29. prosince 2015

BB8 Výzva pro nový rok: hubnutí a být fit obecně. V přímém přenosu.

Zní to triviálně a na jisté úrovni samozřejmě je. Takové to kolektivní předsevzetí půlky národa a pak postupné odpadání, jak slábne vůle a celé je to moc složité, tak člověk na tu změnu rezignuje a vrátí se do starých kolejí. Doufám, že já ne. Myslím, že ne. Věřím tomu.

Říkám si, že by bylo dobré to zaznamenávat průběžně, jak se mi daří. Že to může pomoci někomu dalšímu a že se budu fakt stydět, když to budu zabíjet.

Stejně to v sobě nepociťuju tak triviálně, jak to na první dobrou zní. Je za tím (jako vždy) takový oblak idejí, nápadů a zkušeností a ne každá z nich je uchopitelná a popsatelná (jako vždy). Nahrubo:

a) už jsem to dělala a šlo to báječně. 1.1.2012 jsem začala na 88 kilech. Obrátila jsem životní styl na zdravé jídlo a cvičení a do půl roku jsem shodila 25 kilo. Další rok jsem se pak dostala až lehce pod šedesát. Pak to ovšem zase začalo pomalu růst. Poslední dobou už celkem rychle. Teď jsem, hádám, tak na 84 kilech. Takže východisko je velmi podobné, akorát teď už znám ten dril. Vím, jak na to.

b) Přibrala jsem, protože jsem začala celkem nekontrolovaně žrát a cvičení jsem dost nechala plavat. Oboje chci dostat zpět pod kontrolu. Na obojí mám plány, některé vysoce ambiciózní, plus nějaké mechanismy, když bude hůř.

c) Cvičení - kromě fitka, kde cvičím a pak jedu, jdu nebo běhám, chci taky občas alespoň na deset minut vyběhnout ven. A pak se dokopat protahovat se doma, možná aspoň pár kliků a dřepů. Už dlouho se chci dokopat k nějakým jogínským pozicím, kdy bych dýchala a meditovala. A kousek od domu mám vyčíhlý box, kde prý mohu strávit celý trénink mlácením do žíněnky, což by mi vyhovovalo. Ale to musí počkat, až mě přejde tohle zvýšeně asociální období.

d) V čem to celé pociťuju jako netriviální, je, že to pojímám jako komplexní výzvu.

Je to výzva raději než předsevzetí. Předsevzetí zavání nucením se do něčeho, co je potřeba, ale není to vlastně moje preference. A to je hned zkraje vadný mindset. Myslím na to už delší dobu, že to jako udělám od prvního ledna, že to bude taková moje hra. Není to něco, co je potřeba udělat, ale co já chci udělat - pro sebe. Tudíž je to v podstatě takový můj dárek pro mě. Něco, čím se budu denně těšit, bavit, oslavovat. Positive attitude, baby.

e) Je to komplexní, protože to není o čísle na váze. Ano, to je ta nejviditelnější manifestace a jeden z cílů. Ale ta mentální složka, tj. že budu věci dělat zase jinak, že budu bojovat a překonávat se, to je pro mě stejně důležité. A nejde jen o váhu. Za poslední rok se mi velmi změnil náhled na vlastní tělo. Dokážu být stejně spokojená a mít se ráda s 60 i 84 kilogramy. Spíš mi jde o to, že jsem si jako užila těch osmdesáti a lenošení a přejídání a teď bych zase ráda něco jiného. Z principu. Protože můžu a jestli to dokážu.

f) Než jen vyloženě zhubnout se chci dostat do více fit stavu. Necítím se dobře celkově. Tuhle jsem měla extrémní moment, kdy jsem si říkala, že už fakt stačilo. O Vánocích jsem se doma u rodiny přejídala fakt nehorázně. Fakt myslím, že když jsem si po čtyřech dnech oblékla džíny, byly mi uplejší než před tím. A pak jsem se chtěla ohnout, abych si zavázala tkaničky.. a nebylo to snadné. Opravdu, to už bylo moc.

g) Zdraví - je to takový celkový pocit odulosti, nezdravosti, nepohyblivosti. Protože si naopak pamatuju ten příjemný pocit, když jsem byla štíhlejší a víc jsem cvičila. Že se lehko ráno protáhnete, vyběhnete na dva kilásky a uděláte třicet dřepů jako nic. Teď jsem fakt celá taková nezdravá a to není něco, co chci, jak chci žít a fungovat. Opět - dělám o v dobrém, pro sebe.

Tak tohle jsou nějaká moje východiska, ta hlavní a pojmenovatelná. Nevím, jestli je to arogance, wishful thinking nebo jen zdravý optimismus, ale věřím, že to dám. Mám v hlavě nějaká čísla k určitým datům, ale nechci to celé moc kvantifikovat. Jde mi spíš o ten komplexní obrat životního stylu, jak jsem to udělala kdysi a jak jsem to pak tak nějak nechala plavat a spustila se. Haha.

Plánuju psát konkrétněji, jak to bude přicházet. Jak mám od minule vyzkoušeno, že to jde a co pro mě funguje, už tak jsem o tom chtěla psát knihu. Tak je fajn, že jsem tak nechutně přibrala, abych to mohla podstoupit znovu a psát o tom v reálném čase. Bude to víc autentické. 

Moje věc: když o něčem přemýšlím víc, o nějakých konceptech nebo mám plány, které potřebuju pak ale mentálně rychle vyvolat, dávám věcem kódové názvy. Tady si to nebudu komplikovat a sáhnu po tom, co bylo zrovna nějak při ruce, když vyvrcholily tyhle moje plány: BB8. Na pomlčku kašlu. BB8 je můj plán, projekt, výzva v roce 2016 zhubout a vrátit se do fit formy, fyzicky i mentálně.

20. prosince 2015

Vědí marketéři z Bernarda, že je rok 2015? Ne kvůli feminismu, ale nepochopení zjevných trendů trhu.

Přidám k hloupoučké reklamě a kalendáři Bernard úhel, který jsem ještě nepotkala.

Jak trávím celkem dost času na internetech a v diskusích o feminismu a mám kolem sebe spoustu báječných lidí, posunula jsem se už celkem daleko od Feminismu 101 (tj. pro začátečníky). Takže když jsem uviděla tu reklamu na černé pivo Bernard s polonahou černošskou pin-up dívkou, skočilo mi do hlavy Panebože, vědí ti lidé, kteří byli zapojeni do produkce téhle reklamy, že je rok 2015? Ale mám to na mysli mnohem komplexněji, než feministické pobouření nad primitivním sexismem a objektifikací ženy.

Zrovna nedávno jsem na to četla pěkný pojem. Bohužel nevím kde a nejsem schopná to doguglit. Bylo to něco na lince female - dollar - revolution a pointa byla, že ženy tvoří polovinu populace (no way!) a tudíž polovinu spotřebitelů. A mnohé segmenty trhu na to teprve teď začínají přicházet. A je a bude to tak, že komu dřív dojde, že ženy-spotřebitelky byly doposud strašně podceňované a zakomponuje to do svých marketingových strategií, ten si otevře nevídané prostory.

Z té reklamy na Bernard je zřejmé, že za ní stojí muži. Hloupí a jednodušší muži s myšlením zaseklým před deseti patnácti lety. A to nejen v té rovině feminismu, kdy prostě a jednoduše opravdu přestává být obecně akceptovatelné používat ženu jako objekt, ale i kdyby chtěli zůstat sexističtí, jsou hloupí jako profesionálové v marketingu, jestli ještě nezachytili ten trend, který jsem nastínila výše.

Protože spotřebitele - bílého muže už spíš mají a v téhle demografické skupině mohou získávat nějaká malá procenta tuhle a támhle, spíš jako výkyv. Ale ženy-spotřebitelky! Obrovský, podceněný prostor, kde se dá fakt dost urvat.

A hádejte co. Reklama, kde je polonahá žena a hrdý nápis, že "naše ženy netančí jen u plotny", nebo co, to fakt není zpráva, která by mě, jako potenciální spotřebitelku tohohle piva nalákala. Ne proto, že jsem feministka, ale prostě jako zákaznici-ženu. Proč by mě mělo tankovat pivo, které jasně láká jen chlapa do hospody čtvrté cenové? Já jsem moderní ženská, která věří na rovnoprávnost. A takovou zprávou mě značka naláká. Kdyby tam byl chlap a ženská nebo skupina složená z obou pohlaví, jak si přiťukávají a dobře se baví, to je něco, co láká mně. Jasně, zní to nudně. Ale tak od toho mám reklamní kreativce, aby tuhle zprávu podali nějak vtipně a neotřele.

Jak jsem psala, je zřejmé, že tu reklamu vymysleli a odsouhlasili muži - pro muže. Což je přesně důvod, proč má smysl usilovat o genderově diverzifikované týmy. Ve veřejném prostoru by to skutečně mělo být povinné (kvóty a fuck off, když s tím máte problém). V soukromé sféře je to jednoduše v zájmu těch firem. A jestli to ještě nepochopily, je to k jejich škodě, protože jiní ano a ti budou benefitovat. 

Ach jo, za takovýhle know-how bych si měla nechat platit. Pracuju úplně v jiné oblasti, ale tyhle věci mi přijdou jasné na první dobrou. 

19. prosince 2015

Kdy (ne)říkat ženě, že přibrala (mě to tolik nebere, ale vím, že spousty žen ano)

Za poslední dobu jsem docela přibrala. Samotnou mě to netrápí tolik, jak by mohlo, nebo jak asi trápí jiné ženy, ale vím o tom. Samozřejmě si toho všímá i okolí, ale dřív, než to kdo stíhá komentovat, si z toho většinou sama dělám legraci, takže jsem žádné větší negativní reakce nezaznamenala.

Jedna mě ale zaujala, stojí za rozvedení. Je od poměrně blízkého chlapíka, o němž vím, že je hrozně hodný, správný a kdybych mu v noci zavolala, neváhal by mi přijet na pomoc. Takže vím, že co řekl, nemyslel vůbec zle. O to víc na tom bylo vidět, jaké stereotypy se nesou společností.

Řekl mi: "Ireno, ještě dobrý, ale už je to na hraně."

Mám k tomu dvě poznámky.

a) Na hraně čeho? Jakože teď jsem ještě plnohodnotný člověk, ale existuje nějaká hranice, nějaký objem, nějaký počet kilogramů, přes které se přehoupnu a náhle budu - co? Něco míň? Horší člověk? Lidi se mi začnou vyhýbat? Moje postoje a názory ztratí na důležitosti?

b) Nedávno jsem četla pěknou tezi a v téhle situaci jsem přesně pochopila, co tím bylo míněno a plně jsem se s ní ztotožnila. Pánové, existuje jen jediná situace, kdy komentujte ženinu postavu negativně: pokud se vás explicitně zeptá, co si myslíte o její postavě, a vy tušíte, že snese, pokud jí řeknete pravdu. Ale jen, když se zeptá. Jinak si zahráváte s ohněm. I když se otevřeně neurazí, určitě ji dost raníte.

Co se týče váhy, muži často používají argument zdraví. Ale ono od pár kilogramů navíc je k nezdravé obezitě ještě hodně dlouhá cesta. A stejně tak na první pohled ladné tělo vůbec nemusí znamenat, že je ten člověk zdravý.

No ale vůbec, pojďme se trošku míň soustředit na vzhled a víc třeba na to, jestli vás ta žena dokáže rozesmát, jestli vás vyslechne po stresujícím dni v práci nebo jestli cítíte, že si v její společnosti nemusíte na nic hrát a můžete být sám sebou, bez všech těch masek, které nosíme před ostatními.

6. prosince 2015

Co zrovna: hudba, knihy, videa, televize + trošku deník a životní filosofie

So I am sitting at my favourite coffee place and am perfectly happy. And also fucking anxious.

Because I am so happy that I am also scared that something will go wrong. And that somehow I don't deserve this happiness. Because there are so many people in the world suffering and I am sitting here, at my favourite coffee place, with hot delicious gingerbread latte, listening to the soudtrack to E.T. (by the composer John Williams, also my favourite film – I‘m crying everytime at the end).

But what good is there in feelig guilty because I feel happy, really? It sounds unhealthy. I need to fight that. Also, I believe and hope that most of the good things I've brought on myself - myself. I consciously bring things into my life. When things are good, awesome. When they are worse, I deal with that somehow, try to take it as a challenge and later to learn from that. That's why even seemingly bad things feel good later. That's a very constructive and helpful mindset.

I enjoy little things the most. I see it as a picture, a map, a puzzle and I add little pieces here and there. A picture of nature, a comment in a random internet discussion, a well put argument, sweet response by a stranger, a nice video of cats playing with toddlers, an article confirming my believes, some good news from the world, people on my FB wall making fun of the latest Czech news (Miloslav Randsdorf), a phone call to mom or grandma, seeing a cat in the garden, sun, cutting a recipe on brocolli quesadilla out of a magazine and putting it into my notebook. That's just the smallest part of it.

Some bigger thing from today.

(haha, the music I am listening to right now - E.T. just got drunk and so did Elliot by proxy. I just love how soudtracks bring images, yet don't disturb me with lyrics)

I listened to The Nutcracker in the moring. It's my favourite piece of art. I hope one day to go to see it as a ballet to some very fancy place like Wien opera house or whatever, in a very fancy dress with an awesome date. That's on my bucket list.

I watched an episode of Girls. When the fourth season was coming out, I didn't get to it and eventually decided not to watch it. Months later, something moved me and I decided to give it a chance and I am very happy I have! Not that it's perfect, but it's very enjoyable - very well written and soo well acted! The conversations are like nothing else I usually see on TV. Very natural and funny and dorky. Natural for me, which means very weird. I love that feeling of being shown what feels so natural to me - people with their weaknesses, insecurities, hopes and dreams, peculiarities. And the actors are beyond, really. Well, as a feminist, you can't not love Lena Dunham. The other girls, every single of them has her own magic. Adam Driver is the star for me there. I am happy for him, having a great career ahead after playing the main villain in the new Star Wars. And I love that there are great supporting characters and actors as well. Like when Andrew Rannells or Rita Wilson steal the scene just by entering a restaurant.

(E.T The Magic of Halloween - E.T. and Elliot take off on the bicycle. I am not gonna be crying in a coffee place. ... Shut up.) (I needed to clean my nose anyway)

I watched a TEDx talk that had sounded interesting and I am happy I did. It was by the Nigerian Chimamanda Ngozi Adichie and called Weshould all be feminists. Nothing new for me there, it was basically a Feminism 101, but it is so well put and presented. So kind, tender and non-threatening. I would love for some hardcore antifeminists to see it and then tell me exactly what was wrong with that, how would those ideas opress and limit them. The rumour is that the text will be handed out to Swedish teenagers. Well, I wouldn't mind that in the Czech Republic as well. But not to force some ideology onto someone, but as I said - I'd love to talk about what is wrong with those ideas, how are they bad for anyone.

I've finished my latte, I should move on. I'm going for a walk to the centre, Narodni most likely, and some small purchases. I want to finish the current audiobook - Misbehaving by Richard Thaler, about behavioral economy. It has been a bit different than expected - more like an account of their work than examples I could use in my everyday life, but still thought-provoking. And I can't wait to jump to the other book I prepared for myself. I've finally found How to be a Woman by Caitlin Moran as recommended by E.

29. listopadu 2015

Psychické násilí v rodině. Musím začít mluvit o své zkušenosti.

Už jsem víceméně začala průběžně (na FB, na blogu, v Prolomit vlny na Radiu Wave) odkrývat všechna témata, která se mě osobně a často i intimně dotýkají a která chci tak nějak popularizovat. Sdílet svou zkušenost buď proto, aby ti, co to nikdy nezažili, viděli, co je taky možné a třeba je to nějak inspirovalo, a ti, co to zažili, aby věděli, že v tom nejsou sami.

Tak už mi tu víceméně zbývá otevřít poslední téma. Chystám se na to už několik let a cítím, že o tom musím psát. Kvůli sobě, jako další rovina terapie a uzdravovacího procesu, ale hlavě bych to chtěla otevřít veřejně, protože myslím, že je to obrovské téma, o kterém se kromě náhodných případů vůbec nemluví a já při tom odhaduji, že to je nesmírně rozšířený jev, který sebou nese ohromné dlouhodobé utrpení mnoha lidí a nabaluje na sebe další patologie a problémy.

Psychické násilí v rodině.

Nevím, jak jinak to pojmenovat. Anglicky bych řekla abuse, což je mnohem výstižnější než violence, ale abuse se pak zase dost jednorozměrně překládá jako zneužívání, a to už svádí jinam.

Těch důvodů, proč se o tomhle tématu skoro vůbec nemluví, je podle mě více. Stud obětí, nepochopení, bagatelizace. S tím vším se setkávám. Ale i když mají ostatní otevřenou mysl vás vyslechnout a věřit vám, hlavní potíž vidím v tom, že se to celé nesmírně těžko uchopuje a popisuje tak, aby to odrazilo tu realitu v plné síle.

Kamarádka na konkrétních případech časem pochopila, že to doma fakt bylo zlé. Ale tohle pochopení není tak snadno přenositelné na vyšší úroveň, do veřejného prostoru, mezi lidi, kteří vás neznají a nemají potřebu s vámi soucítit a hned vám věřit. Nemluvě o tom, kdybyste s tímhle chtěli jít na policii nebo se to pokusili uchopit legislativně. Teda - nejsem právník - existuje snad něco takového, jako je odsoudit člověka za roky psychického terorizování rodiny?

Při tom si myslím, že buď z médií, ale spíš z doslechu nebo v různě intenzivní formě osobně se s tím setkal každý. Jen se to vždycky vnímá jako individuální problém v té dané rodině. Ale já trvám na tom, že by se to mělo otevřít a mluvit o tom jako o problému systémovém. Že by lidi měli vědět, že se velmi podobné vzorce chování objevují napříč rodinami, že to není v pořádku, že si to nemusí nechat líbit a žít takhle, že jsou místa, kam se mohou obrátit o pomoc, že je bude někdo brát vážně, že se mohou domoci ochrany a změny. Ono je vždycky snazší zarámovat problémy jako individuální a neřešit je, než si připustit, že mají systémovou rovinu a něco s tím dělat. Vemte si chudobu, bezdomovectví, skleněné stropy pro ženy nebo romskou problematiku.

Já na to nemám statistiky, někdo ano? Snaha získat tvrdá data bude narážet na ty problémy, co tu o nich píšu. Jak to uchopit, definovat. Jak se doptat obětí, když si často ani nepřipouštějí, že v čem žijí, není v pořádku, a když už, stydí se a očekávají odmítnutí a nedůvěru. Ale je můj dojem, že je toho kolem strašně moc.

Je to mezi partnery, od rodičů k dětem, od dospělých dětí ke starým rodičům. To jsou ty nejintenzivnější případy a vztahy. Samozřejmě to může jít dál - někoho může šikanovat tchán, švagrová, bratranec, který má z nějakého důvodu nad rodinou vliv.

Je to dost ošidné, neměla bych generalizovat, co jsem nezažila. Budu si tedy dávat pozor, abych psala jen o vlastní zkušenosti - a to je čtvrt století psychického teroru otce nad manželkou a dcerou.

Jak jsem řekla, je nesmírně těžké to uchopit a předat, zvlášť pokud druhá strana nemá trpělivost, empatii a snahu to pochopit a věřit. Ideálně bych vzala z mýho mozku ten balík emocí, vzpomínek, tu temnotu, věčné napětí a strach a vložila vám to do hlavy, abyste to pocítili. Ale když to nejde, ale já chci nějak začít, zkusím pouštět konkrétní příklady. Možná se to pak začne formovat nějak abstraktněji.

(Taky je faktor, že v sobě vlastně všechny ty vzpomínky co nejvíce potlačuji, takže vyvolávat je není úplně legrace a mozek se celkem brání)

Pamatujete si, když vylezl první díl série Doba ledová? Teď už se to dospělého málokdy dotkne, ale pamatujete si na to, když jste poprvé viděli, jak ta šavlozubá veverka bojuje o svůj lískový oříšek? Myslím, že to bylo samostatné video, které pouštěli v kině před jinými filmy. Nevím přesně, jen si vybavuji, jak strašně moc jsem se nasmála, když jsem to viděla poprvé. Takový ten upřímný smích, který se ještě stupňuje, až vám tečou slzy, hýkáte, nemůžete popadnout dech a máte strach, že se počůráte.

Nějak jsem to tehdy dotáhla dom - děti, považte, na sedmi set megovém cédéčku, a jak šťastní jsme byli! - a pustila jsem to na počítači mámě. Otec byl v jiné místnosti, myslím, že jedl a četl si u toho knihu. Jak si to obsah videa žádal, strašně nás to s mamkou rozesmálo a smály jsme se dlouho a víc a víc. Nevím, tak dvě tři minuty. Najednou byl otec ve dveřích, brunátný a zlověstný, jak to při své výšce a šíři ramen uměl - a seřval nás. Nepamatuji si už, co konkrétně řekl, něco jako, že se smějeme jak krávy, co to je za blbost, abysme se chovaly takhle nekontrolovaně a ať to okamžitě vypneme.

Smích odumře, naskočí strach a paralýza, udělaly jsme cokoli, jen aby nenásledovalo něco víc. Vyply jsme to, v tichosti se rozešly a doufaly, že ten den už nic dalšího nebude.

Říkáte si Wtf, proč jste ho neposlaly do háje? To prostě nešlo. To nepřipadalo v úvahu. Otec vytvořil takovou atmosféru napětí, strachu a poslušnosti, že něco jako odpor vůbec neexistovalo. To vám nepopíšu. To mi prostě jen musíte věřit. Ale už vím, že kdo to zažil, ví úplně přesně, o čem mluvím. Takže to není jen naše zkušenost, náš výmysl. Děje se to. Než takový příběh zamítnete s tím, že si za to ty lidi mohou sami, když si to nechali líbit, zkuste jim aspoň na chvilku věřit, že tak snadné to prostě není.

23. listopadu 2015

Co týden dal: 17. listopad, pomelo, metrový plyšák, soundtrack The Leftovers, kosmetika, Lucka Bittalová.

* v pondělí 16. listopadu jsem šla odpoledne do fitka v krátkém rukávu, jaké bylo teplo. V pondělí 23. listopadu sněžilo.

* 17. listopadu jsem musela proběhnout davem, který demonstroval proti islámu v ČR. Osobně vnímám svoje češství o dost víc než většina mých přátel a známých. Přesto, když jsem slyšela ty lidi provolávat "Čechy Čechům", nemohla jsem se od nich už cítit víc vzdálená. Byl to bizarní pocit odcizení od lidí, ke kterým bych teoreticky měla cítit sounáležitost. Očividně si pod tím vlastenectvím představujeme úplně jiné hodnoty.

Když se pak zastavili na Náměstí Republiky a poslouchali něčí projev a tleskali mu a opakovali ta hesla, cítila jsem regulérní strach. Ne v tom okamžiku, ale takový nadčasový. Ten dav byl úplně zfanatizovaný. Nechci hodnotit jejich partikulární postoje a názory, ale ta kolektivní emoce tam, ta jistota a víra v černobílý svět a touha prosazovat tu jedinou pravdu přes mrtvoly, byla skutečně děsivá. Úplně jsem viděla polovinu třicátých let, jak Hitler huláká a dav ho oslavuje a v ten moment jsem naprosto chápala, jak mohl ty davy pohltit, a napadlo mě, že jsme se od toho ve skutečnosti vůbec neposunuli, že jsme se nepoučili, že když nastanou určité okolnosti a objeví se nový takový člověk, zase tak daleko k těm koncentrákům nebude.

A pak jsem došla dom a uviděla fotku, na níž pan prezidentstojí vedle Konvičky. A opravdu mi delší dobu trvalo přijmout, že to není fotošop.

* Objevem letošního podzimu je pomelo. Dude! Obrovská zdravá věc, na rozdíl od pomeranče a mandarinek tvrdá a křupkavá, ani sladká, ani hořká nebo kyselá, ale tak nějak přesně akorát. Mamka mi odpřísahla, že se ho smím přejídat, místo čokoládou a brambůrkami, tak to dělám. Sedím u Přátel nebo Johna Olivera, loupu si jeden měsíček za druhým, křupkám (to mi, nevím proč, dělá dobře) a sním klidně jedno a půl.

* Pořídila jsem si metrového plyšového medvěda. Protože proč ne. Jméno jsem zvažovala delší dobu, než mi padne do očí něco padnoucího. Máma mi vnucovala Egon, ale to je moc takové tvrdé. Pak jsem někde zahlídla Matylda a to mi sedlo. Mám medvěda Matyldu. No a co.

* Pořád jsem nenašla fungující kosmetiku na mou pleť. Opravdu jsem čekala, že ve třiceti bude to akné lepší, ale je to pořád boj. Nevím, nakolik to může kosmetika změnit, pokud to vychází zevnitř, z různých hormonálních imbalancí. Ale rezignovat na to nechci, tak zkouším různé věci. Teď mě mamka přemluvila na experiment s Mary Kay. Dennodenní zkušenost je zatím příjemnější než běžně, normálně jsem se hned od rána mastila a leskla, ale teď si drží pleť mat do večera, ale necítím suchost nebo napětí. Uvidíme, jak to bude vypadat v delším běhu.

* Totálně jsem propadla soundtracku k seriálu The Leftovers. Někdy poslouchám soundtracky, aniž bych tu věc viděla, třeba pokud mě film neláká, ale hudba je od oblíbeného autora (Michaela Giacchina, Hanse Zimmera). Tady ani to nebylo, jen mi to silně doporučil Martin. Obvykle taky potřebuju několik poslechů, než se z jednolité nerozeznatelné masy stane série zapamatovatelných motivů. Tahle věc mě vtáhla na první poslech, to se mi fakt nestává. Za týden ji zrovna teď poslouchám asi po dvanácté a mám pocit, že jsme přátelé celý život. To je milé.

* Zemřela Lucka Bittalová. Její příběh a její kampaň mě zasáhla jako tu úplně nejvíc možnou cílovku - mladou ženskou, co kašle na prohlídky. Tak mě to skutečně podnítilo na prohlídku jít. Zjistit, že vše je v pořádku, „když vás nebude nic trápit, přijďte zase za rok“. Jako dobrý, mě to netrefilo a někoho jiného ano. Jak náhodné. Ten Lucčin počin mě fascinoval - že vzala osobní tragédii a přetvořila ji v něco konstruktivního a pozitivního, že zrovna já ji poslechla. A dobrý. Ale kdyby nebylo, mohlo to alespoň být zachyceno včas. A taky teď budu chodit pravidelně a myslím, že si na ni pokaždé vzpomenu. A teď o to víc, že ona ten boj prohrála. Každý rok si na ni vzpomenu a nepřestane mě fascinovat lidská síla a tvořivost a to, jak lze uskutečnit lidské propojení, aniž by se ti lidé kdy potkali. Jak můžete ovlivnit jiné lidské životy. Dává mi to velkou naději, motivaci a sílu taky o něco usilovat, protože člověk prostě nikdy neví, jak a čím ovlivní životy jiných.

A jak je to stejně všechno náhodné, že já tu tlačím slzy nad lattéčkem a krásnou hudbou a co vím, jsem zdravá, a jiná mladá žena si vytáhla Černýho Petra a už nežije. Makes you think. And appreciate life.

2. listopadu 2015

Misgendering v českých médiích: otevřený dopis ČTK

Další případ misgenderingu v českém veřejném / mediálním prostoru. Jsem ráda, že existují lidé méně pohodlní než já, aby sepsali níže přiložený dopis a podpisy jak jednotlivců, tak iniciativ. Má smysl se ozvat a tvarovat prostor lepším směrem. Co to slyším? Politická korektnost? Sociální inženýrství? Hmm, já tomu říkám jednat s lidmi s úctou, důstojností a respektem.

Dobrý den,

reagujeme na Vaši zprávu přetištěnou na iDNES.cz jako „Britský transsexuál dosáhl přemístění z mužské do ženské věznice‟ (http://zpravy.idnes.cz/transexual-tara-hudson-byl-premisten-do-veznice-pro-zeny-pzh-/zahranicni.aspx?c=A151031_065533_zahranicni_cen). Způsob, jakým mluví o Taře Hudsonové, totiž považujeme za extrémně nešťastný až neetický.

V celém článku je pro Taru Hudsonovou používán mužský rod, indikující názor autora zprávy, že Tara Hudsonová je muž. Tento jev, v angličtině známý jako misgendering, je klasickou formou nepřátelství vůči trans lidem, jimž je takto odpírána možnost identifikovat se jako příslušníci genderu, jimž se cítí být, resp. kterým skutečně jsou. Trans lidé, jak v článku citovaná kampaň správně připomíná, čelí diskriminaci. Ta velkou měrou spočívá právě v neochotě společnosti přijmout trans lidi tak, jak se cítí a jak se prezentují. Mnozí trans lidé proto svůj skutečný gender tají a tento konflikt mezi jejich vnitřně cítěným genderem a vnější prezentací opačného genderu zákonitě vede k vážným duševním poruchám, které příliš často končí tragicky.

Jako důležitá zpravodajská agentura máte významný vliv na společenskou diskuzi i její jazyk. S tím se pojí i nemalá zodpovědnost. Výše zmiňovaným článkem jste odmítli brát na vědomí genderovou identitu Tary Hudsonové, a tím se začlenili do té části společnosti, která nepřijímá trans lidi jako celistvé lidské bytosti zasluhující respekt a vstřícnost stejně jako lidé, jejichž gender se shoduje s pohlavím v rodném listu. Zprávu tedy považujeme za diskriminující a neetickou. Navrhujeme proto následující:

a.   Okamžité opravení zprávy tak, aby respektovala Taru Hudsonovou jako trans ženu, včetně výměny rodů sloves za ženské a nahrazení mužských zájmen ženskými; nahrazení slova „transsexuál‟ za „trans žena/trans lidé‟; nahrazení slov „sexuální menšina‟ za prosté „menšina‟ (jelikož transgender stav nemá se sexualitou cokoliv společného a Tara Hudsonová nepatří do „genderové menšiny‟, protože je ženou); přeformulování části druhého odstavce na „výtržnice, která […] se po většinu svého dospělého života otevřeně identifikuje jako žena‟ (původní formulace implikuje, že Tara Hudsonová byla v dětství chlapcem, přičemž byla ve skutečnosti dívkou, kterou okolí považovalo za chlapce).

b.   Zavedení interních standardů ČTK k informování o trans otázkách, kde se lze inspirovat např. metodikou organizace GLAAD http://www.glaad.org/transgender či přednáškou organizace Transparent Prague https://www.youtube.com/watch?v=KQ4hQpxZSQ4 .

Věříme, že se zachováte vstřícně a společensky zodpovědně.

S pozdravem,

Za jednotlivce:
Dominik Miketa
Ivana Recmanová
Jaroslav Vávra
Anežka Michnová
Tereza Růžičková
Jiří Jelínek
Kateřina Peterková
Petr Pávek
Hana Grygarová
Marie Štefanidesová
Karolína Havlínová
Irena Kotíková

Za organizace:
Transparent, z.s.
Prague Pride
Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu, z. s.
TransFusion, z.s.
Charlie, z.s.
Feministická společnost Univerzity Karlovy

28. října 2015

Můj podzimní elegantní klobouk. Nosím ho i k džínám a keckám. Proč ne?

Byly jsme s Alicí koukat po obchodech a ve dvou spíš člověk blbne a zkouší, co by třeba jinak ignoroval. Tak jsme zkoušely různé klobouky. Taky nás zaujalo, že si můžete na běžné nošení koupit pokrývku hlavy ve stylu jezdecké přilby. A vlastně na nás vůbec nevypadala špatně. A stejně ty klobouky – co jsem začala jako blbnutí, mě zaujalo a nahlodalo, že bych si vlastně takový klobouk klidně pořídila.

Po dlouhé době impulsivních rozhodnutí, kdy jsem častěji nákupu litovala než ne, nechávám tyhle věci pár dní odestát. Mám příležitost se rozhlížet kolem a soustředit se, jestli tu věc potkám, v jakém tvaru, barvě, k čemu, koukám po časopisech a internetech.

Pocit, že chci elegantní podzimní klobouk, ve mně zůstal a narůstal, takže jedné další procházky po obchodech jsem po něm vyloženě šla. Před tím jsme viděly sytě červený, který je sice sám krásný, ale hodí se k máločemu, nebo béžový, který se hodí skoro ke všemu, ale je takový nevýrazný.

Takže když jsem v C&A uviděla viset přesně tvar, co jsem si představovala, barvy mědi, byla to láska na první pohled. Nasadila jsem, sedl jak pozadí na hrnec. Nemožno dál váhat. Nechala jsem si odstřihnout lístek a rovnou jsem v klobouku odcházela.

O asi tři týdny později jsem z něj pořád stejně nadšená, spíš víc. Znáte to, když vám nějaký kousek prostě perfektně sedne a cítíte se v něm tak dobře, že vám prozáří den.

Co je trošku zvláštní: moje naučená představa je, že takový klobouk se hodí k elegantnímu spíše formálnímu outfitu, ke kabátu, šatům nebo sukni. Jenže já častěji chodím ve svetrech a občas v džínách a keckách. Jenže klobouk se mi líbí tak moc, že se mi nechce si ho nedat, i když jdu sportovněji. Zvážila jsem svoje dojmy (to se k sobě nehodí, vypadáš směšně vs. je mi v tom dobře, prostě ho chci nosit) a rozhodla se, že na tu představu kašlu a budu ho nosit i v kombinacích, které asi nejsou typické.

Poprvé, podruhé jsem se možná cítila zvláštně, a pak už mi to začalo být fuk a naopak z toho mám potěšení, že jsem něčím jiná. Akorát mě občas napadá, jestli existuje nějaká hranice – v tomto případě v módě, kdy něco k sobě fakt nejde, nebo je to jen otázka toho, že to někdo poprvé zkombinuje a pak se to ujme a pak je to norma? Napadají mě kombinace, které bych asi taky odsoudila jako směšné, třeba punčocháče a plavky, whatever, ale tady u toho klobouku s keckami – je ta hranice tak zřejmá?

Protože jsem na módu byla vždy levá, nemám pro ni cit, nejsem schopná to ohodnotit. Třeba moje mamka mi dokáže některé věci, ve kterých se cítím v pohodě, smést a zabít. Jakože ona tam tu ostrou hranici cítí. Já ne a nevím, jestli je to tím, že pro módu nemám cit, nebo proto, že si myslím, že ostré hranice neexistují.

Jak jsem psala, u tohohle konkrétního klobouku s keckami u mě jasně vítězí, že se cítím úplně báječně, to by mělo hrát asi hlavní roli vždy. Ale když ten dojem (ne)ostrosti hranic převedu na další kombinace nebo dál, mimo módu, už si samozřejmě tak jistá nejsem.

Celé moje tohle uvažování ještě souvisí s myšlenkou, kterou mi zasel do hlavy Petr Ludwig, autor Konec prokrastinace, který se zabývá seberozvojem a jeho věci jsou pro mě často velmi inspirativní, resp. potvrzují mi, na co si častěji přicházím sama. Abych byla schopná odolávat sociálnímu tlaku a nebála se vystupovat proti většině, je potřeba tuto schopnost trénovat - cíleně dělat neobvyklé věci, aby si člověk zvykl na ten diskomfort a až to bude skutečně důležité, dokázal s ním pracovat.

Viz článek Proč je někdo svině a někdo hrdina, který skutečně stojí za to, jinak bych s ním neprudila.

"Proč se ale občas objeví někdo, kdo dokáže vystoupit ze stáda a poukázat na chyby v jeho chování? Takového člověka profesor Zimbardo označuje jako hrdinu. Říká, že dovednost hrdinství se dá postupně učit. Jeho výzkumy ukazují, že hrdinou se člověk nerodí, ale že se jím stává. Zimbardo vzal na naší schůzce černou fixu a namaloval si na čelo černou tečku. Chtěl nám předvést jednoduchý způsob, jak trénovat hrdinství. Pokud člověk s takovou černou tečkou chodí celý den, jezdí s ní autobusem, zvykne si na to, že na něho lidé hledí divně. Zvykne si díky tomu být odlišný. Nepříjemný sociální tlak na něho přestane působit. Zvykne si opouštět svoji sociální komfortní zónu a naučí se vystupovat ze stáda.“

26. října 2015

Několik dennodenních zkratek, které zrovna nefandí ženám

Jen několik rychlých zkratek, které nefandí ženám (eufemismus, abych nemusela hned použít slovo misogynie.. sakra). Děje se mi taky, tak moc to do člověka společnost pumpuje, ale snažím se to odhalovat a lámat a taky upozorňovat ostatní. Jakkoli jsem pak za přecitlivělou, radikální.. ah, to je pořád dokola.

Inspirace: komentář k rozchod Borhyová-Hrdlička: co čekala! (protože ať je ta tím příběh jakýkoli, ona nese jeho negativa, od počátku až do konce, že)

* znásilněná žena - neměla tam chodit, dělat toto a tamto, co měla na sobě?
* oběť domácího násilí - je to její problém, neměla s ním být a zůstávat
* žena se rozčílí, rozhořčí - no jo, zase má svý dny
* žena vyjádří jakýkoli pro-ženský názor - zamindrákovaná ošklivka, kterou nikdo nechce
* manažerka udělá nepopulární rozhodnutí - arogantní megera (udělá ho muž - je rázný a umí si zjednat pořádek)
* partner podvádí partnerku a odejde od rodiny: no, podívejte, jak na sebe po porodu přestala dbát, přibrala a nestíhala teplé večeře
* žena má pestrý sexuální život - děvka. (muž - borec)

19. října 2015

Entitlement mladého bílého muže? Nevím, ale už mám dost uhýbání ostatním (mužům)

Chytila jsem si zánět do loktu a co dva dny chodím na převaz a kontrolu na chirurgii. Vždycky je přede mnou několik lidí. Já mám u sebe vždycky něco na čtení, takže jsem s tím čekáním poměrně smířená. A ono to tam i docela odsýpá. Mimo čtení mě ale baví pozorovat tam drobné sociální interakce a jevy.

Jak kdo zdraví, jak je kdo trpělivý, jakou mají během čekání lidé řeč těla, co dělají a tak. Taky je tam neuvěřitelně milá sestřička. Tak milá, to jsem ještě nezažila. Věčně usměvavá, trpělivá, nápomocná, tak nějak lidsky hřejivá. I to potěší.

Minulý týden se dvakrát stalo, že do čekárny vešel člověk a tím či oním způsobem vyjádřil netrpělivost nad tím, že by měl čekat přes tři čtyři lidi, a očekávání, že jemu by se mělo dostat speciálního zacházení, že by měl mít možnost je předběhnout. Rozčílilo mě to na několika frontách. Lidsky - protože ten člověk předpokládá, že jeho nárok je plně oprávněný, on spěchá, on to jen rychle vyřídí, zatímco těm ostatním nevadí tu sedět, oni nespěchají, jejich čas nemá hodnotu jako ten jeho. Ta arogance a sebestřednost. 

Druhé hledisko - pokaždé to byl mladý bílý muž. Faktem je, že genderové hledisko mám hrubě pod kůží, všechno kolem reflektuju skrze mužsko-ženskou optiku. Těžko říct, kdy to tam skutečně je, kdy to tam projektuju a kdy už to přeháním. Jde to vůbec určit? Ale připusťme si, že všichni jedeme převážně na dojmy, předsudky a projekce a moje pozorování je hodnotné jako pozorování jakéhokoli dalšího člověka.

Poslední dobou jsem holt začala být alergická na entitlement, který si skupina *mladý bílý muž* nese. Není v tom nenávist, jen se na to trochu víc soustředím, na různou dynamiku, jaká se projevuje u různých lidí. A tady se to fakt nabízelo - ženy i staří lidé způsobně sedí a trpělivě čekají. Ale mladý bílý muž někam dorazí - a všichni se ze mě podělejte, já jsem tady king.

No a dnes se to stalo potřetí. Klučina asi sedmadvacetiletý přišel po mně, asi dvacet minut něco datlil na noťasu. Pak ho sbalil a oslovil mě a paní, která byla přede mnou, že má za chvíli někde být, že jde jen na převaz a jestli by nás mohl předběhnout. Lidsky jsem ho chápala. Dřív bych ho pustila bez přemýšlení. I dnes jsem zaváhala a vůbec si doposud nejsem jistá, jestli bylo správné ho nepustit.

Ale bylo to tam zase - ten předpoklad, že on spěchá a jeho čas je strašně hodnotný, zatímco já a druhá paní si totálně užíváme tam sedět, my určitě nikam nespěcháme, naše potřeby nemohou být tak důležité jako jeho. Přišlo mi, že je to tak všude a pořád. Předpoklad, že žena musí být více trpělivá, empatická, solidární a ohýbat svoje potřeby podle ostatních. Tak se mi principiálně nechtělo tomu uhnout. Až poslední měsíce si začínám uvědomovat, že jsem celý život jen uhýbala, na všechno kývala, pořád jsem předřazovala potřeby a preference ostatních nad svoje.

Nevím přesně, jestli je to výchovou nebo pohlavím, asi kombinací obou. Ale už toho mám dost. Poslední týdny to víc reflektuju, míň se nechám, častěji říkám ne, častěji oponuju, častěji udělám, co preferuju já a ne ostatní. Není to vždy příjemné, hlavně proto, že opozici jsem měla od dětství zakázanou pod neurčitou hrozbou násilí, takže to chce hodně odblokovávání. Ale na konci dne se pak cítím mnohem lépe.

Zajímalo by mě, kolik mužů o sobě takhle pochybuje; takhle si musí ospravedlnit, proč je v pořádku klást sebe prvního. Ne, vážně by mě to zajímalo. Pánové (ale i dámy), zažíváte takováto dilemata někdy?

Paní přede mnou řekla, že kojí a tudíž spěchá (jak legrační, že se ospravedlnila opět potřebou jiného člověka) a já jsem řekla, že jdu taky jen na převaz a taky spěchám. Necítila jsem negativní věci k tomuhle konkrétnímu mladíkovi, naopak. Můj instinkt byl soucítit a fakt jsem váhala, že ho pustím. Ale systémově a principiálně jsem si řekla, že to je ten moment, kdy se já nenechám a kdy nebude mít chlap přednost.

Tak to mi přišlo takové zajímavé k zamyšlení. Jasně, že je to situaci od situace a člověk od člověka, ale zároveň si říkám, že budu trošku testovat pole a přerámovávat svoje instinktivní reakce. Mnoho mužů vyčítá feministkám, že se stylizují do role obětí, místo toho, aby šly a něco teda dělaly. Ok, tohle je moje dělání mimo naučené vzorce. Jsem zvědavá, jestli a kdy se mi dostane nějaké negativní zpětné vazby. Stay tuned.

18. října 2015

Je žena člověk? Musí být něčí máma, sestra nebo dcera, abychom jí pomohli?

Z poslední doby mě zaujal článek Are Women Human?, který se zabývá dvěma možnými přístupy feminismu k prosazování změn.

Na jedné straně můžeme být pragmatičtí, hledat silné kompromisy v rámci zavedených institucí a struktur a zavádět tak změny pomalu a opatrně. Druhým přístupem je revoluce, která odmítá tyto kompromisy, protože jen utvrzují stávající stav a problémy, a která chce usilovat o rozložení institucí, praktik a stereotypů a nahrazení je těmi více rovnými a férovými pro všechny strany.

Feminismus vnímá jako hlavní zdroj mnoha problémů (domácí násilí, znásilnění, degradace žen na pouhé objekty s povinností lahodit mužskému oku) jakýsi hůře uchopitelný pocit vlastnictví nebo práva a nároku (entitlement) na ženu a její tělo. Na tento pocit se snaží upozorňovat a vyvracet ho tak, aby ženy byly vnímány jako individuální bytosti.

***
Feminismus se (samozřejmě!) snaží oslovovat i muže. Protože právě oni jsou stěžejní při řešení mnoha problémů, kterým ženy trpí. (Nehledě na to, že i muži trpí kvůli různým stereotypům a příkazům vycházejícím z patriarchálního nastavení).

Mnohé kampaně proti domácímu násilí, znásilnění nebo sexuálnímu obtěžování tak míří ne na potenciální pachatele těchto činů, ale na muže – spojence, ty, kteří mohou ženám pomáhat, předcházet, bránit je. Tyto kampaně často říkají „může to být vaše dcera, sestra nebo máma“. Na což samozřejmě člověk slyší. Když si představí, že se takový problém může dotknout někoho, koho má rád, na kom mu záleží, hned ho pociťuje jako urgentnější a může se mu více věnovat.

Když se nad tím ale zamyslíme, kampaně s touto rétorikou mají jeden háček. Jakkoli to myslí dobře, už zase odkazují na ženu jako patřící k někomu, k nějakému muži. Žena v nich není pojatá jako samostatná bytost, ale je definovaná svým vztahem k muži a na základě toho si zaslouží pozornost a ochranu. Na jednu stranu tak můžeme ženám pomoci, když si muži uvědomí, že tyhle problémy se jich mohou osobně dotknout, ale na druhou stranu jen posilujeme ten pocit vlastnictví nebo nutnosti vztahu k muži.
Vracíme se tím k oněm dvěma přístupům feminismu: být pragmatický, apelovat na muže, aby problémy neignorovali; ale pořád jen v rámci nezdravých struktur; nebo nepřistupovat ani na takovéto kompromisy a usilovat o revoluci stereotypů a vztahů?

Musí žena být něčí dcera, sestra nebo máma, aby si zasloužila rovnost, důstojnost a pomoc při řešení problémů, nebo stačí, že je člověk?

17. října 2015

Same same, but different: rather jumpy evolution of my mindset towards greater happiness

For Friday after work I decided to do my favourite routine of going for supper to the vegan bistro Loving Hut and then for coffee to the limited-and-precisely-framed-social-interaction Costa Coffee. There I would sit to my little tablet + hardware keyboard and write about my life which is my favourite introvert therapeutic activity.

During the day I was thinking about what I could be writing about and somehow though I had nothing specific on my mind, nothing I needed to get out of my system, as the week was quite uneventful and calm and fine.

I was sitting at the Loving Hut, happy. They had some new stuff, beans and awesome potatoe burgers. And I was reading a great article about toxic and perceived fragile masculinity and it's correlation with violence.

And slowly I began to think that I should write about how good I'm feeling. A bit different.

I sat down at the coffee place with the sweet and oh so nice smelling toffee latte and in a manner of minutes I put on my digital paper that I have actually evolved beyond recognition.

That I am a different person. Yet, when I say it like this, I immediately have to scream No, I am still the same. I am still me, still the same.. but I am so different. All right, so I keep having this exchange in my head and it leads to nowhere so I have decided to settle on James Franco's phrase from The Interview: Same same, but different.

What happened?

Long story short: about six or eight weeks ago I somehow decided to think differently. I didn‘t put much thought or resolution into that, but then a week or two later I realized it was working. I began to think, feel and experience differently. And it went on for a few more weeks and I got into a self-fulfilling loop - the better I felt the more I pushed those new ideas and ways, the more they worked and the better I felt.

And then I spent the oh so awesome week in Tunisia. By myself, I turned off all social pressures, masks, expectations. I realaxed so much, indulged so much, worked on things I had wanted for months or even years.

And it all just somehow clicked together. All my ideas, newly found pleasant ways of thinking, all the me-time.

Fuck, I just can't express it properly.

Oh what the hell, why would I have to.

I just feel so awesome!

And only here, at the coffee place, while sitting, sippig the delicious coffee, listening to my favourite The Nutcracker (too hipster?), I've realized why I am soo happy about this evolution of me and myself.

Because *I* have done it.

Nothing whatsoever has changed outside. My universe is still the same mix of things: awesome, good, neutral, bad, stressful, exhausting, potential, threatening. Everything is the same, at work, at home, with people.

Yet, I feel and experience so differently. And the whole change has come from within. No luck, no good circumstances. But my doing, my hard work on myself, my decision to be this or that.

And that is just amazing. How much you can change by your will, your decision, your focus, your work, your doing.

Ok, for quite some time I’ve been feeling that it must all sound like a terrible bragging. I really don‘t mean that, that‘s not my point.

What I am trying to tell you is that it is possible. It is possible to make a conscious decision to change, to feel better and then actually start feeling better. I still find it very fresh and hard to believe, but I am also experiencing it as I'm writing so it is happening.

As always and now more than ever, I insist that happiness is a mindset. Mostly, it's not about good things coming from the outside but how you decide to react and work with all things coming from the outside.

The past few years I have lived quite happily, but something profound and rather jump-y has happened these past few weeks and for only about an hour I have been reflecting on that and it is awesome.

Trust me, good people. I have been through various stuff. And I am telling you - it can be done. You can decide and start to feel and experience much better.

Now I could use Dumbledore's pensieve. I would copy this whole cluster of feelings, ideas and notions that I have in my head, I would take it out and into a small jar, and start selling it to people. (Because as the Joker says - if you‘re good at something, never do it for free). As we don't have that magic / technology at hand, I"m gonna just have to write a book about it.

Oh, right. I‘ve missed the part where I explain what I had decided to change in my head, right? Sigh. It is also very complex to explain easily. But if I have to, I can summarize it into: more confidence, more positive, more serenity. Very trivial, I know. I will expand on that later.

13. října 2015

Tunisko 1: Jak mě málem sežral vembloud

Poslední fotka před zákeřným útokem
To mám z toho, jak se chci pořád přátelit se všemi zvířátky. Někdy to člověk prostě neodhadne, no.

K pláži se šlo přes takové širší prostranství, a dneska, jinak nikde nikdo, ale uprostřed - vembloud. A ani nijak přivázaný, jen přední nohy měl na běžnou šířku propojené kusem provazu. Tak jsem předpokládala, že to je dostatečné na to, aby se nemohl úplně nejvolněji pohybovat a že je tudíž bezpečný. Ještě mi ho bylo líto!

Parádně se mi hodil do krámu, protože jsem potřebovala něco pro Martina. Dal mi za úkol udělat bláznivou selfie, to se mi nechtělo, ale hned mě napadlo, že mu pošlu tuhle fotku a Tu máš vemblouda.

Na cestě tam byl vembloud docela daleko a já se přibližovat neodvážila, jen pár fotek. Na cestě zpět se kousek přesunul, že jsem šla mnohem blíž kolem něj. Řekla jsem si cool, udělám lepší fotky a kdyby byl extra kámoš, možná dojde i na tu selfie.

Ty jo, najednou byl půl metra vode mě a votvíral na mě hubu a hýkal a pořád jakože na mě. Vyjekla jsem a představovala si, že se seběhnou lidi a zachrání mě. V půl vteřině jsem pochopila, že to se nestane a jsem sama. Začala jsem před ním couvat a taškou mu máchat před ksichtem, abych mu jako zabránila dostat se mi tlamou na ruce nebo na obličej. Jak jsem tak couvala, spadla mi jedna pantofla, tak jsem se do toho viděla, jak šlapu na hřebík nebo kus skla. A von porád tou tlamou na mě, viděla jsem se na zemi, ruce pokousané, bez nosu, a klučina jak si požvykuje na mých bicepsech.

Jako vážně, vlastně teď ani nevím, jestli jsou velbloudi masožraví.

Ale mě sežrat chtěl!

Nevěděla jsem, jak daleko budu ještě moci couvat, za sebou jsem tušila zeď. Ubráním se mu nějak u té zdi, nebo to bude moje konečná? Mám na něj zaútočit zpět, fláknout ho taškou přes čuňu, omámit ho tím a prchat, doufajíc, že ho tím nenaštvu moc na to, aby mě honil? To mi stihlo za pár vteřin proletět hlavou hororových vizí i taktik, jak z toho ven.

A panáček, jak náhle proti mně vyrazil, stejně prudce ztratil zájem, sklonil se kdesi vedle mě a pokračoval v pasení trávy. Ještě jsem si nebyla jistá, jestli si to nerozmyslí, tak žádné prudké pohyby. Opatrně a pomalu jsem se odtáhla, obešla ho, nazula si ztracenou botu a pomalu jsem jako opouštěla scénu. Opakovaně jsem se otáčela, jestli mě nepronásleduje, jestli se na mě ještě nerozběhne. Ale po několika desítkách metrů už jsem akceptovala, že na mě zapomněl. Přidala jsem do kroku.

Až jsem byla asi sto metrů od něj, na silnici a zatáčela jsem, dovolila jsem si uvolnit se úplně a užít si naplno ten pocit úplně nového ocenění vlastního života. Chápete, takhle na vlásku to všechno viselo. Hrobníkovi z lopaty. Takhle na mále jsem měla.

Dobrý no, haha, jasně, že teď už se jen směju. A je mi líto, že se mnou u toho nebyla mamka nebo Martin. To jsou přesně ti dva lidi, se kterýma bychom ten zážitek ještě vyhajpovali a při vzpomínce čurali smíchy a udělali bychom z toho báječnou historku do hospody a pro vnoučata. Takhle mi nezbývá, než se smát sama (sobě). Ale to je taky dobré.

2. října 2015

17'32'' (Love makes us act like we are fools)

In Znojmo, I am always so weak-willed. So I ate a lot of useless junk again today, feeling pretty guilty all the time, especially because I also could've gone to the gym or for a walk, but didn't. The guilt reached a certain peak in the evening and I went at least for a short run. I've recently downloaded a new bunch of songs and with shuffle it's always a bit fun to see what comes next.

I started off with Kačeří příběhy, one of those songs that I love singing out loud. I had to stop after 11 seconds because a hedgehog crossed the road and I wanted to say hi. So I did, but he wasn't very chatty and run away on those cute little legs.

I run through my favourite street, where there's no one around so I can comfortbale sing out loud if I want to. I had to stop again, cause I saw a cat. So I approached it slowly to see if it would let me pet it. But it ran away, too. Darn, why do animals keep running away from me - I said out loud, too.

I resumed the running and got totally lost in the next song: Elephant Love Medley from Moulin Rouge! I used to love that song, listening to it and singing it quite often when at the university and now I've realized I haven't heard it for like four, five years. I immediatelly took the part of Nicole Kidman, playing the dialogue with imaginary Ewan McGregor. What an amazing song! I totally forgot that I was running and felt like I was performing on a stage. When I got to the part where Satine is convinced that an affair with Christian is worth it my voice actually cracked down with emotions and I got tears in my eyes just because all the world felt amazing.

Or because the right hormones flooded my blood stream, to be more precise. This is where my reflective and rational me takes over. See, I can enjoy the pure feeling of joy only for few seconds before I remember it's only the brain chemistry. It sounds like spoiling the fun, but not for me. Just because I know how it works doesn't mean I don't enjoy it. But I guess it's still a bit different than what most people think and experience like.

I put the Elephant Love Medley there again, that's how much I enjoyed it. Then there was some changing over before Super Trouper by Meryl Streep and those other ladies caught my attention. I have a special narrative connected to this song (as I have many others to many other songs) and I played it in my head and enjoyed it very much, feeling affirmative about the current course of my life.

When nearing home, a tune from the new Star Trek came up, one of the most dynamic - Enterprising Young Men. Many thoughts! It's a song by Michael Giacchino, my most favourite composer ever (he's the author of music to Lost. And many others. But Lost most importantly. There's no music like Lost) - and we're going to a concert of his music in a few weeks. This particular tune is so dynamic it always makes me want to be a conductor and flap my hands and arms really vigorously.

I sped up, feeling really elevated and wanting to put the feeling in a jar and cork it. Well, at least I can write about it. It's silly, you know. Running almost always does this to me, a few great songs, sudden surge of hormones, the pure joy. Yet, I always have to persuade myself again and again to go. And often I end up not going. Oh well.

Anyway, my stopwatch says 17'32''.

How much time do you need to feel totally happy and at peace with everything? What do you do to feel that way? Do you ever? Why not?

27. září 2015

I don't HAVE TO be in a couple or look for a partner - what a relief and empowerment

I am at my favourite coffee place. I’m listening to music, writing, I am very comfortable.

Aaand the couple next to me starts kissing like they want to eat each other. God! I hate this extreme PDA. Like they are fourteen (they must be 22-ish). Get a room, really.

I hate when people make out at a place like this, like there were no other people around. It feels so desperate because it looks like they have no other place to go. Well boo-hoo. Why do I have to look at it, or why do I have to look the other way if I don't want to look at it.

***

I know what you're thinking - that I am secretely envious because I don't have what they have. Well, no, I am really not. Really. I learned a long time ago to face my secret emotions and feelings in denial (Daniel Radcliffe, a kitchen counter about twelve or thirteen years ago, anybody?).

No, what I really feel when I see a situation like this - is a relief.

For decades I had been conditioned and taught that this is the norm - couples. That you either have a partner or you are looking for one. So I had. And it was all painful, unsuccessful, uncomfortable, just not for me, but I didn't realized it, and I didn't know it could be any other way, so I went on with it and suffered.

And then some time ago, not long ago, it somehow came to me. That I can just be single and happy. That I don't have to be in a couple and I don't have to look for a partner. That realization has been one of the most empowering and relieving things in my life. Ever.

It's still pretty fresh and that's why I experiece such strong relief everytime I look at peoople like this. What quickly goes through my mind is: oh gosh, a couple, I have to be in one, too, even though it doesn't feel right to me. Wait, I don't have to. Omg, I don't have to.. omg! And all the discomfort, or more like dread is replaced by relief.

From time to time I still experience the dread, because the social norms go very deep down my structures. But with every new shower of relief it gets easier, like I am slowly washing it away and off.

26. září 2015

Kniha o ženách v managementu od úžasné Sheryl Sandberg, alternativní medicína placená pojišťovnou?

* kniha od Sheryl Sandberg Lean In: Women, Work, and the Will to Lead o ženách v byznysu, v managementu a obecně na pracovišti – za mě plný počet bodů. Velmi inspirativní, jako fakt. Jak z feministického pohledu, tak z pohledu byznysu. Tolik dobrých tezí, postřehů a nápadů!

„A truly equal world would be one where women ran half our countries and companies and men ran half our homes“.

Přemýšlela jsem, že tu samozřejmě hrozí confirmation bias, když Sheryl mluví o tom, jak jsou ženy znevýhodňovány na pracovišti i v životě. Ale jak můžete podezřívat z fňukání nad vlastním neúspěchem a hledáním viny u ostatních ženu, která pracovala pro ministra financí, v Googlu a nyní je už roky COO Facebooku.

Tak jak jsem během knihy obdivovala manžela Sheryl, protože jeho podpora a ochota dělit se o péči o děti a domácnost rovnoměrně jí umožnila vést kvalitní profesní život, teď mě rozsekalo se dočíst, že nedávno poměrně mladý zemřel. Tady je nádherný kousek, který Sheryl sepsala po třiceti dnech od jeho smrti. Celé čtení jsem probulela.

*Rodina od MF Dnes: 85 % Čechů si přeje, aby se některé metody alternativní medicíny hradily pojišťovnami. Ano, nebo ne?

Hodně lidí si myslí, že jsem příliš racionální a příliš razantně uzavřena těmto věcem. To se dost mýlí. Není to přece binární, ale spektrum. Jsem otevřená, často o tom s lidmi mluvím. Ale odmítám zase extrém druhé strany toho spektra a hlavně nabádám k věčné ostražitosti a ne nekritickému přijímání.

Plus, ve větších souvislostech dlouhodobě přemýšlím nad tím, proč poslední roky tak vzrostla obliba alternativní medicíny a alternativního čehokoli a různých ezověcí. Moje teze je, že drtivá většina lidí prostě potřebuje nějaký zvnějšku jim daný systém víry. A když se státem i lidmi samotnými dost vytlačilo křesťanství, lidé potřebují tu mezeru něčím vyplnit.

* Prolistovala jsem časopisem ProByznys od Economie. Napříč celým časopisem bylo dvanáct příspěvků nebo rozhovorů s fotkami a krátkými popisky, čím se ten člověk zabývá. Uhodni poměr mezi muži a ženami. 

24. září 2015

Another anxiety attack: when you KNOW everything is great, but FEEL that everything is bad.

From time to time I am naive or arrogant enough to think that I have my anxieties figured out.
Because it's mostly very similar. But not always. Sometimes, there's new feeling, notion, order. Eg. I usually get the strongest anxieties after 5pm when I'm a bit tired by the day's events. But then bam! I get severe anxiety on Sunday morning. So, no. I haven't figured everything about my anxieties yet.

***
Like today.

I've had a great day, really. I was in the newsroom, which means that I am at hand to do research for other people around. It was quite busy day, the tasks kept coming, but they were quite easy and interesting, too. I've learnt a lot today.

There were breaks between the tasks so I had time to do my own stuff, too. And I've moved on with little projects a bit more than expected. And as ever, I got angry / agitated / excited about various little things, pieces of information, interesting articles, news, little observations about the world.

I made several successful social interactions, like advocating for something in front of 15+ people. Which is a big deal in my introverted world.

So a successul day, professionally and personally (as I feel those two inseparably intertwined).

*** 
Yet, as I left the building, I realized I was feeling horrible. Dizzy, nauseous, frantic and painful heart beat, troubles breathing. Those are my typical physical symptoms.

The mind is worse: it's somehow clouded. You just don't see and think clearly. You mostly don't think much. You feel. Not easy to describe. I call it "the end of the world" feeling. There's this sense of threat and tension and stress and that something bad is about to happen if you don't do someting quickly. What? I don’t really know. Something.

But. This is not my first time anxiety, right. So I know a bit about it, how it manifests and that things aren't always how it screams to me.

Looking back, I knew what was going on the second I left the building. I called my mom and described her my state. And it's helped a lot, to say it aloud, voice it out, name it.

So in a manner of minutes I was able to laugh at it and take my mind of it, of the internal struggle, listen to my mom and her day, instead.

I came home, fixed myself a supper, watched Friends and it all faded away, so I am now almost ok.

***
Yet, for a few minutes out there, between work and home, my mental state felt pretty bizarre.

I KNEW everything was ok, great in fact. My day had been great, I did well, I learnt a lot, I moved on with some of my little projects and arguments. Yet, at the same time I FELT terrible. My body was sending me signals that there's danger around, I have to get ready to fight or flight, and if I don't, something bad is going to happen.

*** 
So, that was my today's dose of some fucked up fun.

Of course I am laughing now because I don't feel most of the bad part anymore. Because I’m enjoying the relief that it's gone. Because humour and laughter is my favourite go-to coping mechanism. And because I feel a bit wiser again.

The realization that there's a difference between "everything is bad" and "my body‘s screaming everything is bad" is very empowering. When you are able to detach those two, identify that the body's signals might not be what is real.. you can work with that. You're prepared for the next time better. And then the next time isn't that bad.

Mostly. (see the first sentence)

20. září 2015

A present to myself for my 29 and half birthday: an awesome device for writing. Life changed.

„I am a writer“ – it took almost three decades to articulate this simpliest idea, but when I finally did, it’s helped me a lot. See, it works in English much better than in Czech. I don’t mean writer as someone who writes books, especially fiction. I mean much broader spectrum of writing as a tool for handling other processes like lectures and meetings, writing a diary, writing a blog entries, prefering emails to phone calls, even writing to-do lists and random facts and notes about the world.

I loove hand-writing, but in the digital era it’s quite inconvenient, as I’d love to use most of what I usually write, later, so I need it in digital form.

I faced and pondered the problem for some time, as I didn’t want to carry my laptop around all the time, and writing my stuff on paper in some coffee place and then re-writing it at home was out of question. After short research I came up with what you see in the picture: the smallest tablet set in a folder with hardware keyboard.

Now, my requirements were simple – hardware keyboard, displaying what I’ve written and the whole package to be only so big so I could carry it in my usual handbag everyday. This thing has fulfilled all my requirements perfect.. and has brought me soo much more that I was completely overwhelmed the first few days with all these applications and that I can comfortable watch videos in a bus to Znojmo and do much more.

But, as much as cool are all those other options, the writing part has been.. beyond my dreams. Three or four times a week, after work I go and sit in a coffee place, listen to cool music and just write. Sometimes I don’t even know at first what I’m gonna write about, so I start as a diary, about the day, not just events but whatever ideas and stimuli occured around. It starts like this and then it somehow gets structure and I find myself progressing in ideas and thought processes I didn’t even realize that were on my mind, but once they are on the paper, I know exactly and it feels so immensely great to look at the words, to get it out of my head in such structured way..

The whole concept of writing is such an amazing experience and it had always helped me but now, with this device and going to coffee places on the sole puprose to write even though I don’t have a specific topic, that’s just been soo useful, so helpful, so progressive for me, that I can’t believe it. I feel like it has changed the whole dynamics of my life and the way I process stuff and come up with new ideas and ways to cope..

It’s quite hard to explain and if you are not into writing as much, also hard to relate to, but I also believe that there are many people out there who know exactly what I am so clumsily talking about. 

2. září 2015

Jak snadné je být “radikální” cokoli - třeba feministka

Radikální feministka.Tenhle pojem potkávám dost často. Skoro kdykoli někde debatuji nějaké feministické téma (v mých očích jednoduše lidské téma, ale co už). Ošklivým synonymem v angličtině je feminazi, což podle mě samo o sobě ukazuje na zoufalost odpůrců feminismu, ale i to je na jindy.

Taky jsem kdysi měla od společnosti naočkovanou tu primitivní představu, že feminismus je nadávka a feministka ošklivá nechtěná zamindrákovaná babizna. Když jsem si začala všímat genderových nerovností a uvědomovat si, že mi feminismus konvenuje, tenhle obrázek jsem si začala upravovat.

Ale představa radikálních a extrémních podprsenky-pálících penisy-šmikajících sukněmi-pohrdajících individuí ve mně žila dál. Protože o nich pořád všichni mluvili jako o velké hlasité mase, se kterou se nedá rozumně mluvit. Získala jsem dojem, že existuje ten pěkný milý správný feminismus a pak ten extrémní, radikální, toxický.

Propadala jsem feminismu víc a víc a ty radikální feministky nikde. Jen normální o sebe dbající dívky a ženy a taky muži!

Jak jsem získávala znalosti a argumenty v tématu, začala jsem se v diskusích vyjadřovat celkem sebejistě a nenechala jsem se už snadno odradit. A hle! Začala jsem být nazývána radikální feministkou!

To mi hlava nebrala: měla jsem tu svou představu radikální feministky, se kterou bych se ani já nechtěla potkat. Ráda totiž vařím, peču, uklízím a o někoho pečuji. Za to by mě taková extremistka ukřižovala! Tak jak bych já, takové mírné stvoření, které jen poukazuje na očividné nerovnosti a nespravedlnosti, mohla být radikální.

A pak mi to v jeden náhlý oslepivý okamžik došlo. Ta moje a celospolečenská představa radikální feministky, to je zase jen demagogický slaměný panák, kterého si opozice vymyslela, aby mohla snáz útočit na normální feministky a manipulovat nerozhodnutým publikem. Při tom aby byl jedinec nazván radikálním, stačí se nevzdat hned po prvním odporu.

Začala jsem si na to dávat pozor a skutečně se mi to několikrát potvrdilo.

Schematicky to vypadá asi takto:
* já - vidím tento problém
* oni - tady je vysvětlení, proč tento problém neexistuje, proč ta věc není problém, proč se ten problém týká všech lidí, tudíž není třeba feministické prizma, proč je to problém na úrovni jednotlivců, nikoli širší skupiny, tudíž s tím jako společnost nemusíme a nebudeme nic dělat

Jak reagovat, abyste byli za rozumnou feministku
* já - *v úžasu* Ano! Máte naprostou pravdu, už to vidím, jak jsem byla pomýlená. Báječně jste mi to vysvětlili. Díky!
* oni - *to byla ale milá rozumná dívka*

Jak reagovat, abyste byli za radikální feministku
* já - Ehm, ne. Tady jsou statistiky. A i když to není snadno konceptualizovatelný a operacionalizovatelný problém, tady to popisují tisíce nebo miliony žen napříč celým světem. Jen proto, že jste to vy nezažili, neznamená, že ten problém neexistuje. Jen proto, že se to doposud neřešilo, není důvod, proč to nadále ignorovat.
* oni - To je ale nesnesitelná megera a feminazi. Svoje životní neúspěchy svádí na všechny kolem, místo aby se sebou něco dělala. Chtěla by nadvládu žen nad muži, protože rovnost, která již dnes plně existuje, jí nestačí!
* já - WUT?

***

Tohle jsem měla v hlavě už dlouho, ale konečně to sepsat mě ponoukl příklad z trochu jiné oblasti. Ještě jsem dočítala jeden kousek k rozbíjení tabu kolem menstruace a tam bylo napsáno, že mluvit o menstruaci a nedej bože ukázat trochu krve je radikální akt.

Lidi budou tvrdit, že mají otevřenou mysl, že tabu nejsou, sociální nespravedlnosti nejsou. Mluvit se *samozřejmě* smí o čemkoli. Ale jen tak dlouho, dokud nám to není nepohodlné, někdo se necítí uražen, dokud se nevyžaduje nějaká změna. Pak už jste radikální cokoli. Radikální feministka, radikální lesbička, radikální levičák, radikální ekolog.

Nechte se s prvním odporem odradit - a společnost vás poplácá po ramenou jako rozumné lidi. Nenechte se odradit, mějte vize, nápady a požadujte změnu - a jste radikální. Tak se jednoduše nálepkuje, jen aby se probůh nic neměnilo, abych nemusel opouštět svoje teploučko a jistoty svých privilegií.

28. srpna 2015

Jeden úzkostný stav v přímém přenosu (not edited). Učím se s tím pracovat a jde to.

Ještě před chvílí jsem si pochvalovala, že jsem pár dní neměla úzkost. Ani dnes v práci, pátek bývá krizový. A teď to na mě náhle přišlo.

Přijde to nenápadně, nepozorovaně, chvilku taky trvá to identifikovat správně. Např. dnes to bylo tak, že jsem si jako první uvědomila, že mám chutě na junk food. Chvíli jsem se opájela představou, že bych si dopřála nějaké sladké křupavé tyčky a něco slaného.

Ale zvedla se ve mně dost silná opozice. Byla jsem cvičit, tak si přece nezanesu tělo humusem. Dnes ráno jsem si oblékla oblíbenou sukni a tílko a po dlouhé době se mi líbila moje silueta, přišla mi pěkně štíhlá a tvarovaná. Že mám špíčky na břichu a stehnech? To tak nějak je, stresovat se kvůli tomu odnaučuju. Prostě spokojenost, tak si to nebudu kazit.

Plus, moje předsevzetí, že rozbiju mentální propojení mezi „není mi psychicky dobře“ – „dám si junk food, uleví se mi“. To fakt nebylo spojení, které by mi vyhovovalo. Vlastně jsem ochotná rezignovat na váhu a postavu, ale jak mě má něco kontrolovat a ovládat mentálně, tam se dokážu zabejčit víc. I když to něco jsou moje (biologický) touhy.

Nebo možná právě proto. Jak by řekl Karl Pilkington: „Does the brain control you or are you controlling the brain? I don't know if I'm in charge of mine“

Takže v sobě chvíli vyjednávám, jestli si nevyběhnu koupit něco dobrého. Ne? Ok.

Pak si říkám, že je mi nějak těžko, že bych se mohla uvolnit. Tak si dám sklenku whisky, takhle pátek večer. Příjemně mě uspí.

Až asi za další půlhodinu si uvědomím, že mi zase brutálně buší srdce a mám sevřený hrudník. Čili moje klasická fyzická úzkost. Fyzická, protože k tomu nemám úzkostné myšlenky. Jen pocity, které ale vyvěrají z toho fyzického stavu (chutě, touha po uvolnění). Ale žádné negativní obrazy, paniku z nějaké situace nebo události.

Co mě na tom štve, je, že k takovéhle úzkosti nemám (očividný) důvod. Jsem v klidu doma, klikám si na internety. Uplynulý týden jsem zvládla bez větších stresů, naopak jsem se více soustředila na to, abych byla v klidu a šlo to. Plánuju si pěkný víkend. A pak postupně nastoupí tenhle stav.

Protože odmítám přistoupit na to, že by to bylo jen a pouze biologické a genetické (i když kus to tam hraje roli), musím fakt začít pracovat na tom, odhalit nějaké hlubší věci, co nemám dlouhodobě dobře zpracované a takhle čas od času vyvěrají na povrch.

Nicméně. Jak jsem si uvědomila, že mám úzkost, identifikovala to tak, trošku líp se s tím pracuje. Nejdřív člověk vnímá ty zástupné signály – vágní nepříjemné pocity. Ale když si to pojmenuju a řeknu si, že už jsem to zažila milionkrát a že to zase odezní, že nejsem ve skutečnosti v žádném ani akutním, ani neakutním nebezpečí, najednou je to lépe snesitelné.

Pořád mi silně buší srdce a mám sevřenou hruď a těžko se mi dýchá. Ale už jsou to jen tyhle čistě fyzické projevy. Vím, že jsem ok, nic špatného se neděje. 

Doktorka mi před časem řekla, až úzkost zase přijde, ať si ji v klidu prožiju. V tu chvíli mi to připadalo nesmyslné a směšné, ale náhle vím úplně přesně, co tím myslela. 

A díky tomuhle uvědomění je to fakt lepší. Někoho bolí noha, mě bolí hrudník. Nádech, zadržet dech, úleva, výdech. A znovu. A je to jen tohle: trocha fyzického nepohodlí, nic víc. To zvládnu.

A reflektovat tohle všechno v reálném čase a psát o tom, to je taky pecka. Moc to pomáhá. A je to dobrá škola pro příště.

Štve mě, že to zabíjí čas. Místo, abych si odpočnula u večeře a seriálu a pak se vrhla na něco konstruktivního, jako francouzštinu nebo psaní nebo alespoň projít fotky a vybrat nějaké k vyvolání, hodiny klikám po internetech, než identifikuji, že něco není ok, a pak to zpracovávám.

Nicméně na sebe nesmím být moc tvrdá. Každý večer takhle nevypadá a je to pořád lepší, než se paralyzovaná svíjet na zemi, opíjet se, přežírat se, řvát beznadějí.

Každý má nějaké svoje démony a i když je to pruda, mají lidi i mnohem horší.

Navíc – to není, že bych v tomhle stavu nemohla nic dělat. Naopak, ono pomáhá se do něčeho zakousnout a uvolnění přijde i samo. Ale dokopat se do toho. Otevřít tu učebnici nebo složku s fotkami.. Zkusím..

Ah. nechávám se zatahovat do diskuse pod postem o tom, že se Miley Cyrus identifikuje jako pansexuální. Fun! Dlouho jsem ji neměla ráda. Její hudba mě nebere a vadí mi její persona na koncertech, ale v rozhovorech se vyjadřuje dost cool, takže měním svůj postoj. 

A rozhodně jsem fanoušek těhle prohlášení. Potřebujeme víc a víc lidí, kteří se nahlas budou identifikovat jako genderově fluidní a pansexuální a whatever to pojmenujete, aby lidi začali vnímat, že sexualita a identita jsou spektra, ne binární koncepty. 

Ale to už je rozhodně na jiný post.

9. srpna 2015

Celá naše kultura, společnost a diskurz jsou prosáklé misogynií a nastavené proti ženám: znásilnění, domácí násilí, potrat, menstruace

Včera večer mě totálně rozsekala tato zpráva. Žena běžela v Londýně maraton s menstruační krví na kalhotách. Přišlo jí nepraktické mít tampon a po cestě ho měnit a zároveň chtěla upozornit na situaci milionů dívek a žen po světě, které nemají přístup k základním hygienickým pomůckám. Musí si vystačit s kusy látky, listím nebo trávou. A ještě jsou za menstruaci zostuzovány, dívky nesmí chodit do školy, musí se držet stranou od komunity. To je tak špatné.

Vyprávěla jsem to babičce a zase jsem se rozohnila nad nejen patriarchátem, ale přímo misogynií našeho světa. Tak jen stručně v bodech.

· Menstruace
- přirozená, velmi pravidelná součást života každé ženy; biologická nutnost.
x přesto je to stále tabu, zarámované jako něco nečistého, nechutného, důvod ke studu a zostuzování

· Těhotenství a potrat
- žena neotěhotní sama od sebe. To naopak muži mají silný sexuální apetýt, rádi si šťouchnou, ale žena potom nese následky, a ne jen krátce, ale celoživotně. Zatímco chlap je volný vzít roha.
x ale chtějte potrat – a mnoho lidí šílí, odmítají jej a nedovolí té ženě rozhodovat o jejím vlastním těle a tom, že ponese důsledky celý život, kteroukoli cestou – mít dítě a starat se, donosit ho a dát k adopci, jít na potrat.
x a celé se to soustředí na tu ženu, co ona měla udělat jinak – nemít sex, používat antikoncepci. Nikdo už se nezajímá o toho chlapa, který si zasouložil a pak si zase volně odběhne jinam a už to nikdy nemusí řešit. Všechno je na té ženě a ještě jí to společnost komplikuje.

· Znásilnění
- chlap nedokáže udržet penis v kalhotách, nějakým podivuhodným způsobem si nárokuje ženino tělo. Protože vyloženě nemocných sexuálních zvrhlíků, kteří si nemohou pomoci, je menšina. Většinou je znásilnění otázka moci a kontroly.
x přesto je ten fokus vždy na tu ženu. Co mohla a měla udělat jinak. Kam neměla chodit, co neměla mít na sobě, že určitě řekla něco, co ho vyprovokovalo, vysílala signály, že vlastně chce. Nevadí, že se celou dobu bránila a křičela ne. Ne, stejně to byla nějak její vina.

· Domácí násilí
- chlap mlátí ženskou. Někdy brutálně, někdy padne „jen“ občas facka. Hodně - to je totálně neprozkoumaný a nepodchycený fenomén, který je prosáklý společností, ale nikdo ho neřeší, proč asi? – se objevuje psychické násilí. Stačí, že tam visí ta hrozba fyzického násilí a rodina žije v permanentním napětí a strachu.
x ale napište o tom a první reakce jsou „tak proč s ním zůstávala?“ „no jo, ženské, vybírají si drsné chlapy a pak si stěžují“ – jak what the actual fuck! Zase fokus na tu ženu a co měla udělat jinak, ale totální zablokování reflexe toho, že ten chlap dělal něco strašného. Ne, to se neřeší. Ona si za to nějak mohla sama, ona je nositelem toho problému.

Celá naše kultura, společnost a diskurz jsou prosáklé misogynií a nastavené proti ženám. Některé dny se soustředím na jiné věci, někdy se tím nechám tak rozčílit a unést, naplní mě to takovým vztekem a frustrací, že bych ničila, mlátila, kopala. Ne-nenávidím muže. Naopak, znám několik tak krásných, které doslova miluju (mohla bych být konkrétní, ale raději ne.. J). Vím, že všichni takoví nejsou. Ale na abstraktnější úrovni, celkový vibe ve společnosti takový je. A pokud proti tomu nebojujete, tak s tím vlastně tiše souhlasíte.

8. srpna 2015

Samozřejmě, že společenský diktát brutálně ovlivňuje životy: kdyby to bylo plně na babičce, měla by děti později

Ve Znojmě se snažím trávit kvalitní čas s babičkou. Hlavně ji nechám co nejvíc vyprávět, zajímá mě život v minulém režimu, jak společensko-politicky, tak na individuální úrovni. Taky má ještě věci z druhé války a pár let před tím.

Dneska mi přednesla příklad ultimátního motivu, proč jsem feministka a usiluji bourat stereotypy a společenské konvence, které limitují individuální volby a kazí životy.

Babička na Mikuláše poznala dědu, přesně po půl roce měli svatbu a do deseti měsíců se narodila teta. „To bylo tehdy nutný, aby do roka po svatbě bylo dítě, jinak by si lidi začali šeptat, že jsme divný, třeba mít děti nemůžeme. To nešlo jinak. Měla jsem to první dítě prostě a jen proto, že to tak bylo normální, že se to tak ode mě čekalo. Bylo mi dvacet. Vůbec jsem si to nijak neužívala. Ne jak dneska, když mají ženský dítě ke třicítce, něco si prožily, mají rozum. Já byla sama skoro ještě děcko. Raději bych bývala studovala.“

(ještě se dvěma malými dětmi se babička do vysokoškolského studia pustila, udělala rok na samé jedničky, ale pak se odstěhovali jinam a už to nezvládala. Dodnes je to jedno z jejích největších traumat, že nedostala tu příležitost a nemá formální terciální vzdělání jako její sourozenci)

A tu jsou ty věci, které se málokdy říkají nahlas. Samozřejmě, že měla babička tetu ráda, starala se o ni, jak je normální. Ale zároveň tam byly i negativní pocity, resentimenty, protože sice teda naplnila ta společenská očekávání, ale kdyby to bylo plně na ní, vybrala by si jinak a její život by šel jinak. A tetin. Teta se hned v osmnácti sbalila do pryč, občas přijela na návštěvu, ale posledních asi deset let máme nulové vztahy. Zahraju si na psychoanalytika a myslím, že v tom vztahu babička-teta byla jasná emoční deprivace, ze které se teta už nikdy nevzpamatovala. Takže další život, který by se býval ubíral jinudy, kdyby neexistoval limitující společenský diktát.

Jsem strašně alergická na to, když – častěji muži, ale i ženy – mluví o tom, že všechno je jen otázka individuální volby. Že ti lidé si toto sami vybírají (být ve vztahu, mít děti, jít na rodičovskou, vzít horší práci..). Samozřejmě, že babičce nikdo nedržel pistoli u hlavy, aby si pořídila dítě. Ale předstírat, že neexistuje žádný společenský tlak, je tak.. naivní, hloupé, krátkozraké a taky arogantní – nikdo z nás není tabula rasa, jsme tvorové skupinoví a všichni jsme v různé míře ovlivněni touto skupinou.

Přijde mi nesmírně důležité tyhle konvence, očekávání a diktát reflektovat a tam, kde to pozbylo smyslu (nebo jej nikdy nemělo), se to snažit rozbíjet a zvětšovat tak pole voleb pro svobodu a štěstí jednotlivců. To prostě platí obecně, pro feminismus, gender, LGBT, whatever.