28. srpna 2015

Jeden úzkostný stav v přímém přenosu (not edited). Učím se s tím pracovat a jde to.

Ještě před chvílí jsem si pochvalovala, že jsem pár dní neměla úzkost. Ani dnes v práci, pátek bývá krizový. A teď to na mě náhle přišlo.

Přijde to nenápadně, nepozorovaně, chvilku taky trvá to identifikovat správně. Např. dnes to bylo tak, že jsem si jako první uvědomila, že mám chutě na junk food. Chvíli jsem se opájela představou, že bych si dopřála nějaké sladké křupavé tyčky a něco slaného.

Ale zvedla se ve mně dost silná opozice. Byla jsem cvičit, tak si přece nezanesu tělo humusem. Dnes ráno jsem si oblékla oblíbenou sukni a tílko a po dlouhé době se mi líbila moje silueta, přišla mi pěkně štíhlá a tvarovaná. Že mám špíčky na břichu a stehnech? To tak nějak je, stresovat se kvůli tomu odnaučuju. Prostě spokojenost, tak si to nebudu kazit.

Plus, moje předsevzetí, že rozbiju mentální propojení mezi „není mi psychicky dobře“ – „dám si junk food, uleví se mi“. To fakt nebylo spojení, které by mi vyhovovalo. Vlastně jsem ochotná rezignovat na váhu a postavu, ale jak mě má něco kontrolovat a ovládat mentálně, tam se dokážu zabejčit víc. I když to něco jsou moje (biologický) touhy.

Nebo možná právě proto. Jak by řekl Karl Pilkington: „Does the brain control you or are you controlling the brain? I don't know if I'm in charge of mine“

Takže v sobě chvíli vyjednávám, jestli si nevyběhnu koupit něco dobrého. Ne? Ok.

Pak si říkám, že je mi nějak těžko, že bych se mohla uvolnit. Tak si dám sklenku whisky, takhle pátek večer. Příjemně mě uspí.

Až asi za další půlhodinu si uvědomím, že mi zase brutálně buší srdce a mám sevřený hrudník. Čili moje klasická fyzická úzkost. Fyzická, protože k tomu nemám úzkostné myšlenky. Jen pocity, které ale vyvěrají z toho fyzického stavu (chutě, touha po uvolnění). Ale žádné negativní obrazy, paniku z nějaké situace nebo události.

Co mě na tom štve, je, že k takovéhle úzkosti nemám (očividný) důvod. Jsem v klidu doma, klikám si na internety. Uplynulý týden jsem zvládla bez větších stresů, naopak jsem se více soustředila na to, abych byla v klidu a šlo to. Plánuju si pěkný víkend. A pak postupně nastoupí tenhle stav.

Protože odmítám přistoupit na to, že by to bylo jen a pouze biologické a genetické (i když kus to tam hraje roli), musím fakt začít pracovat na tom, odhalit nějaké hlubší věci, co nemám dlouhodobě dobře zpracované a takhle čas od času vyvěrají na povrch.

Nicméně. Jak jsem si uvědomila, že mám úzkost, identifikovala to tak, trošku líp se s tím pracuje. Nejdřív člověk vnímá ty zástupné signály – vágní nepříjemné pocity. Ale když si to pojmenuju a řeknu si, že už jsem to zažila milionkrát a že to zase odezní, že nejsem ve skutečnosti v žádném ani akutním, ani neakutním nebezpečí, najednou je to lépe snesitelné.

Pořád mi silně buší srdce a mám sevřenou hruď a těžko se mi dýchá. Ale už jsou to jen tyhle čistě fyzické projevy. Vím, že jsem ok, nic špatného se neděje. 

Doktorka mi před časem řekla, až úzkost zase přijde, ať si ji v klidu prožiju. V tu chvíli mi to připadalo nesmyslné a směšné, ale náhle vím úplně přesně, co tím myslela. 

A díky tomuhle uvědomění je to fakt lepší. Někoho bolí noha, mě bolí hrudník. Nádech, zadržet dech, úleva, výdech. A znovu. A je to jen tohle: trocha fyzického nepohodlí, nic víc. To zvládnu.

A reflektovat tohle všechno v reálném čase a psát o tom, to je taky pecka. Moc to pomáhá. A je to dobrá škola pro příště.

Štve mě, že to zabíjí čas. Místo, abych si odpočnula u večeře a seriálu a pak se vrhla na něco konstruktivního, jako francouzštinu nebo psaní nebo alespoň projít fotky a vybrat nějaké k vyvolání, hodiny klikám po internetech, než identifikuji, že něco není ok, a pak to zpracovávám.

Nicméně na sebe nesmím být moc tvrdá. Každý večer takhle nevypadá a je to pořád lepší, než se paralyzovaná svíjet na zemi, opíjet se, přežírat se, řvát beznadějí.

Každý má nějaké svoje démony a i když je to pruda, mají lidi i mnohem horší.

Navíc – to není, že bych v tomhle stavu nemohla nic dělat. Naopak, ono pomáhá se do něčeho zakousnout a uvolnění přijde i samo. Ale dokopat se do toho. Otevřít tu učebnici nebo složku s fotkami.. Zkusím..

Ah. nechávám se zatahovat do diskuse pod postem o tom, že se Miley Cyrus identifikuje jako pansexuální. Fun! Dlouho jsem ji neměla ráda. Její hudba mě nebere a vadí mi její persona na koncertech, ale v rozhovorech se vyjadřuje dost cool, takže měním svůj postoj. 

A rozhodně jsem fanoušek těhle prohlášení. Potřebujeme víc a víc lidí, kteří se nahlas budou identifikovat jako genderově fluidní a pansexuální a whatever to pojmenujete, aby lidi začali vnímat, že sexualita a identita jsou spektra, ne binární koncepty. 

Ale to už je rozhodně na jiný post.

9. srpna 2015

Celá naše kultura, společnost a diskurz jsou prosáklé misogynií a nastavené proti ženám: znásilnění, domácí násilí, potrat, menstruace

Včera večer mě totálně rozsekala tato zpráva. Žena běžela v Londýně maraton s menstruační krví na kalhotách. Přišlo jí nepraktické mít tampon a po cestě ho měnit a zároveň chtěla upozornit na situaci milionů dívek a žen po světě, které nemají přístup k základním hygienickým pomůckám. Musí si vystačit s kusy látky, listím nebo trávou. A ještě jsou za menstruaci zostuzovány, dívky nesmí chodit do školy, musí se držet stranou od komunity. To je tak špatné.

Vyprávěla jsem to babičce a zase jsem se rozohnila nad nejen patriarchátem, ale přímo misogynií našeho světa. Tak jen stručně v bodech.

· Menstruace
- přirozená, velmi pravidelná součást života každé ženy; biologická nutnost.
x přesto je to stále tabu, zarámované jako něco nečistého, nechutného, důvod ke studu a zostuzování

· Těhotenství a potrat
- žena neotěhotní sama od sebe. To naopak muži mají silný sexuální apetýt, rádi si šťouchnou, ale žena potom nese následky, a ne jen krátce, ale celoživotně. Zatímco chlap je volný vzít roha.
x ale chtějte potrat – a mnoho lidí šílí, odmítají jej a nedovolí té ženě rozhodovat o jejím vlastním těle a tom, že ponese důsledky celý život, kteroukoli cestou – mít dítě a starat se, donosit ho a dát k adopci, jít na potrat.
x a celé se to soustředí na tu ženu, co ona měla udělat jinak – nemít sex, používat antikoncepci. Nikdo už se nezajímá o toho chlapa, který si zasouložil a pak si zase volně odběhne jinam a už to nikdy nemusí řešit. Všechno je na té ženě a ještě jí to společnost komplikuje.

· Znásilnění
- chlap nedokáže udržet penis v kalhotách, nějakým podivuhodným způsobem si nárokuje ženino tělo. Protože vyloženě nemocných sexuálních zvrhlíků, kteří si nemohou pomoci, je menšina. Většinou je znásilnění otázka moci a kontroly.
x přesto je ten fokus vždy na tu ženu. Co mohla a měla udělat jinak. Kam neměla chodit, co neměla mít na sobě, že určitě řekla něco, co ho vyprovokovalo, vysílala signály, že vlastně chce. Nevadí, že se celou dobu bránila a křičela ne. Ne, stejně to byla nějak její vina.

· Domácí násilí
- chlap mlátí ženskou. Někdy brutálně, někdy padne „jen“ občas facka. Hodně - to je totálně neprozkoumaný a nepodchycený fenomén, který je prosáklý společností, ale nikdo ho neřeší, proč asi? – se objevuje psychické násilí. Stačí, že tam visí ta hrozba fyzického násilí a rodina žije v permanentním napětí a strachu.
x ale napište o tom a první reakce jsou „tak proč s ním zůstávala?“ „no jo, ženské, vybírají si drsné chlapy a pak si stěžují“ – jak what the actual fuck! Zase fokus na tu ženu a co měla udělat jinak, ale totální zablokování reflexe toho, že ten chlap dělal něco strašného. Ne, to se neřeší. Ona si za to nějak mohla sama, ona je nositelem toho problému.

Celá naše kultura, společnost a diskurz jsou prosáklé misogynií a nastavené proti ženám. Některé dny se soustředím na jiné věci, někdy se tím nechám tak rozčílit a unést, naplní mě to takovým vztekem a frustrací, že bych ničila, mlátila, kopala. Ne-nenávidím muže. Naopak, znám několik tak krásných, které doslova miluju (mohla bych být konkrétní, ale raději ne.. J). Vím, že všichni takoví nejsou. Ale na abstraktnější úrovni, celkový vibe ve společnosti takový je. A pokud proti tomu nebojujete, tak s tím vlastně tiše souhlasíte.

8. srpna 2015

Samozřejmě, že společenský diktát brutálně ovlivňuje životy: kdyby to bylo plně na babičce, měla by děti později

Ve Znojmě se snažím trávit kvalitní čas s babičkou. Hlavně ji nechám co nejvíc vyprávět, zajímá mě život v minulém režimu, jak společensko-politicky, tak na individuální úrovni. Taky má ještě věci z druhé války a pár let před tím.

Dneska mi přednesla příklad ultimátního motivu, proč jsem feministka a usiluji bourat stereotypy a společenské konvence, které limitují individuální volby a kazí životy.

Babička na Mikuláše poznala dědu, přesně po půl roce měli svatbu a do deseti měsíců se narodila teta. „To bylo tehdy nutný, aby do roka po svatbě bylo dítě, jinak by si lidi začali šeptat, že jsme divný, třeba mít děti nemůžeme. To nešlo jinak. Měla jsem to první dítě prostě a jen proto, že to tak bylo normální, že se to tak ode mě čekalo. Bylo mi dvacet. Vůbec jsem si to nijak neužívala. Ne jak dneska, když mají ženský dítě ke třicítce, něco si prožily, mají rozum. Já byla sama skoro ještě děcko. Raději bych bývala studovala.“

(ještě se dvěma malými dětmi se babička do vysokoškolského studia pustila, udělala rok na samé jedničky, ale pak se odstěhovali jinam a už to nezvládala. Dodnes je to jedno z jejích největších traumat, že nedostala tu příležitost a nemá formální terciální vzdělání jako její sourozenci)

A tu jsou ty věci, které se málokdy říkají nahlas. Samozřejmě, že měla babička tetu ráda, starala se o ni, jak je normální. Ale zároveň tam byly i negativní pocity, resentimenty, protože sice teda naplnila ta společenská očekávání, ale kdyby to bylo plně na ní, vybrala by si jinak a její život by šel jinak. A tetin. Teta se hned v osmnácti sbalila do pryč, občas přijela na návštěvu, ale posledních asi deset let máme nulové vztahy. Zahraju si na psychoanalytika a myslím, že v tom vztahu babička-teta byla jasná emoční deprivace, ze které se teta už nikdy nevzpamatovala. Takže další život, který by se býval ubíral jinudy, kdyby neexistoval limitující společenský diktát.

Jsem strašně alergická na to, když – častěji muži, ale i ženy – mluví o tom, že všechno je jen otázka individuální volby. Že ti lidé si toto sami vybírají (být ve vztahu, mít děti, jít na rodičovskou, vzít horší práci..). Samozřejmě, že babičce nikdo nedržel pistoli u hlavy, aby si pořídila dítě. Ale předstírat, že neexistuje žádný společenský tlak, je tak.. naivní, hloupé, krátkozraké a taky arogantní – nikdo z nás není tabula rasa, jsme tvorové skupinoví a všichni jsme v různé míře ovlivněni touto skupinou.

Přijde mi nesmírně důležité tyhle konvence, očekávání a diktát reflektovat a tam, kde to pozbylo smyslu (nebo jej nikdy nemělo), se to snažit rozbíjet a zvětšovat tak pole voleb pro svobodu a štěstí jednotlivců. To prostě platí obecně, pro feminismus, gender, LGBT, whatever.