29. listopadu 2015

Psychické násilí v rodině. Musím začít mluvit o své zkušenosti.

Už jsem víceméně začala průběžně (na FB, na blogu, v Prolomit vlny na Radiu Wave) odkrývat všechna témata, která se mě osobně a často i intimně dotýkají a která chci tak nějak popularizovat. Sdílet svou zkušenost buď proto, aby ti, co to nikdy nezažili, viděli, co je taky možné a třeba je to nějak inspirovalo, a ti, co to zažili, aby věděli, že v tom nejsou sami.

Tak už mi tu víceméně zbývá otevřít poslední téma. Chystám se na to už několik let a cítím, že o tom musím psát. Kvůli sobě, jako další rovina terapie a uzdravovacího procesu, ale hlavě bych to chtěla otevřít veřejně, protože myslím, že je to obrovské téma, o kterém se kromě náhodných případů vůbec nemluví a já při tom odhaduji, že to je nesmírně rozšířený jev, který sebou nese ohromné dlouhodobé utrpení mnoha lidí a nabaluje na sebe další patologie a problémy.

Psychické násilí v rodině.

Nevím, jak jinak to pojmenovat. Anglicky bych řekla abuse, což je mnohem výstižnější než violence, ale abuse se pak zase dost jednorozměrně překládá jako zneužívání, a to už svádí jinam.

Těch důvodů, proč se o tomhle tématu skoro vůbec nemluví, je podle mě více. Stud obětí, nepochopení, bagatelizace. S tím vším se setkávám. Ale i když mají ostatní otevřenou mysl vás vyslechnout a věřit vám, hlavní potíž vidím v tom, že se to celé nesmírně těžko uchopuje a popisuje tak, aby to odrazilo tu realitu v plné síle.

Kamarádka na konkrétních případech časem pochopila, že to doma fakt bylo zlé. Ale tohle pochopení není tak snadno přenositelné na vyšší úroveň, do veřejného prostoru, mezi lidi, kteří vás neznají a nemají potřebu s vámi soucítit a hned vám věřit. Nemluvě o tom, kdybyste s tímhle chtěli jít na policii nebo se to pokusili uchopit legislativně. Teda - nejsem právník - existuje snad něco takového, jako je odsoudit člověka za roky psychického terorizování rodiny?

Při tom si myslím, že buď z médií, ale spíš z doslechu nebo v různě intenzivní formě osobně se s tím setkal každý. Jen se to vždycky vnímá jako individuální problém v té dané rodině. Ale já trvám na tom, že by se to mělo otevřít a mluvit o tom jako o problému systémovém. Že by lidi měli vědět, že se velmi podobné vzorce chování objevují napříč rodinami, že to není v pořádku, že si to nemusí nechat líbit a žít takhle, že jsou místa, kam se mohou obrátit o pomoc, že je bude někdo brát vážně, že se mohou domoci ochrany a změny. Ono je vždycky snazší zarámovat problémy jako individuální a neřešit je, než si připustit, že mají systémovou rovinu a něco s tím dělat. Vemte si chudobu, bezdomovectví, skleněné stropy pro ženy nebo romskou problematiku.

Já na to nemám statistiky, někdo ano? Snaha získat tvrdá data bude narážet na ty problémy, co tu o nich píšu. Jak to uchopit, definovat. Jak se doptat obětí, když si často ani nepřipouštějí, že v čem žijí, není v pořádku, a když už, stydí se a očekávají odmítnutí a nedůvěru. Ale je můj dojem, že je toho kolem strašně moc.

Je to mezi partnery, od rodičů k dětem, od dospělých dětí ke starým rodičům. To jsou ty nejintenzivnější případy a vztahy. Samozřejmě to může jít dál - někoho může šikanovat tchán, švagrová, bratranec, který má z nějakého důvodu nad rodinou vliv.

Je to dost ošidné, neměla bych generalizovat, co jsem nezažila. Budu si tedy dávat pozor, abych psala jen o vlastní zkušenosti - a to je čtvrt století psychického teroru otce nad manželkou a dcerou.

Jak jsem řekla, je nesmírně těžké to uchopit a předat, zvlášť pokud druhá strana nemá trpělivost, empatii a snahu to pochopit a věřit. Ideálně bych vzala z mýho mozku ten balík emocí, vzpomínek, tu temnotu, věčné napětí a strach a vložila vám to do hlavy, abyste to pocítili. Ale když to nejde, ale já chci nějak začít, zkusím pouštět konkrétní příklady. Možná se to pak začne formovat nějak abstraktněji.

(Taky je faktor, že v sobě vlastně všechny ty vzpomínky co nejvíce potlačuji, takže vyvolávat je není úplně legrace a mozek se celkem brání)

Pamatujete si, když vylezl první díl série Doba ledová? Teď už se to dospělého málokdy dotkne, ale pamatujete si na to, když jste poprvé viděli, jak ta šavlozubá veverka bojuje o svůj lískový oříšek? Myslím, že to bylo samostatné video, které pouštěli v kině před jinými filmy. Nevím přesně, jen si vybavuji, jak strašně moc jsem se nasmála, když jsem to viděla poprvé. Takový ten upřímný smích, který se ještě stupňuje, až vám tečou slzy, hýkáte, nemůžete popadnout dech a máte strach, že se počůráte.

Nějak jsem to tehdy dotáhla dom - děti, považte, na sedmi set megovém cédéčku, a jak šťastní jsme byli! - a pustila jsem to na počítači mámě. Otec byl v jiné místnosti, myslím, že jedl a četl si u toho knihu. Jak si to obsah videa žádal, strašně nás to s mamkou rozesmálo a smály jsme se dlouho a víc a víc. Nevím, tak dvě tři minuty. Najednou byl otec ve dveřích, brunátný a zlověstný, jak to při své výšce a šíři ramen uměl - a seřval nás. Nepamatuji si už, co konkrétně řekl, něco jako, že se smějeme jak krávy, co to je za blbost, abysme se chovaly takhle nekontrolovaně a ať to okamžitě vypneme.

Smích odumře, naskočí strach a paralýza, udělaly jsme cokoli, jen aby nenásledovalo něco víc. Vyply jsme to, v tichosti se rozešly a doufaly, že ten den už nic dalšího nebude.

Říkáte si Wtf, proč jste ho neposlaly do háje? To prostě nešlo. To nepřipadalo v úvahu. Otec vytvořil takovou atmosféru napětí, strachu a poslušnosti, že něco jako odpor vůbec neexistovalo. To vám nepopíšu. To mi prostě jen musíte věřit. Ale už vím, že kdo to zažil, ví úplně přesně, o čem mluvím. Takže to není jen naše zkušenost, náš výmysl. Děje se to. Než takový příběh zamítnete s tím, že si za to ty lidi mohou sami, když si to nechali líbit, zkuste jim aspoň na chvilku věřit, že tak snadné to prostě není.

23. listopadu 2015

Co týden dal: 17. listopad, pomelo, metrový plyšák, soundtrack The Leftovers, kosmetika, Lucka Bittalová.

* v pondělí 16. listopadu jsem šla odpoledne do fitka v krátkém rukávu, jaké bylo teplo. V pondělí 23. listopadu sněžilo.

* 17. listopadu jsem musela proběhnout davem, který demonstroval proti islámu v ČR. Osobně vnímám svoje češství o dost víc než většina mých přátel a známých. Přesto, když jsem slyšela ty lidi provolávat "Čechy Čechům", nemohla jsem se od nich už cítit víc vzdálená. Byl to bizarní pocit odcizení od lidí, ke kterým bych teoreticky měla cítit sounáležitost. Očividně si pod tím vlastenectvím představujeme úplně jiné hodnoty.

Když se pak zastavili na Náměstí Republiky a poslouchali něčí projev a tleskali mu a opakovali ta hesla, cítila jsem regulérní strach. Ne v tom okamžiku, ale takový nadčasový. Ten dav byl úplně zfanatizovaný. Nechci hodnotit jejich partikulární postoje a názory, ale ta kolektivní emoce tam, ta jistota a víra v černobílý svět a touha prosazovat tu jedinou pravdu přes mrtvoly, byla skutečně děsivá. Úplně jsem viděla polovinu třicátých let, jak Hitler huláká a dav ho oslavuje a v ten moment jsem naprosto chápala, jak mohl ty davy pohltit, a napadlo mě, že jsme se od toho ve skutečnosti vůbec neposunuli, že jsme se nepoučili, že když nastanou určité okolnosti a objeví se nový takový člověk, zase tak daleko k těm koncentrákům nebude.

A pak jsem došla dom a uviděla fotku, na níž pan prezidentstojí vedle Konvičky. A opravdu mi delší dobu trvalo přijmout, že to není fotošop.

* Objevem letošního podzimu je pomelo. Dude! Obrovská zdravá věc, na rozdíl od pomeranče a mandarinek tvrdá a křupkavá, ani sladká, ani hořká nebo kyselá, ale tak nějak přesně akorát. Mamka mi odpřísahla, že se ho smím přejídat, místo čokoládou a brambůrkami, tak to dělám. Sedím u Přátel nebo Johna Olivera, loupu si jeden měsíček za druhým, křupkám (to mi, nevím proč, dělá dobře) a sním klidně jedno a půl.

* Pořídila jsem si metrového plyšového medvěda. Protože proč ne. Jméno jsem zvažovala delší dobu, než mi padne do očí něco padnoucího. Máma mi vnucovala Egon, ale to je moc takové tvrdé. Pak jsem někde zahlídla Matylda a to mi sedlo. Mám medvěda Matyldu. No a co.

* Pořád jsem nenašla fungující kosmetiku na mou pleť. Opravdu jsem čekala, že ve třiceti bude to akné lepší, ale je to pořád boj. Nevím, nakolik to může kosmetika změnit, pokud to vychází zevnitř, z různých hormonálních imbalancí. Ale rezignovat na to nechci, tak zkouším různé věci. Teď mě mamka přemluvila na experiment s Mary Kay. Dennodenní zkušenost je zatím příjemnější než běžně, normálně jsem se hned od rána mastila a leskla, ale teď si drží pleť mat do večera, ale necítím suchost nebo napětí. Uvidíme, jak to bude vypadat v delším běhu.

* Totálně jsem propadla soundtracku k seriálu The Leftovers. Někdy poslouchám soundtracky, aniž bych tu věc viděla, třeba pokud mě film neláká, ale hudba je od oblíbeného autora (Michaela Giacchina, Hanse Zimmera). Tady ani to nebylo, jen mi to silně doporučil Martin. Obvykle taky potřebuju několik poslechů, než se z jednolité nerozeznatelné masy stane série zapamatovatelných motivů. Tahle věc mě vtáhla na první poslech, to se mi fakt nestává. Za týden ji zrovna teď poslouchám asi po dvanácté a mám pocit, že jsme přátelé celý život. To je milé.

* Zemřela Lucka Bittalová. Její příběh a její kampaň mě zasáhla jako tu úplně nejvíc možnou cílovku - mladou ženskou, co kašle na prohlídky. Tak mě to skutečně podnítilo na prohlídku jít. Zjistit, že vše je v pořádku, „když vás nebude nic trápit, přijďte zase za rok“. Jako dobrý, mě to netrefilo a někoho jiného ano. Jak náhodné. Ten Lucčin počin mě fascinoval - že vzala osobní tragédii a přetvořila ji v něco konstruktivního a pozitivního, že zrovna já ji poslechla. A dobrý. Ale kdyby nebylo, mohlo to alespoň být zachyceno včas. A taky teď budu chodit pravidelně a myslím, že si na ni pokaždé vzpomenu. A teď o to víc, že ona ten boj prohrála. Každý rok si na ni vzpomenu a nepřestane mě fascinovat lidská síla a tvořivost a to, jak lze uskutečnit lidské propojení, aniž by se ti lidé kdy potkali. Jak můžete ovlivnit jiné lidské životy. Dává mi to velkou naději, motivaci a sílu taky o něco usilovat, protože člověk prostě nikdy neví, jak a čím ovlivní životy jiných.

A jak je to stejně všechno náhodné, že já tu tlačím slzy nad lattéčkem a krásnou hudbou a co vím, jsem zdravá, a jiná mladá žena si vytáhla Černýho Petra a už nežije. Makes you think. And appreciate life.

2. listopadu 2015

Misgendering v českých médiích: otevřený dopis ČTK

Další případ misgenderingu v českém veřejném / mediálním prostoru. Jsem ráda, že existují lidé méně pohodlní než já, aby sepsali níže přiložený dopis a podpisy jak jednotlivců, tak iniciativ. Má smysl se ozvat a tvarovat prostor lepším směrem. Co to slyším? Politická korektnost? Sociální inženýrství? Hmm, já tomu říkám jednat s lidmi s úctou, důstojností a respektem.

Dobrý den,

reagujeme na Vaši zprávu přetištěnou na iDNES.cz jako „Britský transsexuál dosáhl přemístění z mužské do ženské věznice‟ (http://zpravy.idnes.cz/transexual-tara-hudson-byl-premisten-do-veznice-pro-zeny-pzh-/zahranicni.aspx?c=A151031_065533_zahranicni_cen). Způsob, jakým mluví o Taře Hudsonové, totiž považujeme za extrémně nešťastný až neetický.

V celém článku je pro Taru Hudsonovou používán mužský rod, indikující názor autora zprávy, že Tara Hudsonová je muž. Tento jev, v angličtině známý jako misgendering, je klasickou formou nepřátelství vůči trans lidem, jimž je takto odpírána možnost identifikovat se jako příslušníci genderu, jimž se cítí být, resp. kterým skutečně jsou. Trans lidé, jak v článku citovaná kampaň správně připomíná, čelí diskriminaci. Ta velkou měrou spočívá právě v neochotě společnosti přijmout trans lidi tak, jak se cítí a jak se prezentují. Mnozí trans lidé proto svůj skutečný gender tají a tento konflikt mezi jejich vnitřně cítěným genderem a vnější prezentací opačného genderu zákonitě vede k vážným duševním poruchám, které příliš často končí tragicky.

Jako důležitá zpravodajská agentura máte významný vliv na společenskou diskuzi i její jazyk. S tím se pojí i nemalá zodpovědnost. Výše zmiňovaným článkem jste odmítli brát na vědomí genderovou identitu Tary Hudsonové, a tím se začlenili do té části společnosti, která nepřijímá trans lidi jako celistvé lidské bytosti zasluhující respekt a vstřícnost stejně jako lidé, jejichž gender se shoduje s pohlavím v rodném listu. Zprávu tedy považujeme za diskriminující a neetickou. Navrhujeme proto následující:

a.   Okamžité opravení zprávy tak, aby respektovala Taru Hudsonovou jako trans ženu, včetně výměny rodů sloves za ženské a nahrazení mužských zájmen ženskými; nahrazení slova „transsexuál‟ za „trans žena/trans lidé‟; nahrazení slov „sexuální menšina‟ za prosté „menšina‟ (jelikož transgender stav nemá se sexualitou cokoliv společného a Tara Hudsonová nepatří do „genderové menšiny‟, protože je ženou); přeformulování části druhého odstavce na „výtržnice, která […] se po většinu svého dospělého života otevřeně identifikuje jako žena‟ (původní formulace implikuje, že Tara Hudsonová byla v dětství chlapcem, přičemž byla ve skutečnosti dívkou, kterou okolí považovalo za chlapce).

b.   Zavedení interních standardů ČTK k informování o trans otázkách, kde se lze inspirovat např. metodikou organizace GLAAD http://www.glaad.org/transgender či přednáškou organizace Transparent Prague https://www.youtube.com/watch?v=KQ4hQpxZSQ4 .

Věříme, že se zachováte vstřícně a společensky zodpovědně.

S pozdravem,

Za jednotlivce:
Dominik Miketa
Ivana Recmanová
Jaroslav Vávra
Anežka Michnová
Tereza Růžičková
Jiří Jelínek
Kateřina Peterková
Petr Pávek
Hana Grygarová
Marie Štefanidesová
Karolína Havlínová
Irena Kotíková

Za organizace:
Transparent, z.s.
Prague Pride
Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu, z. s.
TransFusion, z.s.
Charlie, z.s.
Feministická společnost Univerzity Karlovy