28. září 2014

Nejsilnější intelektuální stimuly z poslední doby

* Celodenní konference v Poslanecké sněmovně "Spravedlivé zastoupení žen ve veřejném životě – předpoklad demokracie a prosperity."
Reakce: to se mi hodně líbilo, organizací, obsahem a inspirací. Feminismus je téma, které si beru osobně a prožívám ho. Musím se začít angažovat ve veřejném životě. Jsem pro kvóty (to se očividně nesmí říkat nahlas).

* Projev Emmy Watson o feminismu na půdě OSN.
Myslím, že must-see poslední doby. Pokud máte problém s feminismem, řekněte mi, co říká špatně, v čem se mýlí.
Reakce: přiznám se, že jsem u toho videa i slzičku dojetí, radosti a hrdosti uronila. Moc pěkně napsaný projev, se kterým se ztotožňuji, a co jsem doposud nereflektovala, se mi také líbilo (že i muži jsou chyceni v genderových stereotypech). Radost, že mladá, krásná, úspěšná žena, "celebrita" dělá něco smysluplného. A ten potenciál, protože třeba zrovna Emma Watson má mnohem větší šanci zaujmout a podnítit lidi spíš než vědci, politici nebo neznámi aktivisté. Na jednu stranu je to smutné, na druhou: to je prostě realita, tak pracujme s tím, co je. Bezva závěr: If not me - who? If not now - when?

* poslechla jsem All Quiet on the Western Front.
Reakce: nezasáhlo mě to zdaleka tolik, jako třeba ostatní, protože už jsem viděla a slyšela dost z toho motivu "jedinec ztracený v absurditě války". Ale několik silných momentů jsem zachytila.

* poslouchám Eichmann in Jerusalem.
Ze složky Ha, to jsem přesně já. 
Hannah Arendtová popisuje proces s jedním ze strůjců holocaustu. Podtitul knihy je Zpráva o banalitě zla. Kniha mi byla doporučena v reakci na můj předchozí příspěvek o výstavě Nucená práce, kde jsem se ptala, kde se to v těch lidech bere, že na sebe vymyslí tak strašné, organizované zlo. Arendtová popisuje Eichmanna jako obyčejného člověka, nikoli sadistu, nijak chytrého, který jen plnil rozkazy a choval se v rámci zákona (zákon je, co vyhlásí Führer) a nepřišlo mu nějak zásadně špatné, do jakého procesu se dostal.
Reakce: poměrně fascinující a děsivé. Už máme naplánovaný výlet do Osvětimi.

* nejzajímavější článek týdne, resp. jde o tu myšlenku a iniciativu v něm obsaženou: O myšlence všeobecné dobrovolnické organizace. Iniciativu možno také sledovat na Facebooku (Všeobecné dobrovolnické sbory ČR).
Reakce: myslím hodně solidní nápad, dostat prozatím náhodně rozstrkané aktivity pod zastřešující organizaci, která by umožňovala výměnu zkušenosti, popularizaci, vzdělávání. Až se dokopu začít dobrovolničit, nebudu se snad cítit tak pokrytecky, jako při tomto psaní. 

27. září 2014

Proč (mimo jiné) píšu blog: jak černá labuť a motýlí křídla ovlivnila moji životní filosofii

Nedávno mi někdo v mém okolí dost zkazil náladu, když zpochybnil smysl psaní blogu. Na kus času mě to demotivovalo a současně nutilo obhajovat si, proč to smysl má. Hodně mi v tom pomohl můj go-to support system: moje BFF E. a mamka s babičkou.

Jednou z mých hlavních motivací je moje vlastní zkušenost s podněty a inspirací.

Vypozorovala jsem, že přicházejí ze všech stran a člověk nikdy neví, odkud přijde nějaký na první pohled banální podnět, který mu ale třeba změní život.

Tahle moje logika / filosofie / otevřenost k novým podnětům a zkušenostem vychází k konceptu černá labuť Nassima Nicholase Taleba. Jeho kniha The Black Swan: The Impact of the Highly Improbable silně proměnila můj přístup k životu. Možná jsem tu jeho myšlenku trochu posunula, přizpůsobila tomu, co jsem zrovna potřebovala, ale prospívá mi to a to je hlavní.

Hlavní idea je, že většinou žijeme nalinkovaně, plánujeme a očekáváme věci podle nějakých pravidelností. Ale největší dopad na život pak mají ty nepředvídatelné věci, černé labutě. Pro mě to neznamená, že přestanu plánovat a předvídat, ale že budu počítat s tím, že možná bude všechno jinak a nikdy nemůžu vědět, odkud přijde nějaký game-changer. Taleb mluví o opravdu velkých věcech, ale myslím, že ve spojení s butterfly efektem si lze představit, že tahle černá labuť začne velmi nevinně - myšlenkou, větou, gestem. 

Z teoretického podložení těmito dvěma koncepty (černá labuť a motýlí křídla) vychází i moje praktická zkušenost - někdo blízký anebo úplný cizinec (př. post na 9gagu, anonymní komentář v internetové diskusi) něco sdílí, řekne, udělá a inspiruje a podnítí mě k něčemu dalšímu. Často se mi stává, že mi něco dlouho vězí v hlavě, ale nedokážu se k tomu dokopat nebo mi to přijde příliš divné, nemám odvahu to udělat. A pak někdo projde kolem, utrousí myšlenku a mě to podnítí k akci. 

Vždycky si vizualizuju vesmír a všechny ty atomy, co do sebe narážejí a vzájemně si kříží cesty a strkají se novými směry. A člověk prostě neví, která další drobnost ovlivní někoho dalšího a ten zase způsobí něco dalšího. Třeba jen úsměvem nebo drobným gestem, radou nebo sdílením vlastní zkušenosti. Jeden. Prostě. Nikdy. Neví.

(Samozřejmě nelze vyloučit, že člověk takhle podnítí a způsobí i nějaké negativní věci, ale tomu by se asi dalo zabránit jen tím, že bych vůbec nevylízala z domu. Alternativně se mohu jen snažit fungovat slušně a doufat, že z toho budou vycházet další slušné věci.)

Když jsem tyhle svoje myšlenky sdílela doma, báječně mě podpořila moje mamka úplně přesnou ilustrací toho, co se tu snažím vyjádřit: před nějakou dobou poměrně hodně zhubla s pomocí jedné znojemské dietoložky. Byl to fakt rozdíl, lidé ji oslovují a ptají se, jak to udělala, tak jim to vždycky řekne, doporučí. Zase to takhle někomu popisovala a ten hovor vyslechla další, cizí paní. Už nějakou dobu v sobě bojovala s tím, že by chtěla zhubnout a když tohle slyšela, vydala se k oné dietoložce. Opravdu začala hubnout a když po nějaké době zase mámu uviděla, oslovila ji a řekla jí, že právě ten náhodně vyslechnutý hovor ji podnítil k akci, která má nyní velké a hmatatelné dopady na její život. Cizí paní a náhodně vyslechnutý hovor. That's what I'm talking about!

Na tu obecnou filosofii otevřenosti podnětům ke mně a vysíláním směrem k ostatním ještě navazuje něco více specifického pro mě. Řekněme si to otevřeně: jsem trochu divná. Někdy mi to působí diskomfort a podvolím se sociálním normám, ale někdy se rozhodnu, že to nevadí a dělám trošku méně normální věci a zpětně je mi z toho moc dobře. A právě že se mi často stává, že mám hlavě myšlenku a kvůli vnímaným sociálním normám se jí bráním a pak mě někdo podnítí a dodá mi odvahu to udělat, překonat nějaký blok, posunout hranice vlastní komfortní zóny. Za všechny jeden z mých minulých příspěvků o sociálních konvencích a máchání rukama při sportovní chůzi.
Jeden příklad za všechny: díky 9gagu vím, že nejsem sama

A nebo 9gag! Co začalo jako soubor vtipů a pop-kulturních odkazů se pro mě vyvinulo v komunitu s prvky sociálního učení a (ne)normování, sdílení podivností a ujištění se, že jsme v těch podivnostech vlastně normální. Memy jako Confession Bear, Socially Awkward Penguin, Angry Walter nebo Bad Luck Brian mě denně ujišťují, že v těch podivnostech nejsem sama a dodává mi to klid, odvahu a sílu.

A tak si pak vždycky říkám: když to funguje tímhle směrem (od ostatních ke mně), pravděpodobně by to mělo fungovat i druhým směrem: když povím lidem o svých zkušenostech, hlavně takových, kde jsem s něčím bojovala a dosáhla úspěchu, třeba je taky nakopnu k akci. A když budu prezentovat svoje podivnosti, třeba někomu méně odvážnému ukážu, že není ve svých myšlenkách sám, a způsobím, že se začne ve svém světě cítit komfortněji. 

Bottom line: I kdybych k něčemu dobrému podnítila jediného člověka, vzhledem k tomu, že moje náklady jsou nulové, resp. pozitivní (psaní mě baví a uvolňuje), má to smysl.

14. září 2014

Vzdělávací a zážitkový kurz Letní Návrat 2014 (já říkám svému okolí "tábor pro dospělé") (Úvod. Některé roviny hodlám rozepsat zvlášť).

Kvůli výdajům za laserovou operaci očí už jsem letos žádnou dovolenou neplánovala, i když mi to trošku vrtalo hlavou, že by se mi týden někde mimo práci / Prahu / Znojmo hodil. Tu událost na FB jsem několik týdnů ignorovala, ale pak jsem ji nějak rozklikla a s každým dalším slovem jsem byla víc a víc pohlcená. Nabídka a potenciál akce přesně odpovídaly mým podvědomým představám o takové ideální dovolené. A rovnou říkám, že byly naplněny přes 100%. Považte:

* 8-10 (s cestou napříč ČR/SR) dní v srdci slovenských Roháčů, čili krásná středoevropská příroda, osvěžující zeleň spíš než horká zlatá pláž.
* celodenní túry do hor vyšších než naše nejvyšší
* bydlení ve skanzenu, muzeu, uměle postavené vesničce oravské kultury
* 20+ cizích lidí ve věku 20-29, o nichž se dalo předpokládat, že nebudou reprezentativním vzorkem celé společnosti, ale že taková akce (a od koho se o ní dozvěděli) spíš přitáhne lidi smýšlející podobně jako já (aktivní, se spoustou zájmů, zajímavým studiem nebo prací, v různých rovinách mimo mainstreamový konzum a životní styl). Pro mě nutnost vystoupit celkem daleko z mé komfortní zóny - trávit přes týden s bandou cizích lidí, na cizím místě. Zpočátku nepříjemné, pak už jen vysoce přínosné.

* program
a) workshopy ostatních účastníků, krátké a různorodé náhledy do různých aktivit (různé druhy cvičení, jóga, relaxace, masáže - díky Vítku, stále ráda vzpomínám :D, krátké přednášky o cestování, vaření, slackline, mandala, španělština, sebeobrana, žonglování, origami,..)
b) setkání s velmi zajímavými a inspirativními přednášejícími (pro mě opravdu highlighty akce) - lidi, kterých bych se dokázala vyptávat na jejich zkušenosti, zážitky a prožívání celé dny, letos to byli novinářka a humanitární pracovnice a dva lidé z neziskovky, které poskytuje intervence pro lidi v krizových situacích. O tom snad budu muset apsat samostatné příspěvky. Yep.
c) dvě celodenní túry do hor s tím, že si člověk mohl vybrat trasu náročnou podle svých představ. Po zkušenosti z první túry jsem měla jasnou představu o druhé cestě. Nevadilo, že ostatní chtěli jít něco jiného. Šla jsem sama. Zpětně z toho někteří (organizátoři, maminka) neměli úplně radost :)
d) práce ve skanzenu: za ubytování jsme pomáhali s různými fyzickými věcmi, které bylo potřeba zařídit (opravit střechu, postavit plot, vykopat kameny a vysypat cestu, sklidit brambory, odnosit dřevo a spálit ho, vykydat hnůj, nalakovat různé věci). To mě bavilo moc, zvládli bychom toho i víc (lidského kapitálu bylo nepoměrně víc než co bylo třeba udělat).
e) hry zaměřené na sebereflexi a osobnostní rozvoj, stejně jako normální táborové hry na přemýšlení nebo jen zábavu a odpočinek
f) hry pohybové, běhací, poznávací
g) spousta volného času na prozkoumávání skanzenu, posezení ve dvou místních hospůdkách (Tatranský čaj a hafirovice..), povídání a inspirace mezi účastníky i organizátory, kteří skutečně byli úplně skvělou kombinací různorodých lidí nalazených na podobné vlny.

* bylo pro mě důležité i zázemí: elektrika, tekoucí voda a normální postel s matrací (na svíčky, jen vodu v řece a stan už prostě nemám), ale bez internetu a tak, že jsem si nebrala noťas. Na co.
* o jídlo se nám na snídani, večeře a svačinky postaraly dvě šikovné slečny, obědy nám vozili z místní restaurace. Vždy byla možnost jídla s masem a bez masa, stejně jsem si vždycky nakombinovala, na co byla zrovna chuť, většinou od všeho trochu. Nebo víc. Přibrala jsem šest kilo (Sice bych nevěřila, že to za týden jde, na druhou stranu tolik pečiva jsem nesnědla za poslední tři roky dohromady. Shazovat to budu aspoň dva měsíce).

Doteď mi dobíhají prožitky, emocionální i racionální reflexe, odpočinek i aktivity. Tolik nahuštěných dat o lidech, různých životech jsem už dlouho neměla. Lidé byli většinou studenti, takže skvělá příležitost retrospekce na vlastní život pár let zpátky versus současnost.

Doteď nemůžu z toho, jak přesně byly naplněny moje ideální představy.
Byla to perfektní rovnováha aktivit a odpočinku, fyzické i mentální námahy, námahy a zábavy.
Banda úplně skvělých, inspirativních lidí. A když jsem jako introvert měla všeho dost, někam jsem si zalezla a vůbec nikdo to neřešil. Pecka. 

Na můj vkus perfektní dovolená. Příští Návraty budu všem vřele doporučovat.