26. července 2015

Příspěvek mé kolegyně k těhotenství – víc takových nádherných (ženských) reflexí!

Moje těhotná kolegyně sepsala tuhle krásnou reflexi některých svých pocitů z prvních měsíců sdílení svého těla se svým dítětem. Už jsem ji četla čtyřikrát a pořád jsem stejně nadšená + rozčilená a nabaluje se mi na to cloud provázaných emocí a myšlenek. Pokusím se je oddělit a shrnout do tří bodů. (ad příspěvek – doporučím spíš čtení, protože ve zvuku chybí jeden podle mě docela důležitý odstavec pro strukturu celého textu).

a) Krásná reflexe sama o sobě

Jak jsem sama taková někdy až over-reflective, tak se mi strašně líbí, že někdo další je taky takový. Šťourá se ve svých pocitech, převaluje je na různé strany, srovnává to s vnějškem, s nějakou představovanou normou, s vlastním pozorováním. Vadí mi, pokud toto někdo hodnotí nebo marginalizuje jako přecitlivělost – tohle není o hledání problémů, kde nejsou, tyhle myšlenky některým lidem vyvstávají samy a že je berou a nahlíží, neznamená, že se litují nebo se moc prožívají.

Obrovskou hodnotu vidím v tom, že mám příležitost si přečíst intimní reflexi něčeho, co sama neprožívám. Otevírat se subjektivním prožitkům ostatních je přece jediná příležitost, aby člověk nezakrněl ve vlastním světě, nastavení a nahlížení, aby si rychle neustavil dojem, že věci tam venku a v ostatních jsou úplně stejné, jako ve mně.

Tohle mi přijde obzvlášť důležité, protože poslední dobou kolem sebe pozoruji velmi nebezpečný motiv: lidi si opravdu myslí, že to, co se děje v jejich hlavě a jejich životě, je to jediné možné. Poměrně často pak slyším „tohle jsem nezažil, tudíž to neexistuje“ – a když jim vyprávíte svou zkušenost, nějaký kognitivní blok je nutí ji úplně zamítnout, marginalizovat, bagatelizovat, místo, aby si řekli: Ok, nezažil jsem to, ale poslouchám a zkusím se nad tím zamyslet.

b) Sdílet také negativní, nekomfortní pocity o něčem, co by podle nějaké (podle mě hloupé, nereálné) normy mělo být jen zdrojem radosti

Je fantastické, když se někdo odváží prolomit nějaké tabu nebo nějakou zažitou představu a dovolí si říct něco mimo hlavní proud. Třeba že těhotenství a mateřství může přinášet i negativní pocity. To přece vůbec nemusí znamenat, že svoje dítě nesnáším. Jen jsem člověk a mám miliony pocitů.

Už se mi ve vícero oblastech stalo že jsem měla nějaké pocity, ale protože jsem je nepotkala u nikoho jiného, myslela jsem si, že jsem jediná, vadná, cítila jsem se kvůli tomu vinná. A pak jsem náhodně narazila jen na poznámku na nějakém fóru nebo na blog, kde cizí člověk napříč planetou sdílel stejné pocity, otevřeně a autenticky. Ta úleva, že nejsem nemocný, vadný jedinec, byla tak enormní, že od té doby usiluji o co největší otevřenost ohledně svých pocitů, myšlenek, alespoň mezi přáteli nebo lidmi, u nichž vycítím, že to snesou. A velmi často pak vidím, že ve skutečnosti i oni některé ty pocity sdílejí, ale nikdy se neodvažovali je ventilovat ze stejných důvodů jako já.

Konkrétně u těhotenství a mateřství mě napadá analogie s poporodní depresí. Kolik žen muselo trpět, než se tahle věc identifikovala jako plošně se vyskytující problém! Než se o ní rozšířilo povědomí, představte si, že jste čerstvá matka, těšili jste se na nejkrásnější část života a místo toho dorazí ty pocity apatie až zášti k vlastnímu dítěti. A hned k tomu šílené pocity viny, protože co jste to sakra za člověka, když nemáte zájem, až nenávidíte své dítě. A k tomu okolí – buď se ani nemůžete nikomu svěřit, nebo to uděláte a lidé na vás koukají jako na blázna a ještě vám přidají, že jste špatná matka a vadný jedinec. A pak někdo jde a popíše svoje pocity nahlas, na veřejnosti a víc a víc lidí se přidává, lékaři tomu začnou věnovat pozornost. A najednou zjišťujete, že nejste vadní, ale nemocní, není to vaše vina a nejste v tom sami. A to všechno jen díky tomu, že někdo řekl nahlas něco nepříjemného, co si do té doby nedokázal nikdo představit.

c) Jak to, že nevidíme takovéto reflexe ve veřejném prostoru běžně, když je to prožitek statisíců českých žen?

Ano, dám to do kontextu se svým feministickým založením. Protože přesně o tomhle to je! Tohle je přesně jedna z těch věcí, o kterou usilujeme.

Čtu tu věc, líbí se mi, uvědomuju si její hodnotu a kolik žen tohle prožívá, a napadá mě, jak je možné, že je tak výjimečná. Jasně, že takové věci jsou, na osobních blozích nebo specializovaných serverech pro maminky. Ale copak to není téma hodné a důležité pro všechny lidi? Nemohlo by to více lidí inspirovat k nějakému novému náhledu na vlastní život?

Proč tedy není více ženského pohledu a „ženských“ témat ve veřejném prostoru? Because of patriarchy, of course. Protože přece výkon, produktivita, peníze, diktát technologie, konflikty a války – to jsou důležitější věci v životě než.. život sám a jak vzniká a jak ho ocenit.

Tohle je přesně ten moment, proč je potřeba dostat do veřejného prostoru a rozhodovacích pozic více žen. Protože koukají na věci zase jinak, mají jiné zkušenosti, preference a jiná řešení. Přestože tvoří lehce přes půlku populace, jejich zase jiný náhled na věci je stále marginalizován a ignorován a tím jako společnost ztrácíme velké množství kreativity, nápadů, inovace a pokroku.

19. července 2015

Trust nad intimacy issues. Jak nezvládám vkládat v ostatní důvěru, že mi neublíží.

Jsme s M. na chatě. Jednou z místních vymožeností je osvěžit se ledovou vodou, která se táhne z třicet metrů hlubokého vrtu. Takže prostě fakt ledovou. Ovládání je takové, že je to ideální ve dvou lidech. Jeden stojí v lese a druhý drží hadici a pouští vodu. Rozhodně jsem to chtěla zkusit, jestli je tak moc ledová a jestli to vydržím a i kdyby to nebylo příjemné, tak to znělo zdravě, aspoň to o krátké ledové sprše pořád čtu.

Ale taky to znamená vydat se na milost druhému člověku. Dát mu kus kontroly nade mnou. Ano, jsme domluveni, že řeknu „Můžeš“ a „Dost“, ale fakticky je na něm, že vodu vypne. Zní to absurdně, že to řeším, co? Jakože je to jen voda, neublíží mi.

Ale já to prožívám principiálně, konceptuálně. Jdeme na to a mně se rozbuší srdce a vyletí mi adrenalin. Protože na takový druh situace nejsem zvyklá. Nejsem zvyklá dávat se do rukou jiných lidí. Tak hluboce mám zakořeněnou a naučenou nedůvěru v ostatní lidí. A jak žiju sama a vyhovuje mi to, tak se to ještě prohloubilo. I jen teď, jak o tom píšu, dělá se mi nevolno z představy, že dovolím někomu mít nade mnou kontrolu.

Proto mi tak nehorázně vyhovuje být sama. Kromě toho, že nevím, kam bych časově toho druhého člověka zařadila, protože mám tolik nápadů a tolik práce, že nevím co dřív, nestojím o tyhle dramata. Tisíce drobných nekomfortních situací, za kterými prostě nevidím tu protihodnotu, která by je měla vykompenzovat. Protože lásky a důvěry a intimity na takové úrovni, která mi vyhovuje, mám kolem sebe dost a mohla bych mít mnohem víc, kdybych chtěla. Ale prostě takhle mi to vyhovuje.

Takže prakticky je všechno ok. Ale zároveň to samozřejmě cítím jako trochu nezdravý vzorec nebo mechanismus, když mám takovýhle blok. Nevím – jestli to ostatní vůbec nemají, nebo mají velmi nevědomě a neřeší to, nebo to mají a překonávají to. Jen prostě vím, že já to mám, analyzuju to a reflektuju a docházím k závěru, že (zatím) nemám potřebu to lámat. Že mě to neomezuje, že mě to neobírá o něco úžasného. Takže prostě ok.

Ale stejně je to divný, ne?

11. července 2015

Oblíbený průběh sobotního dopoledne běžného introverta

- dvakrát Rhapsody in Blue a dvakrát Bolero
- probrala jsem s Evulí, jak pěkně a zdravě přistupovat a vychovávat děti. I když je ani jedna zatím nemáme :D Ale máme nějaké kolem a pěkně to reflektujeme. Příjemné, být s někým na stejné frekvenci.
- přes litr neslazeného čaje, čtyřikrát za dopoledne jdu na záchod, ale přijde mi to zdravé, že se tělo pročistí a ledviny nemusí pořád dokola jet tu samou vodu. Mýlím se?
- užívám si ten pocit, že se těším na odpoledne, až vyrazím ven – těším se na sluníčko, na koukání na architekturu, lidi; na svůj outfit, jak se mi bude sukně vlnit ve větru; že si dám dobré coffee-to-go; že nevím, kam přesně dojdu a co budu dělat.
- v možnostech jsou nákupní centrum tu i tam, moje oblíbené obchůdky, mám konkrétní věci, co chci koupit, ale nespěchá, takže spíš jen tak očumuju a zkoumám, co trh nabízí
- výstava Káji Saudka 18+ v Tančícím domě? (provedu každopádně, ale dnes?)
- sednout si, kde se mi zrovna zlíbí, koukat kolem, na lidi a rozložení věcí v prostoru, chvíli si číst, pořád mi chybí kus papežovy encykliky, ale zatím jsem nadšená
- poslouchat podle nálady – knihu Svět podle Garpa, stále mi neohrané Ultraviolence od Lany del Rey, nebo třeba Louskáčka, na tom ujíždím
- procházka z Vinohrad přes řeku na Smíchov, na Malou Stranu, kolem Národního, přes Florenc, mohla bych to zakončit v Kočičí kavárně, dát si limonádu a pomuchlat se s místními
- když jsem si povídala s babičkou, krásně jsem vydrhla umyvadlo
- vystříhala jsem si inspirativní hlášky a obrázky oblečení, designu z milionu časopisů, co vždycky nachazím v práci v boxech na papír na vyhození. Buršová scavenger!
- roztřídila jsem desítky různých podnětů, papírků a myšlenek, co se mi vždy nashromáždí. Trpím, když to nemůžu v klidu zpracovat. A naopak mě nesmírně uklidňuje, když si to přepíšu do jednotlivých sekcí, rozplánuju si, co s tím dál a tak (typické introvertní prožívání a jednání)
- k obědu zelňačka. Miluju zelí, jak křoupe, a ještě je zdravé. Dobrý pocit. K tomu epizoda Přátel, už jsem u 4x13, sakra, nějak to letí, vždyť jsem tudle začala!
- přes zeď mi prošel tenhle test, kde je člověk na politicko-sociálním spektru, udělala jsem si ho. Jsem spokojená s výsledkem + mi to opět pomohlo trošku si ujasnit ty základní koncepty.
- a vyrážím do terénu, do víru velkoměsta, za životem! :D

(militantní?) Single and so f*cking happy that way

Jedno z mých velkých témat, které ve mně poslední dny a týdny hodně žije – úžasným způsobem. Každý den ze sebe víc a víc setřásám tu představu, to očekávání, ten ideál být v páru a každý den se díky tomu cítím líp a líp. Což je pro mě důkaz toho, že tohle je pro mě správná cesta.

Chtělo by to dodat zrovna teď. Já se tímhle nezavazuju, že budu single do konce života, vůbec nevylučuju, že zítra potkám někoho úžasného, kdo mi převrátí celý život naruby. Naopak, i teď, když potkám někoho, kdo mě okouzlí, jdu s ním ven, abych viděla, co to se mnou udělá. Ničemu se aktivně nebráním, žádnou cestu si neuzavírám.

Jen prostě odmítám tu představu, že člověk musí buď být v páru, nebo o to usilovat, intenzivně hledat, jinak je divný, neplnohodnotný a v něčem selhává. Což vám může znít triviálně, ale ten tlak je enormní.

Proč to řeším? V mých očích je to totiž zase jeden z těch ideálů, který ve skutečnosti častěji není, než je (50% rozvodovost), a když je, zdaleka to není taková radost, jak by se zdálo (všechno to stěžování si kamarádkám u kafe a kámošům i piva - *edit* to je tak genderově stereotypní!! Samozřejmě klidně kamarádům u kafe a kamarádkám u piva!!). A že prostě úplně zbytečně klade na lidi ohromný tlak, bez kterého by jim bylo mnohem líp.

Jako vždy mě k tomu napadá bizilion rovin a úhlů k okomentování, ale omezím se na to, co mě inspirovalo se rozepsat.

a) mám v životě tolik aktivit, věcí, co dělat, protože mě baví, a vyzkoušet, jestli by mě taky bavily. Tolik plánů, vizí, projektů na pomezí práce a osobních věcí. Mám dojem, že teď zvládám asi tak 20 % toho, co bych si přála a při tom už narážím na limity toho, co jsem schopná denně utáhnout. To je tak frustrující. A představa, že bych do toho měla narvat nějaký vztah, který by mě pohlcoval časově a mentálně, je pro mě úplně bizarní, když se teď cítím úplně naplněná, tak nevidím, co jiného by mi to ještě mohlo dát kromě toho, že by to čerpalo můj čas a emoce.

b) zase jsem se zaposlouchala do jedné ze svých nejoblíbenějších písniček, Keane – Somewhere only we know. Už tak měla to pojetí vztahu posunutější než běžné písničky o lásce, proto se mi vždy líbila. Ale dneska jsem úplně cítila, jak se ve mně něco zlomilo, jak jsem se od ní odpojila.

Vždycky se mi líbilo to „I’m getting old and I need something to rely on.“ Ale teď jsem se zasekla a jsem prostě Wtf, já nechci spoléhat na někoho jiného. Když přijdou trable, chci si umět poradit sama. Je fajné mít kolem sebe dobré lidi a hledat u nich útěchu, ale primárně by stejně měl člověk hledat sílu v sobě. Poradit si sám, bojovat sám.

A hledat validaci u sebe, ne u jiných. Sakra, ale to už je zase na dýl a na jiný post. 

8. července 2015

(obyčejné?) nedělní dopoledne s panem M. na chatě

- M. hlásí, že je „sieben und zwanzig štupňů“
- zakváká kačena, musím jí odpovědět zpátky (kvá, kvá, kvá..). To je obecně moje oblíbená aktivita. Já myslím, že umím kačenovštinu poměrně solidně.
- M. si hodil sluchátka a občas něco zazpívá nahlas „Kiss me here, touch me there, I wanna feel your body“ a ještě se u toho kroutí a prožívá to.
- M. zkouší samospoušť na svým foťáku. „Někdy musíš věci zkoušet, než se povedou“, komentuju. „That’s deep, bro‘,“ reaguje poměrně fér M.
- M. hledá na internetu, kdo řekl hlášku „I can smell your cunt“, která mu náhle vytanula na mysli. Jeho tušení je správné, je to z Mlčení jehňátek.
- M. si zapaluje cigaretku. Seriously, who the fuck smokes in 2015.

- zapomeňte na stereotyp, že muži moc nevnímají, když na ně ženy mluví. U nás je to velmi často naopak. Martin něco vypráví a já napůl vypnu a pak se přistihnu, že jsem schopná zopakovat tři podstatná jména z jeho vyprávění, ale ne smysl toho, co vlastně říkal. Nebo se ho na něco zeptám, ale pak vlastně nevnímám odpověď a třeba po pár minutách si uvědomím, že potřebuju vědět, co odpověděl, tak se musím přiznat, že jsem ho neposlouchala a zeptám se znovu. Božínku, ten má vždycky radost, když se ukáže, že jsem pochybila :D

- M. zkouší nahrávat / nafotit panorama. Mobil ho moc neposlouchá, takže tu vzduchem lítají ošklivá slovíčka a teď dokonce udělal na mobil fakáče.
- ptám se M., jestli mu vadí, když o něm vyvěsím věci na blog. Čtu mu, co jsem napsala. Souhlasí se vším kromě toho, že by se u zpívání hudby kroutil. Trvám na tom a zakončuji, že to tam stejně dám, ať si škubne. „Whatever,“ reaguje a dává si zpět sluchátka.

7. července 2015

Mám druhého synovce - zázrak, kdy v jeden moment člověk ještě není a pak najedou je

Narodil se mi druhý synovec. Mám k tomu strašně moc zajímavých drobných reflexí. Dva dny před porodem jsem bratrovu přítelkyni potkala ve městě. Vždycky jsem si představovala ženy těsně před porodem jako opuchlé velryby (přísahám nic ve zlým, je to jen popis a představa, naopak to vnímám pozitivně, protože donosit v sobě dalšího člověka je prostě zázrak a námaha), zpocené a zmožené. A D. proti mně capkala, jakoby se nechumelilo, krásná, zářící, štíhlá, jen ten Patrik jí trčel hodně dopředu. A ona se smála, jak dneska to teda bude a hotovo, protože už se na něj těší, až ho bude mít vedle sebe.

Další den se narodil. Bylo to nějakých jedenáct hodin od prvních kontrakcí, než vykoukl ven. Přijde mi to fascinující třeba z právního hlediska. Jakože v jednu chvíli je jedna osoba a pak najednou bang a jsou dva a při tom ten Patrik už je pořád stejný, pár minut ještě v děloze a pak už venku, ale stejně v jeden moment ještě není a pak už je.

To je prostě boží. Magické. Pro mě jeden z takových těch momentů, které jsou neuchopitelné a naplňují mě úžasem a dávají mi perspektivu toho, že ne všechno je možné kvantifikovat, popsat a uchopit a je to tak úplně v pořádku. A častěji z takovýchle momentů u mě plyne radost ze života, právě proto, že není plně uchopitelný a poznatelný. Ale člověk musí chtít se zastavit, uvědomit si to a ocenit to. (as ever: happiness is a mindset)