27. září 2015

I don't HAVE TO be in a couple or look for a partner - what a relief and empowerment

I am at my favourite coffee place. I’m listening to music, writing, I am very comfortable.

Aaand the couple next to me starts kissing like they want to eat each other. God! I hate this extreme PDA. Like they are fourteen (they must be 22-ish). Get a room, really.

I hate when people make out at a place like this, like there were no other people around. It feels so desperate because it looks like they have no other place to go. Well boo-hoo. Why do I have to look at it, or why do I have to look the other way if I don't want to look at it.

***

I know what you're thinking - that I am secretely envious because I don't have what they have. Well, no, I am really not. Really. I learned a long time ago to face my secret emotions and feelings in denial (Daniel Radcliffe, a kitchen counter about twelve or thirteen years ago, anybody?).

No, what I really feel when I see a situation like this - is a relief.

For decades I had been conditioned and taught that this is the norm - couples. That you either have a partner or you are looking for one. So I had. And it was all painful, unsuccessful, uncomfortable, just not for me, but I didn't realized it, and I didn't know it could be any other way, so I went on with it and suffered.

And then some time ago, not long ago, it somehow came to me. That I can just be single and happy. That I don't have to be in a couple and I don't have to look for a partner. That realization has been one of the most empowering and relieving things in my life. Ever.

It's still pretty fresh and that's why I experiece such strong relief everytime I look at peoople like this. What quickly goes through my mind is: oh gosh, a couple, I have to be in one, too, even though it doesn't feel right to me. Wait, I don't have to. Omg, I don't have to.. omg! And all the discomfort, or more like dread is replaced by relief.

From time to time I still experience the dread, because the social norms go very deep down my structures. But with every new shower of relief it gets easier, like I am slowly washing it away and off.

26. září 2015

Kniha o ženách v managementu od úžasné Sheryl Sandberg, alternativní medicína placená pojišťovnou?

* kniha od Sheryl Sandberg Lean In: Women, Work, and the Will to Lead o ženách v byznysu, v managementu a obecně na pracovišti – za mě plný počet bodů. Velmi inspirativní, jako fakt. Jak z feministického pohledu, tak z pohledu byznysu. Tolik dobrých tezí, postřehů a nápadů!

„A truly equal world would be one where women ran half our countries and companies and men ran half our homes“.

Přemýšlela jsem, že tu samozřejmě hrozí confirmation bias, když Sheryl mluví o tom, jak jsou ženy znevýhodňovány na pracovišti i v životě. Ale jak můžete podezřívat z fňukání nad vlastním neúspěchem a hledáním viny u ostatních ženu, která pracovala pro ministra financí, v Googlu a nyní je už roky COO Facebooku.

Tak jak jsem během knihy obdivovala manžela Sheryl, protože jeho podpora a ochota dělit se o péči o děti a domácnost rovnoměrně jí umožnila vést kvalitní profesní život, teď mě rozsekalo se dočíst, že nedávno poměrně mladý zemřel. Tady je nádherný kousek, který Sheryl sepsala po třiceti dnech od jeho smrti. Celé čtení jsem probulela.

*Rodina od MF Dnes: 85 % Čechů si přeje, aby se některé metody alternativní medicíny hradily pojišťovnami. Ano, nebo ne?

Hodně lidí si myslí, že jsem příliš racionální a příliš razantně uzavřena těmto věcem. To se dost mýlí. Není to přece binární, ale spektrum. Jsem otevřená, často o tom s lidmi mluvím. Ale odmítám zase extrém druhé strany toho spektra a hlavně nabádám k věčné ostražitosti a ne nekritickému přijímání.

Plus, ve větších souvislostech dlouhodobě přemýšlím nad tím, proč poslední roky tak vzrostla obliba alternativní medicíny a alternativního čehokoli a různých ezověcí. Moje teze je, že drtivá většina lidí prostě potřebuje nějaký zvnějšku jim daný systém víry. A když se státem i lidmi samotnými dost vytlačilo křesťanství, lidé potřebují tu mezeru něčím vyplnit.

* Prolistovala jsem časopisem ProByznys od Economie. Napříč celým časopisem bylo dvanáct příspěvků nebo rozhovorů s fotkami a krátkými popisky, čím se ten člověk zabývá. Uhodni poměr mezi muži a ženami. 

24. září 2015

Another anxiety attack: when you KNOW everything is great, but FEEL that everything is bad.

From time to time I am naive or arrogant enough to think that I have my anxieties figured out.
Because it's mostly very similar. But not always. Sometimes, there's new feeling, notion, order. Eg. I usually get the strongest anxieties after 5pm when I'm a bit tired by the day's events. But then bam! I get severe anxiety on Sunday morning. So, no. I haven't figured everything about my anxieties yet.

***
Like today.

I've had a great day, really. I was in the newsroom, which means that I am at hand to do research for other people around. It was quite busy day, the tasks kept coming, but they were quite easy and interesting, too. I've learnt a lot today.

There were breaks between the tasks so I had time to do my own stuff, too. And I've moved on with little projects a bit more than expected. And as ever, I got angry / agitated / excited about various little things, pieces of information, interesting articles, news, little observations about the world.

I made several successful social interactions, like advocating for something in front of 15+ people. Which is a big deal in my introverted world.

So a successul day, professionally and personally (as I feel those two inseparably intertwined).

*** 
Yet, as I left the building, I realized I was feeling horrible. Dizzy, nauseous, frantic and painful heart beat, troubles breathing. Those are my typical physical symptoms.

The mind is worse: it's somehow clouded. You just don't see and think clearly. You mostly don't think much. You feel. Not easy to describe. I call it "the end of the world" feeling. There's this sense of threat and tension and stress and that something bad is about to happen if you don't do someting quickly. What? I don’t really know. Something.

But. This is not my first time anxiety, right. So I know a bit about it, how it manifests and that things aren't always how it screams to me.

Looking back, I knew what was going on the second I left the building. I called my mom and described her my state. And it's helped a lot, to say it aloud, voice it out, name it.

So in a manner of minutes I was able to laugh at it and take my mind of it, of the internal struggle, listen to my mom and her day, instead.

I came home, fixed myself a supper, watched Friends and it all faded away, so I am now almost ok.

***
Yet, for a few minutes out there, between work and home, my mental state felt pretty bizarre.

I KNEW everything was ok, great in fact. My day had been great, I did well, I learnt a lot, I moved on with some of my little projects and arguments. Yet, at the same time I FELT terrible. My body was sending me signals that there's danger around, I have to get ready to fight or flight, and if I don't, something bad is going to happen.

*** 
So, that was my today's dose of some fucked up fun.

Of course I am laughing now because I don't feel most of the bad part anymore. Because I’m enjoying the relief that it's gone. Because humour and laughter is my favourite go-to coping mechanism. And because I feel a bit wiser again.

The realization that there's a difference between "everything is bad" and "my body‘s screaming everything is bad" is very empowering. When you are able to detach those two, identify that the body's signals might not be what is real.. you can work with that. You're prepared for the next time better. And then the next time isn't that bad.

Mostly. (see the first sentence)

20. září 2015

A present to myself for my 29 and half birthday: an awesome device for writing. Life changed.

„I am a writer“ – it took almost three decades to articulate this simpliest idea, but when I finally did, it’s helped me a lot. See, it works in English much better than in Czech. I don’t mean writer as someone who writes books, especially fiction. I mean much broader spectrum of writing as a tool for handling other processes like lectures and meetings, writing a diary, writing a blog entries, prefering emails to phone calls, even writing to-do lists and random facts and notes about the world.

I loove hand-writing, but in the digital era it’s quite inconvenient, as I’d love to use most of what I usually write, later, so I need it in digital form.

I faced and pondered the problem for some time, as I didn’t want to carry my laptop around all the time, and writing my stuff on paper in some coffee place and then re-writing it at home was out of question. After short research I came up with what you see in the picture: the smallest tablet set in a folder with hardware keyboard.

Now, my requirements were simple – hardware keyboard, displaying what I’ve written and the whole package to be only so big so I could carry it in my usual handbag everyday. This thing has fulfilled all my requirements perfect.. and has brought me soo much more that I was completely overwhelmed the first few days with all these applications and that I can comfortable watch videos in a bus to Znojmo and do much more.

But, as much as cool are all those other options, the writing part has been.. beyond my dreams. Three or four times a week, after work I go and sit in a coffee place, listen to cool music and just write. Sometimes I don’t even know at first what I’m gonna write about, so I start as a diary, about the day, not just events but whatever ideas and stimuli occured around. It starts like this and then it somehow gets structure and I find myself progressing in ideas and thought processes I didn’t even realize that were on my mind, but once they are on the paper, I know exactly and it feels so immensely great to look at the words, to get it out of my head in such structured way..

The whole concept of writing is such an amazing experience and it had always helped me but now, with this device and going to coffee places on the sole puprose to write even though I don’t have a specific topic, that’s just been soo useful, so helpful, so progressive for me, that I can’t believe it. I feel like it has changed the whole dynamics of my life and the way I process stuff and come up with new ideas and ways to cope..

It’s quite hard to explain and if you are not into writing as much, also hard to relate to, but I also believe that there are many people out there who know exactly what I am so clumsily talking about. 

2. září 2015

Jak snadné je být “radikální” cokoli - třeba feministka

Radikální feministka.Tenhle pojem potkávám dost často. Skoro kdykoli někde debatuji nějaké feministické téma (v mých očích jednoduše lidské téma, ale co už). Ošklivým synonymem v angličtině je feminazi, což podle mě samo o sobě ukazuje na zoufalost odpůrců feminismu, ale i to je na jindy.

Taky jsem kdysi měla od společnosti naočkovanou tu primitivní představu, že feminismus je nadávka a feministka ošklivá nechtěná zamindrákovaná babizna. Když jsem si začala všímat genderových nerovností a uvědomovat si, že mi feminismus konvenuje, tenhle obrázek jsem si začala upravovat.

Ale představa radikálních a extrémních podprsenky-pálících penisy-šmikajících sukněmi-pohrdajících individuí ve mně žila dál. Protože o nich pořád všichni mluvili jako o velké hlasité mase, se kterou se nedá rozumně mluvit. Získala jsem dojem, že existuje ten pěkný milý správný feminismus a pak ten extrémní, radikální, toxický.

Propadala jsem feminismu víc a víc a ty radikální feministky nikde. Jen normální o sebe dbající dívky a ženy a taky muži!

Jak jsem získávala znalosti a argumenty v tématu, začala jsem se v diskusích vyjadřovat celkem sebejistě a nenechala jsem se už snadno odradit. A hle! Začala jsem být nazývána radikální feministkou!

To mi hlava nebrala: měla jsem tu svou představu radikální feministky, se kterou bych se ani já nechtěla potkat. Ráda totiž vařím, peču, uklízím a o někoho pečuji. Za to by mě taková extremistka ukřižovala! Tak jak bych já, takové mírné stvoření, které jen poukazuje na očividné nerovnosti a nespravedlnosti, mohla být radikální.

A pak mi to v jeden náhlý oslepivý okamžik došlo. Ta moje a celospolečenská představa radikální feministky, to je zase jen demagogický slaměný panák, kterého si opozice vymyslela, aby mohla snáz útočit na normální feministky a manipulovat nerozhodnutým publikem. Při tom aby byl jedinec nazván radikálním, stačí se nevzdat hned po prvním odporu.

Začala jsem si na to dávat pozor a skutečně se mi to několikrát potvrdilo.

Schematicky to vypadá asi takto:
* já - vidím tento problém
* oni - tady je vysvětlení, proč tento problém neexistuje, proč ta věc není problém, proč se ten problém týká všech lidí, tudíž není třeba feministické prizma, proč je to problém na úrovni jednotlivců, nikoli širší skupiny, tudíž s tím jako společnost nemusíme a nebudeme nic dělat

Jak reagovat, abyste byli za rozumnou feministku
* já - *v úžasu* Ano! Máte naprostou pravdu, už to vidím, jak jsem byla pomýlená. Báječně jste mi to vysvětlili. Díky!
* oni - *to byla ale milá rozumná dívka*

Jak reagovat, abyste byli za radikální feministku
* já - Ehm, ne. Tady jsou statistiky. A i když to není snadno konceptualizovatelný a operacionalizovatelný problém, tady to popisují tisíce nebo miliony žen napříč celým světem. Jen proto, že jste to vy nezažili, neznamená, že ten problém neexistuje. Jen proto, že se to doposud neřešilo, není důvod, proč to nadále ignorovat.
* oni - To je ale nesnesitelná megera a feminazi. Svoje životní neúspěchy svádí na všechny kolem, místo aby se sebou něco dělala. Chtěla by nadvládu žen nad muži, protože rovnost, která již dnes plně existuje, jí nestačí!
* já - WUT?

***

Tohle jsem měla v hlavě už dlouho, ale konečně to sepsat mě ponoukl příklad z trochu jiné oblasti. Ještě jsem dočítala jeden kousek k rozbíjení tabu kolem menstruace a tam bylo napsáno, že mluvit o menstruaci a nedej bože ukázat trochu krve je radikální akt.

Lidi budou tvrdit, že mají otevřenou mysl, že tabu nejsou, sociální nespravedlnosti nejsou. Mluvit se *samozřejmě* smí o čemkoli. Ale jen tak dlouho, dokud nám to není nepohodlné, někdo se necítí uražen, dokud se nevyžaduje nějaká změna. Pak už jste radikální cokoli. Radikální feministka, radikální lesbička, radikální levičák, radikální ekolog.

Nechte se s prvním odporem odradit - a společnost vás poplácá po ramenou jako rozumné lidi. Nenechte se odradit, mějte vize, nápady a požadujte změnu - a jste radikální. Tak se jednoduše nálepkuje, jen aby se probůh nic neměnilo, abych nemusel opouštět svoje teploučko a jistoty svých privilegií.