23. srpna 2014

Výstava Nucená práce a jak na mě působí a vždycky mě znovu zasáhne téma holocaustu

V Královském letohrádku do konce září. Doporučuji počítat tak dvě hodiny, má to dvě rozsáhlá patra. Pojetí výstavy mě totálně rozsekalo. Čekala jsem fotografie s popisky a stačilo by mi to. Ale bylo to mnohem lepší. Rozsáhlé, promyšlené, několika vrstevné instalace na vertikálních i horizontálních plochách. Barevně sladěné podle tematických celků, buď černo-modro-žluté nebo oranžové. Na některých panelech možnost přehrát si zvukové stopy v několika jazycích. Spousta dobových dokumentů, jejichž překlad jste si mohli vytáhnout na desce z horizontálních panelů. K takovému tématu bych čekala něco obyčejného, old school a kdyby mi někdo řekl, že to bude takhle moderní, čekala bych, že se to k tomu nebude hodit, ale úplný opak byl pravdou. Přesně to sedlo. Také by takové téma mohlo svádět k emočnímu nátlaku, ani to nedorazilo. Přišlo mi to vysoce věcné a informativní. Prostě vřele doporučuji.

Téma holocaustu, koncentračních táborů a dalších více sociálních než bojových rovin 2. světové války mi přijde jako jedno z nejvíce fascinujících v historii. Ať vidím dokument v televizi, výstavu, obrázky v časopisech, vždycky mě to znovu zasáhne, na několika rovinách najednou.

Kde se vezme v těch lidech, že na jiné lidi vymyslí takhle systematické hrůzy? Jedna věc je ublížit v afektu, ale druhá naplánovat a provádět takhle organizované zlo. A to jak na úrovni toho, kdo to vymyslel, tak na úrovni jednotlivých vykonavatelů, lidí, co šli po práci domů, povečeřeli s rodinou, zeptali se dětí, jak bylo ve škole. Tolik pro mě nepochopitelných myšlenkových procesů. Proto pořád studuji různé psychologické, behaviorálně ekonomické knihy a ptám se lidí na jejich pohnutky. Chtěla bych tomu porozumět, ale nedaří se mi. Racionálně vím, že to existuje, ale emocionálně je to pro mě totálně mimo.

To nezměrné utrpení lidí. Člověk se dennodenně zaobírá svým životem, žije si v neuvěřitelném blahobytu a pitvá věci, jako jak se na něj kdo ošklivě podíval a jestli nemá soused lepší auto. A pak vidíte ty fotky davů lidí, jak s jednou taškou nastupují do transportu, jak jsou vyšetřováni, posíláni do komor. Zase, jak na úrovni toho obrovského množství lidí, tak při představě těch jednotlivých lidských příběhů, kdy jeden den rodina normálně žije a druhý den už je nikdy neuvidíte. To utrpení, strach, bolest a smrt.

A/nebo život v koncentráku nebo při nucených pracích - kde se v lidech bere ta síla jít dál, každý den znovu a znovu vstát a prožívat takovou hrůzu a bezpráví. Kolik z nich skutečně vydrželo a přežilo a kolik dalšího dobra pak třeba ještě vykonali, to je prostě neuvěřitelné.

Naopak síla a dobro v té situaci. Jak už jsem psala, ta lidská síla vydržet, a/nebo dokonce ještě pomáhat dalším lépe snášet. Pomáhali si trýznění lidé mezi sebou, ale také spousta jednotlivých příběhů, kdy člověk z vnějšku nebo dokonce z druhé strany pomáhal: ať jsou to známé postavy jako Nicholas Winton a Oskar Schindler nebo neznámí obyčejní lidé, kteří za obrovského rizika pro sebe a svou rodinu pomohli zase třeba jen jednotlivci nebo jiné rodině.

Nepřestanu být fascinovaná spektrem emocí a jednání mezi lidmi, od čirého chladného zla, přes automatické plnění rozkazů a život v šedém průměru, až po akty dobra a třeba dokonce obětí za někoho jiného. Takové vzorce lze samozřejmě najít v mnohých situacích, ale tady se to zhmotňuje úplně plasticky a ta magnituda není běžná. Otázka je, jestli jsme se z toho dokázali poučit, a zdá se mi, že spíš ne. Jak je to vůbec možné?

Jednou za čas na sebe to téma nechávám působit. Někdy na něj narazím náhodou, stačí obrázek vyhublých lidí mezi palandami někde v novinách. Když je možnost, vyrazím si to téma připomenout záměrně. Silně empatický člověk jako já se v tom může poměrně snadno topit, na druhou stranu to dává věci do velmi užitečné perspektivy. Na dvě hodiny se ponořím do těch těžkých emocí a myšlenek a když pak vylezu ven a uvědomím si, co mám a že nemusím prožívat ani promile takového utrpení, je to úleva a člověk pak miluje svůj život a váží si věcí a mnohem líp zpracovává to, co ho štve.

10. srpna 2014

Na střelnici - skvělá zkušenost, prožitek jiný (poměrně negativní), než jsem čekala

Zkusit střílet jsme s panem M. chtěli odjakžika. Určitě tak deset, dvanáct let, co jsme začali sledovat 24 a obecně jakékoli další seriály. A teď jsme to konečně provedli. Slevomat nám přihrál balíček různých zbraní za pěknou cenu, tak jsme to koupili a objednali se. Do Vinařovic u Kladna, takže celkově to byl takový pěkný letní jednodenní road trip. Ale soustředím se jen na to střílení (i když ta slečna, co mě sjela vysoce znechuceným, sociální-normy-tlačícím pohledem za to, že jsem v autobuse tancovala horní částí těla, taky stojí za zmínku).

Summary: objektivně i subjektivně převažovaly negativní vjemy a roviny, ale celkově jako zkušenost, ze které má člověk různé poznatky a může se pohnout dál, vynikající. 

Průběh
Probíhalo to tak, že nás bylo asi jedenáct, každý měl zaplacené různé druhy zbraní. Na začátku jsme si všechny mohli pořádně prohlédnout, osahat, vyfotit se s nimi. Nafasovali jsme svoje náboje a zásobníky, brýle a sluchátka. Všechno se odehrávalo na otevřeném prostoru. Vždycky si všichni odstříleli ty zbraně, které se hodily na danou vzdálenost - nejprve daleko od terčů, pak asi v poloviční vzdálenosti a nakonec už jen tak dvanáct metrů od terčů. My měli s M. zaplaceno jedenáct zbraní/99 nábojů (nějakou podivuhodnou konstelací jsme jich měli jen deset). S různými, nemyslím nutně nezbytnými prodlevami, to trvalo asi dvě a půl hodiny. 

Vůbec jsem předem neprováděla žádný výzkum, takže jsem moc netušila, co za zbraně tam bude. a) věřila jsem M., že vybral nějaký základní průřez a b) stejně se v tom vůbec nevyznám, stačilo mi, aby mi rukama prošly různé typy a velikosti a já si je osahala, vyzkoušela, co mi třeba nějak sedne. Pak bych prováděla průzkum. Doteď se v tom nijak zvlášť nevyznám, pořád o těch zbraních přemýšlím v pojmech "ta dlouhá" a "ta malá do ruky". Člověk nemůže/ nemusí vědět všechno. 

Jak jsem psala, subjektivně jsem měla spíše negativní prožitek. I objektivně tam bylo několik divných věcí, částečně se to prolínalo, ale částečně mi byly ukradené, i když jsem si uvědomovala, že to asi není úplně v pořádku. 

Třeba jsem asi čekala, že pro vstup bude nutné podepsat něco jako, že budu doslova poslouchat všechny instrukce, jinak oni nejsou zodpovědní za to, co tam provedu. Jakože jsme jen na začátku bez dohledu vyplnili číslo občanky, takže mohlo být i vymyšlené, mohl by tam přijít nějaký člověk se záměrem nás tam všechny postřílet, nějaký sebevrah, cokoli. Ten prostor pro nehodu/ záměr a možnost ublížit tam byl obrovský a vlastně to celé spoléhalo na to, že přijdou normální lidi. Kdybych to tam vystřílela, možná by mě ani nikdo nikdy nedostopoval. 

Organizace - poměrně chaotická, jakoby bez nějakého předchozího mustru, naučeného postupu. (to by mi obvykle vadilo mnohem víc, ale tady bylo tolik dalších vjemů, že mi posedávat a čekat nevadilo). S tím souvisí přístup instruktorů - vůbec neměli za východisko to, že totálně nepoučený, neznalý člověk přišel za zážitkem. Hned zkraje se zeptal ten hlavní instruktor, jestli máme někdo zbroják nebo jsme prošli výcvikem. Jako wtf, proč by si někdo takový kupoval tak primitivní zážitek. Asi je to dáno tím, že jsem při učení angličtiny získala nějaké pedagogické poznatky, a tady chybělo to vědomí toho, že proti vám stojí člověk, který se vaší area of expertise vůbec nevyzná. Takže nám vždy ukázali zbraň, tady dáte zásobník, nabijte, střílíte, next. Nemyslím tím, že to bylo záměrně odbyté, času bylo na střílení dost, jen si prostě tihle profesionálové nedokázali uvědomit, jak přemýšlí a prožívá laik. Což považuju za problém, selhání, pokud mám někomu zprostředkovávat takový zážitek. 

Subjektivní vjemy
Hlavní poznatek - nečekala jsem, že to bude takové.. nepříjemné. A náročné. Asi jsem čekala, jak je to tak v těch seriálech, že dostanu do packy zbraň a jen tak, s lehkostí Jacka O'Neilla, Bauera nebo Sparrowa vystřílím pár desítek, že budeme s M. soutěžit, kdo toho víc trefí. 

První nepříjemná věc bylo to prostředí. Hlasitost výstřelů mě rozhodila hned zkraje, zvlášť, když se jako první střílely ty největší věci a místy to působilo spíš jako minivýbuch. Sice jsem si po čase trochu zvykla, ale stejně, jak jsem taková lekavější, když to všude kolem bouchá pěknými peckami, nebylo mi z toho dobře. 

Druhou rovinou byl takový všeobecný uneasy, uncomfortable pocit ohrožení z blízkosti tolika nabitých zbraní v rukou amatérů. A teď to nemyslím tak, jak jsem psala výše, že bych se nějak vědomě bála, to jakoby vůbec, jen prostě sama jsem si říkala, co když v momentě stisku spouště kýchnu nebo zakopnu nebo omdlím a vystřelím tak mimo, že někoho picnu? Co když se to stane někomu jinému? Tohle jsem ani tam vědomě nereflektovala, jen mě to zpětně napadlo, že prostě nemůže být člověku, který je na střelnici poprvé, úplně pohodlně. Což je principiálně úplně v pořádku, prostě další forma vystupování z komfortní zóny a naopak bezva, že člověk zkouší a posouvá body toho, co snese. Ale prostě tělo i mysl mi najely do takového vystresovaného módu. 

Takže bylo nepříjemné, když jsme stříleli všichni najednou, že kromě soustředění se na vlastní ránu a zpětné rázy, to řachalo všude kolem, opakovaně na mě od lidi vedle lítaly nábojnice, do obličeje, do ramene, což člověku nepřidá. 

Samotné střílení
Teď znáte kontext, kterým vždy ráda začínám a rámuji vyprávění, aby získal příjemce představu, do čeho zasadit jádro nebo pointu. Jádro: střílet je mnohem náročnější, než jsem si představovala a než dávají sličné agentky v seriálech najevo. Zbraně jsou těžké, některé úplně moc, zpětné rázy jsou náročné, bolestivé a namáhavé. Během krátké chvíle se mi unavily obě ruce držením zbraní a pravé zápěstí a rameno zpětnými rázy, takže jsem současně se snahou dělat vše co nejlépe a třeba se i trefit na terč, bojovala s tím, že už jsem to chtěla mít za sebou. Skutečně, když jsem vystřílela zásobník, cítila jsem úlevu. Tyhle pocity mě rychle zaplavily ze začátku. S časem to částečně odeznělo - zvykla jsem si na prostředí, na zvuky, na horko, trochu jsem zkorigovala očekávání o náročnosti, tíži zbraní a zpětných rázech, plus jsme postupovali k lehčím zbraním na menší vzdálenost, takže pak to přeci jen bylo snazší. 

Třeba jsem vůbec neměla nic z nějaké přesnosti. Na konci jsme šli k terčům - měla jsem tam spousty zásahů (mnohem víc, než M. :P), ale neměla jsem z toho žádnou satisfakci, protože jsem netušila, kterou zbraní jsem způsobila které zásahy, a přišlo mi, že všechny výsledky byly jen dílem náhody než nějaké schopnosti. 

Výsledný dojem
Další fantastická zkušenost k nezaplacení! To, že mi z toho všeho bylo převážně jen nepříjemně, tu situaci vůbec neznehodnotilo, třeba i naopak. Tolik nových poznatků a nutnosti zkorigovat tolik očekávání.

Splnilo to přesně to, co od nových aktivit očekávám: vyzkoušela jsem si to na vlastní kůži, srovnala to s představami. Dozvěděla jsem se, v čem byly mylné. Zažila jsem zase nové prostředí s faktory, které by mě třeba nenapadly, ale teď, když o nich vím, mohu je buď přenést do jiné situace, nebo pokud se ocitnu v podobné, budu už s nimi moci lépe pracovat. 

Prošel mi rukama nějaký přibližně základní průřez střelnými zbraněmi, takže mám základní hrubou představu, jak na ně, jaké to je je držet a střílet. Až zas bude Sookie odstřelovat brokovnicí nějaké upíry, budu tušit, jaké to je, stejně jako když těch nesčetně seriálových poldů zvolá "Freeze!" V tomhle skvělý. 

Do budoucna
Nechám to zprocesovat, odeznít a časem bych se k tomu ráda vrátila, prohloubit tu zkušenost. Spíš třeba strávit delší čas s jednou zbraní. Moje představa je asi s pistolí a opravdu zkusit časem pracovat s přesností víc, než být ovlivněná všemi novými vjemy a rozhozená nezkušeností, nereálnými očekáváními a náročností.