29. prosince 2015

BB8 Výzva pro nový rok: hubnutí a být fit obecně. V přímém přenosu.

Zní to triviálně a na jisté úrovni samozřejmě je. Takové to kolektivní předsevzetí půlky národa a pak postupné odpadání, jak slábne vůle a celé je to moc složité, tak člověk na tu změnu rezignuje a vrátí se do starých kolejí. Doufám, že já ne. Myslím, že ne. Věřím tomu.

Říkám si, že by bylo dobré to zaznamenávat průběžně, jak se mi daří. Že to může pomoci někomu dalšímu a že se budu fakt stydět, když to budu zabíjet.

Stejně to v sobě nepociťuju tak triviálně, jak to na první dobrou zní. Je za tím (jako vždy) takový oblak idejí, nápadů a zkušeností a ne každá z nich je uchopitelná a popsatelná (jako vždy). Nahrubo:

a) už jsem to dělala a šlo to báječně. 1.1.2012 jsem začala na 88 kilech. Obrátila jsem životní styl na zdravé jídlo a cvičení a do půl roku jsem shodila 25 kilo. Další rok jsem se pak dostala až lehce pod šedesát. Pak to ovšem zase začalo pomalu růst. Poslední dobou už celkem rychle. Teď jsem, hádám, tak na 84 kilech. Takže východisko je velmi podobné, akorát teď už znám ten dril. Vím, jak na to.

b) Přibrala jsem, protože jsem začala celkem nekontrolovaně žrát a cvičení jsem dost nechala plavat. Oboje chci dostat zpět pod kontrolu. Na obojí mám plány, některé vysoce ambiciózní, plus nějaké mechanismy, když bude hůř.

c) Cvičení - kromě fitka, kde cvičím a pak jedu, jdu nebo běhám, chci taky občas alespoň na deset minut vyběhnout ven. A pak se dokopat protahovat se doma, možná aspoň pár kliků a dřepů. Už dlouho se chci dokopat k nějakým jogínským pozicím, kdy bych dýchala a meditovala. A kousek od domu mám vyčíhlý box, kde prý mohu strávit celý trénink mlácením do žíněnky, což by mi vyhovovalo. Ale to musí počkat, až mě přejde tohle zvýšeně asociální období.

d) V čem to celé pociťuju jako netriviální, je, že to pojímám jako komplexní výzvu.

Je to výzva raději než předsevzetí. Předsevzetí zavání nucením se do něčeho, co je potřeba, ale není to vlastně moje preference. A to je hned zkraje vadný mindset. Myslím na to už delší dobu, že to jako udělám od prvního ledna, že to bude taková moje hra. Není to něco, co je potřeba udělat, ale co já chci udělat - pro sebe. Tudíž je to v podstatě takový můj dárek pro mě. Něco, čím se budu denně těšit, bavit, oslavovat. Positive attitude, baby.

e) Je to komplexní, protože to není o čísle na váze. Ano, to je ta nejviditelnější manifestace a jeden z cílů. Ale ta mentální složka, tj. že budu věci dělat zase jinak, že budu bojovat a překonávat se, to je pro mě stejně důležité. A nejde jen o váhu. Za poslední rok se mi velmi změnil náhled na vlastní tělo. Dokážu být stejně spokojená a mít se ráda s 60 i 84 kilogramy. Spíš mi jde o to, že jsem si jako užila těch osmdesáti a lenošení a přejídání a teď bych zase ráda něco jiného. Z principu. Protože můžu a jestli to dokážu.

f) Než jen vyloženě zhubnout se chci dostat do více fit stavu. Necítím se dobře celkově. Tuhle jsem měla extrémní moment, kdy jsem si říkala, že už fakt stačilo. O Vánocích jsem se doma u rodiny přejídala fakt nehorázně. Fakt myslím, že když jsem si po čtyřech dnech oblékla džíny, byly mi uplejší než před tím. A pak jsem se chtěla ohnout, abych si zavázala tkaničky.. a nebylo to snadné. Opravdu, to už bylo moc.

g) Zdraví - je to takový celkový pocit odulosti, nezdravosti, nepohyblivosti. Protože si naopak pamatuju ten příjemný pocit, když jsem byla štíhlejší a víc jsem cvičila. Že se lehko ráno protáhnete, vyběhnete na dva kilásky a uděláte třicet dřepů jako nic. Teď jsem fakt celá taková nezdravá a to není něco, co chci, jak chci žít a fungovat. Opět - dělám o v dobrém, pro sebe.

Tak tohle jsou nějaká moje východiska, ta hlavní a pojmenovatelná. Nevím, jestli je to arogance, wishful thinking nebo jen zdravý optimismus, ale věřím, že to dám. Mám v hlavě nějaká čísla k určitým datům, ale nechci to celé moc kvantifikovat. Jde mi spíš o ten komplexní obrat životního stylu, jak jsem to udělala kdysi a jak jsem to pak tak nějak nechala plavat a spustila se. Haha.

Plánuju psát konkrétněji, jak to bude přicházet. Jak mám od minule vyzkoušeno, že to jde a co pro mě funguje, už tak jsem o tom chtěla psát knihu. Tak je fajn, že jsem tak nechutně přibrala, abych to mohla podstoupit znovu a psát o tom v reálném čase. Bude to víc autentické. 

Moje věc: když o něčem přemýšlím víc, o nějakých konceptech nebo mám plány, které potřebuju pak ale mentálně rychle vyvolat, dávám věcem kódové názvy. Tady si to nebudu komplikovat a sáhnu po tom, co bylo zrovna nějak při ruce, když vyvrcholily tyhle moje plány: BB8. Na pomlčku kašlu. BB8 je můj plán, projekt, výzva v roce 2016 zhubout a vrátit se do fit formy, fyzicky i mentálně.

20. prosince 2015

Vědí marketéři z Bernarda, že je rok 2015? Ne kvůli feminismu, ale nepochopení zjevných trendů trhu.

Přidám k hloupoučké reklamě a kalendáři Bernard úhel, který jsem ještě nepotkala.

Jak trávím celkem dost času na internetech a v diskusích o feminismu a mám kolem sebe spoustu báječných lidí, posunula jsem se už celkem daleko od Feminismu 101 (tj. pro začátečníky). Takže když jsem uviděla tu reklamu na černé pivo Bernard s polonahou černošskou pin-up dívkou, skočilo mi do hlavy Panebože, vědí ti lidé, kteří byli zapojeni do produkce téhle reklamy, že je rok 2015? Ale mám to na mysli mnohem komplexněji, než feministické pobouření nad primitivním sexismem a objektifikací ženy.

Zrovna nedávno jsem na to četla pěkný pojem. Bohužel nevím kde a nejsem schopná to doguglit. Bylo to něco na lince female - dollar - revolution a pointa byla, že ženy tvoří polovinu populace (no way!) a tudíž polovinu spotřebitelů. A mnohé segmenty trhu na to teprve teď začínají přicházet. A je a bude to tak, že komu dřív dojde, že ženy-spotřebitelky byly doposud strašně podceňované a zakomponuje to do svých marketingových strategií, ten si otevře nevídané prostory.

Z té reklamy na Bernard je zřejmé, že za ní stojí muži. Hloupí a jednodušší muži s myšlením zaseklým před deseti patnácti lety. A to nejen v té rovině feminismu, kdy prostě a jednoduše opravdu přestává být obecně akceptovatelné používat ženu jako objekt, ale i kdyby chtěli zůstat sexističtí, jsou hloupí jako profesionálové v marketingu, jestli ještě nezachytili ten trend, který jsem nastínila výše.

Protože spotřebitele - bílého muže už spíš mají a v téhle demografické skupině mohou získávat nějaká malá procenta tuhle a támhle, spíš jako výkyv. Ale ženy-spotřebitelky! Obrovský, podceněný prostor, kde se dá fakt dost urvat.

A hádejte co. Reklama, kde je polonahá žena a hrdý nápis, že "naše ženy netančí jen u plotny", nebo co, to fakt není zpráva, která by mě, jako potenciální spotřebitelku tohohle piva nalákala. Ne proto, že jsem feministka, ale prostě jako zákaznici-ženu. Proč by mě mělo tankovat pivo, které jasně láká jen chlapa do hospody čtvrté cenové? Já jsem moderní ženská, která věří na rovnoprávnost. A takovou zprávou mě značka naláká. Kdyby tam byl chlap a ženská nebo skupina složená z obou pohlaví, jak si přiťukávají a dobře se baví, to je něco, co láká mně. Jasně, zní to nudně. Ale tak od toho mám reklamní kreativce, aby tuhle zprávu podali nějak vtipně a neotřele.

Jak jsem psala, je zřejmé, že tu reklamu vymysleli a odsouhlasili muži - pro muže. Což je přesně důvod, proč má smysl usilovat o genderově diverzifikované týmy. Ve veřejném prostoru by to skutečně mělo být povinné (kvóty a fuck off, když s tím máte problém). V soukromé sféře je to jednoduše v zájmu těch firem. A jestli to ještě nepochopily, je to k jejich škodě, protože jiní ano a ti budou benefitovat. 

Ach jo, za takovýhle know-how bych si měla nechat platit. Pracuju úplně v jiné oblasti, ale tyhle věci mi přijdou jasné na první dobrou. 

19. prosince 2015

Kdy (ne)říkat ženě, že přibrala (mě to tolik nebere, ale vím, že spousty žen ano)

Za poslední dobu jsem docela přibrala. Samotnou mě to netrápí tolik, jak by mohlo, nebo jak asi trápí jiné ženy, ale vím o tom. Samozřejmě si toho všímá i okolí, ale dřív, než to kdo stíhá komentovat, si z toho většinou sama dělám legraci, takže jsem žádné větší negativní reakce nezaznamenala.

Jedna mě ale zaujala, stojí za rozvedení. Je od poměrně blízkého chlapíka, o němž vím, že je hrozně hodný, správný a kdybych mu v noci zavolala, neváhal by mi přijet na pomoc. Takže vím, že co řekl, nemyslel vůbec zle. O to víc na tom bylo vidět, jaké stereotypy se nesou společností.

Řekl mi: "Ireno, ještě dobrý, ale už je to na hraně."

Mám k tomu dvě poznámky.

a) Na hraně čeho? Jakože teď jsem ještě plnohodnotný člověk, ale existuje nějaká hranice, nějaký objem, nějaký počet kilogramů, přes které se přehoupnu a náhle budu - co? Něco míň? Horší člověk? Lidi se mi začnou vyhýbat? Moje postoje a názory ztratí na důležitosti?

b) Nedávno jsem četla pěknou tezi a v téhle situaci jsem přesně pochopila, co tím bylo míněno a plně jsem se s ní ztotožnila. Pánové, existuje jen jediná situace, kdy komentujte ženinu postavu negativně: pokud se vás explicitně zeptá, co si myslíte o její postavě, a vy tušíte, že snese, pokud jí řeknete pravdu. Ale jen, když se zeptá. Jinak si zahráváte s ohněm. I když se otevřeně neurazí, určitě ji dost raníte.

Co se týče váhy, muži často používají argument zdraví. Ale ono od pár kilogramů navíc je k nezdravé obezitě ještě hodně dlouhá cesta. A stejně tak na první pohled ladné tělo vůbec nemusí znamenat, že je ten člověk zdravý.

No ale vůbec, pojďme se trošku míň soustředit na vzhled a víc třeba na to, jestli vás ta žena dokáže rozesmát, jestli vás vyslechne po stresujícím dni v práci nebo jestli cítíte, že si v její společnosti nemusíte na nic hrát a můžete být sám sebou, bez všech těch masek, které nosíme před ostatními.

6. prosince 2015

Co zrovna: hudba, knihy, videa, televize + trošku deník a životní filosofie

So I am sitting at my favourite coffee place and am perfectly happy. And also fucking anxious.

Because I am so happy that I am also scared that something will go wrong. And that somehow I don't deserve this happiness. Because there are so many people in the world suffering and I am sitting here, at my favourite coffee place, with hot delicious gingerbread latte, listening to the soudtrack to E.T. (by the composer John Williams, also my favourite film – I‘m crying everytime at the end).

But what good is there in feelig guilty because I feel happy, really? It sounds unhealthy. I need to fight that. Also, I believe and hope that most of the good things I've brought on myself - myself. I consciously bring things into my life. When things are good, awesome. When they are worse, I deal with that somehow, try to take it as a challenge and later to learn from that. That's why even seemingly bad things feel good later. That's a very constructive and helpful mindset.

I enjoy little things the most. I see it as a picture, a map, a puzzle and I add little pieces here and there. A picture of nature, a comment in a random internet discussion, a well put argument, sweet response by a stranger, a nice video of cats playing with toddlers, an article confirming my believes, some good news from the world, people on my FB wall making fun of the latest Czech news (Miloslav Randsdorf), a phone call to mom or grandma, seeing a cat in the garden, sun, cutting a recipe on brocolli quesadilla out of a magazine and putting it into my notebook. That's just the smallest part of it.

Some bigger thing from today.

(haha, the music I am listening to right now - E.T. just got drunk and so did Elliot by proxy. I just love how soudtracks bring images, yet don't disturb me with lyrics)

I listened to The Nutcracker in the moring. It's my favourite piece of art. I hope one day to go to see it as a ballet to some very fancy place like Wien opera house or whatever, in a very fancy dress with an awesome date. That's on my bucket list.

I watched an episode of Girls. When the fourth season was coming out, I didn't get to it and eventually decided not to watch it. Months later, something moved me and I decided to give it a chance and I am very happy I have! Not that it's perfect, but it's very enjoyable - very well written and soo well acted! The conversations are like nothing else I usually see on TV. Very natural and funny and dorky. Natural for me, which means very weird. I love that feeling of being shown what feels so natural to me - people with their weaknesses, insecurities, hopes and dreams, peculiarities. And the actors are beyond, really. Well, as a feminist, you can't not love Lena Dunham. The other girls, every single of them has her own magic. Adam Driver is the star for me there. I am happy for him, having a great career ahead after playing the main villain in the new Star Wars. And I love that there are great supporting characters and actors as well. Like when Andrew Rannells or Rita Wilson steal the scene just by entering a restaurant.

(E.T The Magic of Halloween - E.T. and Elliot take off on the bicycle. I am not gonna be crying in a coffee place. ... Shut up.) (I needed to clean my nose anyway)

I watched a TEDx talk that had sounded interesting and I am happy I did. It was by the Nigerian Chimamanda Ngozi Adichie and called Weshould all be feminists. Nothing new for me there, it was basically a Feminism 101, but it is so well put and presented. So kind, tender and non-threatening. I would love for some hardcore antifeminists to see it and then tell me exactly what was wrong with that, how would those ideas opress and limit them. The rumour is that the text will be handed out to Swedish teenagers. Well, I wouldn't mind that in the Czech Republic as well. But not to force some ideology onto someone, but as I said - I'd love to talk about what is wrong with those ideas, how are they bad for anyone.

I've finished my latte, I should move on. I'm going for a walk to the centre, Narodni most likely, and some small purchases. I want to finish the current audiobook - Misbehaving by Richard Thaler, about behavioral economy. It has been a bit different than expected - more like an account of their work than examples I could use in my everyday life, but still thought-provoking. And I can't wait to jump to the other book I prepared for myself. I've finally found How to be a Woman by Caitlin Moran as recommended by E.