30. května 2015

My favourite kind of Saturday (get inspired.. or not, whatever)

Tak nějak nevím co dřív, ale lepší, než nad tím agonizovat, něco začnu.
Užila jsem si sobotu přesně tak, jak potřebuju, abych si odpočinula. Po probuzení jsem pár hodin jen tak brouzdala netem, diskutovala na různá témata, nasávala informace i názory.
Dopoledne jsem vyrazila na debatu Gender a levice v rámci Dny antikapitalismu 2015. To bylo fajné, zvrhlo se to v diskusi, kde jsem se asi vyjadřovala nejvíc, což pro mě bylo velmi hodnotné, potřebuju se sociálně otrkávat, veřejně se vyjadřovat a stát si za svým. („Já jsem rozhodně pro kvóty.“ To je v současném českém veřejném prostoru velmi suicidální prohlášení, ale už jsem unavená relativizovat věci, ve které věřím)
Na oběd jsem si šla do vegetariánského bistra Dhaba Beas, kde jsem si poklidně četla nahromaděné články. Pak jsem se jen o pár metrů přesunula do Costa Coffee, totálně teď ujíždím na různých kávových coolerech a frappuccinech, nebo jak se to různě jmenuje, prostě namletý led s kafem. Opět jsem si pohodlně hověla, četla a/nebo koukala do ulice, na lidi. Takový ten dokonalý introvertní me time.
Doma na mě dolehlo, že jsem ráno vylezla moc brzy, tak jsem se slastně natáhla a hodinku šlofíkovala. Boy, jak se mi nechtělo vylézt, ale nebyla jsem ve fitku snad čtyři pět dní. Ale jen jsem se tam dokopala, dost jsem si ho užila, i extra protahovací cvičení, i čas na páse utíkal, poslouchala jsem Plus a listovala Týden a Reflex.
K večeři jen a prostě pytlík sójového masa vyvařený s kořením. Zhlédla jsem finále Parks and Recreation. Bylo to klišé a současně po sedmi sériích dostal divák přesně takové loučení, jako si přál, tak jsem si zaslzela a máme tu konec další éry. Teď se mohu plně soustředit na Přátele. Tam jsem na konci druhé série, jsem zvědavá, jak dlouho mi těch zbylých osm vydrží.
Teď si budu popíjet dobrý čaj, chvilku se věnovat francouzštině, chvilku poslouchat hudbu, listovat časopisy, stříhat a lepit koláže. A projdu si různý inspirativní věci, který nasávám z internetů, co se mi tu asi za týden nashromáždily a nejraději bych je všechny sdílela se světem, ale zkusím to profiltrovat.

*  I was trying to articulate the idea of patriarchy to my daughter. That it’s not a bunch of evil men. That it’s millions of tiny actions by millions of people, that accumulate like snowflakes that lead to avalanches.
*  Imagine if men were as disgusted with rape as they are with periods.
*  When you judge a person by her appearance, it doesn’t define her. It defines you.
*  Až moc kultury: Co takhle si dát na chvíli pohov. Nekultivovat, nešikanovat. Bez arogance, bez přezírání hledat skutečný soucit a pochopení pro druhého. Minipivovar není „hlubší“ než Gambrinus, francouzské bistro nemá větší smysl než bageterie s krokodýlem, pouliční slavnost automaticky člověka nenaplní víc než výlet do nákupního centra. Je to vždy člověk, kdo zakládá hloubku, je to člověk, kdo světu dodává smyslu.
*  Carnajeva popraví. A co ti, co jsou zodpovědní za smrt milionů?

Ha, tak nejvíc odkazů na věci, co mnou nějak pohnuly, jsou opět nádherné lidské příběhy z Humans of New York a Humans of Prague. Opravdu vřele doporučuji ke sledování. Je to denní dávka inspirace, emoce a perspektivy.

16. května 2015

Přestávám úplně používat make-up - cítím se mnohem líp a vyjadřuju tím svoje fundamentální hodnoty

A cítím se díky tomu tak neuvěřitelně báječně, jak bych vůbec nečekala. Svobodně, přirozeně, pohodlně. A dalším aktem podporující moje hodnoty.

Když říkám make-up, myslím tím malovat si oči. Kromě korektoru na nejviditelnější pupínky a linky tužkou nebo řasenku poslední roky stejně nic jiného nepoužívám. Nikdy mi nebylo příjemné dávat si na obličej nějaký ten barvící krém (vidíte, ani nevím, jak se to správně jmenuje, kolik vrstev čeho a v jakém pořadí by to mělo být..) a pohrávat si se stíny a vytahovat lícní kosti tvářenkou. To je možná nesmyslný dojem, ale nechápu, proč si dávat na pleť víc a víc chemie.

Některé důvody ve mně tedy byly už roky, k něčemu jsem dospěla poměrně nedávno a teď to nějak seplo dohromady a když jsem to vyzkoušela, zjistila jsem, že mi to přináší velké potěšení. Ty důvody nejsou moc oddělitelné, spíš se protínají v jeden celek.

·  nikdy jsem to pořádně neuměla. Tolik různých přípravků, složité postupy, docela hodně času po ránu. Přes den abych to různě upravovala (rozmazané oči, nebo si do nich sáhnu, potím se, slzím..) a večer to všechno musím složitě odstraňovat, abych ráno začala nanovo. Což by samo o sobě možná obstálo, ale – proč to všechno? V mojí cost-benefit analýze mi prostě nikdy nepřišla ta výsledná hodnota za to, aby převážila celý ten otravný proces.

·  skutečně asi moje fundamentální otázka: Proč se ženy malují? Resp. ok, asi je fér to vztahovat jen na sebe, nebo na holky z mého okolí. Jde o to, že si nepřipadám vyloženě ošklivá. Možná, že pokud se někdo hodnotí jako vyloženě ošklivý a make-up mu pomáhá zakrýt hodně z toho, neměla bych to hodnotit. Ale nechápu, proč se malují ženy, které jsou prostě pěkné.

·  hodně zásadní jsou pro mě dva momenty: „mít se ráda taková, jaká jsem“ a „prezentovat se obsahem, ne formou.“ Mně prostě přijde, že malováním obličeje říkám, že jsem nespokojená s tím, jak přirozeně vypadám, že si musím dávat nějakou masku, abych byla – hezčí? Abych se měla raději? Aby mě lidi více uznávali? Mně osobně to prostě přijde jako projev nezdravého self-esteem.

·  forma versus obsah – je jeden z momentů, který řeším v mnoha oblastech jak v osobním, tak hlavně v pracovním životě. Naprosto si uvědomuju, že forma je velmi důležitá, někdy skutečně, někdy spíš bohužel, protože lidé fungují na různé mentální zkratky, a když nějaké věci hodlají věnovat jen pár okamžiků, musíte umět zaujmout. To fakt beru. Ale hlavně v životě mimo práci usiluju o to, aby to, jaká jsem uvnitř nebo co říkám, mělo větší hodnotu, než to, jak vypadám. Resp. si podle toho vybírám lidi. Kdyby měl někdo zůstávat kolem jen kvůli formě, resp. mě nechtěl mít kolem, protože moje forma není dost dobrá, nestojí mi za to.

·  poslední měsíce se hodně soustředím na témata feminismu, objektifikace žen a nerovnosti mezi pohlavími. A prostě – proč se ženy malují a muži ne? I já to v sobě nosím – když vidím nenamalovanou ženu, uvědomím si to, ten rozdíl, ale vůbec by mě nenapadlo očekávat od muže, aby byl namalovaný. On přece funguje úplně v pořádku tak, jak je. Jako wtf? Proč to tak je, proč by to tak mělo být? Když něco nemusí muži, proč by musely ženy?

·  dlouho jsem to sváděla na muže. Jakože ten sociální tlak se malovat pochází od mužů, kteří nás takové vyžadují, abychom se jim líbily. Ale změnila jsem na to názor. Hodila jsem na 9gag tenhle obrázek, mám na něm asi 35k upvotů. Dlouho jsem sledovala diskusi pod ním a překvapilo mě, kolik mužů se ohradilo, že make-up nemusejí a jestli to nejsou spíš ženy, které se do toho navzájem tlačí. Musím říct, že to mě dost inspirovalo zpochybnit některé moje zažité dojmy a právě taky se na ten make-up vykašlat úplně. Opravdu si tu objektifikaci žen někdy ženy dělají samy, když se podvolují dojmům (muž mě jinak nebude chtít), které ale třeba ani nemají reálný základ.

·  já navíc programově odmítám být součástí toho procesu: jsem single, to je špatné, musím usilovat o partnera, proto se musím co nejvíc vylepšovat, abych někoho zaujala a chtěl mě. Jak už jsem psala. Kdyby mě někdo měl chtít za to, jak vypadám, tak to zase nechci já.

·  ta pohodlnost a lenost ve mně byla vždycky. Že jsem v tom neviděla moc smysl, to taky. A tady k hodnotám formy nad obsahem, objektifikace, nerovnosti jsem dospěla v poslední době. Ze všeho nejvíc tedy to, že se vůbec nebudu malovat, vnímám jako aktivistický až politický postoj. Vyjádření hodnot, které jsou pro mě klíčové. Boj s konvencemi, stereotypy a sociálním tlakem, který podle mě nevede k lepším výsledkům.

·  v co nejvyšší míře se snažím nevnucovat svoje hodnoty ostatním, protože oni k těm svým došli zase jinou cestou a s čím na první pohled nemusím souhlasit, může mít komplikované důvody a smysl. Taky se snažím nehodnotit. Resp. člověk nedokáže nehodnotit, ale jedna věc je, co mi jako první proletí hlavou, nebo dokonce co za sebe napíšu, ale druhá, jak toho člověka skutečně beru jako celek. Čili dámy, malujte se, když myslíte, že to potřebujete, ale mám návrh: dívejte se na sebe chvíli v zrcadle bez make-upu a řekněte si, že jste krásné a zkuste chvíli zpochybnit, resp. přemýšlet, proč nosíte make-up.

·  to, jak se po pár dnech cítím, je pro mě asi největší podpora. Protože se cítím strašně dobře. Jak fyzicky, jakože ráno ušetřím čas, přes den si můžu promnout oči, a když se vidím v zrcadle, jsem to já, ne někdo jiný. A mentálně – že jsem v sobě rozbila další konvenci, kterou jsem se držela kvůli ostatním, ne kvůli sobě. Že bojuju proti sociálnímu tlaku. Že navenek vyjadřuju svoje hodnoty.

12. května 2015

One fine weekend in the city - with ma homies

Zažila jsem zase jeden krásný neintrovertní víkend ve společnosti nejbližších přátel Martina, Alice a Filipa. Hlavně díky nim se každá aktivita změnila v parádní zážitek. Fotky zdaleka nezachytily všechno, co jsme vyváděli. Tak alespoň část. A na žádné nemám Alici, no toto!





V pátek večer jsme panem M. obešli Žižkov včetně památníku a taky jsme se stavili na Flóře, kde jsme potkali tohohle sympaťáka. Ochotně s námi zapózoval.

Na sobotu jsme naplánovali zoo - ale ráno lilo. Tak jsme vymysleli náhradní indoorový program. Od ranního slejváku bylo pak jen už krásně celý den. Nicméně jsme se shodli, že to bylo proto, že jsme se rozhodli do zoo nejít. Kdybychom šli, lilo by dál a celý den.

Vyrazili jsme všichni, včetně Aliččiných sester a synovce, do Národního technického muzea. Jsem ráda, že jsem tam šla a viděla, co šlo, ale vyloženě mě nic moc nezaujalo. Ale všichni jsme se vyblbli v televizním studiu.

Takhle se Martináč kroutil jak žížala, když jsem si já netila a hlásila mu, co nového ve světě. To jsme vydrželi několik hodin. Vedle - to jsme byli v takové hipster restauraci, pochutnala jsem si na hamburgeru z cizrny a řepy s kozím sýrem. Martinovi se asi nelíbilo, jak mu upíjím zázvorovku.

V neděli jsme se s Martinem jen povalovali, protože nás zmohly procházky předchozích dní. Po obědě jsme vyrazili do Kočičí kavárny na Křižíkově. Martin si dal dort, čímž přilákal velmi neodbytnou pozornost několika místních. Konečně po něm ty kočky jdou! Měli jsme štěstí, že úplně nejvíc běsná byla moje nejoblíbenější - Matylda. Má zvláštní trochu strašidelné ohnivé oči a dlouhé chlupy v uších, takže vypadá celkově divoce - jako rys.

V sobotu jsme taky byli s Martinem v Národním muzeu na výstavě Smrt + Smrtelné slasti. Bylo to 18+, ale nic moc dramatického tam nebylo. Nějaký sex a penisy a mozek rozežraný syfilis. Spíš bych tam vzala třináctiletého synovce, aby se poučil. Ale jako celek zajímavé.


Bylo mi řečeno, že táhnout za sebou parkem kus klacku (tj. vzít Edgara na procházku) není úplně normální. V pořádku. Příště vezmu na procházku jednu z mých pantoflí.

1. května 2015

Self-esteem, vnitřní klid a vyrovnanost: mít se rád, přesto a/nebo právě proto, že vím, že mám limity a chybuji.

Jste se sebou vnitřně vyrovnaní? Dokážete přijímat svoje limity a pochybení a pořád se mít rádi? Co přesně na sobě máte rádi?

Myslím si, že největší překážkou jak v mezilidských vztazích, tak pak na celospolečenské úrovni jsou jednotlivá lidská ega. Což je dost triviální a nijak objevné. Nicméně málo reflektované. Kdyby si lidi víc připouštěli vlastní limitovanost, bylo by líp.

Self-esteem. Zase jeden ten pojem, co mi nejlepší přijde v angličtině. I když to přeložím jako sebeúcta nebo sebevědomí, není to 100%. Je to něco mezi a ještě něco navíc.

Jak si já představuju to (svoje) self-esteem? Je to taková zdravá sebeláska šmrncnutá konstantním zpochybňováním většiny mých výstupů, protože jsem přijala, že člověk má limity, slabiny a chybuje. To je pro mě ultimátní báze lidského já: mám se sakra ráda a vím, že přináším hodnotu i dalším lidem, ale současně mi nevadí být pořád nejistá, zpochybňovat svůj úsudek i úmysly, ptát se ostatních na radu nebo se ujišťovat, že co říkám nebo dělám, dává smysl.

A v tom vidím největší kámen úrazu. Lidé mají pocit, že připustit svoje slabiny, chyby, lidskosti, iracionality – že se tím jakoby ponižují. Že to znamená, že si nevěří. A že to tedy nesmí připustit. Někdo to dělá vědomě, někdo na úplně hluboké nevědomé úrovni. Výsledkem jsou jednotlivci, kteří vypadají a chovají se tak, že si jako věří, ale ve skutečnosti se nemají rádi, nevěří si a nejsou se sebou vůbec srovnaní. Protože když narazí na svoje limity nebo udělají chybu, nedává jim to smysl a mají problémy to zpracovat.

Na to pro mě hned navazují pojmy identita a kognitivní dizonance. (Uch. Pletu toho tolik dohromady. Vím, že to jako celek dává smysl, ale nejsem si jistá, jestli to srozumitelně sděluju.) Identita – tak má člověka nějakou sadu hodnot, které ho vyjadřují, kdo je a v co věří. (nebo! kým by chtěl být) Nějaká ta esence mimo jeho fyzické tělo.

Když někdo nebo něco narazí na ty nejzákladnější hodnoty, které tvoří to lidské já, člověk se cítí v ohrožení a v ten moment je klíčové, jak zareaguje. Je ochoten podívat se na sebe zvnějšku a připustit možnost vlastní chyby nebo limity, protože si uvědomuje, že to je lidské, nebo bude tak trvat na vlastní dokonalosti a neomylnosti, že bude až agresivně trvat na svém, na těch původních hodnotách, názorech a postojích, i když před něj budete vršit důkazy a argumenty proti?

Je síla a zdravé sebevědomí o tom, že stůj co stůj trváme na svém a nepřipustíme možnost selhání, nebo že na jedné úrovni žijeme v konstantní nejistotě a vědomí vlastní omezenosti?

Já prostě jen, že kolem sebe vidím tolik lidí, kteří si očividně myslí, že jsou vyrovnaní a klidně sebevědomí a já je vnímám jako slabé, smutné a nemocné. Což nemyslím ani tak ve zlým, jakože je mi jich líto a taky jsem frustrovaná, protože tvarují náš společný svět svým nezdravým přístupem k sobě i k okolí.

Jako vždy, všechno je to samozřejmě mnohem komplexnější, než je možno sdělit v pár odstavcích. Jedna věc je přemítat, jiná nějak se chovat v dennodenních situacích. Jedna věc je čelit prověřeným blízkým, jiná cizím. A nebo prověřeným hajzlíkům.