9. listopadu 2014

Moje podzimní (pop)kultura: co poslouchám, "čtu" a sleduji

* konečně (po dekádě sociálního tlaku) jsem dokoukala Twin Peaks. Mám dojmy, racionální i emocionální odezvy, ale celkově se mi to velmi těžko hodnotí. Twin Peaks patří do té kategorie děl, o nichž jsem dopředu tolik slyšela (slovo "kult" už mě děsí), že když ho pak vidím, nevím, co cítím. Líbí se mi, protože se mi líbí, nebo proto, že se mi má líbit, protože se líbilo tolika lidem přede mnou? Nelíbí se mi to, protože se mi to nelíbí, nebo proto, že se podvědomě vymezuji vůči ostatním? (do stejné kategorie dávám Kmotra, Pulp Fiction, Vykoupení z věznice Shawshank, Osvícení ad.)

* v týdnu, jen na relax a k jídlu dokončuji Parks and Recreation, což začínalo dost průměrně, ale po třech čtyřech sezónách jsem si zvykla na jednotlivé osobnosti (Ron a Chris asi vedou), a už mě vícekrát mile překvapili netriviální, netrapnou dojemností. No tak i slzičku upustím, no a co.

* z vážných věcí, i když už jsem skoro přestala doufat, že se k tomu dostanu, najíždím na Breaking Bad. Asi moje jediná, poslední meta na poli dramatických seriálů za poslední roky. Jedna z mála, u nichž neznám průběh ani závěr. Až ho dojedu (62 epizod, to bude snad tak na půl roku), ani nevím, jestli mi zbývá něco důležitého. Za poslední dva tři roky nic moc nevyskočilo, pokud nepočítám Game of Thrones, které nejsou můj styl.

* z hudby s textem pořád nejvíce poslouchám Ultraviolence od Lany del Rey - pořád mi hlava nebere, že co písnička, to osobitý, lehko zapamatovatelný kousek, žádné slabé místo, pěkné texty, dobrá muzika. Dostanu se k ní tak jednou, dvakrát týdně a pořád jsem nadšená.

* celkem jsem se natrápila s knihou The Orphan Master's Son o bizarnostech života v současné Severní Koreji: kniha je děsně dlouhá a minimálně 40% od začátku se vůbec nic neděje, pak to trošku chytne spád, ale stejně, nedoporučila bych ji. Pokračovala jsem jen kvůli takovému tomu iracionálnímu pnutí neopouštět věci nedokončené. I když jsem si opakovala, že přestat ve třetině by pořád bylo lepší z hlediska alokace zdrojů, nedokázala jsem to. Dokážete opustit knihu, film?

* pro odlehčení a pocit, že jsem za určitý čas něco dokončila, jsem následně skočila po (celkem krátké) čerstvě vydané knize Leny Dunham Not That Kind of Girl. Lena Dunham je úspěšná scénáristka, herečka, režisérka a producentka HBO seriálu Girls, který byl pro mě před třemi lety příjemným závanem čerstvého vzduchu v pohledu na život dvacetiletých holek.

Lena Dunham
Lena Dunham je takový ten typ celebrity, co ráda sleduju. protože je o kousek mladší než já, velmi úspěšná ve vícero oborech, v rozhovorech a na sociálních sítích působí celkem reflektivně, sebekriticky, s humorem i s vážnými tóny, na které slyším - feminismus, LGBT, rodina, sebe-hledání atd. Zas tak moc jsem od té knihy nečekala, jen něco v této linii. Byla jsem poměrně překvapena, jak průměrný ten výsledek byl - takové to vyzobávání podivnůstek je příjemné, člověk se necítí sám, ale zároveň už tu bylo. Dvakrát nebo třikrát jsem se usmála, jinak to bylo velmi nepřekvapivé a obyčejné. Napadá mě, že pro ostatní lidi je většina jejích historek a reflexí pořád z říše podivínů, ale já mám dost posunutý práh toho, co je/by mělo být vnímáno jako divné, takže pro mě docela nuda.

Druhý důvod, kterým mě kniha spíš rozladila, byl vhled do americké kultury. Nebo abych negeneralizovala bez širší znalosti, vhled do toho, co Lena očividně považuje za cool a je normální pro ni a její vrstevnice: často velmi povrchní přístup k lidem, ke vztahům a pak k sexu. Vážně si nemyslím, že jsem prudérní, ale prostě takové to "potkala jsem ho na párty, vykouřila mu ho, jmenoval se Bob nebo Jerry" mi nepřijde cool. Snažím se to nehodnotit, jen mi přijde smutné, když se to skoro glorifikuje, protože to je to, co populární holky dělají, jinak jste loser. Jsem dost ráda, že něco takového v Čechách nepociťuji. Ale teď jsem fakt vysoce subjektivní a dojmologová.

* snad si spravím náladu klasikou: pustila jsem se do Márquezových Sto roků samoty.