25. dubna 2015

Odmítám litovat, že zrovna teď žiju velmi sobecky a jen pro sebe, když toho doba tolik nabízí

Považuji za hodnotné a důležité prohlášení žen, které se staly matkami.

Vždy říkají, že si myslely, že jsou šťastné a žijí plně, ale s dítětem přišel úplně nový pocit – to všechno před tím nic nebylo, žily prázdně a sobecky a teprve teď se cítí plnohodnotně a že jejich život má smysl.

Mám k tomu ambivalentní postoj: na jednu stranu jim to plně věřím. Protože to říká drtivá většina z nich, tak na tom něco musí být. A že jsem to, i když třeba kvalitativně níže, ale principiálně párkrát zažila taky – už si myslíte, že jste dosáhli hranice svého štěstí a plnosti a pak přijde nějaká nová situace a váš vesmír se rozšíří a zpětně hodnotíte to předchozí štěstí jako naivní, malé.

Na druhou stranu se mi prostě zdá, že ten pocit štěstí a naplnění je velmi relativní a svým způsobem nemá moc smysl nebo hodnotu jej reflektovat zpětně, resp. to hodnocení už zase odvisí od nové situace. Ten pocit štěstí má hodnotu tady a teď, a jestli si teď připadám naplněná, paráda. A když poznám novou věc a mám pocit, že jsem ještě šťastnější než před tím – paráda, ale odmítám, že by to nutně snižovalo hodnotu toho předchozího pocitu štěstí.

Kam tím mířím – nacházím se teď v úžasném bodě v mém životě. Tak úžasném, že se to bojím říkat nahlas, aby se jako něco nepokazilo. Což je hloupá myšlenka a proto ji rozbíjím tím, že o tom teď píšu.

Všechno je teď jen o mě.

·  Užívám si práci, snažím se co nejlépe dělat své stávající úkoly, mám spousty nápadů a cítím motivaci vymýšlet další. Prostě budování kariéry, ale prosím bez pejorativní nálepky. Vidím v té práci celospolečenský smysl, tak snad to není tak kariéristické.
·  Pečuju o sebe – pořád bojuju se zdravým stravováním vs. pochutinami, zmrzlinou, dortíky, kávičkami. Hodně běhám a cvičím, dopřeju si masáž nebo saunu.
·  Chodím ven – na konference, přednášky, výstavy, jen tak koukat na architekturu nebo si sednout do parku a koukat na lidi.
·  Lidi! Pracuju na vztazích s nejbližšími, zajímají mě jejich dennodenní starosti, vymýšlím pro ně dárky a překvapení. Ráda diskutuju na internetu o společenských tématech, potěším se rozumnými lidmi, rozčílím se a nechám se zdrbnout ignoranty.
·  Vzdělávám se – učím se francouzsky, ale ne primárně proto, abych to dala do CV a využila, ale prostě proto, že mě to baví, je to dárek pro mě. Koukám na různá videa, ať vyloženě informační, nebo i publicistická, názorová.
·  Poslouchám podcasty, knihy, čtu desítky článků, snažím se sjíždět časopisy typu Týden, Respekt, Reflex (Ego, Téma, Euro, Ekonom—prostě cokoli najdu vyhozené v boxech na papír u nás v práci. Scavenger FTW! :D)
·  Nakupuju si, co se mi chce. Jednou za čas si udělám několikahodinovou party v nějakém obchodním centru a procourám oblečení, boty, doplňky, papírnictví (moje slabost), domácí potřeby, parfémy, kosmetiku, knihy, hračky, kafe a čaje (Oxalis, my love).
·  Cestování - jednou za čas se mi poštěstí, že je E. zase někde ve světě a podívám se za ní: do Paříže, do Haagu, už se těším, kam zamířím(e) příště. Nebo na dovolenou - pro letošek mám vágní představu o Sardinii, nevím proč přesně.

·  A mezi tím vším pořád nasávám podněty úplně o všem a všechno analyzuju a reflektuju a skládám ze střípků mozaiku světa a toho, co mám a nemám ráda a chci a nechci a dělám a mohla bych dělat a nedělám a dělám a neměla bych dělat.. haha, you get the point.

A prostě všechno je to děsně vzrušující a úžasné. 
A mám tolik dalších nápadů, co bych ještě mohla a měla dělat. 
·  Nějaké podnikatelské nápady
·  Měla bych někde dobrovolničit, dělat víc pro ostatní, více aktivit ve veřejném prostoru. 
·  Chci začít víc a pořádně psát, mám konečně nějaké konkrétní představy. 
·  Chtěla bych třeba dělat nějaké bojové umění. 
·  A pořád je toho tolik ke studování – další jazyk, nějaké kurzy vaření nebo pečení, další pohybové aktivity (jóga), další knihy, články, videa.. 
·  Chtěla bych blíže poznat tolik zajímavých lidí, které potkávám na FB. Nebo poznat úplně náhodně nové lidi a jejich příběhy, motivace. 
·  Chtěla bych mnohem více cestovat - po Čechách a kulturních a historických místech, po Evropě - jak po turistických atrakcích, tak zažít ta nejobyčejnější místa, třeba anglický venkov. Místa mimo Evropu - mám sen projet obě pobřeží USA a taky jen nekonečnou nevadskou pouští. A zažít Čínu, Indii, Japonsko. A africkou přírodu. Dude, seriously, shut up already.

Ta dnešní doba toho člověku jako já nabízí tolik.

Takže jsem prostě strašně spokojená.

A tak si říkám: chybí mi něco? I kdybych někoho chtěla, myslím romantického partnera / partnerku, kam bych ho proboha narvala? Jakože- měla bych okno v úterý od pěti do šesti, má čas on / ona? Uvědomuju si, že jakoby ta přidaná hodnota toho vztahu by byla dost na to, abych se řady těch aktivit vzdala – ale to se mi právě teď vůbec nechce!! Tak jen reflektuju, že odmítám zpětně litovat, že jsem v téhle době žila takhle sobecky, protože právě teď jsem spokojená.

(to vyjmenovávání toho všeho, co dělám, může vyznívat děsně vychloubačně, ale není to můj záměr. a) to fakt dělám a b) chci psát autenticky, konečně, bez zábran)

19. dubna 2015

Proč nahlas pojmenovávám a sdílím, co jsem prožila a činí mě šťastnou

Poměrně často postuju na FB statusy nebo píšu celé blogové příspěvky o tom, co jsem právě udělala, zažila, čím jsem si udělala radost, prostě co mě činí šťastnou. Taky to celkem často chrlím na své kamarády. Jenže potom zpytuju a reflektuju, jestli nebo jak moc je to otravný. A hlavně: že to možná působí jako chlubení se. Stavení na odiv, co já mám úžasného a ty ne.

Upřímně za sebe věřím, že to není můj ani podvědomý záměr, chlubit se. Je za tím něco jiného, dost racionálního a záměrného, co jsem si vybudovala na základě směsice experimentování a dobré zkušenosti a hlavně spousty drobných poznámek a odkazů z různých studií a motivačních, rozvojových a kognicí se zabývajících knih nebo článků.

Osobní zkušenost – je to velmi triviální, ale pokud to nikdy neděláte, zkuste to. Když prožiju něco příjemného, udělám si něčím radost, řeknu si to nahlas. Pojmenuju to. Ona je jedna věc oblak dojmů a myšlenek v hlavě, ale úplně jiná, když to člověk musí pojmenovat. Když to udělám, cítím, že tu věc znovu prožívám a že ten zážitek umocňuji. Což je obrovský benefit za nulový náklad.

A další level je pak to sdílet – vyprávět to někomu. Tam si nejsem jistá, proč je to důležité. Jen prostě když jsem šťastná, mám potřebu to sdílet. V nějaké bláhové naději, že bych kus toho štěstí mohla přenést na někoho dalšího, i když se bojím, že to může mít až opačné následky – právě že to může být otravné, chlubící se, možná frustrující pro toho druhého, protože nemá ten prožitek, ale cítí závist atd. No, minimálně moje babuška to zvládá skvěle a cítím z ní upřímnou radost za moji radost a že to se mnou prožívá.

Provádím a funguje.
Druhá moje motivace, proč ty konkrétní pozitivní prožitky sdílet s ostatními, je, že doufám, že je to nějak inspirující. Buď ty samotné věci – co si přečíst, poslechnout, co si dát k jídlu, čím se navonět, kam vyrazit na přednášku, na výstavu. Nebo vidět, jak je někdo aktivní a že to snad jiné vyburcuje taky k aktivitě. Ve stylu: no, věděl jsem o téhle výstavě, ale jsem na vážkách – hele, Buršová tam byla, líbilo se, tak tam taky vyrazím. Alespoň já to tak mám, osobní jednotlivé prožitky ostatních mě inspirují, tak vlastně jen dělám to, co vidím, že pomáhá mně, že to zas pomůže někomu dalšímu.

Pointa: velká, ne-li drtivá většina našeho životního pocitu (štěstí) je otázka volby a konstantní práce, ne něco, co přichází samo zvenčí. Člověk má být spokojený tady a teď a pracovat na tom, aby byl. Jde mi taky o to, že mě rozčilují lidé, kteří se pořád litují a závidí ostatním, ale nevidí, že ti ostatní ty věci nedostávají zadarmo, jen tak, ale že na tom pracují.

Ve skutečnosti si myslím, že tohle v určité míře dělají všichni, akorát to nepřeanalyzovávají jako já. Mám k tomu mnohem víc, ale to zase jindy.

5. dubna 2015

O čem všem nemůžu psát a mrzí mě to

Pozoruju, že je víc věcí, o kterých nemůžu psát, než těch, o kterých můžu. A je mi to moc líto.

Často se vyjadřuju v nějakých anonymních diskusích, když chci poradit, podpořit, přidat svou zkušenost. A z těch reakcí si pak říkám, že bych o některých věcech mohla napsat knihu a bez skromnosti myslím, že by to mělo hodnotu. Ne že bych si prošla něčím jedinečným. Ale něčím jsem si prošla a to, jak se s tím doteď vyrovnávám, jak to zpětně používám, může být inspirací pro někoho dalšího.

Nebo narážím na témata, jejichž tabuizace mě dřív omezovala, pak jsem je musela řešit a dnes je mi líp. A chtěla bych přispět těm ostatním, pro které jsou některé věci tabu, ukázat jim, že být nemusejí, že stačí jen menší krok a jejich život se může o tolik změnit k lepšímu. Nemám jakoby problém psát o intimních věcech sama za sebe. Ale bojím se, že právě proto, že některé jevy jsou ve společnosti pořád opředené mýty a stereotypy, budou pak na mě lidé nahlížet jinak a bude mě to třeba profesně limitovat. Což je prostě pruda. Podle mě se má o všem lidském mluvit, protože jsme všichni jen lidi, máme svoje limity. A kdo předstírá, že ne, kdo má v sobě potřebu být dokonalý, u toho tím spíš očekávám nějaké patologie, než u lidí, kteří jsou schopni se svým limitům a lidskosti stavět otevřeně a čelem.

Druhá taková oblast jsou lidé kolem. Rodina, přátelé, kolegové v práci. O většině toho, co se mi s těmihle lidmi děje, co se mi honí hlavou, jak se navzájem ovlivňujeme, o tom nemůžu psát. Pokud jsou to starší věci – mám právo odhalovat jejich životy? A pokud jsou to aktuální vztahy a v nich nějaké negativní jevy a moje kritické vnitřní myšlenky, tak to prostě nemůžu sdílet, protože by zjistili, jak o nich smýšlím, pozuráželi by se a co s tím.

Psaní je pro mě nesmírně důležitá forma vyjadřování a terapie a jakékoli omezování naráží na mou fundamentální filosofii, že nejlepší je otevřená komunikace. Když musím některé (spoustu, většinu..) věci vynechávat, ztrácejí se souvislosti, pozadí různých voleb a postojů a vůbec to ztrácí tu moji oblíbenou představu proudu vědomí a autenticity. Ve výsledku píšu většinou jen o pozitivních věcech, tím nikoho neurazím. O sobě, protože tím neodhaluju moc o ostatních. O povrchních, konzumních, spotřebitelských věcech, o kultuře, protože tam není kde narazit na kontroverzi, za kterou by mě mohl někdo chtít poškodit.

Ale je to prostě všechno strašná škoda, když mě společnost nutí o některých věcech nemluvit. Kdybychom byli více otevření, lépe věci pojmenovávali, zjistili, že v mnoha věcech nejsme sami, že je ok cítit různé pochyby, limity, podivnůstky, myslím, že by nám bylo líp.

1. dubna 2015

Dva roky v Praze, rok píšu blog. Dnes jen tak, co mě napadlo a přes den potkalo

Dneska jsou to dva roky, co jsem nastoupila do současné práce, své skoro vlastně oficiálně první práce. A co jsem se usídlila v Praze. V tomhle svém krásném pohodlném pokojíku na Vinohradech. Tohle je jeden z těch mála momentů, kdy musím použít to krásné americko-pubertální I can’t even. Protože fakt ne. Na jednu stranu tolik úžasných věcí a takový posun, co jsem za ty dva roky prožila, na druhou stranu všechno to, co bylo předtím, co se mi nechce řešit a vzpomínat tak moc, že to zakrývám šedou mlhou a rychle vracím myšlenky zpět do přítomnosti.

Před rokem jsem při stejné příležitosti začala psát blog a to je taky moc pěkné. Že to přesně plní ten účel, který jsem si předsevzala – dostávat ze sebe věci a cítit se líp.

Teď na cestě z fitka jsem se rozhodla psát jen tak, co mi z dneška vyvstane na mysli a vleze pod prsty. Vůbec je zajímavé, jak mě vždycky bavily proudy vědomí Virginie Woolfové a sama je chci psát, ale pak sednu a začnu to promýšlet a strukturovat. Všude samé mentální krabice a bariéry! Nutím se je po jedné trochu rozbíjet, jde to, ale je jich tolik.

* dneska se k nám do kanceláře přistěhovala kolegyně. Doufám, že jsme ji s kolegou D. moc nevyděsili naší rozvernou náladou plnou zvuků, poskoků a prozpěvování. To my jen občas. Většinou pilně pracujeme a jsme úplně vážní.
* to ostré slunce skrz sněhovou vánici nebylo vtipné. Ani vytahovat znovu zimní bundu.
* opět jsem si užila hodinu francouzštiny. Je to jedna z těch aktivit, kdy už to nedělám primárně jako vklad do budoucna, ale pro potěšení z okamžiku, pro sebe, protože můžu.
* ve fitku běžela místo obvyklé Zoom Prima Love, dávali HIMYM (zpětně: první tři série fajné, pak to šlo dolů a od páté už jsem nekoukala. Nad tím vždy budou čnět Scrubs, které si časem dám potřetí) a Elementary (to vypadalo tak hloupě a lacině, až jsem se za ty herce styděla).
* no a když už buddy-seriály, tak jsem se u jídla pustila do Přátel. Nikdy jsem je zdaleka neviděla všechny, jen tak nějak náhodně, co bylo v televizi (mi dovoleno se dívat..). Řekla jsem si, že to jen tak zkusím, jestli to nebude moc retro.. a zatím jsem hodně spokojená, jak je to příjemné, přesně co člověk potřebuje večer po práci. Žádná nucenost, žádná přehnaná dramata, je to takové lehké. Tak to jsem ráda, že mám hoodně před sebou a budu si to užívat.
* (aniž bych vyjadřovala vlastní postoj) když jsem ve fitku prolistovala na páse čtyři mainstreamové týdeníky a proletěla jsem očima jejich úvodníky, u posledního jsem si říkala, že kdyby čeští novináři a publicisti neměli Andreje Babiše, museli by si ho snad vymyslet, jinak by nebylo o čem psát.
* poslechla jsem Pro a proti mezi poslancem KDU-ČSL a KSČM o průjezdu amerického konvoje.. a to byla fakt legrace *wink* Oceňovala jsem výkon moderátorky. Stačí klidně trvat na otázkách a ono se odhalí, kdo má co říct.
* něco do budoucna: zítra jdu na konferenci do Dox. Zase se bojím, jak krásný výběr jídla tam bude a já budu muset všechno vyzkoušet. A na velikonoční víkend do Znojma. Babičku a mámu mám na lince denně, takže jako vždy se nejvíce těším na čučku. A pečení dortu.
* obrázek: dobrá reflexe, jak je člověk skutečně limitovaný a v zajetí stereotypů – mně na tom prvním nadpisu nic moc divného nepřišlo. Až v porovnání s tím druhým si člověk říká – sakra, no jo. A zastydí se.
* my two celebrity crushes: Cara Delevingne a Kristen Stewart.