27. července 2014

Můj první speed-dating - fantastický koncept pro osobní sociální výzkum a odbourávání úzkostí

Proč jsem se rozhodla zkusit speed-dating
1) Myslím, že je nás poměrně hodně, mid-twenties to mid-thirties singles, kteří nemají tak široké kruhy přátel, aby stále poznávali nové lidi, a jak jinak se teda vlastně poznávají noví lidé? Speed-dating zní v tomhle ohledu dost efektivně, poznat deset dvanáct lidí za jeden večer a ještě profiltrovaných v tom smyslu, že oni tam taky jdou za tím účelem se seznámit.
2) jsem pro každou novou zkušenost a tohle prostě znělo příliš lákavě na to, abych to minula. Zaznamenala jsem takové ty konzervativní, close-minded reakce, jakože je to takové nějaké divné. A to mě vždycky naopak pošoupne k tomu takové věci dělat, protože co je špatného na divné? I v sobě jsem měla takový uneasy, uncomfortable dojem, že je to takový nějaký poslední akt zoufalce.. a chtěla jsem to prozkoumat na vlastní kůži.

Google mi vyhodil několik seznamů typu "40 best questions for speed-dating," chtěla jsem být trošku připravená, kdyby zavládlo trapné ticho. Taky jsem přemýšlela, na co se ptát, abych dokázala odfiltrovat lidi, kteří by mě skutečně mohli zajímat dál. Takže jsem měla list otázek pro jistotu.

Jak to probíhalo
Sešli jsme se v pronajatém salónku normální hospody. Na můj vkus byly páry usazeny příliš blízko sebe, ale co chcete za tři stovky. Na první pohled vypadali všichni.. *gasp* úplně normálně! Slečny i pánové. Nejen normálně - ale sympaticky, lidi jako já, žádné ztracené zoufalé existence. Rozhlížela jsem se nejdřív sevřeně a nenápadně, ale pak jsem se uvolňovala. Vždycky mi pomáhá vědomí, že jsou určitě nervozní všichni.

Zatímco slečny byly usazeny ke stolům, pánové se měli zdržovat u baru a usadit se k nám těsně před začátkem. Organizátorka vysvětlila pravidla: čtyři minuty na konverzaci, ozve se zvukový signál, pánové se zvednou a posouvají k dalšímu stolu. K dispozici byly dva papíry s přezdívkami: na jeden bylo možné psát si poznámky, na druhém na konci večera zakroužkujete, s kým byste se chtěli znovu setkat. Pokud vás zakroužkuje i druhá strana, organizátorka vám předá kontaktní emaily.

Prožitek
Jakékoli stopy nervozity ze mě spadly s rozběhnutím první konverzace. Až zpětně jsem byla schopná to pojmenovat, v tu chvíli mi to naběhlo jen do podvědomí a ovládlo to moje jednání: ten člověk mě nezná, pokud nebudu chtít, už se nikdy neuvidíme, může mi být úplně fuk, když se nějak ztrapním.. a jak se můžu ztrapnit? Pokud se mu něco z toho, co říkám, nebude líbit, je problém na jeho straně, ne ve mně. Budu jen sama sebou a užiju si to. Fakt takhle, v takovém módu jsem jela a byla to paráda.

Hodně rychle jsem si našla taktiku - autenticitu. Buď jsem vypálila připravenou otázku, normální (Co děláš?), celkem normální (Máš zvíře?), malinko exotičtější (Vybral by sis modrou, nebo červenou pilulku?), nebo jsem nechala prvně mluvit jeho a pak už jen reagovala na jeho povídání, čímkoliv, co mi zrovna proletělo hlavou. Někdy jsem nechala dialog v jeho režii, abych viděla, jak si poradí (když jeden mluvil a mluvil o sobě a já ho nechala a čekala jsem, kdy si vzpomene na mě :), jindy jsem dialog řídila po svým, nechala ho domluvit a hned vypálila otázku směrem, který mě zajímal. Žádný rozhovor nebyl stejný, vždycky to dovanulo někam jinam, řídila jsem se podle citu, takový autentický proud vědomí. To byl velmi uvolňující pocit, nijak moc jsem se nekontrolovala, jako obvykle musím v sociálních situacích. 

Je naivní myslet si, že si na konci budete pamatovat, kdo byl kdo. Těch vjemů a informací, tváří, povolání, zálib a příběhů je tolik! Z počátku jsem si psala obšírnější poznámky, ale nebyl na to čas, pak jsem si psala aspoň pár slov, abych si vůbec připojila k přezdívce základní dojem.

Bezprostřední dojmy
Stejně jsem byla na konci poměrně ztracená, příběhy a tváře mi splývaly. Cítila jsem se mentálně vyčerpaná a rozhodně neschopná se rozhodovat, koho bych chtěla vidět znovu. V těchto situacích, pokud není spěch největší, mám ráda se na rozhodování vyspat, protože druhý den vidím, co jsem si zapamatovala, nereaguju pod vlivem emocí, ale víc racionálně. Představuju si to tak, že moje mozkové dráty nejsou tak rozpálené a věci se hodnotí z klidnější pozice. 

Celý večer jsem pomrkávala po slečně vedle mě. Krásné a zářící něčím ne-průměrným. Daly jsme se do řeči o přestávce v polovině, obě na takové akci poprvé, obě zkoumající, co trh nabízí (což nemyslím hanlivě, ale jako normální popis situace). Na konci jsem procházela svoje poznámky, lidi se rozcházeli. Nějak přirozeně vyplynulo, že jsme se se slečnou sesedly a začaly si porovnávat dojmy, připomínat, kdo byl kdo. To bylo nesmírně přínosné: buď jsme si potvrdily dojmy, nebo jsme s těmi muži mluvily tak odlišně, že jsme měly úplně jiné poznatky a i to bylo zajímavé zreflektovat.

Vylučovací metodou jsem jich pár vyškrtla rovnou, pak další po chvilce zamyšlení a s dojmem, že vůbec o nic nejde, jsem zakroužkovala čtyři přezdívky.

Po zprocesování
Kdybych kroužkovala druhý den, nedala bych nikoho :D Nikdo mě tolik nezaujal. Pamatuji si nějaké zajímavé útržky (dělám divadlo, píšu knihu, prolezl jsem Nepál jen s krosnou, zkoumám v Akademii věd, tohle je můj recept na francouzské brambory..), ale nic dost silného na to, abych se chtěla dál investovat.

Z těch čtyř, které jsem zakroužkovala já, zakroužkovali mě tři. Mám na ně emaily, ale skoro týden poté se k ničemu nemám. Jeden napsal, ještě jsem ten email ani neotevřela. Nic proti němu.

Celý další den jsem procesovala svoje dojmy. Ze všeho nejvíc, jak skvělý zážitek to byl, emočně i mentálně. Tak dynamický. Tolik vjemů a informací. Vyžadovalo to bystrost, pohotovost. Okamžitě to odbouralo jakoukoliv sociální awkwardness nebo úzkost, což bylo pro mě nesmírně přínosné a posilující, protože tu zkušenost můžu přenést na jiné, důležitější životní situace. Tolik dat nahuštěných v krátký časový moment. Skutečně jako průzkum trhu. Jací muži jsou tam venku. Co můžu chtít, co čekat, co vyžadovat. Nastavilo mi to výborný referenční bod pro další očekávání a perspektivu a pravděpodobnost, že potkám někoho, kdo mi bude vyhovovat. Ohromný balík dat nejen o potenciálních partnerech, ale i o lidech obecně, jak je tak ráda zkoumám. To pro mě bylo hodnotnější než ta rovina seznámení se s mužem. Baví mě zkoumat lidi a tohle bylo prostě úplně přesné. A prostě dvanáct lidí už je solidní vzorek. 

Pro příště
Určitě to provedu znovu. Skoro vůbec ne kvůli hledání partnera, ale pro ten sociální výzkum. A pro další otrkávání se v sociálních situacích. Já byla vždycky ten nejvíc socially awkward člověk ve skupině, stranící se lidí, trpící, netušíc, jak vést small talk (a proč :). A najednou jsem jak ryba ve vodě mezi cizími lidmi. Ale jak jsem psala výše, částečně právě proto. Už je nikdy neuvidím, tak kvůli čemu se nějak trápit a omezovat.

Karl Pilkington is not impressed
Na těch dvanácti dialozích jsem si našla příjemný kompromis mezi připravenými otázkami a těmi bezprostředními, to hodlám uplatnit i příště. A přidám do mixu něco trošku více šokujícího, místo Co děláš za práci a co ve volném čase. Už mám nápady, ale poreferuji o nich příště.

P.S. Proč mám teď dojem, že stejně nakonec zůstanu sama a nevadí mi to.
Muž: "Tak co ráda děláš ve volném čase?"
Já: "Přemýšlím o světě, pozoruju lidi, vyvozuju závěry, které pak proberu s kamarády, a pak zase přemýšlím nad tím, k čemu jsme došli s těmi kamarády"
Muž: *tupý pohled, protože něco takového ho prostě nikdy nenapadlo, že by mohl někdo rád dělat*

13. července 2014

Náhodné puzzlíky dat, ze kterých si stavím svět

* "Tokio má 13 milionů obyvatel, 38 milionů, pokud připočteme příměstskou aglomeraci. Je to nejlidnatější velkoměstská oblast na světě." Rozhlédněte se, kde a jak žijete, a zkuste si to představit.

* "Šlesvicko-Holštýnsko bude v tomto roce pokrývat celou svou spotřebu elektrické energie pouze ze slunce, větru a dalších OZE." To zní pěkně, i když bych čekala, že v širším kontextu bude nějaké ale.

* "Jak by mělo vypadat televizní zpravodajství pro děti? Jak si česká společnost představuje dětství: jako přípravu na dospělost, nebo chceme děti co nejdéle hájené a oddělené od světa dospělých?"

* "Z ČR každý den zmizí více než 13 hektarů půdy, což je plocha velká přibližně jako tři Václavská náměstí. Většina mizí kvůli těžbě nerostů, na další vyrostou nové silnice, velkosklady, továrny nebo rodinné domy."

* "Nové projekty a modely mění českou žurnalistiku: 067 Petra Koubského, DVtv Martina Veselovského a Daniely Drtinové, na podzim Reportér Roberta Čásenského." Bude zajímavé sledovat, jak a jestli se takové projekty udrží, jestli najdou nové obchodní modely, jak financovat tvorbu informačního obsahu.

* "Francie proplácí zaměstnancům cestu do práce na kole. Francouzská vláda se stala hlavním podporovatelem pilotního projektu, který má zlepšit zdravotní stav obyvatel v produktivním věku, odlehčit přetíženým silnicím a pročistit vzduch ve městech. Experiment je to jednoduchý. Zaměstnancům, kteří se do práce budou dopravovatna kole, budou odšlapané kilometry propláceny."

* "Letecká společnost British Airways začala s testováním „chytrých“ přikrývek pro cestující, které sledují jejich mozkové vlny reprezentující momentální náladu. Podle „pohodlí“ uživatele tak reprezentuje výsledek pomocí barev, což může snadno a rychle upozornit personál letadla, že je s cestujícím něco v nepořádku a že se necítí uvolněně. ílem celého snažení je získat zpětnou odezvu od cestující a zlepšovat jejich komfort."

* obrázek: Look at all those sweet things I could but shouldn't eat!


  Více na: http://www.zive.cz/bleskovky/british-airways-testuje-na-cestujicich-chytre-prikryvky-snimajici-mozek/sc-4-a-174410/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylinkVíce na: http://www.zive.cz/bleskovky/british-airways-testuje-na-cestujicich-chytre-prikryvky-snimajici-mozek/sc-4-a-174410/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylinkVíce na: http://www.zive.cz/bleskovky/british-airways-testuje-na-cestujicich-chytre-prikryvky-snimajici-mozek/sc-4-a-174410/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylink

12. července 2014

Milé překvapení z reakcí na smrt českých vojáků, ideje přesahující jednotlivé životy, proč se modlit za vojáky?

Příjemné překvapení z reakcí na smrt českých vojáků v Afghánistánu
Nevím, jak ve vašem okolí, když tak mě opravte, ale za sebe jsem spíš lehce mile překvapená z reakcí na smrt čtyř českých vojáků v Afghánistánu. Čekala jsem jako vždy negativní reakce typu "žoldáci" a "nemáme tam co dělat" a "jsme sluhové USA". Samozřejmě, i tyto reakce jsou, ale přijde mi, že mnohem méně než dříve. Vidím více jakoby pozitivní odezvy - uznání jejich práce až hrdinství, zodpovědnost za společnou bezpečnost a smysl v takové činnosti, reflexi toho, že jak se máme tady v Evropě dobře, není samozřejmost a není to zadarmo. Jestli to znamená, že jsme se za posledních pár let někam posunuli, mám radost.

Ad (trapné) omílání pojmu žoldáci.
Četla jsem výstižnou myšlenku: čeští piloti ve službách RAF za druhé světové války taky dostávali zaplaceno. Dělá to z nich menší hrdiny? A já dodávám: bude práce učitele nebo doktorky hodnotnější, když odmítne plat?

Ideje přesahující jednotlivé životy - proč se stydět?
Další vzorec, který se line těmi komentáři - lidé vždy omlouvají jako naivní nebo idealistické a hloupé, že by snad pociťovali nějaké větší, abstraktnější ideje jako vlastenectví nebo smysl oběti za hodnoty (na to jsem taky hodně myslela při oslavách výročí vylodění v Normandii). Já tyhle věci cítím a nestydím se za ně. Co teda proboha jiného většího, přesahujícího naše jednotlivé životy máme nést? Idealista (ve smyslu nositel ideje) nemusí být naivní. Pro mě je to otázka mého svědomí a racionální volby. Jsem hrdý idealista. To neznamená, že nedokážu současně vidět věci realisticky a pragmaticky. 

Nejde, abych si nerýpla do církve..
(tohle zrovna zaznělo z rádia, když jsem psala) Dominik Duka vyzval, aby se lidé modlili za čtyři zabité vojáky a uzdravení toho pátého. Seriously, jaká je v tom hodnota? Naprosto beru zastavit se, zamyslet se nad tím, nad jejich konkrétními životy a činy i nad tím, co to znamená šířeji, ale jaká je přidaná hodnota toho, že do toho zatáhnu entitu, o jejíž existenci nemám jediný důkaz? Jsem pro veškeré duchovno, ale proč nemůže být jen subjektivní nebo intersubjektivní, proč se do toho musí nutit ten rádoby objektivní prvek? Chápu, že lidé mají potřebu nějak externalizovat svoje vnitřní myšlenkové procesy, ale vadí mi, že toho jiní lidé zneužívají a institucionalizují to (víra versus církev).

Knihy a hudba, které zrovna poslouchám
* Rychle za sebou jsem poslechla šestého a sedmého Harry Holea od Jo Nesba (The Redeemer a The Snowman). Sněhulák byla asi z té série zatím nejlepší kniha, hlavní hrdina se mi konečně dostal pod kůži jako blízký člověk. Ale když je toho moc najednou, začíná to být trošku monotónní a opakované, takže si teď nějakou dobu od dalších dílů odpočnu. Víceméně náhodně jsem sáhla po Donna Tartt - The Secret History. Poslouchá se to velmi splavně, ale z hodnocením počkám na konec a na celkové vyznění.
* Párkrát jsem poslechla nové cedlo Lany del Ray Ultraviolence. Líbí se mi to, i když mi přijde celkem monotónní, jakože patnáct pomalých písniček v podobném stylu. Spíš fungují jednotlivě. Zase jiným způsobem to ocením, až si najdu čas pročíst si k tomu plné texty. V poslední době ale určitě vede Sheezus od Lily Allen, kde se střídají pichlavé, hravé, romantické i smutné písničky.