28. října 2015

Můj podzimní elegantní klobouk. Nosím ho i k džínám a keckám. Proč ne?

Byly jsme s Alicí koukat po obchodech a ve dvou spíš člověk blbne a zkouší, co by třeba jinak ignoroval. Tak jsme zkoušely různé klobouky. Taky nás zaujalo, že si můžete na běžné nošení koupit pokrývku hlavy ve stylu jezdecké přilby. A vlastně na nás vůbec nevypadala špatně. A stejně ty klobouky – co jsem začala jako blbnutí, mě zaujalo a nahlodalo, že bych si vlastně takový klobouk klidně pořídila.

Po dlouhé době impulsivních rozhodnutí, kdy jsem častěji nákupu litovala než ne, nechávám tyhle věci pár dní odestát. Mám příležitost se rozhlížet kolem a soustředit se, jestli tu věc potkám, v jakém tvaru, barvě, k čemu, koukám po časopisech a internetech.

Pocit, že chci elegantní podzimní klobouk, ve mně zůstal a narůstal, takže jedné další procházky po obchodech jsem po něm vyloženě šla. Před tím jsme viděly sytě červený, který je sice sám krásný, ale hodí se k máločemu, nebo béžový, který se hodí skoro ke všemu, ale je takový nevýrazný.

Takže když jsem v C&A uviděla viset přesně tvar, co jsem si představovala, barvy mědi, byla to láska na první pohled. Nasadila jsem, sedl jak pozadí na hrnec. Nemožno dál váhat. Nechala jsem si odstřihnout lístek a rovnou jsem v klobouku odcházela.

O asi tři týdny později jsem z něj pořád stejně nadšená, spíš víc. Znáte to, když vám nějaký kousek prostě perfektně sedne a cítíte se v něm tak dobře, že vám prozáří den.

Co je trošku zvláštní: moje naučená představa je, že takový klobouk se hodí k elegantnímu spíše formálnímu outfitu, ke kabátu, šatům nebo sukni. Jenže já častěji chodím ve svetrech a občas v džínách a keckách. Jenže klobouk se mi líbí tak moc, že se mi nechce si ho nedat, i když jdu sportovněji. Zvážila jsem svoje dojmy (to se k sobě nehodí, vypadáš směšně vs. je mi v tom dobře, prostě ho chci nosit) a rozhodla se, že na tu představu kašlu a budu ho nosit i v kombinacích, které asi nejsou typické.

Poprvé, podruhé jsem se možná cítila zvláštně, a pak už mi to začalo být fuk a naopak z toho mám potěšení, že jsem něčím jiná. Akorát mě občas napadá, jestli existuje nějaká hranice – v tomto případě v módě, kdy něco k sobě fakt nejde, nebo je to jen otázka toho, že to někdo poprvé zkombinuje a pak se to ujme a pak je to norma? Napadají mě kombinace, které bych asi taky odsoudila jako směšné, třeba punčocháče a plavky, whatever, ale tady u toho klobouku s keckami – je ta hranice tak zřejmá?

Protože jsem na módu byla vždy levá, nemám pro ni cit, nejsem schopná to ohodnotit. Třeba moje mamka mi dokáže některé věci, ve kterých se cítím v pohodě, smést a zabít. Jakože ona tam tu ostrou hranici cítí. Já ne a nevím, jestli je to tím, že pro módu nemám cit, nebo proto, že si myslím, že ostré hranice neexistují.

Jak jsem psala, u tohohle konkrétního klobouku s keckami u mě jasně vítězí, že se cítím úplně báječně, to by mělo hrát asi hlavní roli vždy. Ale když ten dojem (ne)ostrosti hranic převedu na další kombinace nebo dál, mimo módu, už si samozřejmě tak jistá nejsem.

Celé moje tohle uvažování ještě souvisí s myšlenkou, kterou mi zasel do hlavy Petr Ludwig, autor Konec prokrastinace, který se zabývá seberozvojem a jeho věci jsou pro mě často velmi inspirativní, resp. potvrzují mi, na co si častěji přicházím sama. Abych byla schopná odolávat sociálnímu tlaku a nebála se vystupovat proti většině, je potřeba tuto schopnost trénovat - cíleně dělat neobvyklé věci, aby si člověk zvykl na ten diskomfort a až to bude skutečně důležité, dokázal s ním pracovat.

Viz článek Proč je někdo svině a někdo hrdina, který skutečně stojí za to, jinak bych s ním neprudila.

"Proč se ale občas objeví někdo, kdo dokáže vystoupit ze stáda a poukázat na chyby v jeho chování? Takového člověka profesor Zimbardo označuje jako hrdinu. Říká, že dovednost hrdinství se dá postupně učit. Jeho výzkumy ukazují, že hrdinou se člověk nerodí, ale že se jím stává. Zimbardo vzal na naší schůzce černou fixu a namaloval si na čelo černou tečku. Chtěl nám předvést jednoduchý způsob, jak trénovat hrdinství. Pokud člověk s takovou černou tečkou chodí celý den, jezdí s ní autobusem, zvykne si na to, že na něho lidé hledí divně. Zvykne si díky tomu být odlišný. Nepříjemný sociální tlak na něho přestane působit. Zvykne si opouštět svoji sociální komfortní zónu a naučí se vystupovat ze stáda.“

26. října 2015

Několik dennodenních zkratek, které zrovna nefandí ženám

Jen několik rychlých zkratek, které nefandí ženám (eufemismus, abych nemusela hned použít slovo misogynie.. sakra). Děje se mi taky, tak moc to do člověka společnost pumpuje, ale snažím se to odhalovat a lámat a taky upozorňovat ostatní. Jakkoli jsem pak za přecitlivělou, radikální.. ah, to je pořád dokola.

Inspirace: komentář k rozchod Borhyová-Hrdlička: co čekala! (protože ať je ta tím příběh jakýkoli, ona nese jeho negativa, od počátku až do konce, že)

* znásilněná žena - neměla tam chodit, dělat toto a tamto, co měla na sobě?
* oběť domácího násilí - je to její problém, neměla s ním být a zůstávat
* žena se rozčílí, rozhořčí - no jo, zase má svý dny
* žena vyjádří jakýkoli pro-ženský názor - zamindrákovaná ošklivka, kterou nikdo nechce
* manažerka udělá nepopulární rozhodnutí - arogantní megera (udělá ho muž - je rázný a umí si zjednat pořádek)
* partner podvádí partnerku a odejde od rodiny: no, podívejte, jak na sebe po porodu přestala dbát, přibrala a nestíhala teplé večeře
* žena má pestrý sexuální život - děvka. (muž - borec)

19. října 2015

Entitlement mladého bílého muže? Nevím, ale už mám dost uhýbání ostatním (mužům)

Chytila jsem si zánět do loktu a co dva dny chodím na převaz a kontrolu na chirurgii. Vždycky je přede mnou několik lidí. Já mám u sebe vždycky něco na čtení, takže jsem s tím čekáním poměrně smířená. A ono to tam i docela odsýpá. Mimo čtení mě ale baví pozorovat tam drobné sociální interakce a jevy.

Jak kdo zdraví, jak je kdo trpělivý, jakou mají během čekání lidé řeč těla, co dělají a tak. Taky je tam neuvěřitelně milá sestřička. Tak milá, to jsem ještě nezažila. Věčně usměvavá, trpělivá, nápomocná, tak nějak lidsky hřejivá. I to potěší.

Minulý týden se dvakrát stalo, že do čekárny vešel člověk a tím či oním způsobem vyjádřil netrpělivost nad tím, že by měl čekat přes tři čtyři lidi, a očekávání, že jemu by se mělo dostat speciálního zacházení, že by měl mít možnost je předběhnout. Rozčílilo mě to na několika frontách. Lidsky - protože ten člověk předpokládá, že jeho nárok je plně oprávněný, on spěchá, on to jen rychle vyřídí, zatímco těm ostatním nevadí tu sedět, oni nespěchají, jejich čas nemá hodnotu jako ten jeho. Ta arogance a sebestřednost. 

Druhé hledisko - pokaždé to byl mladý bílý muž. Faktem je, že genderové hledisko mám hrubě pod kůží, všechno kolem reflektuju skrze mužsko-ženskou optiku. Těžko říct, kdy to tam skutečně je, kdy to tam projektuju a kdy už to přeháním. Jde to vůbec určit? Ale připusťme si, že všichni jedeme převážně na dojmy, předsudky a projekce a moje pozorování je hodnotné jako pozorování jakéhokoli dalšího člověka.

Poslední dobou jsem holt začala být alergická na entitlement, který si skupina *mladý bílý muž* nese. Není v tom nenávist, jen se na to trochu víc soustředím, na různou dynamiku, jaká se projevuje u různých lidí. A tady se to fakt nabízelo - ženy i staří lidé způsobně sedí a trpělivě čekají. Ale mladý bílý muž někam dorazí - a všichni se ze mě podělejte, já jsem tady king.

No a dnes se to stalo potřetí. Klučina asi sedmadvacetiletý přišel po mně, asi dvacet minut něco datlil na noťasu. Pak ho sbalil a oslovil mě a paní, která byla přede mnou, že má za chvíli někde být, že jde jen na převaz a jestli by nás mohl předběhnout. Lidsky jsem ho chápala. Dřív bych ho pustila bez přemýšlení. I dnes jsem zaváhala a vůbec si doposud nejsem jistá, jestli bylo správné ho nepustit.

Ale bylo to tam zase - ten předpoklad, že on spěchá a jeho čas je strašně hodnotný, zatímco já a druhá paní si totálně užíváme tam sedět, my určitě nikam nespěcháme, naše potřeby nemohou být tak důležité jako jeho. Přišlo mi, že je to tak všude a pořád. Předpoklad, že žena musí být více trpělivá, empatická, solidární a ohýbat svoje potřeby podle ostatních. Tak se mi principiálně nechtělo tomu uhnout. Až poslední měsíce si začínám uvědomovat, že jsem celý život jen uhýbala, na všechno kývala, pořád jsem předřazovala potřeby a preference ostatních nad svoje.

Nevím přesně, jestli je to výchovou nebo pohlavím, asi kombinací obou. Ale už toho mám dost. Poslední týdny to víc reflektuju, míň se nechám, častěji říkám ne, častěji oponuju, častěji udělám, co preferuju já a ne ostatní. Není to vždy příjemné, hlavně proto, že opozici jsem měla od dětství zakázanou pod neurčitou hrozbou násilí, takže to chce hodně odblokovávání. Ale na konci dne se pak cítím mnohem lépe.

Zajímalo by mě, kolik mužů o sobě takhle pochybuje; takhle si musí ospravedlnit, proč je v pořádku klást sebe prvního. Ne, vážně by mě to zajímalo. Pánové (ale i dámy), zažíváte takováto dilemata někdy?

Paní přede mnou řekla, že kojí a tudíž spěchá (jak legrační, že se ospravedlnila opět potřebou jiného člověka) a já jsem řekla, že jdu taky jen na převaz a taky spěchám. Necítila jsem negativní věci k tomuhle konkrétnímu mladíkovi, naopak. Můj instinkt byl soucítit a fakt jsem váhala, že ho pustím. Ale systémově a principiálně jsem si řekla, že to je ten moment, kdy se já nenechám a kdy nebude mít chlap přednost.

Tak to mi přišlo takové zajímavé k zamyšlení. Jasně, že je to situaci od situace a člověk od člověka, ale zároveň si říkám, že budu trošku testovat pole a přerámovávat svoje instinktivní reakce. Mnoho mužů vyčítá feministkám, že se stylizují do role obětí, místo toho, aby šly a něco teda dělaly. Ok, tohle je moje dělání mimo naučené vzorce. Jsem zvědavá, jestli a kdy se mi dostane nějaké negativní zpětné vazby. Stay tuned.

18. října 2015

Je žena člověk? Musí být něčí máma, sestra nebo dcera, abychom jí pomohli?

Z poslední doby mě zaujal článek Are Women Human?, který se zabývá dvěma možnými přístupy feminismu k prosazování změn.

Na jedné straně můžeme být pragmatičtí, hledat silné kompromisy v rámci zavedených institucí a struktur a zavádět tak změny pomalu a opatrně. Druhým přístupem je revoluce, která odmítá tyto kompromisy, protože jen utvrzují stávající stav a problémy, a která chce usilovat o rozložení institucí, praktik a stereotypů a nahrazení je těmi více rovnými a férovými pro všechny strany.

Feminismus vnímá jako hlavní zdroj mnoha problémů (domácí násilí, znásilnění, degradace žen na pouhé objekty s povinností lahodit mužskému oku) jakýsi hůře uchopitelný pocit vlastnictví nebo práva a nároku (entitlement) na ženu a její tělo. Na tento pocit se snaží upozorňovat a vyvracet ho tak, aby ženy byly vnímány jako individuální bytosti.

***
Feminismus se (samozřejmě!) snaží oslovovat i muže. Protože právě oni jsou stěžejní při řešení mnoha problémů, kterým ženy trpí. (Nehledě na to, že i muži trpí kvůli různým stereotypům a příkazům vycházejícím z patriarchálního nastavení).

Mnohé kampaně proti domácímu násilí, znásilnění nebo sexuálnímu obtěžování tak míří ne na potenciální pachatele těchto činů, ale na muže – spojence, ty, kteří mohou ženám pomáhat, předcházet, bránit je. Tyto kampaně často říkají „může to být vaše dcera, sestra nebo máma“. Na což samozřejmě člověk slyší. Když si představí, že se takový problém může dotknout někoho, koho má rád, na kom mu záleží, hned ho pociťuje jako urgentnější a může se mu více věnovat.

Když se nad tím ale zamyslíme, kampaně s touto rétorikou mají jeden háček. Jakkoli to myslí dobře, už zase odkazují na ženu jako patřící k někomu, k nějakému muži. Žena v nich není pojatá jako samostatná bytost, ale je definovaná svým vztahem k muži a na základě toho si zaslouží pozornost a ochranu. Na jednu stranu tak můžeme ženám pomoci, když si muži uvědomí, že tyhle problémy se jich mohou osobně dotknout, ale na druhou stranu jen posilujeme ten pocit vlastnictví nebo nutnosti vztahu k muži.
Vracíme se tím k oněm dvěma přístupům feminismu: být pragmatický, apelovat na muže, aby problémy neignorovali; ale pořád jen v rámci nezdravých struktur; nebo nepřistupovat ani na takovéto kompromisy a usilovat o revoluci stereotypů a vztahů?

Musí žena být něčí dcera, sestra nebo máma, aby si zasloužila rovnost, důstojnost a pomoc při řešení problémů, nebo stačí, že je člověk?

17. října 2015

Same same, but different: rather jumpy evolution of my mindset towards greater happiness

For Friday after work I decided to do my favourite routine of going for supper to the vegan bistro Loving Hut and then for coffee to the limited-and-precisely-framed-social-interaction Costa Coffee. There I would sit to my little tablet + hardware keyboard and write about my life which is my favourite introvert therapeutic activity.

During the day I was thinking about what I could be writing about and somehow though I had nothing specific on my mind, nothing I needed to get out of my system, as the week was quite uneventful and calm and fine.

I was sitting at the Loving Hut, happy. They had some new stuff, beans and awesome potatoe burgers. And I was reading a great article about toxic and perceived fragile masculinity and it's correlation with violence.

And slowly I began to think that I should write about how good I'm feeling. A bit different.

I sat down at the coffee place with the sweet and oh so nice smelling toffee latte and in a manner of minutes I put on my digital paper that I have actually evolved beyond recognition.

That I am a different person. Yet, when I say it like this, I immediately have to scream No, I am still the same. I am still me, still the same.. but I am so different. All right, so I keep having this exchange in my head and it leads to nowhere so I have decided to settle on James Franco's phrase from The Interview: Same same, but different.

What happened?

Long story short: about six or eight weeks ago I somehow decided to think differently. I didn‘t put much thought or resolution into that, but then a week or two later I realized it was working. I began to think, feel and experience differently. And it went on for a few more weeks and I got into a self-fulfilling loop - the better I felt the more I pushed those new ideas and ways, the more they worked and the better I felt.

And then I spent the oh so awesome week in Tunisia. By myself, I turned off all social pressures, masks, expectations. I realaxed so much, indulged so much, worked on things I had wanted for months or even years.

And it all just somehow clicked together. All my ideas, newly found pleasant ways of thinking, all the me-time.

Fuck, I just can't express it properly.

Oh what the hell, why would I have to.

I just feel so awesome!

And only here, at the coffee place, while sitting, sippig the delicious coffee, listening to my favourite The Nutcracker (too hipster?), I've realized why I am soo happy about this evolution of me and myself.

Because *I* have done it.

Nothing whatsoever has changed outside. My universe is still the same mix of things: awesome, good, neutral, bad, stressful, exhausting, potential, threatening. Everything is the same, at work, at home, with people.

Yet, I feel and experience so differently. And the whole change has come from within. No luck, no good circumstances. But my doing, my hard work on myself, my decision to be this or that.

And that is just amazing. How much you can change by your will, your decision, your focus, your work, your doing.

Ok, for quite some time I’ve been feeling that it must all sound like a terrible bragging. I really don‘t mean that, that‘s not my point.

What I am trying to tell you is that it is possible. It is possible to make a conscious decision to change, to feel better and then actually start feeling better. I still find it very fresh and hard to believe, but I am also experiencing it as I'm writing so it is happening.

As always and now more than ever, I insist that happiness is a mindset. Mostly, it's not about good things coming from the outside but how you decide to react and work with all things coming from the outside.

The past few years I have lived quite happily, but something profound and rather jump-y has happened these past few weeks and for only about an hour I have been reflecting on that and it is awesome.

Trust me, good people. I have been through various stuff. And I am telling you - it can be done. You can decide and start to feel and experience much better.

Now I could use Dumbledore's pensieve. I would copy this whole cluster of feelings, ideas and notions that I have in my head, I would take it out and into a small jar, and start selling it to people. (Because as the Joker says - if you‘re good at something, never do it for free). As we don't have that magic / technology at hand, I"m gonna just have to write a book about it.

Oh, right. I‘ve missed the part where I explain what I had decided to change in my head, right? Sigh. It is also very complex to explain easily. But if I have to, I can summarize it into: more confidence, more positive, more serenity. Very trivial, I know. I will expand on that later.

13. října 2015

Tunisko 1: Jak mě málem sežral vembloud

Poslední fotka před zákeřným útokem
To mám z toho, jak se chci pořád přátelit se všemi zvířátky. Někdy to člověk prostě neodhadne, no.

K pláži se šlo přes takové širší prostranství, a dneska, jinak nikde nikdo, ale uprostřed - vembloud. A ani nijak přivázaný, jen přední nohy měl na běžnou šířku propojené kusem provazu. Tak jsem předpokládala, že to je dostatečné na to, aby se nemohl úplně nejvolněji pohybovat a že je tudíž bezpečný. Ještě mi ho bylo líto!

Parádně se mi hodil do krámu, protože jsem potřebovala něco pro Martina. Dal mi za úkol udělat bláznivou selfie, to se mi nechtělo, ale hned mě napadlo, že mu pošlu tuhle fotku a Tu máš vemblouda.

Na cestě tam byl vembloud docela daleko a já se přibližovat neodvážila, jen pár fotek. Na cestě zpět se kousek přesunul, že jsem šla mnohem blíž kolem něj. Řekla jsem si cool, udělám lepší fotky a kdyby byl extra kámoš, možná dojde i na tu selfie.

Ty jo, najednou byl půl metra vode mě a votvíral na mě hubu a hýkal a pořád jakože na mě. Vyjekla jsem a představovala si, že se seběhnou lidi a zachrání mě. V půl vteřině jsem pochopila, že to se nestane a jsem sama. Začala jsem před ním couvat a taškou mu máchat před ksichtem, abych mu jako zabránila dostat se mi tlamou na ruce nebo na obličej. Jak jsem tak couvala, spadla mi jedna pantofla, tak jsem se do toho viděla, jak šlapu na hřebík nebo kus skla. A von porád tou tlamou na mě, viděla jsem se na zemi, ruce pokousané, bez nosu, a klučina jak si požvykuje na mých bicepsech.

Jako vážně, vlastně teď ani nevím, jestli jsou velbloudi masožraví.

Ale mě sežrat chtěl!

Nevěděla jsem, jak daleko budu ještě moci couvat, za sebou jsem tušila zeď. Ubráním se mu nějak u té zdi, nebo to bude moje konečná? Mám na něj zaútočit zpět, fláknout ho taškou přes čuňu, omámit ho tím a prchat, doufajíc, že ho tím nenaštvu moc na to, aby mě honil? To mi stihlo za pár vteřin proletět hlavou hororových vizí i taktik, jak z toho ven.

A panáček, jak náhle proti mně vyrazil, stejně prudce ztratil zájem, sklonil se kdesi vedle mě a pokračoval v pasení trávy. Ještě jsem si nebyla jistá, jestli si to nerozmyslí, tak žádné prudké pohyby. Opatrně a pomalu jsem se odtáhla, obešla ho, nazula si ztracenou botu a pomalu jsem jako opouštěla scénu. Opakovaně jsem se otáčela, jestli mě nepronásleduje, jestli se na mě ještě nerozběhne. Ale po několika desítkách metrů už jsem akceptovala, že na mě zapomněl. Přidala jsem do kroku.

Až jsem byla asi sto metrů od něj, na silnici a zatáčela jsem, dovolila jsem si uvolnit se úplně a užít si naplno ten pocit úplně nového ocenění vlastního života. Chápete, takhle na vlásku to všechno viselo. Hrobníkovi z lopaty. Takhle na mále jsem měla.

Dobrý no, haha, jasně, že teď už se jen směju. A je mi líto, že se mnou u toho nebyla mamka nebo Martin. To jsou přesně ti dva lidi, se kterýma bychom ten zážitek ještě vyhajpovali a při vzpomínce čurali smíchy a udělali bychom z toho báječnou historku do hospody a pro vnoučata. Takhle mi nezbývá, než se smát sama (sobě). Ale to je taky dobré.

2. října 2015

17'32'' (Love makes us act like we are fools)

In Znojmo, I am always so weak-willed. So I ate a lot of useless junk again today, feeling pretty guilty all the time, especially because I also could've gone to the gym or for a walk, but didn't. The guilt reached a certain peak in the evening and I went at least for a short run. I've recently downloaded a new bunch of songs and with shuffle it's always a bit fun to see what comes next.

I started off with Kačeří příběhy, one of those songs that I love singing out loud. I had to stop after 11 seconds because a hedgehog crossed the road and I wanted to say hi. So I did, but he wasn't very chatty and run away on those cute little legs.

I run through my favourite street, where there's no one around so I can comfortbale sing out loud if I want to. I had to stop again, cause I saw a cat. So I approached it slowly to see if it would let me pet it. But it ran away, too. Darn, why do animals keep running away from me - I said out loud, too.

I resumed the running and got totally lost in the next song: Elephant Love Medley from Moulin Rouge! I used to love that song, listening to it and singing it quite often when at the university and now I've realized I haven't heard it for like four, five years. I immediatelly took the part of Nicole Kidman, playing the dialogue with imaginary Ewan McGregor. What an amazing song! I totally forgot that I was running and felt like I was performing on a stage. When I got to the part where Satine is convinced that an affair with Christian is worth it my voice actually cracked down with emotions and I got tears in my eyes just because all the world felt amazing.

Or because the right hormones flooded my blood stream, to be more precise. This is where my reflective and rational me takes over. See, I can enjoy the pure feeling of joy only for few seconds before I remember it's only the brain chemistry. It sounds like spoiling the fun, but not for me. Just because I know how it works doesn't mean I don't enjoy it. But I guess it's still a bit different than what most people think and experience like.

I put the Elephant Love Medley there again, that's how much I enjoyed it. Then there was some changing over before Super Trouper by Meryl Streep and those other ladies caught my attention. I have a special narrative connected to this song (as I have many others to many other songs) and I played it in my head and enjoyed it very much, feeling affirmative about the current course of my life.

When nearing home, a tune from the new Star Trek came up, one of the most dynamic - Enterprising Young Men. Many thoughts! It's a song by Michael Giacchino, my most favourite composer ever (he's the author of music to Lost. And many others. But Lost most importantly. There's no music like Lost) - and we're going to a concert of his music in a few weeks. This particular tune is so dynamic it always makes me want to be a conductor and flap my hands and arms really vigorously.

I sped up, feeling really elevated and wanting to put the feeling in a jar and cork it. Well, at least I can write about it. It's silly, you know. Running almost always does this to me, a few great songs, sudden surge of hormones, the pure joy. Yet, I always have to persuade myself again and again to go. And often I end up not going. Oh well.

Anyway, my stopwatch says 17'32''.

How much time do you need to feel totally happy and at peace with everything? What do you do to feel that way? Do you ever? Why not?