4. října 2014

Mám problém s (primitivním a hysterickým) antikomunismem

Zase jsem se během cvičení ve fitku rozčílila. Tak moc, že jsem asi nahlas řekla něco vulgárního a okolní svalovci se po mně ohlídli. Zaostřeno a Trendy jsou příjemně informativní, ale u Pro a proti ta emoce rozčílení hrozí poměrně často, zvlášť, když je to na politické téma a buď proti sobě postaví skutečné protivníky nebo dva lidi, kteří spolu souhlasí a pumpují do mě nějakou ideologii.

Teď to bylo Pro a proti o tom, jestli je spojení komunistický fízl a mlátička urážka nevhodná půdy Parlamentu a poslanec Kalousek by se za ni měl poslanci Ondráčkovi omluvit. Diskutovali poslanec KSČM Jiří Dolejš a bývalý šéfredaktor všeho možného Pavel Šafr.

Celé to na mě působilo tak, že Dolejší klidně a věcně argumentoval a Šafr působil na emoce srovnáváním současné KSČM s nacismem a stalinismem a jakoby každým dnem hrozil komunistický puč. Ale nejvíce mě rozčílilo prohlášení pana Šafra v tomto duchu:

"Bojujeme o duši našeho národa. Podle mě je tady jedna velká urážka a to urážka svobodného parlamentu, že tento pan poslanec Ondráček v tom parlamentu vůbec sedí."

Moje reakce
a) bojujeme o duši národa - takové to zveličování, dramatizace a manipulace, abych se cítila nehorázně ohrožená. Za mou duši teda pan Šafr rozhodně nebojuje a ani se mi nezdá, že by nějak více lidí bylo ohroženo, ale mohu se mýlit.
b) svobodný parlament - je očividně svobodný jen potud, pokud to uzná pan Šafr.
c) s tím souvisí celkové vnímání pojetí demokracie: Ví pan Šafr, jak funguje demokracie, nebo podle něj demokracie znamená "co volím já a všechno ostatní je zlo"? Takhle to zní, že se do parlamentu každý člověk nějak násilně protlačí. A já měla za to, že ho tam volí lid. Podle pana Šafra a jemu podobných samozřejmě lid hloupý, zmanipulovaný, co si právo na vlastní názor nezaslouží a bylo by lépe, kdyby to za něj správně rozhodl třeba právě on.

Nechce se mi do toho pouštět moc hluboko, bylo by to na dlouho, má to dost rovin, argumentů a protiargumentů. Zdaleka to nevnímám tak černobíle (yay komunisti), jak to hned někteří vidí, když řeknete nahlas, že vám vadí antikomunismus. Ale právě že mi naopak vadí to černobílé prezentování: současní komunisté = čiré zlo, které nás každým dnem hrozí ovládnout x my dobří zastánci a bojovníci za tu správnou demokracii. Já se prostě komunisty ohrožená necítím. (za to se cítím ohrožená biziliardou jiných věcí).

Pro dnešní pravici (reprezentovanou ODS a TOP 09) je to očividně ideologická vlajková loď a mobilizační moment pro určitou cílovou skupinu. Např. pan Kalousek na tom pravidelně nahání politické body a takový pan Šafr je důkazem toho, že to funguje. Mě na tom mrzí, že mi pravice není schopná nabídnout něco jiného. Nějaké ideje, které se týkají přítomnosti a budoucnosti a problémů, kterým opravdu čelíme. 

Přijde mi, že existuje tolik jiných věcí, nad kterými bychom měli diskutovat, "bojovat o duši národa", na jaká zla poukazovat. A zdá se mi, že pokud bychom současné komunisty nechali na pokoji, nedělali z nich poměrně uměle hrozbu, ale vedli věcnou diskusi (nad jejich programem, návrhy jejich poslanců - které bývají často poměrně slušné, nijak občanské svobody neomezující), buď bychom se dobrali něčeho konstruktivního, nebo by sami odhalili svoje slabosti a vyčerpali se. 

A proč se víc neptáme, odkud plyne jejich pokračující popularita? Opravdu jsou to jen senioři a další, kteří se měli za minulého režimu skvěle a teď se jim stýská? Nebo dokáže KSČM zaujmout i jiné vrstvy, protože současný ekonomický a sociální systém naráží na svoje slabiny a středo-pravice nemá některým vrstvám společnosti co lepšího nabídnout? O tomhle bychom měli mluvit, než se primitivně a emotivně varovat před rudým zlem, které prostě v současných podmínkách nastat nemůže.