naopak si ze sebe umí dělat legraci (každý, kdo projde Saturday Night Live, má plus), má spořádaný osobní život.

Celkový zážitek bezvadný. Samotný koncert - určitě nelituju, ale nebylo to nijak mind-blowing. Zahrál většinu mých oblíbených písniček, často úplně jinak, než jsou na albech. Bavila mě choreografie a to, jak se zvedl kus pódia a přeletěl až do zadní části haly a zpět.

Body dolů: velmi špatné ozvučení, nástroje a playback hlasitější než živý zpěv. Nemusel říkat "f*cking" tak často v tak klišoidních větách jako "Prague is f*cking beautiful" a "I f*cking love you, too." Hlavně jsem čekala, že bude trochu osobitější. že bude malinko víc mluvit a řekne něco autentického. Skutečně se omezil jen na tyhle jednoduché fráze a jinak mezi písničkami mlčel. Ale celkově parádní večer a zpětně, když si pustím jeho věci, mají zase nový zvuk, s vědomím toho zážitku naživo.
Fotky
a) nepřestane mě fascinovat/ užírat, jak je pan M. fotogenický. So unfair!
b) DžejTý - jj, na netu jsou tuny lepších fotek, ale tahle je moje! :)

4. června 2014

Můj první crowdfundingový příspěvek, léčba obezity, národní zájem, zvířata v cirkusech, první žena v čele mírové mise OSN

*Moje soukromá výuka francouzštiny postupuje přesně tak, abych dokázala vyjádřit to důležité. "Je sais que je suis étrange, mais j'aime ranger et nettoyer."

*Experimentovat s vynecháním odpolední kávy nemusí být ideální, pokud se chystáte na přednášku (Fakta o Ukrajině). Může se vám stát, že si sednete dozadu, opřete hlavu o zeď, zavřete oči, "abyste se mohli více soustředit na předkládané argumenty" a pak se proberete vždy, jen když se tleská ukončenému příspěvku.

*Co to je "léčba" obezity? Chápu, když se léčí jiný problém, který má za důsledek i obezitu, ale sama obezita jako choroba?

*Můj první crowdfundingový příspěvek! (wikipedii nepočítaje)
HitHit: Učitelé občanky chtějí založit svoji asociaci, zřídit edukační web, aktualizovat vzdělávací materiály, pořádat semináře a konference.
Celá ta věc se mi líbí na tolika úrovních:
a) Crowdfunding je boží demokratický, grass-root, bottom-up, aktivní a aktivistický trend. Měj dobrý nápad, správně ho prezentuj, nadchni dost lidí a můžeš dostat šanci ho realizovat. Jsem fascinovaná možnostmi, které se díky sociálním sítím a internetu obecně rozprostírají před kreativními, obyčejnými lidmi, a které pak mohou pozitivně ovlivnit a inspirovat další lidi.
b) Jako tady: banda učitelů chce nějakou změnu, tak se sjednocují a hledají další oporu.
c) Učitelé! Kreativity, inovace a pozitivního vývoje v českém školství nemůže být nikdy dost. Když vidím takovouhle iniciativu - hope in humanity: up.
d) A zrovna učitelé občanky. Prostor, který má podle mě v českém školství největší mezery, je nejvíce podceněný a zároveň má právě největší dopad na společnost. Cítím tam, ve srovnání třeba s fyzikou a českou literaturou, největší propast mezi tím, jak skvělé dopady to má, když se to dělá dobře, a jak špatné to je, když se to podceňuje.
e) u vět jako "propagovat ideu aktivního občanství a přispívat tak k pozitivním změnám ve společnosti" mi prostě poskakuje srdíčko, i když to mohou být jen fráze.

Přispěla jsem o trošku víc než nejmíň. Když můžu dát kilo za kelímek mraženého jogurtu s čokoládovou polevou. (čokoládový a mango jogurt, kousky kokosu, hoblinky čokolády a lískových oříšků, teplá čokoládová poleva :).

*Poslední dny mám ze šumů kolem sebe dojem, že pojem "národní zájem" se stal sprostým slovem. S tou (politickou) korektností, která pak zastírá realitu, se to někdy přehání.

*Zvířata v cirkusech. ... Na co, prostě? Jako vážně. Na co? Kde je nějaká hodnota?

*První žena v čele mírové mise OSN: Norka Kristine Lund povede vojenský kontingent na Kypru od poloviny srpna 2014.

Role médií v plochém, negativním obrazu EU v ČR: Kde začíná kruh?

Výsledky české části voleb do Evropského parlamentu nepřinesly žádná zásadní překvapení. Pozornost komentátorů se tak více soustředila na jiný aspekt – rekordně nízkou volební účast, která byla poloviční oproti evropskému průměru. Po týdnu různých komentářů a analýz, které se snaží vysvětlit chování českých voličů, je vhodné zamyslet se nad budoucností. Pokud se shodneme, že volební účast pod dvacet procent není dobrý výsledek, je třeba uvažovat nad tím, kdo a co může udělat příště jinak, aby se k volebním urnám dostavilo více občanů.

Jako hlavní důvod nezájmu Čechů o eurovolby se udává celkový nezájem o Evropskou unii. Ta je v Čechách nejčastěji zobrazována jako vzdálené, neuchopitelné monstrum mimo dennodenní realitu, které chrlí pouze nesmyslná nařízení a omezení typu žárovky a zakřivení banánů a zaměstnává zbytečně velké množství byrokratů s platy několikanásobně převyšujícími český průměr.

Evropský projekt není bez chyb a strukturálních omezení, ale pokud chceme využívat jeho pozitivní stránky, případně napravovat ty negativní, nemůžeme jej neustále takto zjednodušovat, ba přímo karikovat. Jak vůbec vznikl takový obraz Evropské unie v českých očích? Částečně si za to Unie může sama, ať svou podstatou nebo neschopností svou činnost lépe komunikovat, ale zásadní roli v tomto procesu sehrávají česká média.

Ta zpravují o takových věcech a takovým způsobem, aby co nejvíce zvýšila svou sledovanost, čtenost či poslechovost, jinými slovy: snaží se dávat lidem to, o čem si myslí, že lidé chtějí slyšet. Toto představuje začarovaný kruh, neboť není zřejmé, odkud se taková poptávka vzala a zda-li je skutečná či domnělá a tím pádem je lidem pouze podsouváno, co mají vlastně chtít.

V Čechách se lépe prodává tragédie a kritika a mluvit o Evropské unii slušně a pozitivně se hodnotí jako eurohujerství. Při tom opakem nadávání nemusí být nekritický obdiv. Je možné ukazovat pozitivní stránky členství v Evropské unii a stejně tak upozorňovat na ty negativní a navrhovat jejich změnu a řešení.

Po týdnu reflexe nízké volební účasti Čechů je možné představit si dvojí vývoj: za prvé, budeme pokračovat tak, jako doposud. Neurčitě nadávat na EU, přebírat útržkovité obrázky z médií, pět let o nových jednadvaceti europoslancích neslyšet a příští eurovolby ignorovat ještě o něco více než nyní. Pokud se shodneme, že toto způsob, jak se chovat a fungovat v demokracii, pak vlastně nemáme problém.

Pokud ale cítíme, že to takto není v pořádku, je potřeba tlačit na změnu. Několik jednotlivců dokáže začít uvažovat novým způsobem, ale většina začne přemýšlet jinak jen tehdy, pokud bude konfrontována s jiným druhem informací a souvislostí než doposud.

Klíčová je tedy změna především v myslích a posléze v jednání tzv. seriózních médií, která by se měla více snažit informovat o konkrétních jednáních a procesech v EU a jak tato ovlivňují naše dennodenní životy. Právě redaktoři, editoři a manažeři těchto médií by na sebe měli převzít zodpovědnost za tuto nezbytnou změnu v přístupu k Evropské unii.

V době, kdy se opakovaně hovoří o prvcích přímé demokracie a vyšší participaci obyvatel na rozhodování o věcech veřejných a kdy v jiných částech světa lidé za možnost svobodně volit umírají, je volební účast pod dvacet procent vysoce varovná a my bychom měli udělat všechno pro to, aby se takový výsledek neopakoval.