2. listopadu 2016

Nějaký antifeminista ochotný a schopný věcně diskutovat? Dekonstrukce minulého příspěvku.

Minulý příspěvek "Zuřivá feministka, příšera s jediným cílem: ničit chudáky muže. Až na to, že.." zaznamenal velkou odezvu. Aby ne. Dovolila jsem si v něm být ostrá a pak jsem ho hodila do hnízda názorových oponentů. Nemám problém s věcnou kritikou, naopak ji vítám, protože jen sporem, otázkou nebo pochybou se myšlenky posouvají dopředu. Ovšem z těch negativních reakcí žádná neobsahovala nic věcného, o co by se dalo jakkoli opřít. Prý to byl jednoduše "nenávistný, hysterický, iracionální žblept."

To je pro mě strašně zajímavý náhled, protože já tam vidím spoustu racionálních bodů a věcí, na které by se dalo nějak věcně (proti)argumentovat. A ještě kdybych byla sama, kdo si to myslí, řeknu si ok - opravdu jsi napsala něco nesmyslného, co nikdo nepochopil. Jenže já vím, že je taky spousta lidí, kterým se text líbil, dával jim smysl a na jeho základě bychom se dokázali dlouhé hodiny bavit.

To je pro mě matoucí a strašně ráda bych tomu více porozuměla. Moc moc bych si přála, kdyby se mezi publikem našel někdo, kdo mě teď strašně nenávidí, pohrdá mnou, má mě za iracionální a zamindrákovanou hysterku, kdyby se ozval a pokusil se se mnou vést věcnou neosobní diskusi.

Vážně. My feministky jsme vždy osočeny, že se s námi nedá diskutovat. Tak já natahuju ruku a prosím někoho z těch, kdo se cítí být vůči mně silně vyhraněn, aby se mnou vedl tu diskusi, případně mi ukázal, jak se to správně dělá, pokud já to dělat nedokážu.

Vykopnu ji tím, že vysvětlím, jak chápu svůj text a proložím to otázkami.

***

Text vznikl jako reakce na tezi po linii "právě jsem si potvrdil, že všechny stereotypy o zuřivých feministkách jsou pravdivé." Ano, to slýchám často. Stereotyp, že proponenty feminismu jsou zamindrákované ošklivky, které řeší jen hlouposti. Takže odtud jsem se odpíchla.

V první části textu jsem načrtla karikaturu toho, jak antifeministé o feministkách často mluví. 

Otázky č.1: Představujete si, že takto vypadá typická feministka? Ano, nebo ne? Kdo jsou podle vás proponenti feminismu?

V druhé části textu jsem tyto dva stereotypy - zuřivou zamindrákovanou feministku a řešení banalit a smyšlených problémů - konfrontovala s realitou, tj. kdo všechno se hlásí k feminismu a jaké problémy feminismus řeší.

Otázky č.2: Jak si vysvětlujete, že se k feminismu hlásí i světoví lídři, politici, vědci? Jaké důvody mají muži hlásit se k feminismu? A kde se to bere v ženách starších, zadaných, s dětmi, v ženách, které se prosadily, jsou slavné, úspěšné, něco dokázaly?

Otázky č.3: Jsou znásilnění, sexuální obtěžování, domácí násilí, nerovnoměrné rozložení péče o domácnost, děti a jiné závislé osoby, objektifikace ženského těla, větší důraz na vzhled žen oproti jejím schopnostem a osobnosti, feminizace chudoby a vnímání žen jako méně schopných natolik, že je v pořádku, že jsou mnohem méně zastoupeny při správě věcí veřejných a společných - marginální a banální problémy? A že si je navzdory všem statistikám světa vymýšlíme?

***

Opakuji: býváme osočováni z neschopnosti diskutovat, z hysterie a iracionality. Takže prosím, tady je prostor. Každý jeden z vás, kteří se na rozdíl ode mě máte za rozumné, vyrovnané a racionální, máte šanci to prokázat v praxi. Odpovězte mi na položené otázky. Nebo vysvětlete, čím jsou položené otázky hysterické a iracionální.

31. října 2016

Zuřivá feministka, příšera s jediným cílem: ničit chudáky muže. Až na to, že..

Pánové a dámy, hrdí antifeministi.

Já vím! Tak jste si krásně žili a najednou se ze všech možných děr a močálů plazí takové ošklivé potvory - feministky! Všechny jsou stejné: ošklivé, chlupaté, zamindrákované, zapšklé, zoufalé, nikdo je nechce, kolo by si o ně neopřel, jsou ze sebe nešťastné, jsou neúspěšné, nedokáží se prosadit - a hledají vinu všude, jen ne u sebe.

Tak si za cíl svých mindráků, frustrace a vzteku vzaly skupinu těch nejzranitelnějších: lidí, kteří už si tolik v historii vytrpěli a také dnes to mají ze všech nejhorší: muži.

Víme to všichni: feministky nenávidí muže. Všechny do jednoho, každého jednotlivého. Jak to má penis, hned by se to mělo věšet. Feministky pálí podprsenky, šmikají penisy a s radostí chodí na potrat, když se dozvědí, že čekají chlapce. Alternativně ze z nich stávají lesbičky.

Až na to, že..

* Až se příště Barack Obama nebo Justin Trudeau otevřeně přihlásí k tomu, že jsou feministy, připomeňte si, že jsou to jen výše popsané zamindrákované zuřivé feministky.

* Až se příště potkáte v diskusi nějakého muže-feministu, připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až se příště k feminismu přihlásí žena starší, vdaná, úspěšná - př. politička, vědkyně - připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až se v některém zahraničním médiu dočtete o tom, že muž zabil svou bývalou partnerku nebo ženu, která s ním odmítla jít na schůzku, připomeňte si, že to byla jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až se vaše sestra přizná rodině, že ji manžel už roky mlátí a ponižuje, připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až přijde domů vaše manželka, že v práci na bonusech nedostala nic, ale její mužští kolegové dost, připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až přijde domů vaše dcera s tím, že už nechce dělat sport, matematiku nebo počítače, protože "to není pro holky", že se raději bude malovat a že potřebuje zhubnout, připomeňte si, že je to jen výše popsaná zamindrákovaná zuřivá feministka.

* Až budete příště zase ignorovat příběh dalších a dalších znásilněných žen, kterých se nakonec na vyšetřovně ptali, co měly na sobě, proč tudy šly a kolik měly v životě sexuálních partnerů - vám to přijde ok, ale ony třeba řeknou, že jim to přišlo nedůstojné: připomeňte si, že jsou to jen výše popsané zamindrákované zuřivé feministky.

Protože my zamindrákované zuřivé feministky to máme jako sport. Jako zábavu. Děsně si to užíváme, upozorňovat na tyhle systémové problémy a ještě za to věčně schytávat výsměch, ponižování či agresi. Božínku, to je bžunda. Směju se až do příštího týdne.

(Zapomněla jsem na nějaký základní stereotyp?)

"Muži a ženy nejsou stejní" No, nejsou. ALE!

Zase manifestace patriarchálního bullshitu v podobě těchto dvou souvisejících diskusí (tady a tady). Už jsem pak rezignovala odpovídat jednotlivcům a napsala jeden obecný příspěvek. Psáno jako odpověď centrální osobě diskuse, Danu Pribáňovi, který dělá pro ČT pořady, protože cestuje cizinou v trabantu. Dan Pribáň se vyjádřil, proč se mu lépe pracuje s muži (to se dá brát), ale pak už v těch diskusích valil strašné sexistické generalizace a stereotypy.

***

Muži a ženy nejsou stejní. Ale to proto, že lidé nejsou stejní. Jako se od sebe liší muži a ženy, tak dva muži nebo dvě ženy nejsou stejní. Vy zplošťujete komplexitu člověka na jeden znak a od toho odvíjíte svůj náhled.

A to trvání na tomhle jednorozměrném vidění s sebou přináší strašně moc problémů. Z toho, jak se vyjadřujete vy a všichni, co s vámi souhlasí, je zřejmé, že pro vás ten postulát "muži a ženy nejsou stejní" znamená, že ženy jsou horší. Budete mi tvrdit že ne.. ale prosím vás, mějte aspoň trošku odvahy přiznat si, že to tak máte. Vnímáte ženy jako méně schopné. Takže to opakované ujišťování se, že "muži a ženy nejsou stejní" je pro vás zároveň už legitimním zdrojem pro nerovné zacházení, diskriminaci a znehodnocování žen.

Druhý problém je, že ta "stejnost" je v drtivé většině případů sociální konstrukt. Tady ty odkazy na výkyvy nálad žen v průběhu měsíce jsou úplně absurdní. Všichni máme hormony a všichni máme nějaké výkyvy nálad na základě tolika a tak komplexních faktorů. Ale vy to všechno opět zploštíte na jednu rovinu a na základě té hodnotíte všechno. Vsadila bych se s vámi téměř o cokoli, že kdybychom vedle sebe pracovali, vůbec nepoznáte, kdy mám menstruaci. Zato se mi nálady mění podle toho, kolik mám zrovna cukru v krvi, jak jsem se vyspala nebo jakou ostudu zase udělal pan prezident. A představte si: stejně jako muži!! I muži mají výkyvy nálad, věděl jste to? Nebo ti jsou podle vás dokonalé stroje, zatímco ženy jsou zase něco míň, hormonální, labilní, emoční trosky? Vážně, přemýšlejte nad tím, s jakými předsudky o obou pohlavích uvažujete.

A s tím souvisí třetí problém, ta "nestejnost" jako sociální konstrukt. Vy máte tohle za fakt a předsudek a s takovým už apriori hodnotíte každou situaci, kde se potkají obě pohlaví. Není to tak, že potkáte muže a ženu a hodnotíte je jako tabula rasa, z nuly. Ne. Už předem máte nastaveno to očekávání, že ona je nějaká a on je nějaký a z těmito předsudky pak tu situaci interpretujete.

!!! A to je úplně normální, děláme to tak všichni, protože prostě není v lidských silách přistupovat ke každé situaci úplně z nuly. Máme nějaké předznalosti na základě socializace a předchozí zkušenosti. Jenže tyhle předsudky občas ubližují a to velmi. Proto se na ně upozorňuje, mluví se o nich a lidé se snaží si je uvědomit a sledovat, jak moc je při hodnocení a prožívání situace ovlivňují. Proto pokud chce člověk růst, rozvíjet se, být více spravedlivý a kriticky myslící, měl by jednou za čas poslouchat ostatní, když ho upozorňují na nějakou takovouto vadu v jeho mentálních modelech a otevřít se představě, že se možná doposud trochu mýlil a mohl by něco dělat jinak a líp.

22. října 2016

Tisícovka pro děti v jesličkách, desítky milionů pro "podnikatele"

Zrovna mě rozčílilo. A je to taková typická věc, která mi dokáže otevírat kudlu v kapse a mám pocit, že bych dokázala někomu konkrétnímu dát pěstí do čumáčku.

Situace 1: Dáte ředitelce v jesličkách tisícovku pro děti. A ona je úplně upřímně dojatá a nadšená, protože bude moci udělat více a lepší balíčky pro děti k Mikulášovi.

Situace 2: síť politiků, úředníků ve veřejné správě a v polo-státních institucích, lobbistů a podnikatelů; kteří si mezi sebou handlují a předražují veřejné zakázky. Tam protékají miliony, desítky milionů, které ti jednotlivci používají na hodinky za statisíce a jachty ve Středomoří.

Z našich společných peněz.

Ale paní v jesličkách je dojatá za tisícovku.

V jak podělaném světě a systému to ku*va žijeme??

To jsou pořád kecy o našich dětech a tradiční rodině, ale ho*no.

Lid se přes rok rozčiluje nad neexistujícími uprchlíky, ale tohle jsou věci, co by nás měly hnát do ulic. Jenže to ne. Děti a péče ve skutečnosti systém nezajímají.

Jako chápete ten propastný (ne)poměr desítek milionů, které si tak nějak přirozeně tečou od nás do soukromých kapes, a že za tisícovku jde udělat pěkný den vícero dětem.

Chce se mi zvracet, fakt.

17. října 2016

Moje sociální fóbie. Mluvme více o našich "slabostech".

Poslední dobou je mi hůř, takže i obtížněji zvládám situace, které bych běžně spíš neřešila nebo rozhodně ne tolik a negativně. Mluvím o různých sociálních interakcích, které ve mně vyvolávají (ještě větší) úzkost a diskomfort. Není mi dobře v jejich očekávání, pak je zvládnu úplně normálně, po nich se mi zase udělá nevolno a chvíli je rozdýchávám.

Jako příklady mám různé telefonování. Když mám někam volat já, odkládám to, pak si připravuju, co řeknu a když to vyřídím, trochu se klepu a zároveň si nadávám, proč s tím mám takový problém, když samotnou tu akci zvládám normálně. Proč se mi kolem toho vyvolává takový diskomfort? Když volá někdo mně, je to jak kudla do srdce a úplně nejraději to ignoruju a říkám si - "Vys*r se na to, člověče, a pošli mi sms."

Další: v pokoji mám velký kus nábytku, pro který si za chvíli přijedou lidi z inzerátu. Pan domácí u toho chce být, což chápu a jsem ráda. Ale ta představa cizích lidí a různé dynamiky mezi námi, nutnost small talku a opakování a ujišťování a děkování, to všechno mi tak vadí, předem vyčerpává a obtěžuje. Vím, že to zvládnu, ale nevadilo by mi, kdyby se to obešlo beze mě.

Rozhazují mě i mnohem menší a hlavně i pozitivní interakce. Typicky - napíšu někomu (polo)cizímu něco pěkného a on mi překvapeně napíše zpět, díky a radost, že ho někdo pochválil. Pochválí mě zpátky - a mně se z toho udělá nevolno. A musím si od toho odpočnout několik hodin nebo dní, než jsem schopná opět reagovat.

***

Všechny tyhle věci si vyhodnocuji jako důsledky a manifestace mé neuroatypie (tohle slovo moc v ČR nepotkávám, ale je přesné a nemá negativní konotace, takže ho hodlám zavádět): úzkostná porucha, hypersenzitivita, introverze, sociální fóbie. Ty věci se různě překrývají a kombinují; vědci se jim teprve teď začínají více věnovat, takže ty pojmy nejsou jasně definovatelné a oddělitelné; možná jedno automaticky plyne z druhého nebo bez sebe některé nemohou být a jiné se potkaly náhodou.

Každopádně se o tom všem málo mluví. Na všechny tyhle koncepty jsem si přišla sama poslední rok, dva, tři. Do té doby jsem si jednoduše myslela, že jsem vadná, protože zažívám něco, o čem jsem neslyšela. Tudíž jsem si musela odvodit, že to mám jen já - ostatní tyhle potíže neznají. 

A pak jsem přeci jen začala na internetech potkávat zmínky a pak člověk narazí na nějakou průlomovou knihu, text, komunitu, stránku na FB a najednou čte, že to, co prožívá, má hromada dalších lidí. To je nehorázná úleva.

Na základě téhle opakované zkušenosti usiluju v životě o co největší autenticitu a upřímnost - mluvit nahlas o svých slabostech, podivnostech, jinakosti, o tom, co bych dřív považovala za vadu.

A vyplácí se to: pokaždé, když na sebe zase něco takového prásknu, ozve se více lidí, že oni to tak mají taky. A přidávají další podobné zkušenosti a ostatní na to "Ano, přesně!" a vznikne mezi námi taková pěkná atmosféra porozumění, kde člověka nesoudí, ale osvobodí od toho sebe-znehodnocování. 

Pokaždé se díky tomu - tu o malý krůček, tu skokově - cítím zase pohodlněji ve vlastní kůži, ve svém přirozeném nastavení, které se často bije se socializací a vnímanou normou. 

***

A akorát mě na tom vždycky štve, že se to pořád děje málo. Že existuje představa člověka - robota a standardizované jednotky, kdy jsme jeden jako druhý, bez odchylek, podivností a slabostí. Ty v sobě potlačujeme nebo o nich alespoň mlčíme, abychom před ostatními nebyli za blázny, podivíny a slabochy. 

Při tom dlouhodobě docházím k tomu, že být "silný člověk" není o tom, že v sobě ty lidské slabosti a divnosti tlumíme, ale naopak: víme o nich, mluvíme o nich, přijímáme je jako naši přirozenou součást. Ano, pracujeme na tom, aby nás neomezovaly v běžném fungování nebo abychom někomu neubližovali. Ale abychom se nebrali jako vadní, protože máme slabost nebo odchylku, kterou - zdá se - jiní nemají. Mají. Nebo mají zase jinou v oblasti, kde my jsme suverénní a totálně v pohodlí. 

Prostě jsme všichni "jen" lidi. Škoda, že si pořád neautenticky a k vlastní újmě hrajeme na něco jiného.

11. října 2016

Lidi věčně nespokojení. Frustruje mě negace mezi lidmi, kteří se mají sakra dobře.

Jako nejčastěji, když se rozepíšu: už dlouho pozoruji nějaký jev, nějaký vzorec nebo mám ze společnosti nějaký dojem. Pak se to manifestuje na konkrétní věci - to mě nakope to sepsat a generalizovat. Samozřejmě nic z toho neplatí absolutně, jsou tam další faktory a limity, blablabla. Just sayin'.

***

Dlouhodobě pozoruji, cítím a vadí mi, kolik negace a nespokojenosti je mezi lidmi. A zdá se mi, že příliš mnoho z těch nespokojených se má ve skutečnosti skvěle. Mnohem líp než jiní lidé, kteří si třeba ale zdaleka tolik nestěžují, nelitují se.

Z hlediska místa ve světě i času v historii si žijeme nejlíp, co kdy kde bylo. A stejně, když člověk sleduje média, poslouchá lidi, čte on-line diskuse, někdy má dojem, že úplně všechno je špatně. A já prostě nevěřím, že to tak objektivně je.

Někteří lidé prostě neumějí nebo snad ani nechtějí být šťastní a spokojení. Nedívají se na to, co mají, neváží si toho, koukají jen, co ještě nemají, hledají kolem sebe ty negativní věci, vztahují je na sebe a pak se litují a nenávidí a šíří tu zášť kolem sebe, protože misery loves company

***

Vytáhla jsem mámu do pěkné restaurace. Nejen na jídlo, ale na zážitek. Na společný čas, na atmosféru toho místa - mají to tam stylově zařízené, krásný nábytek, promyšlené doplňky, sladěné detaily. Zajímavý výběr jídla a hlavně pití, kávy a zákusků. Člověk nemusí mít všechno najednou, aby i ty ostatní věci mohl ocenit.

Když jdu takhle s někým ven a nespěcháme, je to o celém tom prožitku, o vnímání vjemů všemi smysly. Oceňuji detaily, srovnávám s jinými místy a službami, které jsem zažila, užívám si ten okamžik.

Ne tak moje máma. Přestože jsme vůbec nikam nespěchaly a ona to neplatila, byla prostě nespokojená. Pořád se ohlížela, kdy už přijde obsluha - vzít si objednávku, přinést pití, přinést jídlo. Říkám "Mami uklidni se a přestaň. Není to jen o tom, že dosedneš, objednáš si, za tři minuty dostaneš ohřátý polotovar, narveš ho do sebe a za dvacet minut odcházíš. Jsme tu hlavně proto, abychom byly spolu, prohlížely si věci kolem, aby nás někdo opečovával, ale v klidu."

Já to tak cítím, ale na ní jsem viděla, jak ji to míjí. Že má celou tu situaci úplně jinak nacítěnou, že má jiná očekávání, jiné pojetí času, vnímání a prožívání.

***

Chápu, že každý vnímáme a prožíváme jinak. A že já nemohu ostatním vnucovat to svoje. Ale přeci jen mě celkem silně vzteká a frustruje, když vidím mezi lidmi tolik nespokojenosti a negace, a při tom vím, že jejich objektivní podmínky k životu jsou neutrální, ale častěji dobré nebo vynikající. 

A ještě víc mě se*e, že část těch lidí tu negaci a věčnou nespokojenost zvrací do našeho společného veřejného prostoru, čímž ho zakalují a kazí život i nám, co chceme vidět sklenici poloplnou a umíme si užívat čas a prožívat radost z dennodenních maličkostí i života obecně.

PS: Omg, je tady to, že si raději volím být spokojená než ne, to "dobroser"? A to je špatně, protože..?

8. října 2016

Zase jiné postřehy ke krajským volbám

Docela neemotivní, myslím. Necítila jsem v těhle volbách moc velký emoční vklad (to už spíš v referendu o brexitu nebo v amerických prezidentských volbách). Výsledek mě nijak zásadně nepřekvapil ani nepohoršil. Podle mě mohlo být hůř (haha).

***

Moje mamka je takový ten normální člověk. Ten běžný, který se o politiku a veřejné dění spíš nezajímá. Jen tak, co dolétne z televize. Je to pro mě velmi hodnotné sledovat a občas o ni házet nějaké myšlenky, protože v téhle oblasti jsou naše vesmíry velmi odlišné a mě její (ne)znalosti ukazují, jak zase žijí a uvažují jiní lidé. Vůbec mi to nevadí. Mohlo by totiž být mnohem hůř - znám spoustu lidí, jejichž svět jde taky mimo mě, ale kteří se ještě vyžívají v zášti a negaci a jsou bytostně přesvědčeni o své dokonalosti a jediné pravdě, kterou ostatním vnucují, a buzerují a šikanují každého, kdo jim oponuje a protiví.

Vlastně jsem byla docela ráda, že jsem mamku vůbec vytáhla volit. A nevolila nějaké antiimigrační nebo antiislámské strany, což mi v podstatě stačilo. (ne proto, že bych byla pro islám, ale proto, že islám tu prokristapána vůbec není problém a strany, které si na jeho negaci založily kampaně, jsou pro mě úplně směšné, protože nemají co říct k reálným problémům - konkrétních krajů nebo celé země).

Večer jsme s mamkou na půl oka sledovaly výsledky a mamka se náhle lehce zmatená ptala, o jakém druhém kole je řeč (u nás senátní volby nebyly). Tak jsem se jala jí zevrubně vysvětlit rozdíl mezi krajskými a senátními volbami. Pojala jsem to, jakože jí jen zhruba vysvětlím vrstvy našeho systému: EU, stát - Poslanecká sněmovna, tam se pak staví vláda, Senát - každé dva roky se třetina obměňuje, pak kraje - a k obcím už jsem se nedostala. Mamka mě přerušila s tím, jestli jako vážně čekám(e), že tohle bude běžný člověk chápat.

V ten moment jsem v sobě cítila dvě věci současně
1 - opravdové pochopení: mně to sice tolik složité nepřijde, ale chápu že někomu, mnoha lidem může. Když mají úplně jiné dennodenní starosti, jiné znalosti nebo schopnosti, nemají za sebou vysokoškolské humanitní vzdělání, větší zájem o veřejné dění a s vědomím toho, jak i střední školy zanedbávají základy společenských věd.
2 - ale na druhou stranu vztek. Protože tolik lidí ve veřejném prostoru vidí černobíle, trvá na té své jediné pravdě a jakéhokoli oponenta vyloženě nenávidí a vnímají jako podčlověka, ale kolik z nich skutečně chápe, jak funguje náš politický systém, jak reálně funguje politika, o čem a na základě jakých znalostí to doopravdy rozhodují. A já chápu, že i to je princip demokracie, že hlasují i omezenci a/nebo méně vzdělaní lidé (na nižším stupni vzdělání nevnímám nic samo o sobě špatného nebo ponižujícího!!), ale stejně si od toho vzteku a frustrace nemohu pomoci.

Protože: mediální zkratky, manipulace, využívání neznalosti, populismus, emoce, pudy a cílení na první signální nakonec vyhrávají volby. Asi je to demokratické. Ale je to to nejlepší možné?

9. září 2016

Líbí se mi chlapec.. Aneb o relativitě štěstí a spokojenosti

V poslední době jsem u několika lidí vyvolala údiv, když jsem zmínila, že se mi líbí jeden chlapec (použité slovo nijak nesouvisí s věkem, řekla bych tak jakkoli starému objektu mého zájmu).

Jak jsem tušila, vznikla kolem mě taková aura, že jsem striktní a radikální, co se týče romantických vztahů - že jsem single programově a kohokoliv bych apriori odmítla a že sama nemám o nikoho absolutní zájem. 

Jako naprosto chápu, proč takový vibe mohl vzniknout. Vysílám vlny podél těchto linií, ale určitě jsem to nikdy nevyjádřila absolutně, to vím jistě. Jednoduše proto, že tak to necítím. Jak to tak mám s mnoha jinými fenomény, nejsou to věci binární (tady: musím být ve vztahu vs. chci být navždy sama), ale spíš spektra. Tady: dokážu být sama, jsem tak spokojená a dovedu si to představit i na zbytek života. Partnera programově nehledám, netrápím se tím, že žádného nemám, a už se moc netrápím tím, že se to ode mě očekává.

To ale neznamená, že mě čas od času někdo nezaujme a neříkám si, jak by to vypadalo, kdyby se to posunulo někam dál. A že by to třeba mohlo být hezké. Nebo taky ne. I kdybychom se do toho pustili vážněji, časem se může ukázat, že to prostě není moje věc. Že tu svou milovanou introvertní bublinu potřebuju víc než společnost jednoho člověka do života.

***

Někteří lidé moje vyjádření "Líbí se mi chlapec.." berou jako potvrzení mého údajného mindráku: "Aha! Tak ona tvrdí, že je single spokojená, ale pak stejně chce někoho jako my všichni ostatní. Stejně říká, že je single spokojená jen proto, že ji nikdo nechce a musí si to racionalizovat."

Mně tohle smýšlení přijde velmi úsměvné, protože je strašně limitované a vůbec neodráží realitu a dennodenní zkušenost. To přece není tak, že člověk může být šťastný jen v jednom jediném stavu a ve všech ostatních musí sedět s hlavou v dlaních nebo brečet do polštáře. 

Můžu přece být spokojená jak single, tak ve vztahu. Můžu být spokojená single a někdo se mi může líbit. A můžu být spokojená ve vztahu a občas si přát být sama nebo s někým jiným. Pocit životní spokojenosti a štěstí se snad neodvozuje od jediného faktoru, který navíc nabývá jen dvou hodnot.

Stejně tak můžu teď být spokojená single a počítat s tím, že tak budu celý život a ta představa mi nejen nevadí, ale už si maluju, co všechno budu dělat. A zítra o někoho zakopnu a za rok budu vdaná a spokojená ve vztahu. A spousta předchozích plánů se neuskuteční, zato se předestřou nové, dříve netušené cesty.

A to štěstí v novém stavu v žádném případě neznehodnocuje ten pocit štěstí ve všech předchozích stavech.

Opak by byl děsně zvrácený: když jsem nadšená z nového kabátu, znamená to náhle, že všechen ten čas před tím, než jsem si ho koupila, byl nešťastný, a celý život jsem jen mířila k tomu, až si ho pořídím? Ale až ho onosím a vyřadím a koupím si bundu, znamená to, že předchozí nadšení z toho kabátu je negováno? Touhle logikou by byl život jen sérií stavů, které v ten moment působí štěstí, ale s každou další změnou je to štěstí smazáno a když se ohlédnete, vidíte jen nespokojenost.

Je mi líto lidí, kteří takhle přemýšlí a prožívají. Já dokážu být šťastná v různých stavech. Protože nečekám, že to štěstí ke mně samo přijde podle nějakého parametru, ale sama si ho aktivně hledám za jakýchkoli podmínek. Opak nahrává člověku na zklamání a konstantní pocit nespokojenosti. Což  by ovšem docela vysvětlovalo, proč je tak velké množství lidí věčně negativních, nenávistných a zlých.

Tolik úvahy nad štěstím a spokojeností. Protože se mi líbí chlapec a je to docela milé. Ale když z toho nic nebude, půjdu úplně klidně a spokojené dál nastaveným kurzem ;)

28. srpna 2016

"Má záležet na schopnostech, ne na pohlaví" si strčte za klobouk!

Tenhle komentář se dříve či později objeví pokaždé, když se poukáže na genderově nevyrovnané zastoupení kdekoli, nejčastěji ve veřejném prostoru (politika, byznys, věda, média i mediální reprezentace..). Nedej bůh, když někdo zašeptá slovo kvóty. Lidé (muži častěji) reagují otráveně a podrážděně: "Ježiši, dejte pokoj s těmi vašimi gedery. Snad záleží na tom, co člověk dokáže, ne na tom, co má mezi nohama."

No tak samozřejmě! Přesně tak!

Tak by to skutečně mělo být. A to je právě celý problém té věci: ono to tak totiž teď není, právě naopak. To je jedno ze základních neporozumění feminismu tváří v tvář realitě: lidé mají dojem, že je to o upřednostňování jednoho pohlaví nad druhým. Při tom je to přesně naopak: feminismu jde o to, aby na pohlaví nezáleželo. Aby byli všichni lidé hodnoceni stejně, jako lidé - ne jako muži a ženy. 

Jenže to se dnes neděje. V současné patriarchální společnosti jsou v mnoha oblastech na mnoha úrovních upřednostňováni muži a s tím feminismus bojuje. V tuhle chvíli není hrací pole vyrovnané pro všechny lidi bez rozdílu, ale je některým docela hodně nakloněno. O tom už jsem obecněji psala.

Podívejme se tedy blíže na ten oblíbený argument "Schopnosti, ne pohlaví." Lidé jej opakují, aniž by se nad ním hlouběji zamysleli tváří v tvář praxi. Tady je moje dekonstrukce a řekněte mi, jestli se někde mýlím.

Na začátku jsou dva předpoklady
1) schopnosti jsou napříč pohlavími rozloženy víceméně rovnoměrně
2) záleží jen na schopnostech, ne na pohlaví

Pak bychom měli pozorovat víceméně rovnoměrné zastoupení obou pohlaví napříč různými obory a oblastmi. Ale to není realita. Muži jsou v politice, byznysu nebo médiích zastoupeni tu v 70 %, tu v 90 %.

Jak je to možné? Jeden nebo oba naše původní předpoklady musí být mylné. Buď jsou ženy (objektivně) méně schopné než muži, nebo vstupuje do hry ještě něco dalšího než jen schopnosti.

Buď ať tedy lidé otevřeně řeknou, že považují ženy za méně schopné, nebo ať si svůj sen "schopnosti, ne pohlaví" strčí za klobouk a přemýšlejí, kde je DOOPRAVDY problém. A pak se konečně můžeme začít bavit o tom, jak ho odstraňovat a dělat prostředí více férové pro všechny.

Nebo opět: ať lidé otevřeně přiznají, že pole férové pro všechny nechtějí, že jim diskriminující prostředí vyhovuje. Ale ať se neschovávají za nefungující argumenty.

PS. pořád jsem otevřená tomu, že se v té mé logice někde mýlím a ráda se nechám opravit.

7. srpna 2016

Jsou přání znásilnění a smrti taky ta hodnota, která je migrační krizí v ohrožení?

Už delší dobu mám v hlavě otázku související s migrační krizí a islámem.

Předesílám ale, že tím nijak nevyjadřuju svůj postoj k těmhle věcem (a stejně se najde pár lidí, kteří tohle budou ignorovat a nařknou mě z vítání uprchlíků)

Jestli správně rozumím, tak hlavní odpor k uprchlíkům a tím k islámu je proto, že nesou jinou sadu hodnot, než máme my, a svou přítomností tady nám chtějí a budou ty naše hodnoty narušovat. 

Což mi principiálně přijde jako legitimní obava, chápu ji. Co mi není úplně zřejmé je, co si různí lidé představují pod těmi našimi - českými, evropskými, západními - hodnotami.

Já mám nějakou představu, co by to mohlo nebo mělo být, a zajímalo by mě, jakou představu mají ostatní. A tím spíš myslím ty, kteří nejvíce dávají najevo ten odpor a zášť k uprchlíkům a islámu. Co oni si představují, že jsou ty naše hodnoty v ohrožení?

Druhá část otázky: za ten rok dva, co migrační krize probíhá, jsem si všimla, že ti, kteří vyjadřují největší obavy o naše hodnoty, se současně nevyjadřují zrovna pěkně směrem ke svým spoluobčanům, kteří prezentují jen trošku odlišný postoj od toho jejich.

Obvykle stačí v diskusi jen naznačit, že byste *možná přeci jen* nestříleli všechny lidi jiného vyznání na potkání a dozvíte se, že jste zkur*ený vítač a sluníčkářská pí*a. Někteří komentátoři pak rozvedou svoje teze do dalších agresivních útoků, do výhružek a oblíbeným motivem je přání, aby člověka znásilnilo co nejvíce migrantů, případně aby jemu a členům jeho rodiny uřezali hlavy.

A mě by opravdu a upřímně zajímalo, jestli tady to vyjadřování, ty agresivní útoky, sprosté ponižování a ta přání bolesti, utrpení, znásilnění a smrti, jestli to taky spadá do těch hodnot, o které máme mít strach a které nám sem přicházejí ti uprchlíci narušovat.

Vysvětlí mi to někdo?

9. července 2016

Post-racionalizace: co si lidi navymýšlí, aby nemuseli čelit své bigotnosti

Je to běžně zdokumentovaný jev: člověk často udělá rozhodnutí nebo v duchu vynese soud během milisekund, na základě předsudků, stereotypů a pudů, a teprve potom mozek vytváří nějaká racionální vysvětlení a ospravedlnění pro to rozhodnutí nebo soud.

Dělám to taky. Občas se u toho přistihnu a snažím se pak zkoumat, proč jsem si nepřiznala ty skutečné důvody hned zkraje. A určitě je mnoho případů, kdy si to neuvědomím, kdy by mi taky nebylo příjemné čelit realitě. Když mě u toho přistihnete, klidně řekněte. Může to být nejdřív nepohodlné, ale časem za to budu vděčná.

Jak to tak ale bývá, mnohem víc vidí člověk tyhle chyby u ostatních. Všímám si toho jevu poslední dobou často, pracovně mu říkám post-racionalizace. Dokola se opakuje u několika konkrétních případů, které bych tu teď ráda nahodila. Trošku zvráceně ráda touhle (proti)argumentací ničím bigotní lidi v diskusích.

a) Body-shaming a fat-shaming: "Jde mi o jejich zdraví"

Lidi reagují agresivně a podrážděně na ženy, které nemají dokonalé, štíhlé tělo, a ještě nedejbůh se vyjádří, že jsou i tak spokojené. Nesmějí být. Žena s pár kily navíc nesmí být spokojená! *ironie*

Když se s nimi pokusím věcně diskutovat, brzy se začnou ohánět tím, že jim jde o dobro těch žen, o jejich zdraví. Jasně, jde jim o jejich dobro. Proto celou diskusi začali výkřiky o tlustých krávách a odulých ošklivkách.

Moje reakce: pokud vám jde o jejich zdraví, ptáte se, kdy byly naposledy na gynekologii, na mamografu, u zubaře, zda nezažívají moc stresu a dostatečně spí? A víte o tom, že člověk s BMI už nad normou může být úplně zdravý a jiný, velmi štíhlý a dobře vypadající - zevnitř úplně strhaný, prohulený, s bolestmi a chronickými potížemi?

Takže: jde těm lidem skutečně o zdraví, nebo mají spíš nějaký problém s vizuálně nedokonalými ženami?

b) Neziskovky sají dotace: "Nebudu na to dávat ze svých peněz"

U několika málo neziskovek se lidé velmi často vyjadřují tak, že odmítají ze svých peněz platit jejich práci. "Ok," píšu jim tam vždycky a ještě jsem nedostala žádný solidní protiargument, "já za vás zatáhnu těch pár halířů pro HateFree, Evropské hodnoty a různé feministické organizace. Pár halířů, protože tyhle organizace dostávají od státu jednotky milionů ročně. A vy za mě zatáhněte předražené veřejné zakázky, korupci a odtoky peněz do daňových rájů, kde se točí miliardy. 

Mimo to: na prvních místech neziskovek, které dostávají od státu nejvíce peněz, jsou převážně mužské sporty a hobby (fotbal, autoklub..). Tedy něco úplně mimo mě. Ale vůbec by mě nenapadlo si stěžovat na to, že tam tečou moje peníze, protože prostě beru, že pro jinou část populace to hodnotu má."

Takže: jde těm lidem skutečně o rozfofrované peníze, nebo jim vadí, že ta konkrétní neziskovka prezentuje názor, který nekonvenuje s jejich? Kde je ale pak chápání demokracie jako střetu pluralitních názorů?

c) Homosexuálové chtějí adoptovat. Oponenti: "Jde nám o chudáky děti"

V každé diskusi pod něčím, kde se zmíní možnost gayů adoptovat dítě, se objevuje ohromné množství lidí, kteří náhle hrdinně bojují za ty nevinné děti, které láskyplná péče dvou lidí nenávratně poškodí. Prostě proto, že dva muži nebo dvě ženy jsou nenormální. Nebo ten šok, až je přistihnou při sexu (protože heterosexuální páry nemají sex, děti je při něm nepřistihují a vůbec). A můj oblíbený argument: ve škole se jim budou smát. Protože děti se jinak vůbec nešikanují. Kvůli brýlím, odstávajícím uším, pihám, legračnímu jménu, oblečení z druhé ruky.

Moje reakce: pokud vám jde o dobro a blaho českých dětí, trápí vás také ty, které žijí v chudobě? Otec opustil rodinu, neplatí výživné, matka je pokladní v supermarketu a má doma dva teenagery, kteří chtějí mobil, kolo, na lyžák, mají třeba talent na sport nebo umění, ale potřebují k tomu dražší vybavení? Trápí vás osudy dětí, které právě teď doma znásilňuje otec, strýček nebo jiný povedený blízký, ve zdánlivě fungující heterosexuální rodině? Trápí vás děti, které mají ten údajně jediný skutečně funkční model maminka + tatínek, kde ale tatínek mamince občas namlátí a na děcka řve a ponižuje je? Nebo rodiče na děcka prostě kašlou, koupí jim tablet a drahé oblečení, ale vůbec se jim nevěnují? A když budou vedle toho dva tátové, kteří dítěti nikdy neublíží, naopak ho budou opečovávat a rozvíjet?

Takže: jde těmhle lidem skutečně o blaho dětí, nebo mají problém s homosexuály a najdou si jakékoli vetché ospravedlnění, proč je hejtovat?

***

Napadá mě víc příkladů, ale nechci to přepalovat. Ten společný vzorec jste z toho určitě pobrali. Všímejte si, jak lidé argumentují pro nějakou věc. Jestli je to skutečně pro ni, nebo tím zakrývají něco jiného, mnohem méně racionálního. Když potkáte další příklady, napište mi. Je to velmi efektivní mechanismus na veřejné odhalení slabosti oponentovy argumentace. Opravdu si nepamatuju, že by mi na tohle dokázal někdo rozumně oponovat. Obvykle se dočkám osobních urážek nebo se ten člověk už nevrátí.

25. června 2016

Znamená demokracie nutnost smířit se s nebezpečným prvo-signálním řešením, když se pro něj rozhodne většina?

Celý den oznámení výsledků o Brexitu jsem visela na FB a sledovala reakce. Hlavní sentiment, který moje sociální bublina vyjadřovala, byl smutek a zděšení, za nimiž implicitně následovalo zpochybnění příčetnosti a inteligence voličů Leave možnosti. Opět tak vyvstala otázka správnosti a smyslu demokracie, jak ji známe a praktikujeme.

Myslím, že nejsem zdaleka sama, v kom se bijí dvě protikladné myšlenky.
- ultimátní ideou demokracie je rovnost volebního hlasu, ať jsme mladí, staří, tlustí, tencí, s vysokoškolským diplomem nebo výučním listem. Začít toto nějak prakticky zpochybňovat zní jako cesta do pekel.
- přesto mnoho z nás šílí z toho, co se děje kolem; jak to dopadá, když se ke slovu dostává přímá demokracie. Když strategické směřování země rozhoduje strach, kobliha nebo prokazatelně lživé sliby na autobusech. A objevuje se myšlenka na podmíněnost volebního práva. Testem IQ, testem všeobecného přehledu?

V české společnosti, zdá se, bublá konflikt mezi dvěma skupinami. Jedni, kam spadá drtivá většina mé sociální bubliny a do které se tedy taky řadím, údajně shlíží s výsměchem a despektem na většinu obyvatel, těch slušných běžných tvrdě pracujících občanů. Osobně si myslím, že to údajné shlížení je spíš projekce než realita.

Ale za sebe k tomu mohu říct toto: inteligence, všeobecný přehled nebo aktivita ve veřejném prostoru jsou jen jedny z mnoha charakteristik, které může občan mít. Další mohou být třeba podnikavost, manuální zručnost, morální integrita nebo (ne)obyčejná lidská dobrota a péče. Drtivou většinu věcí, bez kterých bych nemohla fungovat, outsourcuji - neporadila bych si bez lékařů, úředníků, řemeslníků, obchodníků a prodavačů. Vysoce si cením uklízeček, lidí, kteří sekají městskou zeleň a čistí kanalizaci a těch paní, co u nás v jídelně umývají nádobí - protože já to ochotná dělat nejsem, ale oni ano. A nejen zaměstnání dělá občana. I nezaměstnaní, studenti a senioři mají svoji roli ve společnosti. Principiálně jsme si všichni rovni, jakkoli naivně či idealisticky to zní.

Pokud tedy chci smířit tohle pnutí v sobě - rovné volební právo pro všechny, ale aby nerozhodoval populismus, emoce a manipulace, zdá se, že jedinou možností je v obecné rovině vzdělávání a konkrétně být co nejaktivnější v kampani za myšlenku, které věřím. Trpělivě a srozumitelně vysvětlovat všem lidem věcně a na základě faktů, proč volit právě tu moji ideu.

Problém je, že různé neurovědy, různé kognitivní procesy a biasy, zkušenost a náhled do diskuse pod jakýmkoli článkem na Novinkách ukazují, že tohle v praxi v drtivé většině případů nefunguje. Lidé prostě jedou na první signální, na emoce, na jednoduché myšlenky, do nichž mnohé komplexní problémy dnešního světa prostě nenarvete, ať se snažíte sebevíc.

Mimo vzdělávání mě další řešení nenapadají. A z toho mi plyne temná otázka: je inherentní a neměnnou součástí demokracie nutnost smířit se s tím, že skutečně poučená a dál než za první sigální promyšlená řešení a myšlenky se prosazují těžko nebo vůbec? Má člověk rezignovat na snahu o kultivaci, progres a zlepšování toho společného prostoru, naší země a našeho života, nebo tam je ještě někde naděje a smysl?

Určitě nejsem sama, koho ve spojitosti s referendem o Brexitu napadá paralela k naší přímé volbě prezidenta. Máme nějaké pocity a dojmy z té minulé a jejího dopadu a uvažujeme o té další. A já si říkám, jak se z britského referenda poučit. Co můžeme? Co zmůžeme? Co můžeme udělat jinak?

Já cítím smutek, frustraci a zoufalství. Teď, nad referendem o Brexitu, i do budoucna, nad dalším šířením populismu. Co s tím? Jak o tom uvažujete vy ostatní, kterým to není jedno? Jak v sobě smiřujete ty rozpory? A mysíte, že se dá něco dělat, aby to příště dopadlo jinak?

24. června 2016

Jen tak kousek z deníku: o čem běžně přemýšlím, moje skládačka světa

A tak jsem tady.

Smirena s linii minulost - pritomnost - budoucnost.

Velmi spokojena se vsim, co se mi honi hlavou - vetsina jen polovedome, na pozadi.

Myslenky o uzkostech, resp. podnetech a na ne napojena emoce radosti a nadeje, ze se veci hybou, meni a mohly by byt lepsi a lepsi.

Myslenky o nadeji v lidstvo kolem feminismu, diverzity, humanity. Protoze si ted budu volit videt ty pozitivni veci. Reagovat i na ty negativni, ale jen do urcite (nove posunute) hranice.

Myslenky o mych hodnotach a jak mam kazdy den o malinko vic silu, odvahu, energii je prozivat a protlacovat, stat si za nimi i tvari v tvar neprijemne a leckdy agresivni opozici.

Myslenky o stykani a potykani mezi mym vnitrkem a vnejsim svetem. A jak moc zalezi, co za ten vnejsek si volim, jak pro zivot, tak jako prizma, pro hodnoceni.

Myslenky o ostatnich lidech - tech nejblizsich, znamych z me socialni bubliny, o ruznych vrstvach spolecnosti.
O tomhle vsem premyslim soucasne, spojite a komplexne.

Je to jedna velka skladacka. Kazdy den si pridavam pucliky, nektere starsi odstranim nebo preskladam. Delam to rada a taky se mi libi, jak se to meni.

Kdyz potrebuju resit konkretni tema, vyberu sice ke sledovani mensi oblast, ale stejne to neni snadno vyriznutelne a oddelitelne od zbytku. Porad jsou tam linky na zbytek skladacky. Nez nekolik kostek to byvaji cloudy, oblacky ideji, obrazu, pocitu a dojmu.

Bavi me prevalovat je v hlave, pred ocima, na srdci. Pozorovat svet a pridavat, rozvijet, kultivovat, upresnovat nebo naopak abstrahovat.

Bavi me myslet. Bavi me citit. Bavi me zit.

Nechci byt prilis pateticka a melodramaticka. Jen je mi dobre, vazim si toho a chci to oslavit.

19. června 2016

Sobecká? Když si udělám den (život) pro sebe, který mě nabije na týdny dopředu?

Přikázala jsem si "sobotu jen pro mě", abych si odpočinula a podarovala se (treat, indulge), a taky jsem to tak provedla. Akorát když jsem to pak vyprávěla dál, viděla jsem, proč by to někdo mohl ohodnotit jako sobecké. Nebo alespoň sebestředné. Protože já pořád ten argument sobeckostí nechápu - vůči komu jsem sobecká, když si žiju život podle sebe a pro sebe?

Jenže nejen - během různých aktivit (pro sebe) taky interaguju s ostatními, bojuju za ně, povzbuzuju je, inspiruju je, vymýšlím pro ně dárky a společné aktivity a obecně kultivuju a dále rozvíjím krásné vztahy.

A nic z toho bych nemohla dělat, kdybych se část času nesoustředila jen na sebe, na svoje dobro (well-being), odpočinek a pohodu. 

Smysl následujícího seznamu? 
- Co všechno si jeden introvert s ohromnou potřebou se vyjadřovat a nasávat podněty na sebe vymyslí.
-  A taky si jednou za čas udělejte den jen pro sebe, potěšte se a obdarujte. 
- Navíc to přece není čistě jen pro moje potěšení. Taky mi z toho plyne spousta inspirace, rozvíjím svoje myšlenky a argumenty a nasávám energii, kterou pak můžu použít taky pro dobro ostatních.

- vstávám kolem deváté, to už je tak nejvíc, co jsem ochotná se povalovat, ale zase chci nechat tělo, aby si řeklo, když po pracovním týdnu potřebuje spánku trochu víc
- ráno/dopoledne si pomalu procházím FB, nasávám náladu ve společnosti, politické i sociální dění, inspiruju se odkazy různých lidí a stránek, které sleduji. Přispívám do různých diskusí.
- vyvěsím na blog nový text. Znovu si ho čtu a tetelím se potěšením z těch emocí, které ve mně vyvolává.
- poprvé si připravuji doma ovesnou kaši (ze slaďoučkého sojového mléka) - a hned se mi podaří chutná a přesně v konzistenci, jakou jsem si představovala. Velmi mě to nabije, beru to jako symbolický výkop pěkného víkendu.
- koukám do naší krásné zahrady, dýchám relativně čerstvý vzduch a vyhlížím kočku, co tu občas běhá
- poklízím si pokoj, třídím různé papíry, články, poznámky, vytištěné obrázky a citáty
- k obědu si vařím rýži. Nechápu - ani po půl hodině není měkká. Po 50 minutách to vypínám, sním, jak to je, a uzavírám to s tím, že prostě neumím vařit rýži, tak už to dělat nebudu. 
- oblékám si šaty, které jsou staré, seprané a místy děravé, jenže tolik příjemné na dotek a pohodlné. Moje pohodlí trumfuje pocit, že se to navenek nehodí a co řeknou lidi.
- jdu procházkou do oblíbené kavárny. Jdu mými oblíbenými ulicemi, telefonuju s mamkou a pak babičkou. Svítí sluníčko, ale je chládek, je mi krásně.
- cesta mě hezky vychladla, mám chuť na horké kafe s něčím sladkým na pohlazení jazýčku, tak si dávám horké s karamelem
- vytahuju svoje psadlo (malý tablet s malou klávesnicí, který u sebe pohodlně mám kdykoli místo velkého notebooku), píšu si na jednu stranu deník, tj. co se zrovna děje, cokoli mě zrovna napadá, a pak konečně vyřizuji různou komunikaci. Mám v okolí pár moc zajímavých lidí, se kterými si píšeme a já mám hloupou tendenci odkládat odpovědi týdny nebo dokonce měsíce. Tak teď to všechno vyřizuji. Hodně se ponořím do těžších myšlenek, do jednoho emailu snad na půl hodiny. Když se pak vynořím, zjišťuju, že utekly dvě hodiny a já jsem z toho psaní docela vyčerpaná. Ale vlastně příjemně - cítím takovou poklidnou prázdnotu místo mého obvyklého nutkání pořád něco říkat nebo psát.
- ještě se mi nechce jít, tak si dávám čerstvě vymačkaný grepový džus a chatuju s mými dvěma nejlepšími kamarády (tu na Moravu, tu do Kuvajtu) - o běžných dennodenních věcech i o různých větších, jak osobních, tak celospolečenských nebo filosofických
- poslouchám při tom všem různé dramatičtější soundtracky (The Leftovers, The Fountain, Gravity). Jsou tak takové klimaktické skladby (Death is a Road to Awe a Gravity - finální momenty filmu Gravitace jsou vůbec nádherné a velmi posilující), kdy přestávám psát a jen prožívám tu hudbu a emoce, které mnou protékají. Cítím štěstí až do dna, což je pocit, že dál už to nejde. Ráda si ho ukládám do budoucna, až mi bude hůř, abych si pamatovala, že zase bude dobře. 
- když mám tyhle stavy, cítím tolik energie, kterou bych moc chtěla nějak zátkovat do skleniček a posílat dál. Tak alespoň píšu sms babičce, mamce a švagrové, že se mám moc dobře a že je mám moc ráda. 
- na večeři jdu do blízkého veganského bistra Loving Hut. Z toho kafe a džusu jsem docela plná, takže si dám jen pár kousků sushi a zeleninu. 
- při chůzi poslouchám přehrávač - dnes jsem dokončila audioknihu Jo Nesba The Phantom. Po tom psaní jsem vyčerpaná, že nemám sílu na něco moc obsahového (nová kniha, podcast) - tak poslouchám Florence and the Machine - How Big, How Blue, How Beautiful. 
- pokračuju procházkou do Havlíčkových sadů. Na svém oblíbeném místě si roztáhnu deku, zuju boty a díky aplikaci Pocket, která mi schovává články i pro off-line, si můžu číst, co jsem si naposledy uložila. 
- po hodině mám dost, kolik článků taky má člověk zvládat, než je přemožen informacemi. Vydávám se domů. Na té parkové cestě si sundávám boty a jdu kousek bosky, což je velmi příjemné fyzicky, i mentálně - osvobozující, ne-normální, což mi pomáhá rozšiřovat hranice mé komfortní zóny.
- doma si všimnu, že na zahradě je ta kočička. Tak tam utíkám za ní. Ještě jsme se nepoznaly. Jdu k ní pomalu, aby se mě nevylekala a taky, kdyby ona chtěla nějak zaútočit. Ale projde to velmi dobře, sama se za mnou vydá a nechá se hladit a otírá se mi o nohy. To je pro mě od vesmíru pěkný dárek.
- padne na mě celkem solidní úzkost, mám zvětšené nutkání se něčím přejíst, ale úspěšně s tím bojuju. Asi mě to všechno přece jen trochu znavilo, plánuju si jít brzy lehnout. 
- ale nějak to odezní a nakonec ještě udělám nějaké dobré věci - projdu fotky za posledních pár měsíců a vyberu jich čtyřicet na vyvolání - pro sebe, mamku a babičku. Nahraju je na stránkách drogerie a odešlu. Spokojenost s vykonanou prací, do které se kopu už kolik týdnů.
- dávám si sklenku whisky, konečně zasadím novou rostlinu, což jsem dlouho odkládala, zastřihnu ty starší, roztřídím si koláže a myšlenkové mapy, co se mi tu nahromadily.
- zdá se mi, že docela stačilo a jdu si lehnout. Před usnutím se mi v hlavě rozléhá můj oblíbený pocit - že chci rychle usnout, abych se zase rychle mohla probudit a pokračovat v dobrodružství jménem život.

18. června 2016

Jak jsem propadla lásce k malému synovci, aneb human connection jako moje ultimátní hodnota. Jaká je ta vaše a proč?

Když švagrová čekala malého, neprožívala jsem to zdaleka tolik, jak bych mohla. Jako bezva, bude miminko, miminka jsou roztomilá. Bratrovo dítě, příbuzný, takže apriori pocit nějaké spřízněnosti. I až se pak narodil (aspoň tak to cítím zpětně), bylo to spojení takové "jak má být mezi tetou a synovcem. Budu ti vozit dárky a třeba si časem budeme mít co říct."

Nicméně ve mně zůstával takový skeptický osten. Nemám moc ráda takové to "naše miminko je jedinečné a nejkrásnější na světě. Podívejte, jaký udělalo bobeček." Takže jako dobrý, kluku, jsi roztomilej, ale takových je vás spousta, a co jako?

První měsíce jeho života jsem taky v sobě řešila vlastní mateřství, možná i v reakci na něj a švagrovou, a trošku jsem se pohybovala v jisté negaci. Takže jsem žila v takovém sentimentu "Jakékoli děti a mimina - ne." (to se mi od té doby dost vyvinulo a teď to vnímám mnohem vyrovnaněji, v Hegelově dialektice syntetičtěji, řekla bych).

Něco se rychle začalo měnit tak před dvěma měsíci. Místo toho obecného "Jsem tvoje teta, ty můj roztomilý synovec, samozřejmě, že tě mám ráda," jsem začala cítit hluboké emoční napojení na tohoto konkrétního človíčka. Na jeho osobnost. Což je přesně to, co jsem v sobě před tím zesměšňovala. Desetiměsíční děti přece nemají osobnost. Kadí do plínky, lezou po čtyřech, bez logiky ramují, na co dosáhnou, a jak nevidí mámu, začnou natahovat.

Ale před těmi pár týdny jsem najednou začala vnímat, že tam tu osobnost cítím. Navzdory své skepsi a skoro vůli. Jak se zvedá na nohy, jak se culí, když na něj dělám cukrbliky, jak dobře sleduje, jestli oceníme jeho lumpárnu, jak buší na dveře koupelny, protože si máma dovolila odskočit se vysprchovat. Jak nadšeně vyjekne, když na prázdný papír nakreslím pastelkou kolečko. Ještě nechápe, jak se to stalo, ale vidí, že se něco stalo, a ocení to.

A ani na těhle věcech není nic jedinečného, i tohle dělají všechny děti. Objektivně se nic nezměnilo. Akorát já v tom náhle taky našla tu magii, jako všichni ti poprdění rodiče přede mnou. Teda - nebudu tvrdit, že náš malý je ten unikátní a nejúžasnější na světě, ne v absolutních pojmech. Ale relativně ke mně, náhle se stal jedinečným bodem. Jeho buclaté tvářičky, dlouhé řasy, ta jeho prdelka, když utíká mamce pod rukama, když se mu snaží dát čistou plínku.

Nejde ale o ty konkrétní body, to se zvenku ocenit nedá, vždyť to jsou úplně běžné a průměrné věci. Jde mi o ten prožitek. Kdy někde mezi mým mozkem a hrudníkem vzniklo nové napojení.

Human connection.

Jev, kterým zkoumám skoro nejraději na světě a kterým ještě dlouho, jestli někdy, nepřestanu být fascinována.

Rozhlížím se po světě a občas propadám silné skepsi a temnotě. Mezi lidmi je tolik negace, zášti, ubližování a bahna. Jenže nejen z objektivních příčin. Častěji si to ty lidi na sebe vymýšlejí sami. Nevím, asi z dlouhé chvíle.

Abych to lépe snášela, vybudovala jsem si lehce cynickou skořápku a raději defaultně očekávám to horší. Pak můžu být alespoň mile překvapená.

Takže když pak vidím nebo dokonce sama zažiju velmi konkrétní případ human connection, upřímné a autentické propojení mezi dvěma lidmi, které před tím neexistovalo nebo nebylo tak silné, hluboce mě to zasáhne, obohatí a dodá mi to velkou radost a naději v lidstvo.

Je mi jedno, jestli to někomu zní melodramaticky. Já to tak cítím. A vnímám to jako sílu. Možná tu nejvyšší možnou. Vnímám tady ta lidská propojení jako tu ultimátní hodnotu, o kterou usilovat a která přináší člověku čisté a největší štěstí. A myslím, že kdyby to tak vnímalo více lidí, dost negace mezi námi by se ztratilo. Dost válek, násilí, konfliktů, bolesti. Je to fakt škoda. Drtivou většinu těch věcí si děláme sami, prostě proto, že mezi sebou neusilujeme o více lásky.

***

Vídám teď malého synovce asi jednou za tři týdny, když jezdím domů na Moravu. Není to dost. V téhle fázi dělá strašně moc drobných pokroků málem každý den. Po těch třech týdnech je vždy mnohem větší, mnohem vyspělejší. Většinu toho nevidím. Švagrová mi alespoň jednou denně pošle fotku, kraťoučké video nebo alespoň popisek toho, co dělali. A při každém z těchto sdělení mi tělem proletí ten výše popsaný sentiment, od upřímné lásky k tomuhle konkrétnímu stvoření, přes ten metafyzický pocit human connection, po magickou radost a naději v život. Vždycky pak píšu švagrové, že na té fotce je prostě všechno, život a štěstí v té nejkrystaličtější podobě, že dál už to nejde.

Co máte za tu ultimátní hodnotu vy?

3. června 2016

Proč píšu o všech těch svých podivnostech, někdy až příliš intimně? 1: Paying it forward

Hodně píšu (tu na blog, na FB, v různých jiných diskusích) otevřeně, osobně až intimně o věcech, o kterých se podle mě málo píše a mluví, resp. o úhlech a prožívání některých věcí, které nejsou tak běžné. Někdy jsou to (zdánlivě) drobnosti, jindy očividně velká a těžká témata. Namátkou (ne)holení podpaží a nohou, (ne)nošení make-upu, menstruace, (a)sex, (whatever)sexualita, single vs. vztahy, mateřství, introverze, hypersenzitivita, chození na terapii, (ne)hubnutí a přibírání, domácí násilí.

Občas pak v reakci na mou tvorbu vyskočí sentiment po linii: Jako dobrý, Irčo, máš to takhle (jinak než ostatní, jinak než já), good for you, rozhodně ti to neberu. Ale proč nám to říkáš?

Jako většinou u sociálních jevů je plnou odpovědí ne plně uchopitelný a popsatelný cloud myšlenek, obrázků, střípků dialogů, dojmů a emocí. Alespoň já to tak u většiny věcí mám. V případě nutnosti z toho jsem schopná vytáhnout odpovědi, řešení, rozhodnutí, ale vždy je to zjednodušení a často takové až na hranici pochopitelnosti a smyslu.

Anyway, pro zjednodušení jsem identifikovala čtyři (provázané) odpovědi.

Proč se tedy tolik vyžívám ve vyjadřování všech těch podivností, intimností a odchylek?

1) účelově pro ostatní, kteří by mohli cítit něco podobného jako já

Jakkoli dokáží jiní lidé internet zneužívat k nekalostem, já ho nikdy nemůžu přestat velebit za to, že díky němu mohou lidé, kteří jsou v něčem jiní, sdílet ty svoje odlišnosti. Největší momenty osvobození a úlevy v mém životě přišly, když jsem si na internetu přečetla od jiného člověka, že cítí a prožívá něco jako já. Něco, o čem jsem do té doby myslela, že jsem v tom sama, jediná, divná až vadná.

Měla jsem několik takových větších prozření (nemusím mít děti, nemusím mít nebo usilovně hledat partnera, introverze, hypersenzitivita). A vždycky mi je umožnil cizí člověk na internetu, který se nebál otevřeně popsat nějakou svou podivnost. Takže to, že o tom všem píšu, je takové moje paying forward (tj. místo díků původnímu člověku posílám tu službu dál).

Chci, aby i ostatní zažívali ty osvobozující pocity úlevy, že nějaká jejich zdánlivá divnost je vlastně celkem běžná, akorát se o tom moc nemluví. Aby lidi věděli, že lišit se je ok a aby se v té své odlišnosti cítili pohodlně. Jako se to díky tvorbě jiných lidí děje mně.

A ať nemluvím jen obecně, mám na to oblíbený příklad, dost vážnější, než s čím se běžně peru já. A to je poporodní deprese. Teď už se o ní běžně mluví a víc a víc žen se k ní přiznává. Ale představte si, že ještě málo dekád zpátky ten pojem ani neexistoval. Přitom jí určitě trpělo přibližně stejné množství žen jako dnes. Ale nevěděly, co to je, že to je nemoc, za kterou nemohou. A styděly se o tom mluvit. Protože kdo se první přizná k tomu, že nic necítí ke svému miminu, že má k němu dokonce negativní pocity, když vám okolí vnucuje, že teď máte být nejšťastnější na světě a svoje dítě bezmezně milovat. A vy cítíte opak - tak si poměrně logicky odvodíte, že jste monstrum. Takže ke všem těm nepříjemným pocitům přibudou ještě výčitky a vina. 

A pak to někdo rozrazí, otevřeně to popíše a vy se v tom najdete a náhle zjišťujete, že nejste sami a že nejste vadní. Uvědomujete si to množství utrpení před tím a tu úlevu po tom? A to jen díky tomu, že někdo sebral odvahu popsat něco divného, odlišného.

***

Pokračování příště, tímhle směrem
2) účelově pro ostatní, kteří to mají jinak, ale mohl by je inspirovat odlišný prožitek jiného člověka. Pro rozšíření horizontu nebo aby lépe porozuměli někomu blízkému.
3) účelově pro mě, otevírám své myšlenky zpětné vazbě
4) východisko: moje životní filosofie co nejotevřenější komunikace, kterou tímto způsobem žiju

28. května 2016

Mylné východisko mnoha lidí: současné pole je pro různé skupiny lidí vyrovnané. NENÍ!

Následující věci chci už velmi dlouho napsat. Teď mě finálně nakopl včerejší text Jindřicha Šídla Těžké břemeno bílého heterosexuálního muže. Za prvé - tyhle texty mě vždycky pohladí na duši jako nic jiného. Došla jsem k závěru, že emancipačním snahám různých skupin (ženy, LGBT, jiné rasy a etnika) a snímání těžiště z bílého muže - mohou pomoci nejvíce opět bílí muži. Jednoduše proto, že na nich je stále to těžiště, že ovládají veřejný prostor a diskurz, že jsou vzorem ideálu a drtivá většina lidí je bere vážněji než právě zástupce zmíněných marginalizovaných skupin.

Nereaguji ani tak na text Jindřicha Šídla jako spíš na text Vlastimila Vondrušky v Šídlově příspěvku hojně citovaný. Rovnou přiznám - mohla bych si ten Vondruškův text dohledat, ale neudělám to, protože je jen určité množství bahna, které jsem ochotná si v krásné slunečné sobotní odpoledne pustit do života. Ty citace celkem postačují, abych mohla reagovat.

Myšlenka, která je podle mě v jádru těch současných emancipačních snah a jejich opozici. Myšlenka, kterou jsem ale ještě neviděla v českém prostoru explicitně vyjádřenou, a přitom by byla potřeba omílat pořád dokola, aby ji lidi pochopili, přijali a upravili svůj náhled na věci.

Současné pole není vyrovnané!

Jak tak hojně diskutuji různá sociálně-aktivistická témata (nejvíce feminismus), vypozorovala jsem, že drtivá většina lidí má za tu vědomé, tu podvědomé, ale nejčastěji nevědomé východisko představu, že neexistuje žádná minulost, jejíž dozvuky si pořád silně táhneme s sebou, a že v současnosti jsou všichni lidi na stejné rovině, že to pole, v němž žijeme a vykonáváme v tom společném prostoru věci, je vyrovnané.

Proto, když se více a více ozývají hlasy marginalizovaných skupin, mnoho lidí to vnímá tak, že co jako chtějí, že pro sebe žádají nějaká práva navíc. Proto se objevuje ten sentiment, že bílý heterosexuální muž je dnes nejohroženější skupina. Protože se ozývají hlasy pro každou možnou skupinu - kromě něj. Jenže ty hlasy se ozývají, protože dřív vládl jedině bílý het muž a teprve nyní se jiné skupiny dostávají ke slovu. Ale jen proto, že už se jim trochu dostává hlasu a některé věci se pro ně posouvají k lepšímu, neznamená, že už je všechno v pořádku. V mnoha ohledech jsme teprve na začátku. Teprve začínáme poslouchat a pojmenovávat problémy. Vymyslet řešení, zavést je, normalizovat je - to je ještě tolik práce na dlouhou dobu dopředu.

Považuji tohle uvědomění si pokřivenosti současného pole (diskurzu, nastavení,…) za klíčové taky proto, že to tak mají navnímáno nejen ti, co jsou aktivně proti všem těmto emancipačním snahám (nepřekvapivě nejčastěji bílí het muži), ale i jakoby běžní lidé, kteří aktivismus sami neřeší. Když s nimi o takových věcech mluvím a ukážu na konkrétní problém, uznají ho bez výhrad. Ale když mluvím o právech a postavení menšin a marginalizovaných obecně, reagují - ne přímo negativně, ale s nepochopením. Jakoby co pořád máme, vždyť se o ženách a LGBT mluví všude, už to začíná být moc.
Klíčem je, co mají lidé nastaveno (navnímáno) jako výchozí pozici. Jsou teď všechny skupiny vyrovnané a některé chtějí víc, nebo jsou některé skupiny níž a jen se dožadují vyrovnanosti?

Četla jsem na to fantastický příměr, který mi nesmírně pomohl a který sama dál šířím, kde to jde. Máte dvě děti. Na začátku dáte klučíkovi pět sušenek a holčičce dvě. Po nějaké době vám to přijde divné, tak dáte holčičce ještě alespoň další dvě sušenky. A kluk dostane hysterický záchvat, protože holčička dostala dvě sušenky a on ne. Vnímá to jako diskriminaci. Vůbec si nepřipouští tu počáteční nerovnost, a že tohle je jen snaha ji dorovnat. V jeho očích je jen ta nespravedlnost, že holčička dostala dvě sušenky a on ne, tečka.

Takže je dobré se občas zamyslet, na jakých často nepojmenovaných a nevědomých východiscích stojí naše vnímání světa. Tohle neuvědomování si nevyrovnanosti současného pole pro různé skupiny vysvětluje, proč emancipačním snahám oponuje tolik lidí, i ti mírnější, kteří jinak konkrétní problémy uznávají a tu svou opozici nemyslí nijak ve zlém. Jen nechápou nutnost té emancipace.

15. května 2016

O společenském tlaku: proč na mě, zdá se, působí víc než na ostatní

Poslední dobou mi víc lidí naznačuje, že jako dobrý, zajímavý texty a zajímavý myšlenky, ale proč pořád řešíš, co si o tobě ostatní myslí? Máš ty svoje radikální myšlenky, tak si za nimi stůj a nenech se vykolejovat tím, co ti vnucuje společnost.

Tahle myšlenka mě vždycky rozčílí. Jako teorie dobrý. Vždycky si to říkáme všichni mezi sebou, když se chceme podpořit, a myslíme to vážně - ale krucinál, takhle snadný to přece není. Snadno se to řekne, zvlášť druhým, ale mnohem hůř provede. Když je jedinec součástí nějakého společenství, nemůže jeho vliv na sebe vypnout lusknutím prstů. A jestli vy všichni ostatní máte pocit, že jo, tak já vám to prostě nevěřím.

Napadají mě k tomu dvě roviny. 1) Můžu se mýlit. Všichni, kdo myslí a/nebo tvrdí, že na ně sociální tlak nepůsobí a na mě se dívají, jakože jsem divná, mají pravdu. Jsou silní a odolní, já jsem slabá a přecitlivělá.

Myslím, že minimálně s tou hypersenzitivitou to částečně pravda je, ale nemyslím si, že jsem celkově nějak slabší než ostatní. Spíš víc reflektivní a taky otevřená, když o tom píšu. Že prostě upřímně řeknu, co a jak na mě působí, kam se cítím být tlačena. Zkoumám všechny nuance a pojmenovávám je, tak to pak působí, že je víc prožívám. 

Ve skutečnosti si ovšem nadutě myslím, že je to tak trošku naopak.

2) Ono totiž na sebe nebudete cítit sociální tlak, když půjdete s proudem.

Když víceméně dodržujete normy a očekávání společnosti, nemá ona potřebu vás stavět do latě tím, že na vás bude působit protitlakem. Takže se plynule a pohodlně vezete a žádný spor či křeč mezi vaším vnitřkem a signály z vnějšku neprožíváte. A pak nechápavě koukáte na ty, co o nějakém tlaku mluví. Je to moje (ne)oblíbené "Já to nezažívám, tudíž to neexistuje" Ne. Možná jednoduše neděláte nic, čím byste ostatní dráždili. Na rozdíl ode mě.

Nulová odlišnost = nulový tlak ke konformitě.

Jedna (větší) odlišnost mi vlastně přijde jako taková výhoda. Stane se součástí identity, člověk do ní vloží všechnu svou energii a vlastně se o ni může opírat a vyzývat každého, kdo by si dovolil se mu kvůli tomu smát. Představuju si to jako gladiátora, na kterého všichni útočí z jedné strany. Pevným štítem je pohodlně odráží a ještě jim mečem v druhé ruce zasazuje smrtící rány. A tohle otrkávání ho v té jeho odlišnosti ještě posiluje. To, jak na toho jedince ten sociální tlak v téhle oblasti působí, se stane monotónním, až z toho má hrdina časem legraci.

Jenže já se liším v mnoha oblastech. Ano, slyším, jak nadutě to zní. Aren't you one very special snowflake. Jenže to tak skutečně vnímám. Na tolika frontách jsem vždycky v té menšině. Tu 40%, tu 10%, tu 2%. (to jsou jen takové moje odhady, ale na základě poučené zkušenosti).

Jsem aktivní feministka. Občan, který se světu dobrovolně otevírá a činí se tak dost zranitelným a v tom našem milém světě si vyloženě říká o útoky. Jsem introvert, hypersenzitivní osoba a člověk s mentálními potížemi. Žena po třicítce, která zběsile NEhledá chlapa, která nemá zájem o romantiku a sex, která NEcítí tikot biologických hodin a právě naopak, děkuje osudu, že se narodila do doby, kdy si žena může zvolit být sama a nechtít děti. Navzdory převažujícímu diskurzu a atmosféře doby myslím, že kapitalismus má pěknou řádku mezer. Že levice není sprosté slovo. Že láska, vztahy a péče jsou víc než peníze, výkon a rychlý technologický a vědecký pokrok pro ten pokrok sám. Že obsah je víc než forma, že slušnost je víc než agresivita a arogance. Že empatie, soucit a solidarita jsou víc než ostro-loketní individualismus.

Každá ta věc jednotlivě je poměrně zvladatelná, ale dohromady už je to docela náročné na údržbu. Vždycky se zocelím a obrním v jedné oblasti, v jedné ruce štít, ve druhé meč, odrážím útoky a sama činím výpady. Jenže mezi tím jdou po mně z dalších stran. Tak se otočím a bojuju zase jinde. A znovu. A znovu. A někdy to jde vpoho. Taky záleží, jak moc zrovna vystrkuju růžky. Někdy se na několik dní odstřihnu od internetů a lížu si rány. Jindy to tak vyjde, že vydám dva texty najednou, sleduju reakce a k tomu se nechám vtáhnout do dalších dvou tří vášnivých diskusí, akcí a interakcí. To mě pak někdy semele poměrně vážně a moje stamina klesá hodně rychle.

Mně to ale přijde v pořádku. Každý den si opakovaě volím chodit tam ven a bojovat. Mohla bych zůstávat v sobě, ukrytá, neřešit nic jiného než svůj mikrosvět, to by bylo snadné a pohodlné. Jen to prostě nejsem já. Mně to nedá. Mám potřebu chodit ven a být aktivní a s tím přichází to, že se vystavuji protitlaku. A já prostě nevidím nic moc tak divného nebo slabošského na tom, že ho cítím, reflektuji a mluvím o něm. A jednoduše si myslím, že kdo ho necítí, tak to je jen proto, že nedělá nic, co by jej vyvolávalo. Na čemž taky není nic divného nebo špatného. Ale ta odolnost je jen zdánlivá, když není čemu odolávat. 

Pointa: myslím, že ty věci se nevylučují. Můžu mít radikální myšlenky, kterými se odlišuji od mainstreamu, hledat svoje autentické já a snažit se ho žít, a současně na sobě cítit tlak ke konformitě a konstantně s ním bojovat. Že se pořád ohlížím, co si myslí a říkají ostatní, mi přijde normální a lidské, a budu to brát jako fakt, ne slabost. Zdá se mi, že na konci dne si dělám, co chci, mnohem víc, než ostatní.

11. května 2016

Sice nás nebil, ale dekády jsme žily v těžko popsatelném strachu

Posledni dny trendoval po Twitteru hashtag #MaybeHeDoesntHitMe, pomoci nehoz zeny sdilely svoje zkusenosti ze vztahu, kde sice mozna nedoslo na rany, ale i tak to bylo patologicke, plne agresivity, zneuzivani, strachu a napeti. Inspirovalo me to, nacmarala jsem par tweetu, co mi tak skocilo do hlavy. Tim jsem si samozrejme zase vyvolala veci, co se snazim bezne hluboce potlacovat. Ale ted mi cely den bublaji v hlave, tak to rozepisu cesky.

"Sice me nebije"
- ale kdyz se v noci vraci opily z hospody, drzim v ruce mobil pripravena zavolat policii, kdyby nahle dostal zachvat vzteku a prehoupl se pres tu hranu fyzickeho nasili. Mobil pustim a uvolnim se, az slysim, ze zalehl. Tentokrat to proslo, reknu si.
- ale vycvicil me davat si pozor, abych ho nerozcilila, abych mu neoponovala, abych nevyjadrovala (a nemela?) vlastni nazor, vlastni potreby a preference
- ale klidne prijde do pokoje a vypne mi televizi uprostred filmu, protoze ma pocit, ze se moc smeju a jemu se to nelibi
- ale i tak s napetim sleduji jeho rec tela a zkoumam jeho naladu po prvnich naznacich, ze se ze soucasne situace udela problem, na ktery bude reagovat agresivne, vztekem a vyhruzkami
- ale stejne se ho bojim. Az do morku kosti. Udelam cokoli, aby zustal v klidu. Abych nevytvorila podminky pro jeho nelibost. Modlim se, aby ostatni lide nevytvareli podminky pro jeho nelibost. Cely muj zivot je jedna velka krec a napeti, jen aby nebyl problem.
- ale stejne citim ulevu, kdyz odejde, odjede. Alespn na chvili muze clovek svobodne dychat. 

A az s peti-, desetiletym odstupem vidim, v jakem konstantnim strachu a napěti jsme zily. Jak to bylo silene a zvracene. Teprve po letech se to napeti uvolni. Kdyz do mozku dotece, ze uz je to pryc, ze uz nemusi tyhle patologicke veci podstupovat. Teprve v petadvaceti, ve triceti clovek zjistuje, jake to je, premyslet jen za sebe, nebat se, nehlidat sebe a vsechny potencialni situace. Ze je ok mit vlastni potreby a naplnovat je.

A i po tech letech se mi ted klepou ruce a je mi spatne.

***

Strasne me frustruje, ze nedokazu odpovedet na nektere otazky, abych to vysvetlila lidem, kteri nic takoveho neprozili (hlavne muzum, kteri s takovym potesenim tyhle zkusenosti bagatelizuji. Stejne si za vsechno vzdycky muzeme samy, neasi).

Ceho jsme se presne baly, kdyz nas nebil? Ze to udela? Jednou me ve vzteku prehodil pres kreslo, ze jsem se vydesenim pocurala. Stacilo to na to, abych se uz navzdy bala a on uz nikdy nemusel nic fyzickeho udelat a stejne jsem vzdy udelala, cokoli jen naznacil, abych predchazela jeho vzteku? Asi ano. Ceho jsme se baly? Kdyz se snazim odpovedet, udela se mi v hlave strasne neprijemne a tezke sedo-temno. Do ktereho jsem proste za nic nechtela vkrocit.

Mam ale zajimavou zkusenost: nekteri muzi(TM) tohle radi bagatelizuji. Zeny byvaji vice empaticke, alespon tu zkusenost nezpochybnuji, i kdyz ji nemaji. Ale co povazuju za klicove: kdyz nekdo tu zkusenost ma, vi uplne presne, o cem mluvim. To temno, ten strach, i kdyz se neda presne vysvetlit. Proc jsme zustavaly (spis mama, ja byla decko). Vsechny zenske, ktere byly dlouhodobe v nejakem nasilnem vztahu - neodpovi vam presne, proc zustavaly. Ale vsechny citime tu spolecnou zkusenost, ze to proste neslo, ze to nebylo tak snadne, ze si sbalite dva kufry a zitra zacnete krasny zivot nekde jinde. 

Kdyz se takhle emocne propojim s jinou zenou s podobnou zkusenosti - tak i kdyz nedokazu vse presne popsat, vim, ze nejsem blazen, ze nejsem sama, kdo tohle prozil. Ze jsem neselhala. Ze jsem zazila neco spatneho a nefer a ze mam pravo byt nastvana a jeste o mnoho let pozdeji vydesena.

1. května 2016

Pro-choice neznamená pro-potrat. Kamarádka byla na potratu, lituje toho. Cítím její bolest, ale na mém postoji to nic nemění. Vlastně naopak.

Poslední dobou kolem mě trošku víc žije téma potraty. Sama jsem tomu přidala, když jsem pro Radio Wave napsala další komentář. Při té příležitosti diskutuji jak s negativními reakcemi, tak s blízkými lidmi, když třeba zkoumám nový úhel nebo chci poradit, jak vyfutrovat další argument.

Při té příležitosti se mi ozvala jedna kamarádka s tím, že se jí komentář líbil a souhlasí s ním, ale její zkušenost s potratem je velmi bolestná. Věděla jsem, že byla kdysi na potratu, ale nikdy jsme o tom nemluvily.

Její partner měl v době, kdy otěhotněla, milenku, a jednoduše se mu nechtělo něco takového řešit, nést tu zodpovědnost, starat se. Tak tuhle ženu dotlačil k potratu.

"S dnešním rozumem bych to nikdy neudělala", řekla mi ta kamarádka s tím, že to vnímá, jako že ukončila život, který v ní vznikal, a často na to myslí a trápí se tím.

Později jsem seděla v kavárně a psala si o tom a regulérně jsem se tam rozbrečela, protože jsem cítila tu její bolest a trauma. To věčné stigma "zabila život v sobě." Odmítám, že "zabila život v sobě" je objektivní fakt. Pokud jiná žena volí potrat, nikdy toho pak nelituje a vždycky to bude vnímat jako shluk buněk, je to stejně validní pocit, jako když jiná žena cítí, že od početí v ní roste život a nikdy by na potrat nešla. 

Brečela jsem nad tou její bolestí, kterou v sobě roky nosí, jak to asi tvaruje její dennodenní vnímání okolního světa i sebe sama, ale taky vzteky a frustrací nad tím, za jakých okolností na potratu byla.

Protože muž, žeano. Mít sex ano, ale nést jeho následky ne. Ale nejen to. On si dneska běhá po světě a má to úplně v paži. Netýkalo se to jeho těla, do něj nikdo neřezal. A nemá z toho trauma na celý život, nemyslí na ten život, který se nestal.

Když se pohybuji ve feministických věcech, pořád se snažím v sobě tlumit vztek, frustraci, zášť k mužům jako nositelům patriarchálního bullshitu, protože nechci generalizovat. Ale ku*va, ti chlapi mi to sakra znesnadňují každým dalším příběhem.

Když mi pak v té kavárně dotekly slzy, uvědomila jsem si jednu věc: ani o milimetr to nepohlo mým pro-choice přesvědčením. Bylo to poprvé, co jsem plně procítila, co se mi myslí tou větou, že pro-choice neznamená pro-potrat. Potrat je divná věc. Osobně z ní nemám radost a vždycky přemýšlím, jestli bych na něj kdy šla, jakékoli by byly okolnosti. Prostě nevím. Protože ta přílepka "ukončit život" je tam silná.

ALE: nikdy bych neměla tu aroganci a drzost moje pocity a přesvědčení přenášet na jinou ženu, vynucovat si moje představy na jejím těle. Moje pocity jsou moje a v mém vesmíru jsou validní a určující. A pocity toho dalšího člověka jsou zase jeho a rozhodující pro jeho vesmír. 

Že tohle někdo necítí, že by si dokázal před tu ženu, rozhodnutou jít na potrat, stoupnout a říct jí: "Ne, nepůjdeš, protože já se cítím ohledně potratů takhle a takhle a ty uděláš, co chci já, ne co chceš ty," to mi prostě hlava nebere.

17. dubna 2016

Shutting down operation "novoroční hubnutí"

Napsat tenhle příspěvek se kopu už asi tři týdny. Je mi stydno, ale zároveň není a chci to říct nahlas, nestydět se za změnu a posun, postavit se k tomu čelem.

Protože chápu, že na první pohled to zní jako další klišovité selhané novoroční předsevzetí. Akorát já vím, že tak to není. Není to výmluva, ale úplně vidím, že to tak zní. 

Krátce vysvětlím a pak se v životě posunu dál :D

Naplánovaný režim fungoval asi sedm týdnů a opravdu jsem shodila 4-5 kilo (takže fyzicky vím, jak na to a že to jde). Pak se mi začaly kupit životní změny. Ne špatné věci, ale větší změny jak z venku, tak poslední týdny hlavně zevnitř.

Mění se mi životní východiska, smýšlení o věcech, rámování. A najednou ty před tím nastavené teze nedávají smysl. Tudíž se mi nějak rozpadly po rukama. Nejdřív tu a tam. Poslední dva týdny v kuse: úplně cítím, jak se mi v mozku pálí staré spoje a vznikají nové. A tělo si na to vyžádalo timeout.

A mně to nějak dává smysl. Bez studu cítím, že je to tak v pořádku. Takže jsem teď zanedbala pohyb a hodně jsem jedla. Nějaké novoroční hubnutí šlo úplně do kopru a myslím, že jsem se určitě dostala ještě přes původní váhu. Což je teď nějak to poslední, co by mě trápilo.

Jestli je pár dalších kilo navíc cena za to, že se v životě o dost posunu, hlavně co se týče práce s mými úzkostnými stavy a dalšími mými specifickými nastaveními a potřebami, tak to totálně beru, protože být příčetná, klidná, stabilní, vyrovnaná a spokojená trumfuje číslo na váze a muffin top lezoucí z trička.

Nicméně, jak píšu, je to jen timeout, fáze. Je dobrá. Je to zajímavý experiment. Koukám, co se mnou ten nadbytek cukru dělá, že po nějaké době už z toho jídla potěšení nemám, že už mě nebaví se nehýbat. Silně ve mně roste motivace to takhle dlouhodobě nedělat.

Už mám plán. Akorát je už založený na jiných východiscích a jiném mindsetu než ten z kraje roku. A není to o čísle na váze, ale o nějaké celkové péči o tělo a sladění těla a mysli, to jsem doposud velmi zanedbávala.

Čímžto končím tu novoroční operaci, nechám vyprchat tuhle pauzu a vrhnu se na něco nového. Zavedu nové prvky a až/když poběží, napíšu více.

3. dubna 2016

„Mám právo chovat se jako hulvát a když tomu budete oponovat, omezujete moji osobní svobodu“

Minulý týden jsem se ve vietnamské večerce ozvala, když tam nějaký pán prodavači tykal. Okamžitě po mně agresivně vystartoval a hulákal, co je mi do toho a ať se starám o svý.

Napsala jsem o tom na FB a dostala kolem 250 reakcí, v drtivé většině případů od cizích lidí. To mě samozřejmě potěšilo, čistě sobecky za tu pozornost a chválu, ale taky mi přišlo, že to zase může další lidi inspirovat, že stojí za to postavit se ve veřejném prostoru za pozitivní hodnoty.

Mezi komentáři se však objevily i reakce negativní. Po liniích – „ Já bych vás taky poslal do háje, co je vám do toho. Takový dobrosery mám fakt rád, co se cpou do věcí, do kterých jim nic není. Řekl vám ten prodavač, že o to stojí? Akorát jste udělala scénu. Kde se ve vás bere ta potřeba vychovávat ostatní lidi?“ atp. Tu celé vlákno, pro zajímavost.

Celá ta situace a především ty negativní reakce mě podnítily k dalšímu přemýšlení a vytahování abstraktnějších vzorců. Když k tomu přidám své dlouhodobé zkušenosti z intenzivního diskutování na internetu a sledování veřejného diskurzu v českém prostoru, napadá mě toto:

Někteří lidé si nárokují jakési absolutní právo chovat se (ve veřejném prostoru) jako hulváti a hovada, urážet a ponižovat ostatní a obecně šířit co nejvíc negace. Jakmile je na to upozorníte a ohradíte se vůči tomu, vyletí jako čertík z krabičky „co je vám do toho, starejte se o svý“ a začnou se ohánět omezováním osobní svobody a údajnou cenzurou.

Kromě toho, že mi přijde trapný už to hulvátství a v pořádku se vůči němu ozvat, zdá se mi, že těm lidem nedochází, že ta svoboda projevu jde oběma směry. Pokud jeden má právo se vyjadřovat jakkoli, třeba jako hulvát, já mám právo se vyjadřovat jakkoli, třeba tak, že na to jeho hulvátství poukážu a ohradím se vůči němu. To není omezování osobní svobody nebo cpaní se do věcí, do kterých mi nic není. Ten veřejný prostor nám patří stejnou měrou a ta svoboda vyjádření a projevu je pro nás stejná.

To ty lidi nikdy nenapadlo a dovedu si představit, že se mají za utlačované a mučedníky, když se jim někdo postaví. Co totiž nechápou, je, že já jim nezakazuju (ani nemůžu) se jako hulvát chovat. Já jsem na to jen poukázala a vyjádřila jsem, že se mi to nelíbí a měla bych jinou preferenci. Že si to vezmou jako omezování osobní svobody, je jen jejich problém a jen to poukazuje, jak nabubřele zahledění do vlastního mikrosvěta jsou, jak moc si myslí, že mají právo se po veřejném prostoru roztahovat.

Nemůžu si pomoct, opět končím poučováním: Ta svoboda projevu je oboustranná. A my, co si ten veřejný prostor přejeme mít slušnější a pozitivnější, bychom měli a) té naší svobody projevu využívat častěji a b) vysvětlit těmhle lidem, že když se poukáže na jejich hulvátství, není to omezování osobní svobody, jen vyjádření té naší, kterou oni vyžadují pro sebe, ale upírají nám.

27. března 2016

Proč může žena nosit mužské sako, ale naopak je to divné? (ponižující?)

Byli jsme s kamarádem v obchodě a našli tam velmi laciné sako. Takové, jaké měl v plánu si koupit. Žádná extra kvalita, ale zkusil si ho, sedlo mu tak, jak si představoval, o to snad jde, tak si ho koupil.

Pak mu to začalo šrotovat v hlavě. To sako má zapínání a tři knoflíky a to je prý dámská věc. No a pak na účtence objevil, že to je oficiálně dámské sako. A tak jak o něm do té chvíle nepochyboval, protože mu sedělo a líbilo se mu, tím momentem se mu zprotivilo natolik, že se přiznal, že to je pro něj deal-breaker, že ho nosit nebude, protože prostě nesnese tu představu, že má na sobě něco, co je oficiálně dámské.

Ne proto, že by to dámsky vypadalo. Dokud to nevěděl, byl z něj nadšený. Ale jakmile zjistil, že je to oficiálně dámská věc, úplně se to pro něj zlomilo, jakoby se té věci náhle štítil.

Než začnete soudit, tenhle můj kamarád obvykle na mínění ostatních kašle a moc podle škatulek a stereotypů nejede. Dělá spoustu jetých nebo *divných* věcí a nevypadá, že by se nechal omezovat sociálním tlakem. O to víc mě tady ta jeho reakce překvapila. A neřeším ji teď konkrétně u něj, ale obecně.

Snažila jsem se s ním rozumně argumentovat.
- V čem je problém? Sako ti sedí a sluší, jak sis představoval, to je to jediné, na čem by mělo záležet. A i když je oficiálně dámské, no tak jako co jako?
- No, protože to lidi poznají podle toho zapínání a co když mi pak někdo řekne Hele, ty nosíš dámské sako!
- a) proč ti záleží na tom, co si myslí ostatní, pokud tobě to sako sedí? a b) no tak jim na to odpovíš - Jo, mám dámský sako, no a co, sedí mi a to mi stačí.
- *úplně hmatatelný blok* To nejde..

Jako takhle, pozor, nerozumějte mi špatně - neznehodnocuju, když někoho trápí, co si budou myslet ostatní. Protože to až příliš často řeším taky a i když s tím usilovně válčím, často to na mě doléhá a nechám se tím ovlivňovat. Takže to do určité míry respektuju. Tohle se dá lámat jen pomalu. Ale tohle byl ten správný moment - když se zastavíte, přiznáte si, že na vás působí sociální tlak a uvědomíte si, že je to bod, kde je nesmyslné nechat se jím ovlivnit, protože to sako vám prostě ku*va sedělo a víc není potřeba.

Pak mi došel další argument
- Bylo by divný, kdybych já měla pánské sako a bylo to na první pohled poznat?
- Ne, vůbec.
- Tak proč je divný, když by si muž oblékl něco oficiálně ženského?
- To nevím, ale bylo by to divné.
- Ale chápeš ten dvojí standard.
- Chápu, ale bylo by to divné.

A já se na něj nemůžu zlobit, protože to vlastně částečně cítím taky. I když s tím po zamyšlení nesouhlasím, můj instinkt a internalizovaný stereotyp je, že má pravdu. Je to divné. Proč?

Protože mužský prvek je v pořádku (na komkoli), ale ženský prvek je míň. Ženský prvek je mužskému podřazený.

Na ženách je to něco, co teda jako víceméně bereme, protože nám nic jiného nezbývá, ale myslíme si o tom své a často nezapomeneme nějak naznačit, že to není dost dobré a rádi to zesměšníme. A na mužích je ženský prvek vyloženě zlo. Je to gay, je to slabošské, zženštilé, ponižující.

TOHLE je ten náš Everyday Patriarchy Bullshit v té nejčistší formě, ale tak těžko popsatelný, hmatatelný a prokazatelný každému, kdo odmítá myslet víc abstraktně. Ale přesně tohle tam cítím. Na každém druhém kroku.

Odmítám to ignorovat a dělat, že to není. Čím víc to budeme pojmenovávat, ukazovat na konkrétní projevy a snažit se to rozbíjet, tím líp pro všechny.

Protože ten můj kamarád si to sako, co mu tak sedělo a slušelo, nakonec opravdu nevezme, a to je fakt škoda.

25. března 2016

V čem jsem ještě žena, když odečtu biologické mateřství?

V kontextu feminismu snad každý den přemýšlím o ženském a mužském prvku. Ne tolik o mužích a ženách, ale spíš o těch abstraktnějších rovinách. Protože pohlaví těla je v drtivé většině případů pevně dané, ale feminita a maskulinita jsou spektra. Ženy mohou nést maskulinní prvky a znám spoustu báječných mužů, kteří mají charakteristiky a prožitky dříve spojované pouze se ženami. Navíc to maskulinita a feminita se dá napojovat i na věci, koncepty, instituce, než jen na lidi jako jednotlivce.

Poměrně revoluční a tehdy mysl ohromující pro mě například byla idea genderu jako spektra, nikoli jen dvou pólů. Že prostě nemusím být jen a pevně žena, ale že můžu být cokoli, na co se cítím. Popravdě řečeno je to jedna z těch věcí, co už vím, ale ještě nemám plně internalizováno; ještě to tak plně necítím. Projevuje se to tak, že ze mě autenticky vyjde nějaká myšlenka a moje společností naočkované já řekne, že to je nepatřičná myšlenka, protože neodpovídá té předdefinované škatulce žena. Někdy to nechám být, ale někdy si řeknu - ale prdlajz, můžeš být, co chceš. Pokud tahle myšlenka vzešla z tebe, je stejně legitimní a přirozená jako jiná, která by do té škatulky zapadala.

Když jsem napsala několik kousků o tom, jak se necítím na to mít zrovna teď (biologické) děti, samozřejmě jsem dostala několik reakcí v tom smysl, že tím pádem nejsem plnohodnotná žena. To je zase jeden z těch společenských stereotypů a vzorců, který se mi daří z hlavy vymazávat. Takže na takové invektivy už reaguji jen se smíchem. Rozhodně mě nebolí a necítím se jimi ponížená.

Někde jsem někomu pak odpověděla: Já se cítím jako vyrovnaná a sebevědomá žena i bez dětí, děkuji pěkně. A chtěla jsem si v hlavě vyjmenovat pár dalších rovin, díky kterým se cítím jistá ve své ženskosti.. a ke svému překvapení jsem zjistila, že ticho a prázdno.

Zarazila jsem se ve své jistotě, zatřásla hlavou a zkusila to znovu: cítím se jako žena, protože..

A napadaly mě věci jen ze dvou oblastí
- věci spojené s biologickými znaky, které odlišují ženy od mužů - znovu těhotenství, kojení, prsa, vagína, menstruace. Což jsou přesně ty, které se nepočítají, pokud nemám zájem mít biologické děti a ani třeba zájem o sex.
- cokoli mimo biologické odlišnosti mezi pohlavími mě napadlo, vždycky jsem si hned uvědomila, že jsou jen sociálně vykonstruované vzorce a stereotypy, nikoli něco inherentně ženského. Dlouhé vlasy, make-up, sukně a šaty. Že jsem emotivnější, citlivější, nevadí mi plakat, že ráda pečuju o ostatní, že se to ode mě očekává.

Uvědomila jsem si velmi rychle, že když odečtu biologické danosti, nic ryze ženského mi nezbývá.

Na milisekundu jsem se lekla, že mě to nějak destabilizuje, protože jsem si byla jistá ve své ženskosti a najednou mi zbyly prázdné ruce. Jenže místo toho přišla radost a potěšení. Uvědomila jsem si, že se už nevnímám primárně jako žena, ale jako člověk. Že moje hodnota není v tom, jestli naplním nějaké představy o ženství, ale jaký jsem člověk nezávisle na tom, jaké mám pohlavní orgány a jestli dokážu donosit a přivést na svět dítě.

A to mi přijde pěkné, protože to opět rozbíjí nějakou předpřipravenou škatulku a rozšiřuje to moje pole možností a voleb.

Ale stejně nad tím pořád musím přemýšlet. Hlavně mě strašně zajímá, jak to vnímají a prožívají ostatní ženy. 

20. března 2016

20 věcí, které musíte v posteli zkusit. Verze Buršová.

Jednou za čas, třeba když jsem mentálně unavená a šlapu na rotopedu, si ráda listuju těmi primitivnějšími ženskými časopisy. Celebrity, oblečení, kosmetika, cvičení, jídlo - občas dokážu být tak nějak normální ženská.

Tuhle jsem se nad sebou parádně zasmála a potěšila.

Na obálce bylo takové to klišovité "20 věcí, které musíte v posteli zkusit". A můj mozek začal ihned generovat, co by to tak mohlo být. Představila jsem si velký prosvětlený pokoj, se dveřmi otevřenými do zahrady, čerstvý voňavý vzduch a zpěv ptáků. Uprostřed pokoje velkou postel s jemným bílým povlečením. A kolem k dispozici dobré jídlo, ze kterého se netloustne a ze kterého nebudou do postele padat drobky, dobré pití, které ale určitě nerozliju na to bílé povlečení. Pak tam byl můj počítač, kde jsem měla otevřených několik chatovacích oken s mými nejbližšími. A dál se tam válely časopisy, knihy, vytištěné články. A byly tam kočky! Několik. Některé tak jako líně chodily kolem, jiné ležely na posteli, v mojí blízkosti, abych je mohla průběžně hladit. A nepadaly z nich žádné chlupy, ani se ničeho nedožadovaly, abych musela vstávat. A asi jsem tam měla k dispozici sluhu, který byl za dveřmi a přišel by jen tehdy, když bych zazvonila.

Takže takový obraz mi během pár vteřin proletěl před očima, když mi na obálce chtěli radit, co musím v posteli zkusit.

Až po několika docela dlouhých vteřinách mi došlo, že ta moje představa asi není úplně přesně ten směr, který měli autoři příspěvku na mysli. Že mají na mysli trochu jinou "postel" a jiné druhy experimentů.

Samozřejmě mě to pobavilo, ale ještě víc mě to potěšilo. Proč?

Protože se mi v téhle oblasti očividně podařilo vymazat to, co mi naočkovala společnost (postel = sex), a nahradit to mými vlastními potřebami a preferencemi (samota, introvertní komfortní zóna).

Už nějakou dobu se vnímám a identifikuji jako asexuál (a je mi úplně fuk, jestli je to fáze, nebo stálost, kterou jsem si jen musela najít a vybojovat). Ale ten společenský tlak je velký. Sex je prostě všude a normální je ho strašně moc chtít a mít. A já sice žiju podle sebe, ale to neznamená, že ten tlak necítím a není mi nepříjemný.

Ale tady ta reakce, kdy jsem si na pojem "experimenty v posteli" okamžitě nabalila svoje preference a ne společenská očekávání, to mi udělalo velkou radost a přineslo mi to další level úlevy, osvobození, sebevědomí a naděje, že se dá ten okolní tlak odmazávat a nahrazovat větší autenticitou.