20. ledna 2015

Deník: když se přemluvím jít do fitka, všechno je pak takové emotivnější. (Doporučuji.)

·  Zase to stanovení si, že dnes půjdu do fitka. Ale ne po práci, to budu taková unavená, ale až po večeři. Taky se sebou pořád vyjednáváte? Ty (minimálně) dva hlasy, které se hádají a poměřují, na čí straně je víc (ne)vůle?

Takže tu spíš povinnost odsouvám na potom a můžu si užívat odpoledne. Pak večeři, kafe.. a pak nové kolo přemlouvání. Opět se blažím představou, že nikam nepůjdu, ale pak si řeknu, jak se asi budu cítit na konci večera, když bych ho celý zase jen proseděla u počítače.

A pomůže mi tahle zkratka: nemusím se v tento moment dokopat k celému večeru ve fitku, tj. dojít tam, půl hoďka na páse, chvíli cvičení, půl hoďka na páse, cesta dom. To se mi nechce. Stačí, když se teď dokopu se obléknout. A pak se uvidí. Protože samozřejmě vím, že jakmile se obleču, už se těžko zase vysvleču a sednu si zpět k počítači. Zní to možná legračně, ale funguje to. Sice jakoby nemám chutě na večer ve fitku, ale seberu dost vůle se obléknout. Tak.

A dál už to samozřejmě navazuje, snadno. Na cestě z bytu mi volá babuška, takže mě hovor s ní doprovází až do fitka a tam už jedu na autopilota. Dolistuju načatý jeden Týden a jeden Reflex, poslechnu Dvacet minut Radiožurnálu s Karlou Šlechtovou a s Tomio Okamurou, několik rychlejších písniček při běhání a na cestě dom zase Jméno růže. Když pak tohle píšu a zpětně reflektuju ten rozhodovací proces, než jsem vyrazila, myslím, že to ve mně ukládá více vůle pro příště. (Spíš ne. Spíš mě čeká další kolo vyčerpávajícího vyjednávání)

·  Dvě drobnosti během večera: v Reflexu byly nějaké obrázky z Vánoc 1914, mimo jiné dopis z fronty, od syna rodičům. Úplně triviální obsah ve stylu Milí rodiče, stále na vás myslím, jak slavíte Vánoce, jak jsme je vždycky slavili spolu.. Když se do té situace trošku vnoříte, že tohle skutečně psal lidský jedinec, v jakých podmínkách, v jaké situaci, jak asi prožíval, jak vy se máte ku*va dobře, když nejste v těch podmínkách, v té situaci, nemusíte prožívat takovéhle emoce.. kolik dalších lidí kolem vás se má takhle skvěle, ale pořád si na něco stěžují, a kolik dalších lidí na světě prožívá hrozné věci.. když se přes vás během pár vteřin tohle všechno převalí, to vás nemůže nechat chladným, ne?

·  Vždycky, stále a pokaždé, když to jde, jdu kolem rohu areálu vodárny, kde se občas objevují místní venkovní kočky, protože na tohle místo jim někdo (více lidí?) dává jídlo, čerstvou vodu, mají tam několik budek vystlaných slámou a hadry. Dnes tam žádná nebyla, na cestě tam, ani zpět. Zato opřená o plot tam stála kočička z papíru, kterou pravděpodobně namalovalo nějaké dítě právě ve spojitosti s těmito kočkami. Nějak mě to zahřálo u srdíčka. Že je to takové místo, kde se zastaví více lidí, pohladí si kočku, když tam je, potěší se. A nějaké to dítě jde tak daleko, že kvůli tomu i namaluje obrázek a ten tam vystaví.

·  první maraton soundtracků k Lost v roce 2015. Dneska večer druhá polovina druhé série. I když pročítám a účastním se nějakých diskusí a píšu tenhle příspěvek, na pozadí mi zas a znovu běží obrazy z Lost, všechny parádně napsané charaktery, scény, dějové linky. V tomhle je pro mě Michael Giacchino fantastický za hranicí toho, co jsem schopná popsat a vyjádřit.

18. ledna 2015

Ty internety k Charlie Hebdo - výběr toho zajímavějšího


Příjemně mne v časopise New Statesman překvapil Slavoj Žižek, jehož levicové naschvály mne v poslední době spíše unavují, ale tentokrát se vypjal k vtipným postřehům. Liberální levice by se podle něj měla přestat snažit o politickou korektnost vůči muslimům, protože čím více se snaží, tím více bude obviňována z pokrytectví. A sám jde příkladem, když islamisty podezírá z toho, že ve skutečnosti Západu závidí jeho způsob života, proto na něj útočí. Kdyby totiž tito „takzvaní fundamentalisté opravdu tak hluboce věřili ve svoji Pravdu, proč by se měli cítit být ohroženi nevěřícími?“
Jak křehká muslimská víra to musí být, když se cítí být ohrožena hloupou karikaturou? Žižek je totiž přesvědčen, že tito pseudofundamentalisté jsou naopak hluboce fascinováni „hříšným životem nevěřících a bojem proti nim bojují s vlastním pokušením“.


V poslední době jsme často svědky, že když se vynoří nějaký společenský problém, ozývá se volání po veřejném dialogu. Hned je ale jedna strana dialogu diskvalifikována tvrzením, že je postižená fobií.
Fobie znamená neodůvodněný panický strach z lidí, živočichů, věcí či situací. Odborně se jí zabývají psychologové a psychiatři. Označit tedy někoho za postiženého touto poruchou spadá do jejich kompetence, vyžaduje pečlivé vyšetření a léčbu. Rozhodně tato kvalifikace nepřísluší aktérům veřejných diskusí, kteří bez odborných znalostí, bez podrobného zkoumání a posuzování označí za „-foba“ svého partnera.
Je rovněž nesprávné za fobii označovat nějaké mínění, které je možné v dialogu argumenty potvrdit nebo vyvrátit. Možná si takovým postupem ušetří diskutéři námahu vyvrátit věcně protivníkovy názory. Mýlí se však, pokud se domnívají, že tím vyřeší problém.  Ti „-fobové“ vyřazení z nenásilného dialogu budou svou kauzu řešit jinými prostředky a budou se navíc moci ospravedlnit tím, že jim jiná možnost dána nebyla.


Ono celý tohle humanitární vzepnutí povede nakonec k jediný věci. Zatímco doteď když nějakej Arab někoho podřízne tak to každýmu přijde že se to holt stává - tak jako se to stává každej rok, jako jsou bouračky a za auta nikdo nemůže. Ale teď, poté co lidi mašírovali s Charliem na krku, tak doufaj, že se něco změní. Ono se ale nezmění nic. Že sme tolik věřili, a nic se nezměnilo, za to někdo bude muset bejt vinnej.. A budou to ti, se kterejma lidi projevili falešnej soucit. Protože na vlastní sebelež se zapomíná nejhůř.


Nestojí tu proti sobě naivní multikulturalismus na jedné straně a islámofobie na druhé. Myslím, že je tu ještě jiný a podstatnější spor. V tomto sporu je na jedné straně patologické myšlení spolu s čirou hloupostí. Sem patří jak islamofobie tak multikulturalismus dohromady. A na druhé straně sporu je realistický liberalismus a racionalita, která nehází všechny muslimy do jednoho pytle, nenechává se strhnout k zaostalému principu kolektivnímu viny, ale zároveň dobře ví, že spolu nemohou žít bez konfliktu a bez strašných tragédií lidé rozdílné civilizační úrovně a z odlišných kultur. Pozvat si domu partu lidí, kteří žijí mentálně ve středověku je čisté šílenství. Je to asi podobná blbost, jako bych si z lásky ke zvířatům domu nasadil tygry.

11. ledna 2015

Indulging myself too much? Spousta vjemů jednoho dne: výstava, procházení se, podnětné diskuse, vůně, chutě, hudba i politická satira

Mám silnou vnitřní potřebu zachycovat věci – myšlenky, fakta, pocity, obrazy. V tu chvíli mám vždycky dojem, že je to proto, abych se k nim mohla vrátit. Ve skutečnosti tak málokdy dělám. Ale zjistila jsem, že pokud jde o popis krásných věcí, jejich zaznamenávání ve mně ten zážitek prohlubuje a násobí, takže má pro mě velký smysl to dál dělat.

Třeba dnešní den. Sled tak příjemných vjemů, pro všechny možné smysly a dál.

•  víkendové ráno začínám konvicí kafe. Klidně ten litr piju hodinu a půl. Poslední hrnek si už obvykle musím ohřát v mikrovlnce (barbarismus?)
•  pročtu ty internety: zprávy a facebook, nějaké politické a mediální diskuse, Charlie Hebdo. Celebrity gossip a 9gag (mám ráda jeho humor, popkulturní odkazy i sociální (ne)normování).
•  volám mámě a babičce, to mám telefon vždy na sluchátka a obvykle u toho umyju nádobí, uklidím pokoj, zametu a vytřu. Hlavně se dozvím, jak se má Bedřich a v jaké poloze se zase vyvaluje. Čuník.
•  jsme domluvení se spolubydlícím, že půjdeme na výstavu a při tom si budeme povídat anglicky, protože jede do zahraničí a potřebuje trénovat.
•  máme to z Vinohrad k řece blaženě blízko, jdeme pěšky. Dozvídám se mnoho podnětného o terapeutických a rozvojových konstelacích podle Berta Hellingera, mluvíme o současné krizi mužských a ženských rolích ve vztazích a v rodině.
•  výstava je v Tančícím domě, kde jsem ještě nebyla. 
•  výstava: Barbora Maštrlová – Ženy, když pláčou, vlhnou. Ostatním jsem tu výstavu popisovala jako „O víkendu se půjdu podívat na nějaké vagíny.“ Taky jo. Objektů je jen asi osm nebo deset, ale některé mě skutečně dostanou. Ještě že se tam mohlo fotit! A když se teď dívám na ty fotky (a jedno video – houpající se prázdné kolébky), pořád jsem nadšená. Srdce-vagína a vyhořelá sirka výšky člověka rulezz!
•  (nechce se mi, ale nechám se přemluvit a dobře tak, nemusí být vždycky po mém) - jdeme do střešní kavárny v Tančícím domě s krásným výhledem na řeku, Petřín, Hrad. Tyhle pohledy mi stále nezevšedněly; naopak, znovu mě to dostává, že se jen tak ledabyle procházím a koukám na centrum Prahy.
•  kromě kávy si dáváme malé šampaňské, je velmi chutné a osvěžující. Probíráme Charlie Hebdo, víru, náboženství, politiku, prezidenta. Prostě the usual.. haha, tohle je ta pražská kavárna?! Jéé.. já pořád, kdo a kde to je. To muselo být ono, že jo?
•  pokračujeme v procházce a shodujeme se, že na procházení se Prahou a veřejným prostorem je něco s přesahem. Já ráda nasávám atmosféru veřejného prostoru – architekturu, jak jsou jednotlivé prvky v souladu, lidi kolem (běžci, lidé s kočárky na Kampě..).
•  na můj návrh jdeme k francouzské ambasádě. Nemám potřebu dávat si profilovku Je suis Charlie. Ale svíčku zapálit a na moment se zamyslet můžu.
•  na Karlově mostě probíráme roli médií a jak zvládají filtrovat svět běžnému člověku.
•  na několik minut jsem úplně mimo, protože mě zasáhne obrázek žebrajícího muže s pejskem v náručí. Tohle úplně nesnáším, takové citové vydírání. (Seemingly) trpící zvířata jsou pro mě jedna z nejbolestnějších věcí vůbec. (i teď psát o tom je hrozný. Chvíli jsem myslela, že to i vynechám, abych to nemusela prožít znovu, ale a) to by bylo neautentické a b) musím se proti těmhle pocitům trochu obrnit, krucinál!)
•  od Národního divadla jsem zase sama, vyrážím na svou oblíbenou aktivitu – chození po nákupním centru, očumování všeho, co je k mání, zboží i lidi. Koupě jen toho, co fakt potřebuji. Možná něco navíc.
•  moc se mi líbí bistro dole v Quadriu. Výběr chutných věcí, zeleninových koláčů, smažených čehokoliv, dorty za rozumné ceny. Zatím vždy výborná polévka, dnes gulášová. Hustá horká polévka je pro mě víc než hlavní chod. Ale i ten šel – směs masa a zeleniny v bramboráku. Dezertu jsem odolala.
•  velký nákup sypaných čajů a čerstvého mletého kafe s vůní v Oxalis.
•  (do Tescomy jsem raději nešla, tam bych to skoupila všechno, hlavně věci na pečení. Ale to bych musela mít pořádnou troubu. někoho, kdo bude odjídat moje sladké experimenty).
•  nákupní centrum vždy vyžaduje návštěvu parfumerie. Ach jo, to je skoro na samostatný post. Dlouhodobě si hledám parfém. Rozhodla jsem se, že to bude jedna z mála věcí, kde se nechám brutálně ovlivnit marketingem. Chci značku, která má jméno. A že reklama skutečně funguje: těch sedm vytipovaných parfémů nemám v hlavě zafixovaných podle názvu, ale podle žen, které na ně dělají reklamu. Nejvíce se mi líbí reklama na Hugo Boss – Boss Ma Vie, tedy Gwyneth Paltrow. Ale nejvíce mi voní Julia Roberts (Lancôme, La Vie Est Belle). E. říká, že voní krásně, ale na mě je moc sladký, takže jsem na vážkách: má parfém vonět mně, nebo lidem na mně? Pro jistotu si na opoznámkovaných papírcích odnáším domů všechny.
•  ten Juliin Lancôme mám na sobě doposud a pořád z něj mám tak krásné pocity. Cítím, jak mi dělá den, náladu, atmosféru.
•  brouzdám se oblečením. Ten overal, co se mi v F&F loni líbil, zlevnili ze sedmi kilo na 129 Kč. Mocné pokušení. Ale nechce se mi vyslíkat, plus teď zkouším odolávat kupovat si věci impulzivně. A jde to. Slaně karamelovému latté-to-go neodolám.
•  váhám mezi procházkou přes Václavák, nebo mhd hned domů a třeba ještě do fitka? Naah, do fitka ne, byla jsem včera, nechci, aby se mi znechutilo. Jedu metrem, v něm se rozhodnu, že se stavím podívat do kočičí kavárny Freya na Žižkově, což mám ze zastávky Flora pořád pěšky.
•  v kavárně je plno. Slečna se mi omlouvá, ale mě to moc nemrzí; naopak: jsem ráda, že se jim daří. Boží nápad, tyhle dvě kočkavárny.
•  na pěšky cestě domů se zaposlouchám do silvestrovského Pro a proti na téma inteligenční testy pro voliče. Prvních pár minut zažívám wtf momenty. Možná déle, než by mělo, mi trvá, než mi dojde, že je to humor. Moderátorka Renata Kalenská a poslanci Petr Gazdík a Martin Komárek předvádí tak kvalitní politickou satiru, jakou jsem už dlouho nezažila a několikrát se rozesměju nahlas. Napadá mě, že mi taková satira docela chybí, a mám v plánu si to poslechnout ještě jednou. TAK dobré to je. Opravdu doporučuji.
• doma si sedám opět k počítači, k internetu, k tomuhle postu, který mi umožní vše ještě jednou prožít a těšit se z toho násobně. Takhle já si užívám svoji komfortní zónu.
• zelenina k večeři a kousek Breaking Bad k tomu. Několik barevných svíček kolem, kafe lískový oříšek, nový čaj Nebeská brána, před spaním také sklenka medového bourbonu.
• soundtrack k Interstellar od Hanse Zimmera. Film jsem neviděla, ani neplánuji, ale jeho hudba mě zajímá i bez filmů. Po několikerém poslechu už slyším hlavní témata (hl. dramatické varhany ve skladbě Coward). Před spaním na odlehčení Up od Michaela Giacchina.
• zase telefonuji s babičkou. Má ode mě za úkol občas něco napsat do sešitu. Např. v neděli se vždy mohu spolehnout, že mi odvypráví, kdo byl u Moravce a co tam říkal. A já u toho umeju nádobí a uklidím. Mám potěšení z uklízení a jeho výsledku.
•  v noci jsou Glóby. Výsledky mě tolik neberou, ale mám moc ráda obě hostitelky, Tinu Fey a Amy Poehler (tj. Liz Lemon z 30 Rock a Leslie Knope z Parks and Recreation), tak jsem zvědavá, jestli přijdou s nějakými ostřejšími vtípky na hollywoodskou smetánku, nebo budou jen slabé a korektní. A těším se na přehled šatů přítomných dam.

10. ledna 2015

Charlie Hebdo střílení a dění ve Francii

Asi je nás víc, co z toho máme v hlavě docela marmeládu, směs racionálních a emocionálních tezí a reakcí. Kdo na to má jasný názor – málem bych řekla, že mu závidím, ale spíš mi to přijde nepřirozené a nebezpečné. Mít ve věcech 100% jasno, resp. myslet si, že mám, považuji v poslední době za velký zdroj mnoha společenských problémů. Naopak mi přijde úplně v pořádku připustit, že něčemu nerozumím, nemám k tomu dostatek informací a ty co mám, mohou být upravené, zmanipulované. Přijde mi v pořádku držet k některým věcem, situacím a lidem i konfliktní teze a pocity. Málokoho nebo co jde jen bezmezně nenávidět nebo milovat.

Nejde se k tomu vyjádřit plně, ale některé myšlenky se mi při brouzdání po internetech opakují. Za všechny komentáře třeba tento „Norway's Christians didn't have to apologise for Anders Breivik, and it's the same for Muslims now. It's as if no one in any Western country has ever gone berserk with a gun in a public place before“

a)  Nechci, aby se evropští muslimové omlouvali (a říkat, že to požaduje, kdo vyjadřuje nějaké pochybnosti, je manipulativní posun). Stojím o jasné odsouzení a oddělení se od takových činů a zvýšenou aktivitu směrem do svých komunit proti radikalizaci. Kde se takoví lidé berou, radikalizují svoje myšlenky ve skupině?
b)  Myslím, že je kontraproduktivní, když se pořád zdůrazňuje, že je ten náboženský prvek irelevantní. Neznám statistiky, a pokud by mohly můj dojem vyvrátit, byla bych moc ráda, ale proč pořád slyšíme o násilných aktech ve jménu islámu, ale jen vzácně ve jménu křesťanství nebo jiného náboženství či ideologie? Rozhodně to působí, že je tam nějaká korelace a popírat ji nepomáhá.
c)  Moc mi nevyhovuje to černobílé vidění světa "utlačovaná minorita - pojďme ji bránit a kdo má pochyby nebo otázky, je automaticky špatný a proti té minoritě a nám, co ji bráníme; prostě nějaký -fob" Fóbie je strach, ne nenávist. Strach je přirozená lidská reakce, a když lidem řeknete, že jejich strach není vůbec legitimní, navzdory různým objektivním okolnostem, tak ho nezmenšíte, naopak posílíte jejich pocit, že jsou nevyslyšeni. A pak je vyslechne a reaguje na jejich potřeby skutečný populista. Chtělo by to debatu více pod povrch.

2. ledna 2015

Dear diary: evening run and new year's state of mind

I’m going to the gym in the evening, after dinner. And I’m sure of it. Did it like this several times before and enjoyed it. I’m gonna enjoy my evening coffee, watch some Breaking Bad, internet a bit and then I’m gonna treat myself with the gym – marching on a treadmill, reading some articles. The hot Korean guy could be there. Yummy.

Yet, at half past seven, I start negotiating with myself. Ratioanlize why I actually shouldn’t go. Once I let the idea of not going in and enjoy it, my willpower weakens.

Ten more minutes and now I feel bad. Ok, I’m not going to the gym. Which means that all day I’ve been sitting and all evening I’ll do nothing tangible. More negotiating. Fifteen minutes run, maybe? That sounds good, a reasonable compromise. Yesterday I reloaded my mp3 player with a new batch of songs, might be interesting to see what comes up with a shuffle.

Running outside always feels so cool. Like in the movies or TV shows. And you imagine people watching you, envying your will and admiring you. Well, that’s how I feel when I see someone running outside. Especially in winter, in the evening. Friday night. The cool kids going out to the clubs, parties, whatever. I don’t really know. I’m not the cool kid, I’m the introvert. We sit by the internet on Friday night.

So I really go. Yep, good songs coming in. I feel really good, cause I actually got my ass out and moving. Now it doesn’t matter if I run ten minutes or forty. It’s about the start and the mind control.

I particularly enjoy Adele’s Someone like you. I actually sing aloud when I see no one around. I find a „first world problem“ in that situation: I’d enjoy the song much more if I actually had someone in my past I could relate the lyrics to and now I could feel hurt, sad and sentimental. But I don’t. Well, there was this guy and for a loong time I was sure I was never gonna get over him.. and I have and now even Adele can’t get a pinch of sadness out of me.

It’s the second day of 2015. I sorted my things out on the night of 29th Dec, making bunch of resolutions I know I will follow. So on the night of 31st I had not much to stay up to and went to bed at eleven. Some fireworks woke me up, half sleeping I was like „meh“, turned on the other side and continued my blissful sleep.

My point being, I’m in a good place.

(Are you? If not, what are you doing to change it?)