28. března 2015

Boj s přežíráním se: zvláštně fungující předem nastavené rozhodnutí / režim. Jako bych byla dvě různé entity.

Můj boj s jídlem – zdravým a v normálním množství vs. několik druhů pochutin za večer, přežírání, hubnutí, kontrola a selhávání – je zatím stále věčný. Je to poměrně vyčerpávající, jak moc to řeším, jak moc musím bojovat. Současně, když se delší dobu daří, je poměrně zábavné to sledovat, reflektovat ty myšlenkové pochody a experimentovat s vlastní vůlí, jako bych byla minimálně dvě entity.

Všechno by to bylo na knihu. Možná jednou bude. I když zase nechci být tak namyšlená, abych si myslela, že co prožívám a jak zápasím, už dávno neprožil a nepopsal někdo přede mnou. Dneska se soustředím na jeden zajímavý aspekt. Zajímavý, protože je můj vnitřní a přestože ho dokážu umně využít, pořád nějak nedokážu přijít na kloub tomu, jak vlastně funguje.

Tuhle jsem se zase strašně přežrala (to slovo je mi nepříjemný, ale hezčí slovo přejedla to prostě dostatečně nevyjádří). Ne normálního jídla, tam se udržím snadno. Přejídám se pochutinami, junk food – brambůrky, křupky, čokoláda, sušenky, gumový bonbony, různý čokokřupky, kokosový trubičky, you name it. Nejde o to naplnit žaludek, ale křupat, hltat, mít různé vjemy na jazyku a pod prsty a ten proud vjemů nesmí přestat.

Až je mi najednou špatně. Jakože fakt hrozně moc. Nemůžu se ani hnout, zhluboka dýchám, počítám vteřiny, až to trochu slehne, modlím se, abych nezvracela. Říkám si, jestli by mi nebylo nejlíp, kdybych se vyzvracela, a celou dobu si nadávám, proč jsem to nechala dojít tak daleko. A že už to neudělám. Haha.

Tak tak ležím v posteli a je mi fakt těžko. A říkám si, po milionté, Buršová, ty vole, proč si to pořád děláš? Proč? A po milionté si slibuju, že se budu příště mírnit. A vzpomenu si, že jsem v jiném postu nedávno psala o tom, že když si člověk něco slíbí, ale pak to nedodrží s tím, že kdyby opravdu musel, dokázal by to, lže si do kapsy. Tak mi přijde logické dokázat si, že si nelžu do kapsy. Sedm dní, řeknu si. Za trest a zároveň pro úlevu budu sedm dní jíst jenom slušně, děj se co děj. A věřím tomu. Zní to dost posvátně. Takový pakt sama se sebou – tak jsem lama bez kontroly, nebo mám nějakou základní vůli? (o tom předsevzetí jsem psala tu)

Long story short: dokázala jsem to bez problémů. A to bez problémů je tam nejvíc zásadní. To je ten pro mě v tuhle chvíli nejzajímavější aspekt tohohle experimentování.

Ve chvíli, kdy mi hlavou proletěl výše popsaný mentální proces s lhaním do kapsy, jsem věděla, věděla, že těch sedm dní dám. Když jsem se druhý den ráno vzbudila, věděla jsem to. Cítila jsem takový klid a pohodu, které se pak se mnou nesly celý ten týden: pokaždé, když mi myšlenky a/nebo pohled padly na jídlo, ještě než se stihl rozběhnout ten vyjednávací proces, jestli si to dát nebo nedát, cost-benefit analysis, tak to, že jsem si nastavila ten zákaz, okamžitě odseklo tu možnost si tu pochutinu dát. Nebylo nutno zvažovat, vyjednávat, přemlouvat se a bojovat se sebou. Rozhodla jsem se předem, když jsem si nastavila ten režim. Jaká úleva! Žádné vyčerpávající vyjednávání sama se sebou, žádný boj, který nakonec prohraju a pak se nenávidím. A i když se mi náhodou daří vyhrát, jsou ty myšlenky strašně neodbytné, vtíravé a persistentní. Ale ne teď. Teď bylo rozhodnuto předem.

Když jsem šla do obchodu, koupila jsem si jen, co jsem měla v plánu. Když mi padly oči na Milku ve slevě, ta myšlenka, že bych si ji koupila a užila, se ještě nestihla vytvořit a už jsem věděla, že to neudělám, tak nemá smysl ji zhmotnit. A hned se dostavila úleva. To samé, když jsem šla z práce trochu unavenější, úzkostná. Normálně bych začala cost-benefit analyzovat, jestli si nekoupit brambůrky a užít si křupání u další epizody True Detective. Ale ne teď. Protože jsem věděla, že jsem si něco předsevzala, že to splním a že tím pádem nemá ani smysl o tom uvažovat.

Tak, jak mi to zní přirozeně v hlavě, uvědomuju si, jak zvláštně a zvráceně to zní navenek. Já jsem pořád já, jsme jen jedna, ne? Tak proč v běžné situaci musím vyjednávat každou jednotlivost, ale když si na několik dní něco nastavím, funguje to? Plně jsem si tu situaci uvědomila právě jedno odpoledne, kdy jsem šla z práce. Představila jsem si, jak bezva by bylo koupit si brambůrky a křoupat je u seriálu. Ale hned jsem věděla, že to neudělám. A cítila jsem vztek, že bych si ty brambůrky zasloužila, ale holt si je nemůžu dát, protože mám přednastavený tenhle režim. Chápete? Neřekla jsem si – ok, poruším to. Ale byla jsem naštvaná na ten režim – který jsem nastavila já. Byla jsem naštvaná na sebe za to, že mám pevnou vůli. Prostě zvrácené. Ale v důsledku samozřejmě ku prospěchu.

Abych to zakončila: dlouho jsem se necítila tak klidně a jistě, jako těch sedm dní. Taková úleva, když jsem nemusela svádět ty nekonečné souboje, vyjednávání sama se sebou. Prostě bylo předem rozhodnuto a já mohla svou mentální energii věnovat jinam. Protože když nemám přednastavený tenhle režim, i když se v ten konkrétní okamžik zapřu, že si nic nedám, ty myšlenky se vrací. Tady jsem je odpálila a už se nevrátily. A já se mohla soustředit na cokoli jiného. Opravdu. Co si z toho týdne pamatuju, je úleva, pohoda, mír, čistota.

Že jsem se osmý den přežrala do němoty, to už je na další příspěvek.

21. března 2015

3x inspirace: je ok nepotřebovat sex, proč mít více žen v politice, strach ze svobody

Young, Attractive, and Totally Not Into Having Sex

Nejvíce inspirativní věc z poslední doby. Ze série: jenom proto, že s nějakým prožitkem nemáte zkušenost a nerozumíte mu, neznamená, že neexistuje, že jej neprožívají ostatní, že není validní. Tohle je skutečné otevření mysli. A kolik dalších věcí mají ostatní v hlavě, vy ne a proto to nevíte, nemůžete pochopit, že tvarují jejich přemýšlení, rozhodování a život?

They’re exploring an unconventional idea: life without sex. Or mostly without sex. They’re pioneers of an emerging sexual identity, one with its own nomenclature and subcategories of romance and desire, all revolving around the novel concept that having little to no interest in sex is itself a valid sexual orientation.

Ha! Určitě vám proletělo hlavou, že to je divný. Jen fáze. Výmysl. Být jiný.

Friends and family often find such identities flat-out strange and assume that it’s all some kind of postadolescent phase or that something is seriously wrong. They might wonder if it’s really just a stop on the way to homosexuality or maybe the result of trauma or a hormone imbalance. But to those who embrace this approach to sex, it’s just how they are. Sex is “fascinating from a clinical point of view, but personally? No, I have better things to do with my time.”

Politoložka Jana Smiggels Kavková z Fóra 50 %

Proč usilovat o větší zastoupení žen v politice a dalších veřejných a rozhodovacích funkcích?

Jsem přesvědčená o tom – a potvrzují to i zkušenosti a studie ze zemí, kde se zastoupení žen v politice výrazně zvýšilo, že by se jednak změnil styl politiky, protože ta dynamika je jiná, když máte skoro čistě mužské prostředí, nebo když tam máte větší rovnováhu. To platí mimochodem i na druhou stranu – například feminizace našeho školství je také negativní jev a bylo by dobře, kdyby v něm působilo více mužů. Druhá věc je tedy samotný obsah politiky – s vyšším zastoupením žen by se změnil i on. Určitá témata, která teď úplně na agendě nejsou, by se začala řešit, nebo by ženy měly na stejné věci odlišný pohled. Souvisí to s tím, že ženy mají odlišné životní zkušenosti než muži a v současné době ty jejich zkušenosti v politice chybí. Není to tedy tím, že by třeba muži záměrně tyto věci nechtěli řešit, ale prostě to nezažili, tak je ani nenapadne, že by se s tím něco mělo dělat. Proto je cenné, aby ženy v politice byly a byly tak v politice zastoupeny životní zkušenosti mužů i žen.

Radkin Honzák, Strach ze svobody, Psychologie dnes.

Společenský vývoj vede ke stále větší míře svobody jednotlivce, která je však dvojznačná: svoboda k něčemu, tedy osobnímu růstu a tvořivé činnosti, avšak také svoboda od něčeho, od bezpečné závislosti v závětří moci, ale i odpovědnosti jiných.

Konformita představuje proces, kdy jednotlivec nevědomě přebírá myšlenky a normy společnosti a považuje je za své vlastní. K samostatnému myšlení má přinejmenším ambivalentní postoj, protože to v něm vyvolává existenciální úzkost.

Závist je destilovaným produktem sobectví a sobectví – stejně jako narcismus, který je doprovází – je pravým opakem zdravého vztahu k sobě samému. Sobectví není totéž co sebeláska, ale jejím pravým opakem.

16. března 2015

Zase jednou dost s těmi pochutinami, pojďme se trochu očistit. Stay tuned.

Můj impozantní úspěch, shodit 25 kilo během půl roku a změnit se poměrně radikálně z baculky v normální holčinu, se mi před třemi lety podařil pěkně od 1. ledna. Takže si to dodnes s tím spojuji a od nového roku mám tendence se vždy více snažit. I letos.

Leden. únor jakž takž šly, ale posledních čtrnáct dní jsem tomu zase dávala na pozadí. Člověk si dokáže navymýšlet různé druhy racionalizací, proč je ok jít si ty brambůrky zase koupit. A pak bude potřeba je vyrovnat, takže k tomu čokoláda. Nebo čokoládové křupky. Nebo křupky. Vážně. Jít, nebo nejít si koupit brambůrky je poslední dobou dennodenní, poměrně vyčerpávající mentální boj.

Ten okamžik, kdy přesně víte, co Louis C.K. myslí
Zdá se, že to nějak vyvrcholilo včera. V dobré náladě venku jsem si šla sednout do kočičí kavárny, kde jsem si objednala hořkou čokoládu. Byla vynikající, nesmírně hustá. Užila jsem si ji pomalu po lžičkách mezi obcházením židlí, na kterých se válely místní kočky. Pak jsem si objednala další. Slečna říkala, že mě obdivuje, že by dvě nedala, a já nechápala, co tím myslí. Čokoládu přece dávám v jakémkoli množství. Začátek šel, pak jsem dlouho telefonovala s mamkou, a když se blížila zavíračka, koukala jsem, abych hrnek dorazila. A už to nešlo tak snadno, ale rozhodně bych tam nic nenechala.

Ale hned jsem si musela venku koupit perlivou minerálku, abych se cítila krapet líp. A že to budu muset nějak srovnat, že si koupím pytlík brambůrek. Když mluvím o brambůrkách, jsou to takové ty neznačkové, v průhledném pytlíku, hospodské. Slané, česnekové nebo slaninové. Tak jsem je doma schroupala u internetů.

Pomohlo to tomu, že jsem srovnala tu přeslazenost, ulepenost. Ale celkově jsem se nacpala ještě víc. Ne úplně do nevolnosti, což taky někdy umím (binge eating). Ale cítila jsem se – ucpaná. Yep, to je to správný slovo. A to tak divně a nepříjemně, že jsem si před usnutím předsevzala sedmidenní detox.

Předsevzít si dietu na neurčito je mentálně poměrně náročné. Stanovit si konkrétní termín a režim, to je snazší. Nic dramatického. Já moc dobře vím, kde a jak hřeším. Takže žádné pochutiny, dortíky v kavárně, instantní kapučíno v práci, pět šest tvrdých bonbonů po večeři. A samozřejmě žádný pozdně večerní nálet na večerku pro brambůrky.

Jen oběd v práci, lehčí večeře, nejčastěji zelenina, luštěniny nebo sójové maso a spoustu neslazeného pití – kafe, voda, čaj, zázvorová limonáda.

Sedm. dní. To dám.

14. března 2015

Báječná vůně lesa po ránu. Kniha Hedvábník od J.K. Rowling.

Vůně lesa po ránu (v Rozkoši na tábořišti i v parku v centru Prahy o léta později)

    Sobota ráno v centru Prahy.
Trochu za trest a trochu z hecu jsem se dokopala hned po probuzení na čtvrt hodiny vyběhnout. Za trest, protože poslední dny provádím pravidelné nálety na brambůrky, křupky a čokolády v okolních obchodech.
Z hecu, to je jasný, prostě to udělat. Protože když si člověk řekne, že by to udělal, kdyby opravdu musel, ale ne dnes, tak si lže do kapsy. Udělat to! Mimo to už moc dobře vím, že nejhorší je se obléknout, pak už se člověk nevysvleče, jde, udělá to a pak se cítí skvěle, protože se překonal. Anyway.
Že jsem se konečně dostala vyběhnout za světla, troufla jsem si do obrovského krásně udržovaného parku tady poblíž. V noci asi pršelo, protože všude vlhko – ale hlavně ta vůně! Vůně prý nejsilněji vyvolává vzpomínky a emoce. Nevidím do toho, ale stává se mi to často.
To, jak voní ráno les, tráva, hlína, kameny, voda, po dešti, je chladno, ale s příslibem teplého dne – nedokážu to plně popsat (a je to vůbec možné a nutné?), ale okamžitě jsem cítila ráno na tábořišti v Rozkoši. Když jsem vstávala ráno do kuchyně, první probuzený kolem. Ticho od lidských zvuků, ale zvuky lesa, zvěře, vody, rostlin. Ten čistý vzduch a vůně.
Ach, proč mám tu potřebu to celé uchopit a popsat, když prostě jen vím, že to bylo krásné tehdy a taky teď, když na to vzpomínám a hned se mi na to nabalí všechny možné další obrazy z táborů. Prostě – life. Joy. Happiness.

Kniha Hedvábník od J.K. Rowling (97 % dobré, pak antiklimaktický klimax)
Knihu The Silkworm (v češtině Hedvábník) od Roberta Galbraitha, což je pseudonym J.K. Rowling, jsem si užívala asi 97 % času. Druhá detektivka se soukromým očkem Cormoranem Strikem mi přišla ještě napínavější a splavnější než první díl.
Že mi něco sedí, poznám podle toho, že si málokdy uvědomuju realitu kolem, vezu se v ději, dialozích, vývoji postav. Opakem je, že se seknu a říkám si: takhle to nesedí, takhle by se to nestalo. Můžete namítat, že se to stane tak, jak si přeje autor, ale problém je, když autor nastaví nějakou linii a pak se ten charakter zachová úplně jinak bez nějakého širšího vysvětlení (stalo se mi častěji v Breaking Bad).
Takže tady vše ok. Často jsem si vymýšlela doma aktivity nebo šla domů oklikou, abych mohla ještě chvíli poslouchat. Chm, až na finále. Úplně prostě vidím tu křivku mezi časem a napětím a očekáváním, jak se šplhá hore a pak přijde odhalení – a je tak moc antiklimaktické, že je konec dřív, než si uvědomím, že pořád čekám na pointu. Nejen délkou, ale spíš kvalitou. Že to prostě nedokázala dopsat tak, abych při té pointě ani nedýchala. Tak to mi přišlo trošku líto.
Teď zase něco nedějového: Sam Harris, Waking Up. Zase něco mezi vědou, psychologií, filosofií, inspirací pro dennodenní život, spiritualita vs. náboženství.

8. března 2015

Deník: další jeden den, zlomek dění v mým životě. MDŽ, druhý dort, kniha The Silkworm, francouzština.

Je toho tolik. Tolik co dělat. Tolik možností a tolik nápadů a myšlenek. Tolik radosti a štěstí. Obvykle mě to spíš přemáhá, ale dneska je mi nějak blaze. Moje mysl jakoby se líně převalovala v bazénu potenciálu a toho všeho. Tak jen tak náhodně:

·  ráno jsem si asi dvě hodiny povídala s babičkou. Většinu jsem si i nahrála, protože mi vypráví věci z dětství, dospívání, z běžného života za minulého režimu a mám dojem, že to prostě chci mít nějak zachované. Ať úplně jen pro sebe, tak že bych s tím ještě něco dál prováděla. Jako už milion lidí přede mnou, ale stejně. Každý ten jeden lidský příběh je nějak jedinečný.

·  docela jsem se těšila do fitka, v neděli dopoledne ve Znojmě s mamkou, ale kvůli několikadenní křeči v noze jsem se nakonec rozhodla vynechat. Asi bych měla trošku víc přemýšlet nad vitamíny a minerály, které do sebe dostávám, když docela hodně cvičím, ne?

·  průběžně jsem uklízela, hlavně utřít prach, vysát, různě drhnout a poutírat cokoli se nějak namane. Kdo to ještě neví, uklízení je moje velmi oblíbená aktivita. Představa delší dobu neuklízené koupelny, cifu, hadru a dobré audioknihy je pro mě velmi přitažlivá.

·  dozdobila jsem dort, který jsem včera pekla. Můj první před třemi týdny (protože v Praze nemám troubu, experimentuji ve Znojmě) byl piškotový, tentokrát jsem šla po trochu vlhčím, hutnějším, s máslem a mlékem. Myslím, že se vydařil, rozhodně se po něm zaprášilo. Spoustu věcí bych si představovala jinak, ale to chci asi moc, udělat druhý dort jako vypadají v cukrárnách. Musím nakoukat nějaká videa.

·  konečně jsem se dostala k tomu, že jsem zkoukla celé díly Last Week Tonight with John Oliver, beru to tedy od nejnovějších, až bych ráda zkoukla vše. Zatím jsem vždy viděla jen náhodné kousky, které někdo postoval. Jako celkově dobrý, ale má to i slabší části a někdy zesměšňuje, že s ním nesouhlasím, není to všechno jen velká legrace. Ale to je v pořádku. Hodně jsem znovu myslela na to, jak nám v Čechách chybí (politická) satira. Ok, ok, k Tondovi Blaníkovi jsem se pořád nedostala, možná pak o tomhle zklapnu.

·  průběžné fejsbukování: měla jsem tušení, že bude MDŽ nějak rehabilitován, ale moje zeď předčila tohle očekávání. Ale moje zeď samozřejmě není odraz reality, když se mi na ní schází mí přátelé (kteří jsou mí přátelé z nějakého důvodu), lidé, které jsem si vybrala sledovat (z nějakého důvodu) a různé instituce a organizace (ditto). Člověk se tak logicky zavírá do takové bubliny. Ale dneska to bylo tak příjemné, že s tím odmítám bojovat. Spousta pěkných přání a spousta obran a advokování ve prospěch žen (což nemusí znamenat proti mužům. Resp. otázka: je feminismus hra s nulovým, nebo nenulovým součtem?).

·  poslední dobou jsem se do feminismu nějak moc ponořila a zdá se mi, že se místy příliš radikalizuji. Na jednu stranu je ok a vlastně to moc nejde jinak, když člověk má méně témat, do kterých je hodně zapálen, na druhou cítím, že ztrácím schopnost dívat se na tu věc z vnějšku. Prostě dát si krapet pauzu. Jenže pak vždycky zahlédnu v nějaké diskusi očividný nesmysl, urážku nebo blud, neodolám, zareaguji a už se zase vezu.

·  venku nádherně, nemohla jsem za tak krásného počasí a s tolika snězenými sladkostmi zůstat celý den sedět doma. Ok, přímo bystře cvičit do fitka jsem si netroufla, ale snad moji šesti kilometrovou trasu volnějším tempem bych dala. Inu, dala. Jsem docela zaposlouchaná do knihy The Silkworm, Hedvábník od Roberta Galbraitha, což je pseudonym JKR, druhá její detektivka s postavou Cormorana Strikea. Mně se to líbí. I její styl, stejně jako v prvním díle nebo The Casual Vacancy. Hodně rychle to plyne.

·  Procházka parádní. Sluníčko! Teplo! Až dorazily, cítím, jak už jsem v té chladné šedivé zimě jela z posledního. Ta žlutá barva, co se poslední dny rozlévá kolem, mě činí šťastnější, než bych čekala. Opravdu cítím takové probouzení a nabíjení energií.

·  Konečně jsem si sedla a delší dobu se věnovala francouzštině, tedy hlavně přepisování poznámek z hodiny, kdy jsme si hlavně jen povídaly o běžných věcech kolem, zkoušíme už trochu minulé časy. Důležité je umět vyjádřit, co opravdu potřebuji: J’epère que le printemps est arrivé. J’adore le soleil. Ça me fait très heureuse. Mimo to jsem teď dotahala HP1 audioknihu ve francouzštině. Na jednu stranu nebudu rozumět asi tak 97% slov a vět, ale na druhou to znám tak nazpaměť, že mi stačí jedno povědomé slovo v odstavci a chytám se, co se děje. A to porozumění se pak nabaluje, to už mám vyzkoušené jako vysoce efektivní způsob učení se jazyka velmi neškodným hozením do vody.

·  Duude, there’s so much else. To do, to write, to listen to, to think of and about, to argue. Well, I can either get lost in that, or cut it right here, go to bed (and a bit more of The Silkworm) and look forward to the new game-day tomorrow.

(Bedřich tu nervózně chodí kolem. Naznačuje mi, že už by chtěl spát a to v tuhle chvíli chce na mojí židli, čili kouká, abych ho už pustila)

7. března 2015

Dokoukala jsem Breaking Bad. Jsem ráda, že jsem zaplnila popkulturní mezeru, ale že by mi to trhalo žíly.

Konečně znám a chápu ty memy, odkazy a hlášky.
Nějakou shodnou okolností mě ve svém čase Breaking Bad minulo. Skončilo dřív, než jsem naskočila, ale podařilo se mi nedozvědět se finále, ani nic důležitého z dalšího děje kromě úvodní myšlenky, takže jsem si ho mentálně schovala a plánovala časem dát. Těch 62 epizod mi trvalo zhruba pět měsíců. Nakonec to teda šlo o dost rychleji, než jsem čekala. Přeci jen jsem občas byla napjatá, že jsem hned pustila další díl.

Že by to byla taková pecka, to bych neřekla. Nebo už jsem asi za zenitem toho, kdy mě seriály dokázaly pohltit. Stargate, Alias, Grey’s Anatomy, 30 Rock, Dexter, Scrubs, (Sherlock je spíš minisérie), chvíli prázdno a na vrcholu Lost (na jejich nápady a naraci nikdo nemá).

Taky se mi na BB pojí takový motiv, pro který nemám název, ale je to něco jako toto: říká se o věci, že je to legenda, kult. Konečně se k ní dostanu. Líbí se mi, protože se mi líbí, nebo protože se líbila tolika lidem přede mnou? Nelíbí se mi, protože se mi nelíbí, nebo protože mám vnitřní tendenci se vymezovat vůči většině? Tenhle pocit neschopnosti vyjádřit autenticky, jak to dílo prožívám, už se mi stal vícekrát. Třeba u Kmotra, u Pulp Fiction, u Casablanca. Ze stejného důvodu pro mě nemá smysl dívat se třeba na The Shawshank Redemption.

Kdybych to skutečně musela ohodnotit, tak jako dobrý, no. Když jsem se dívala, byla jsem místy napjatá, a čím déle člověk s charaktery strávil času a emočně se investoval, tím víc ho zajímalo, jak to s nimi dopadne. Zajímavé téma, samozřejmě. Ale že by to neslo něco jiného, než to napětí v průběhu, že by to ve mně vyloženě něco zanechalo, že by to v něčem bylo tolik odlišné než jiné dramatické seriály, to za mě ne.

Často se mi stávalo, hlavně ke konci, ale bylo to víckrát i v průběhu, že mi nedával smysl vývoj, psychologie, motivace postav k nějakým činům, rozhodnutím, k náhlému otočení dosavadního postoje. Třeba mi vadilo, jak hodně si hrál Walt na rodinného muže, ale při tom ohrožoval svou rodinu úplně nehorázným způsobem a čím dál tím víc. Stejně tak jeho vztah k Jessemu se dost houpal, na jednu stranu se hrálo, že jsou si loajální a riskují pro sebe životy, vzápětí se málem zabili, pak zase to první, pak to druhé. V tomhle mi chyběla vnitřní logika a konzistentnost.

Zajímavé mi přišlo, jak se posledních osm dílů, tedy druhou část poslední série, když už věděli, že a kdy bude konec, scénáristi utrhli ze řetězu. Mohli si dovolit větší věci, zabít toho, odhalit tamto. Na jednu stranu jako dobrý spád, na druhou stranu ve srovnání s tempem předchozích 54 epizod až moc – všechno se stalo moc rychle. Bývala bych si ty skoky, osobnostní přerody a zlomy v mezilidských vztazích vychutnala pomaleji.

Co se týče konkrétních postav: mám problém s Waltem i Jessem, přesně jak jsem psala, že byli děsně nekonzistentní a vnitřně nelogičtí, jejich loajalita, aliance a vnitřní motivace se na můj vkus příliš střídaly. Úplně nejvíc jsem nesnášela Walta juniora. Ještě bych snesla, kdyby byl jen úplně zbytečný, ale on byl přímo otravný, na svůj věk tak naivní a dětinský.

Zato jsem měla ráda snad všechny ostatní postavy kolem – Skyler, Marie i Hank byli solidní normální lidi, kteří pracovali s životními překážkami dost realisticky. Měla jsem hodně ráda Mika a taky Guse, pokud by byl ještě trošku lépe napsaný. Ne tak, že v jedné sezóně se hodil jako pomocná postava, tak působil kladně, v další byl potřeba záporák, tak se posunul do zla. Měla jsem ráda Saula, ten mi dělal přímo radost, na toho bylo spolehnutí. Počkám, jestli se obnoví do druhé sezóny Better Call Saul a bude mít ok hodnocení a mrkla bych na to.

Jinak totiž vlastně nevím, co tak dál. Seriálový trh se od dob mého mládí dost změnil. Aspoň se mi to tak zdá. Dřív byli čtyři tahouni, kterými jsme všichni žili. Dnes jsou desítky, stovky věcí, každá má nějakou menší fanouškovskou bázi, ale skutečný lídr, jako bývaly 24, Lost nebo Dexter, to už nevidím. Dnes, aby se člověk bál emočně investovat, že mu seriál na novou sezónu neobnoví. Komedií je dost, dojedu Parks and Recreation, uvažuju dát konečně v angličtině celé Přátelé, celý MASH. Ale prostě dramata za poslední dva, tři, čtyři roky? Poraďte.

4. března 2015

Surreální moment prázdna v sauně: už nedokážu nicnedělat (cool.. or is it?)

Konečně jsem se poprvé v životě vydala do sauny. A hned docela ve velkém. Dostal se ke mně volňásek na celý den do aquaparku, kde měli celkem asi patnáct saun a parních lázní různých teplot, vlhkostí a vůní. Strávila jsem několik hodin zkoušením těch, které zněly podle popisku zajímavě. Ukázalo se, že ta nejlepší byla hned ta první. Venkovní, dřevěný domek. Miluju dřevo, ne úplně dokonale opracované, voňavé. Parádních 90 stupňů (really?). A dopoledne jsem tam byla úplně sama.

Hned zkraje vstupu do saunového komplexu mi sedla idea, že tam všichni chodí nazí. S nahotou nemám problém, někde venku a/nebo před ostatními lidmi je to zvláštně osvobozující pocit. Jakoby člověk sundával nějakou bariéru nebo masku a nemusel si na nic hrát. Takže jsem se vyvalila na prostěradle na dřevěnou lavici, pohodlně jsem natáhla končetiny, několikrát jsem zhluboka prodýchala horký voňavý vzduch, zakoukala jsem se na hrubě opracovaný dřevěný strop - a prázdno.

Zaplavil mě bizarní a surreální pocit, jaký jsem ještě nezažila. Ne prázdno jako v hlavě, bez myšlenek. Ale jako „Tak jsem tady a co mám jako dělat?“ Prázdno, jakože jsem nevěděla, co si mám se sebou počít. Doteď to nejsem schopná správně uchopit a vyjádřit.

Pointa je, že poslední dobou pořád něco dělám. Prostě pořád. Pracuju, sedím u počítače, mluvím s někým. A i právě u takových těch dalších činností, které by zaváněly jakoby nudou nebo jen mechanickým opakováním, dělám něco dalšího. Když někde čekám, čtu si. Když jím, koukám na seriál. Když uklízím, cvičím nebo cestuji, poslouchám knihy nebo stažené rádiové pořady nebo telefonuju s babičkou. Nejsem schopná si vybavit moment, kdy bych prostě nic nedělala.

Možná dva: když jsem byla loni na Slovensku a lezla jsem sama několik hodin po dvoutisícovkách. Ale to jsem šla nebo šplhala a k tomu jsem si sama se sebou nahlas povídala (Not ashamed at all. You’re weird if you think that’s weird!) Nebo když jsem na nějakém obzvlášť pěkném místě, u moře nebo v přírodě a zastavím se a chvíli přemítám. Ale to asi opět mluvím nahlas. Pojmenovávám do té doby nevyslovené myšlenky a koncepty a přicházím pro sebe s něčím novým.

Ale tady v té sauně se mi mluvit moc nechtělo. Alternativou byl ten pocit, že vůbec netuším, co mám dělat, když nemám co dělat. Nejdřív mě napadlo, že je to se mnou asi už docela špatný, když nejsem schopná vypnout, odpočívat, vydržet chvíli zticha, sama se sebou, nic nedělat. Je přece normální odpočívat, ne? Hned jsem si odpověděla, že já přece odpočívám – úklidem, na páse, procházkami s knihou na uších. Nebo listuju časopisy, stříhám slova, dělám koláže, u toho poslouchám klasickou hudbu. To je dostatečný odpočinek. Kdyby nebyl, nemohla bych přece fungovat.

Hlavně jsem to pořád srovnávala s časem před Prahou. Hlavně na vejšce jsem zabila tak strašně moc času koukáním na seriály hodiny denně, že dnes musím tu myšlenku hned zaplašit, abych se nezalkla vztekem a frustrací ze sebe samé. Když si tohle dám jako nějakou výchozí hodnotu, tak to, že teď naopak nejsem schopná se moc zastavit, nicnedělat, je vlastně úleva, pokrok. Jako bych se snažila zaplnit to dřívější flákání se.

Na první myšlenku mi to nutkání pořád něco provádět přišlo jako trochu zvrácené, ale rychle jsem se dopracovala k tomu, že mně je v něm pohodlně, takže je to asi v pořádku (snad..?) a naopak, je to skvělé: pořád něco dělat. Protože pořád je co dělat. Času není dost. Knihy a články k přečtení. Témata k diskusi. Myšlenky, pocity a procesy k reflexi. Hudba a mluvené slovo k poslechu. Knihy, blogy, komentáře, pořady k napsání. Dorty a muffiny k upečení, palačinky ke smažení. Umělecká díla k vytvoření. Lidé k opečovávání. Kočky k mazlení. Haha, už stačí, co.