30. ledna 2016

Bits (drobnosti, které mi dělají život): přesný vánoční dárek a jedna písnička

1) Vánoční dárek jak pozadí na hrnec a já to tušila

Dneska jsem se po delších týdnech potkala s kamarádkou. Měla jsem pro ni vánoční dárek. Now, těch možností z druhé strany mohlo být víc. Nemusela mít pro mě nic, neurazila bych se. Mohla něco mít, mohla to být spíš taková drobnost, pozornost, jen taková blbost, kterou určitě využijete, ale nijak zvlášť vás neohromí. Taky plně legitimní.

Ale měla jsem takový zvláštní dojem, že mi něco přinese a bude něco úplně přesného. Sice drobnost, ale taková nějaká výjimečná, že mě překvapí a bude se mi to fakt hodit. A tvl, fakt!! Antistresové omalovánky. Jedna z těch věcí, o kterých jsem už dost slyšela a měla jsem někde na pozadí mysli, že bych taky měla vyzkoušet, ale ještě jsem to nedotáhla do aktivního provedení.

Tak mě tak nějak totálně dostalo, že jsem měla takové tušení a opravdu mi v náručí přistála věc, kterou jsem už nějakou dobu cítila, že bych měla zažít. Pěkný moment.

2) Vůně antiperspirantu, která ve mně vyvolává vzpomínky na partikulární období

Dove má jeden antiperspirant, kde je jednou ze složek okurka. Asi jsem ho nějak víc používala za vysokoškolských studií v Brně. Protože dnes, když si ho občas koupím a pak ho použiju, okamžitě mě zaplaví vzpomínky, a ani ne tak nějaké partikulární, ale celý ten vibe a atmosféra a balík emocí.

Kdysi jsem slyšela, že čich je nejsilnější smysl, na vyvolávání vzpomínek. Nevím. Nevím, jak se to dá posoudit a porovnat. Ale jednou za čas ve mně opravdu vůně vyvolá silné vzpomínky. Tady ucítím tu okurko-zelený čaj a okamžitě jsem v Brně, v bytě, kde jsem roky žila, k tomu FSS, ta budova, přednášky, někteří lidi, vyučující, na kterýho jsem měla úplně šílený crush asi tři roky.

Dneska se mi to obzvlášť ukázalo, protože mi celý den zněla v hlavě písnička Say Anything od Good Charlotte, které jsem právě poslouchala strašně moc ten první rok na FSS. Přemýšlela jsem, kde se mi tak intenzivně vzala v hlavě a došlo mi, že asi kvůli tomu antiperspirantu. Věřím tomu. Že si to mozek bez mého vědomí propojil, tu vůni a tu hudbu. Lidský mozek je úplně bože fascinující a magický. Člověk se musí pokorně sklánět před jeho složitostí a jak moc o něm pořád nevíme.

Ještě vyšší vývojový stupeň muže-feministy: sám vidí a identifikuje ženské problémy

Blogový příspěvek Znásilníme si je sami jsem si užila, intelektuálně, myslím, samozřejmě. Už jsem od pána četla něco dalšího, opět feministického. No a podle nadpisu bylo zřejmé, kam to potáhne. Sice delší, ale říkala jsem si, že se potěším čtením feministického textu od muže. To je pro mě prostě speciálně duhový bod, muži-feministi (nebo spojenci feminismu, pokud se jim z nějakého důvodu nezdá se identifikovat přímo jako feminista. Nechci je do toho nutit.). I když, jak už víme od kanadského premiéra, každý by měl přijmout a identifikovat se jako feminista, pokud se tak cítí nakloněn.

I přes očekávání mě ten článek dostal. Pohladil mě na duši a zvýšil mou víru v humanitu. A hlavě mě při jeho čtení napadla taková zajímavá myšlenka.

Nevím přesně u jednotlivých případů mužů-feministů z mého okolí, jak se do feminismu přehoupli. Ale vždycky jsem si to představovala tak, že jim vzdělání, sociální cítění, empatie, pokora a (sebe)reflexe umožnily otevřít oči, dohlédnout za vlastní privilegium a vidět, že jiné skupiny se nemusí mít tak dobře jako oni. And once seen, it cannot be unseen. Když už si jednou ty nerovnosti připustíte, vidíte jich více a více a odmítají k nim být lhostejní.

Jsou to muži, kteří na vyprávění žen o nerovnostech, diskriminaci, sexismu, na jejich zkušenosti a pocity nereagují odmítnutím, popřením, výsměchem a tím oblíbeným "to se mi nikdy nestalo, tudíž to neexistuje." (samozřejmě, žes to ku*va nezažil, když jsi chlap a tohle je ženská zkušenost. Co je na tom tak překvapivého?!) Ale zastaví se a poslouchají, protože si uvědomují, že jen proto, že něco nezažili, neznamená, že to neexistuje. A věří tomu.

Myslela jsem, že tohle už je vrchol, to, za co být nejvíc vděčná, čím být ohromená: když ti muži poslouchají a věří tomu a pak se za ženy postaví a bojují. A když vyskočí nějaké nové konkrétní téma a ženy reagují, oni se přidají.

Ale při čtení tohoto článku mi došlo, že existuje ještě vyšší vývojový stupeň muže-feministy. A je možné, že je taková většina z nich, akorát já o tom nikdy tak nepřemýšlela. Přišlo mi, že ten chlapík v tom blogovém příspěvku nebyl jen reaktivní na pomoc ženám. Sám přicházel s tezemi, formuloval problémy tak, jak mě ještě nenapadlo a to se v tom už nějakou dobu povaluju. A došlo mi, že ten člověk nejen poslouchá a věří, ale že ty problémy sám identifikuje a vidí a cítí, aniž by se ho přímo nějak dotýkaly, aniž by to byl jeho osobní prožitek.

Myslela jsem, že soucit a empatie závisí na tom, že si ten prožitek toho druhého spojíme s nějakým naším a pokud ne, tak se o tom prožitku dozvíme až od toho druhého a protože máme nějaký vztah, věříme mu ten prožitek. Ale sami bychom s ním nepřišli. Jak bychom mohli, když to prostě není naše zkušenost. Ale očividně to jde. Asi to chce vlastní mentální úsilí a soustředění. Nějakou dobu posloucháte, empatizujete a věříte. A jednoho dne to vidíte sami.

Asi se mi teď nedaří zachytit to tak úžasně, jak to cítím. Ale mě to prostě ohromilo. Že je muž schopen takového cítění. Kde se takoví muži berou? Mají někde hnízdo? Nedalo by se tohle jejich cítění nějak extrahovat a plošně stříkat na ostatní lidi?

Ale vážně - jde to! A když je toho schopen jeden, dva, deset, jak to udělat, aby toho byli schopní i další? - Ta většina, která nejen že odmítá poslouchat a věřit, ale dokonce se agresivně staví proti, aktivně odmítá a popírá, co se jim nelíbí, a osobně útočí na každého proponenta feminismu. Ten děs z rovnosti a ta snaha umlčet feministický hlas je na zvracení. Ale čas od času v tom bahně zazáří naděje v podobě takového pana Indrucha.

26. ledna 2016

Zas a znovu se ujišťuji, že romantický vztah je mimo moje potřeby a zájmy. A přijde mi to úplně ok.

Na Radio Wave mám moc ráda pořad Diagnóza F. Pořad popularizující a normalizující různé psychické stavy a těžké životní situace? Duuh. Nejraději bych ho znásobila a spoluvytvářela. No, mám něco po těhle liniích v budoucnu v plánu. Každopádně, tohle je výborná inspirace: jak pro můj zájem taky popularizovat a normalizovat, tak abych se sama cítila více komfortně ve svých stavech, když vidím, že v tom nejsem sama.

Pořad je to příjemně různorodý. Někdy je tam odborník na problémy a někdy člověk, který je sám prožívá. Jsou tam jak nemoci dané, tak problémy získané. Autismus, bipolární porucha, schizofrenie, fóbie, úzkosti, deprese. Ale taky problémy ve vztazích, v rodině, závislosti, těžká orientace v současném zrychleném světě.

Ten poslední, co jsem poslouchala, byl s terapeutem a koučempřes vztahy Honzou Vojtkem. Moc se mi líbí jeho projev. Na jednu stranu ležérní a takový cool a srozumitelný, ale při tom pořád používá spoustu cizích slov a složitější vzorce a obraty. Je tam cítit odbornost a skutečně porozumění lidem a jejich prožitkům. Potřebujeme víc takových odborníků. Poslední dobou zažívám děs nad tím, jak předpotopně a nebezpečně konzervativně a stereotypně se vyjadřují naši starší odborníci v oblasti psychologie, psychiatrie, sexuologie a podobných oblastí. Ale to je na jiný příspěvek.

V tomhle díle Diagnózy F mluvili Adéla Paulík Lichková a Honza Vojtko především o nevěře. Poslouchala jsem to a moc mě to bavilo. Protože romantické vztahy nevedu a současně mě strašně zajímají prožitky a zkušenosti jiných lidí. Právě proto, že já je nemám. Co si odžiju sama, je moje, a co ne, to musím poznat tak, že budu ostatní poslouchat. A poslední dobou jsem si u několika jevů všimla, že mě strašně baví o nich do detailu poslouchat, abych to poznala a ujistila se, že to fakt nechci.

A takový intenzivní dojem jsem měla i u tohoto pořadu. Chápu, že třeba 98 % lidí touží po romantickém vztahu. Že ani nezaváhají, že by to mělo být jinak. Že jsou buď v páru, nebo k sobě někoho hledají. Já to vidím, totálně to beru, rozumím, že to je ta norma a bazální potřeba. Akorát já ji nemám :)

A nejen to. Nejsem na té ose jen na nule, jsem v mínusu. Poslouchám takové povídání a hlava mi nebere, proč bych na sebe uvalovala něco tak komplikovaného. Jako by nestačilo, že bych nemohla být sama, dělat si co chci, že bych se pořád musela ohlížet na někoho dalšího, že bych musela omezit ohromné množství svých aktivit. To všechno pořád jen za předpokladu, že to všechno bude fungovat. A teď do toho jako lezou ještě další lidi, já nebo můj partner/ka bychom se podváděli, ale při tom bychom se asi nechtěli rozejít, ale nějak to zpracovat, ale stejně by někomu bylo ublíženo a něčí sebevědomí a self-esteem by bylo narušeno a prostě.. to všechno zní tak zbytečně složitě a bolestně. Brr. Fuj. Yikes.

Nesnažím se být nějak zajímavá, a jakože nad věcí, protože jsem strááášně zamindrákovaná, protože jsem sama. Pro běžného člověka je strašně těžké pochopit, že to může být nejen volba a preference, ale přímo nutnost. Koukám na lidi kolem, na filmy a seriály, ráda to sleduju a poslouchám. A pokaždé cítím tak nehoráznou úlevu, že od toho pak můžu odejít a že mě se to netýká, že to nemusím podstupovat. Nějaké kompromisy a komplikace. Už tak je jich dost. Už tak mám kolem tolik aktivit, tolik podnětů, lidí a emocí.

Takže když to drtivou většinu lidí baví a uspokojuje, good for them. Ráda to poslouchám a sleduju, dokonce poskytnu poznatky takhle zvnějšku, když je zájem, Ale sama to fakt nepotřebuju a nechci. A i to je naprosto v pořádku. Pokud někdy cítíte něco jen vzdáleně podobného, nejste sami. Každý prožitek, jakkoli odlišný od většiny, pokud vyloženě někomu neubližujete, je stejně legitimní. A taky je to dobré síto na lidi: držte se těch, kteří vás berou takové, jací jste, a respektují vaši odlišnost, a nenechte se lámat těmi, co cokoliv odlišného nezvládají a tak to ponižují a zesměšňují.

24. ledna 2016

BB8 report 5: cvičení i jídlo sice nic moc, ale stejně se cítím velmi dobře (+ něco dalšího k úzkostem)

Na obou základních osách - cvičení a jídlo - to tento týden bylo slabší. Ale stejně se nějak nedokážu cítit vinna, ani nemám pocit selhání. Celé jsem schopná to (podle mě) rozumně ospravedlnit a hlavně vím (cítím), že to byly výjimky a hned další týden očekávám nad plán :D

Cvičení - v pondělí dorazil Bertík. Sestavila jsem ho v úterý, ale vyzkoušela jsem ho jen krátce. Ve středu konečně pořádně, 45 minut jízdy. Už ve čtvrtek jsem jela domů do Znojma. A tam jsem se jít do fitka cvičit nedokopala. Až dnes po návratu do Prahy jsem si zase sedla na stroj a dala 50 minut.

Což tak nějak plánuju, že by měla být ta norma. Až mi slehne večeře nebo pokud přijdu z práce brzy. Dávám si tak 25/25 nebo 30/20, mezi tím chvíli odpočinout, třeba se protáhnout. Nemám to ještě plně promyšlené. Je bezva, že můžu kdykoli hodit doma dvacet minut kardia, ale bude to chtít dostat tam i jiné cviky. Tak nevím, jestli se donutím cvičit doma, nebo to jednou týdně vezmu do fitka na pořádný kolečko cviků na různé partie.

Nicméně po prvních dvou kolech Bertík plní úúplně přesně to, co jsem si představovala. Kdykoli si sednout, pohodlně, na celý zadek a s opřenými zády, číst si a než se naděju, valí ze mě pot, pryč je dvacet minut a já mám prolistovaný čerstvý Respekt a začítám se do článků, které chci dát celé.

***

Největší výzva pro jídlo je Znojmo. Co už bez problémů zvládám odolat v Praze, v pracovní dny i o víkendu, ve Znojmě.. je to nějak jiné. Jedním z důvodů je, že tam jedu odpočívat za rodinou a právě ten pocit odpočinku, uvolnění, let go, mám spojený s přejídáním, že si dovolím uvolnit ty restrikce na jídlo, i ty mentální, že prostě let go ve všech oblastech. Je to fakt kuriózní, úplně cítím, jak se mi mění mentalita i prožitek, jak přejedu z Prahy do Znojma. Tentokrát jsem však přísahala, že napnu všechny síly a nebudu k ničemu sklouzávat.

Nakonec to úplně nedopadlo, ale mám k tomu několik vysvětlivek, které ve svém součtu mi dovolují cítit se, že jsem ve skutečnosti nijak zvlášť neselhala.

a) nebylo toho tolik moc. Pár Mozartových koulí, jedny sezamové tyčky, asi dvě třetiny 70% čokolády a dvakrát po ránu půl sladkého pečiva. Během čtyř dní. Ve velkém schématu věcí fakt nic moc.

b) problém byl, že tam ty věci vůbec byly. Zůstaly tam po Vánocích, úplně jsem na to zapomněla. Jedno ze základních pravidel totiž je: nic nemít doma. Jak to tam je a vím o tom, posedle na to myslím. Někdy se mi zdá, že si až vyvinu úzkost, jen abych si ospravedlnila, že to můžu sníst. Takže chyba od minula, která už se nebude opakovat. Teď už jsem myslím vyjedla všechny zásoby.

c) měla jsem ve Znojmě dost nepříjemné a bolestivé fyzické úzkosti (někdy musím provést soupis a klasifikaci mých úzkostí. Už jsem dříve jinde psala, že je mám různě a různé). To znamená, že mám stažený hrudník, srdce mi buší, jak kdyby chtělo vyskočit z hrudníku a těžko se mi dýchá - ale v hlavě je všechno úplně cool. Nemám ani úzkostné pocity ohrožení, ani hloupé myšlenky. Naopak - vím, že všechno je úplně v pořádku, naopak, všechno je skvělé. A stejně mám tenhle stav. Ze všech možných je tenhle asi jeden z lepších, protože se to dá rozdýchat. A opravdu na to pomáhá to klišovité jít dělat něco jiného. Nicméně, když vím, že mám v dosahu lahodnou čokoládu, je nesmírně těžké na ni nemyslet, když vám buší srdce k zalknutí. Takže jsem ujížděla na těch věcech, co jsem doma našla. A (bohužel) mám i dojem, že mi pomohly. Bohužel, protože nechci, aby si můj mozek vytvářel, resp. posiloval to spojení mezi "jídlo" a "úleva od úzkosti."

d) celé to vnímám jako výjimečnou situaci, která se několik týdnů nebude opakovat. Naopak tu zkušenost i na nezdravá spojení během několika dní překryju zdravým jídlem a cvičením. A na příští návštěvu Znojma se zkusím psychicky líp připravit.

Hele, neběžela jsem hned po probuzení nebo pozdě večer do Kauflandu. Netlačila jsem kbelíky zmrzliny, tříset-gramové pytlíky arašídů v medu, tři milky, pytlíky tyčinek, křupek nebo brambůrek. To je všechno pořád úspěch. Tak jsem ze sta neskočila hned na nulu, ale třeba na třicet nebo dvacet. Pořád dobrý. + zajímavé podněty pro příště.

17. ledna 2016

BB8 report 4 – Chci a potřebuju se vejít do svého oblečení

S jídlem není problém. Nebo teda.. samozřejmě, že kdybych mohla, snědla bych všechno a dvakrát, ale chci říct, že jsem nebyla v situaci, kdy bych fakt trpěla a váhala. Pořád jedu na příjemné vlně *dobrý oběd a pomelo k večeři.*

S cvičením to bylo horší. Byla jsem jen jednou, minulé pondělí a od té doby vůbec, což cítím v těle. Nebo myslím, že cítím. Prostě když vím, že jsem dýl necvičila, tak mám dojem, že to cítím, že nejsem rozhýbaná. Je to asi spíš projekce, ale ten dojem je důležitý pro dennodenní prožívání. Ale opět to nebylo leností. V práci je toho moc, prostě jsem nestíhala. Dneska jsem mohla, měla a chtěla jít, ale sněží a mně se tak strašně moc nechtělo ven. Ale to už nevadí. Zítra mi dovezou recumbent rotoped (který potřebuju pojmenovat, zatím jsem na vážkách mezi Max a Bertík), takže pak už budu aspoň trochu cvičit každý den.

Teď, když už mám za sebou solidní řádku dní a cítím se dobře, že mám věci pod kontrolou, vystoupil do popředí ještě jeden důvod pro nějaké výraznější zhubnutí – se současnou postavou pohodlně neobleču asi 75 % svého šatníku. Před tím mi to nějak nepřišlo, ale teď, když na to koukám, tak je to dost děsivé. Ráda se hezky strojím (pro sebe), ráda kombinuji. A teď se mi ty možnosti tak strašně omezily.

A bylo by naprosto zvrácené současné oblečení odložit na *někdy* až zhubnu a nakoupit nové, všechno o dvě tři velikosti větší. Nejde o peníze, ale o princip, že to už fakt je přes hranu, a taky prostě – proč. Když už mám balík pěkného oblečení, přišlo by mi napřesdržku kupovat celé nové kolo, jen proto, že jsem líná a přejídám se. Nene. To se musí přizpůsobit moje tělo a vrátit se do stavu, kdy všechny ty pěkné věci obléklo, pohodlně a ne *jejda, tady mi to přetýká*

Taky si ráda občas dopřeju nový kousek nebo si zkouším v obchodě s oblečením strašně moc věcí, jen abych viděla, jak budou vypadat (to znáte, že něco, s čím počítáte, pak vypadá mdle a nevezmete si to, a naopak něco zkusíte jen tak, s dojmem, že byste to ve skutečnosti nikdy nenosili, a sedne vám to perfektně, že nechápete, jak jste bez toho mohli být). A i tam, jako by bylo na výběr víc, když máte menší velikost. Všechno to vypadá tak nějak pěkněji. Všechno se to tak nějak příjemněji zkouší.

Takže i tenhle cíl teď držím v hlavě. Teď v zimě to ještě jde, nosím buď džíny (ty jedny jediné jsem si koupila ve větší velikosti) nebo mám několikery krásné úpletové šaty, ve kterých teda překvapivě vypadám pořád krásně, žensky. Určitě ne na těch 80+. Asi mám stejně těžký kosti nebo co, protože myslím, že na těch 80+ nevypadám . Ale šušš, to není důležité. Důležité je, abych je za pár týdnů už neměla, těch 80+.

16. ledna 2016

Panové, militantní antifeministé, já vám rozumím (aneb jak elegantně ničit lidi v diskusích)

Na určité úrovni s vámi i soucítím, protože co prožíváte, jsem v menším měřítku v jiných oblastech zažila taky.

Vyrostli jste a doposud žijete s tím, že všechno, co máte, co jste získali a dokázali, je jen a pouze vaším úsilím, vašimi schopnostmi. Když má někdo kolem míň, upřímně věříte, že je to proto, že se tolik nesnaží a není tolik schopný. Takže když vám někdo začne tvrdit, že nějaká část toho, co máte, nesouvisí s tím, jak jste skvělí, ale byla vám automaticky dána jako privilegium za něco, o co jste se nezasloužili (pohlaví, barva pleti, sexuální orientace, zdraví..), samozřejmě, že to nechcete slyšet, nechcete to přijmout a musíte to velmi ostře odmítnout. Protože připustit to by znamenalo narušit vaše ego, vaši fundamentální jistotu a přesvědčení o vlastní úžasnosti a naopak slabostech ostatních.

Na to navazuje otázka moci. Přijde vám naprosto v pořádku, že jí oproti ženám máte disproporčně více, než by odpovídalo rozložení pohlaví v populaci (půl na půl). V různých oblastech různě, podle toho, jak si definujeme moc, ale obecně ve veřejném prostoru je to asi tak 80-90 procent (zastoupení v hlavních politických orgánech, ve vedení společností, v médiích - jak jejich managementu a produkci, tak v reprezentaci v médiích). Když jsou vám tato tvrdá data ukázána, upřímně věříte, že tento stav jen odráží schopnosti. Ale začíná se to měnit. Mluví se o tom, zavádějí se různá opatření a ženy se prosazují trochu více. A vám se z toho začínají klepat kolena. To je úplně přirozené. Nikdo neztrácí podíl na moci rád. Pro někoho je to jen taková nepříjemná nejistota a nepohodlí, někdo proti tomu začne agresivně kopat.

Zajímavé a důležité v tomto bodě je, že existují muži, a budou se ozývat víc a víc, kteří tohle všechno reflektují a jsou schopni dostat se přes tu ztrátu části moci. Jsou ochotni ji se ženami férově sdílet. Tím jsem totálně fascinována, protože si myslím, že to vlastně jde proti jejich přirozenosti. Přesto jsou schopni se přes to dostat, stát se feminismu spojenci a usilovat o rovnost. Takoví muži každý den zvyšují moji víru v progres humanity. Jeden takový feminista vydá za sto primitivních agresivních antifeministů, kteří v mých očích leží na zemi, kopou nožičkama a bouchají pěstičkama do země, protože jim někdo bere jejich hračku.

Pokud se jako lidstvo nevyhladíme nějakou legrační jadernou výměnou, mám poměrně silnou víru v to, že rovnost převládne. Tady ti kopající antifeministi to akorát brzdí. Nebojím se, že to dobře dopadne, ale kvůli tomu zdržení se toho asi nedožiju. A za to, i když se snažím se tím moc nenechat ničit, pociťuji zášť ke každému jednotlivému antiofeministovi (a antifeministce, ale to je konceptuálně trošku jinde), kteří ten progres brzdí.

13. ledna 2016

Největší radost a štěstí prožívám s ostatními lidmi, díky hlubokým vztahům

Lidé si často myslí, že introvert znamená, že je člověk pořád sám, že nemá rád ostatní lidi. A přidejte k tomu ty sociální fóbie a úzkosti, ke kterým se otevřeně hlásím, a může to vypadat, že jsem dobrovolně osamělá a dobře tak, protože kdo by chtěl s takovým nesnesitelným stvořením něco mít.

Pravda je tak nějak přesně opačná. Obecně mám lidi docela ráda. Dost to záleží, jaký druh zpráv a komentářů ten den potkám, podle toho osciluje moje láska a víra v humanitu. No, minimálně jsou lidi zajímavá stvoření k pozorování a experimentování. Ale to už zní trošku, že se od nich vyčleňuji, co? :D Chtěla jsem mluvit o něčem jiném. O mých nejbližších lidech.

Extroverti nechť si to prosím neberou osobně, následující nevylučuje, že to tak mají částečně taky. Ale jeden ze znaků introverze je, že jde po kvalitě vztahů více než po kvantitě. Nezvládám mít velký okruh přátel. Tu jít s tím na bowling a s jiným na výstavu. Mám malou rodinu a několik jednotlivých přátel z různých sociálních kruhů a taky částí světa.

A baví mě tyhle vztahy udržovat a kultivovat. Baví mě to tím víc, čím déle ten vztah trvá, čím víc tomu člověku věřím a můžu se před ním více otevírat, můžu být více autentická. Baví mě znát detaily z jejich dennodenního života, jejich prožitky. A jejich prožitky a jejich štěstí je pak moje štěstí. Někdy velmi hluboce. Což je báječné. Protože to vlastně navyšuje množství štěstí, které můžete jako jedinec prožívat.

Nějak se toho poslední dobou sešlo víc, proto jsem si toho všimla a chtělo se mi o tom psát.
·         E. se má dobře v Kuvajtu, Egyptě a v Ománu a taky jí funguje vztah s očividně báječným chlapíkem. Ráda čtu její emaily, v nichž mi popisuje prožitky z těch míst, poznatky o místních kulturách a prostředí, ať bezpečnostní nebo lidskoprávní, o postavení žen atd.
·         M. čeká miminko. Čekám na první fotky bříška. Mateřství mě nesmírně fascinuje. Čím blíž mně, tím líp. Dokud to nejsem přímo já, tedy :D Možná právě proto. Stačí mi ty zprostředkované prožitky.
·         Alice a Filip se (konečně!! Filip si to nebude brát ve zlém) zasnoubili. Byli jsme spolu na Silvestra a druhý den jsem u oběda ve dvou ještě říkala Martinovi, že jsem zvědavá, kdy to bude. A za hodinu dojdu k fejsbukům a tam oznámení. Regulérně jsem se u toho rozbrečela štěstím a radostí.
·         mamka se zamilovala do výroby hadrových panenek, prý se jim říká Tilda. Potkaly jsme je spolu v jednom obchůdku v Praze, kde za ně chtěli litr. Mamka je strašně šikovná a nápaditá švadlena a šířeji tvůrce tady těch věcí (přesně to, co jde totálně mimo mě). Nadchla se pro to, objednala si nějaké knihy se vzory a už vymýšlí. Když mi poslala fotku té první, taky jsem u toho tlačila slzy. Jak na tyhle ty výrobky moc nejsem, byla jsem schopná poznat, že je nádherná. A teď obě vymýšlíme, jak to trošku kapitalizovat, což zní jako potenciální dobrodružství pro nás obě.
·         babička přestala nahánět kocoura koštětem z pod postele, kocour se uklidnil a už není tak vystresovaný a agresivní. Což zní banálně a triviálně, ale to neznáte plně náš život a co je v něm skutečně důležité :D
·         můj batolecí synovec a jeho báječná maminka se chystají na první hodinu plavání. Když mi D. poslala fotky těch miniplavek s nápisem Plaváček na zadku, zase jsem u toho dostala pozitivní hysterák. A pak mi nabídla, že až se tam trošku otrkají, můžu jít na nějakou hodinu s nimi. Podívat se, jak Paťula plaváčkuje. Cizí mimina pod kontrolou jsou bezva. (cizí jako ne moje..)
·         měla bych napsat něco o Martinovi, ale jediné, co se mi vrací do hlavy, je ten BB-8 robůtek za pět litrů, co si ho přemýšlí koupit. Mně to přijde trošku zhýralé, ale každý máme svoje a nakonec je skutečně roztomilý. A pokud si ho Martin koupí, ráda si ho taky prohlídnu.

Opakovaně čtu, že jedním z fundamentálních kamenů pro životní štěstí jsou hluboké kvalitní vztahy. Tak tady se mi to potvrzuje. Taky to chce na nich ale pracovat a umět je ocenit, nebrat to jako samozřejmost, ale zastavit se, zreflektovat to, vyjádřit to tomu druhému. Vypracovala jsem se v takové emo, že vyznávám těmhle lidem lásku a vděčnost skoro při každém setkání. To by lidi měli obecně dělat častěji, místo té negace a záště, která všude kolem stříká.

10. ledna 2016

BB8 report 3: Jako dobrý, ale devět dní nic není, že jo + koupím si domů rotoped recumbent.

Mamka se ptala, jestli jsem se vážila, jestli už jsem jako něco zhubla. Nevím. Po devíti dnech nic nečekám, a abych se nestresovala tím, že to jde moc pomalu, zařekla jsem se, že se poprvé od nového roku zvážím až kolem narozenin, což je v půli února. Minule to taky ze začátku šlo děsně pomalu, a pak to letělo dolů rychle. Nechci se nechat odradit, takže prvních šest týdnů neřeším čísla, jen abych prostě držela režim.

Tento týden jsem zvládla jít do fitka jen dvakrát. Nebylo to nedostatkem vůle. Ale v pracovním týdnu fitko znamená odcházet z práce nejpozději kolem čtvrté, což ne vždy jde, a další dny jsem měla jiné závazky. A docela mě to štvalo a štve. Tak moc, že jsem si vymyslela zásadní změnu.

Ve středu jsem se inspirovala v jednom fitku, kam chodím, strojem, kterému se říká recumbent. Je to rotoped, ale sedadlo je přes celý zadek, má to opěradlo a šlapadla více před vámi než pod vámi. A hlavně se na tom nesmírně pohodlně čte. Tak moc, že se začtu, šlapu, leje ze mě pot, a když se podívám na čas, půlhodina je pryč. Tohle jsou pro mě dva zásadní momenty - pohodlné čtení a jak velmi rychle na tom utíká čas.

Pořídím si to domů. Třetí moment - během týdne opravdu bývá organizačně těžší tam to fitko narvat, protože je to i s cestou tam a zpět kolem dvou hodin. Když budu mít tu věc doma, přijdu dom a pohodlně si dám tu třicet, tu čtyřicet minut. A o víkendu třeba dvacet minut několikrát denně. Nebo deset upa kdykoli, když mě někdo nasupí na internetech a budu potřebovat pauzu.

Řekla jsem si to o té koupi ve středu. Od jisté doby ale nekupuju dražší věci impulzivně, nechávám to pár dní uležet, jestli mě to nepřejde, jestli pak nebudu litovat. Tak tentokrát myslím, že fakt ne. Protože od té doby jsem vždycky přišla dom, po celodenním sezení v práci a vlastně jsem zase hned sedla k počítači. A pokaždé jsem si říkala - kéž bych ten stroj už měla, mohla jsem teď dvacet minut šlapat a telefonovat s mamkou, poslouchat hudbu, koukat na seriál nebo nějaké vzdělávací video. Jako ano, i na tomhle stroji sedím, ale samozřejmě je to něco jiného, když šlapu a valí ze mě pot, než když skloněná sedím u internetů. Už jen promýšlím, jak tu krabici dostanu do druhého patra bez výtahu, jinak cajk.

Co se jídla týče, tenhle týden byl jediný krizový moment. V práci jím normální obědy, o víkendu jsem líná, takže nejčastěji načnu sklínku pesta a jeden den si ho dám s jedním druhem nudlí a hráškem a druhý den s jinejma těstovinama a kukuřicí. Obvykle jednou nebo dvakrát týdně chodím do Loving Hut, veganskýho bistra. A jinak asi čtyři až pětkrát týdně jím k večeři jedno pomelo. Na tom teď totálně ujíždím a ještě mě to nepřešlo.

Jen malinkou krizi jsem měla v pátek večer. Pátek je krizový, protože jak člověk drží celý ten týden, tak v pátek odpoledne povolí a ví, že může tak nějak let go.. no a to je pocit, na který mám napojené křupání pochutin. Chci opravdu let go, vím, že další den budu taky odpočívat, tak chci ten pátek večer mít takový plně uvolněný. K tomu jsem měla ranní, což na mě taky působí. Vstávám 5:20, a i když se mi nechce přímo spát, mám odpoledne a navečer méně energie a tím větší tendenci k podrážděnosti a úzkosti.

Tak se to propojilo a kolem šesté jsem zažívala ty obvyklé pocity nenávisti vůči celému světu za to, že nemůžu žrát pochutiny a nepřibírat. Jsou to takové silně sebelítostné pocity a mám takové legrační nutkání se přecpat pochutinama, abych vám to všem nandala. Líp to nepopíšu.

Nicméně jsem vůči tomu všemu věděla / cítila / pamatovala si, že jsem si slíbila žádné pochutiny. Abych si to ulehčila, dala jsem si sklenku whisky. Vůbec nevím, jestli to vlastně kaloricky není horší. Alkohol je taky hodně kalorický, ne? Ale v tomhle pro mě nejsou tak důležité ty kalorie, jako zlomit to spojení úzkost - přecpu se pochutinama. Možná to zní, jakože nahrazuju čerta ďáblem, místo pochutin alkohol. Ale zatím to tak nevidím. Dávám si sklenku whisky tak jednou týdně. Jestli je to jako jeden pytlík pochutiny, tak ok. U opravdových pochutin by u jednoho balení nezůstalo.

To je ke cvičení a jídlu. To nejdůležitější na konec a jen krátce, raději bych to zhodnotila až s delším časovým odstupem. V pondělí jsem hned na druhé hodině terapie měla docela mind-blowing breakthrough. Hned od druhého dne jsem začala o úzkostech uvažovat v novém rámci a od té doby jsem v podstatě žádnou větší neměla. Knock knock on wood. A úzkosti, ať kratší a intenzívní nebo takový konstantní celodenní šum na pozadí jsou pro mě hlavní příčinou přejídání a lenosti a nechození cvičit. Když lépe zpracuju a limituju úzkosti, jsem víc in control a snáz zvládám zdravě jíst a cvičit.

Takže tento týden všechno dobré. Jen je to prostě všechno velmi krátce. Říkám si: báječné, takhle to má být. Kéž to takhle vydrží. Ale abych mohla slavit, to se mě zeptejte za víc týdnů.

5. ledna 2016

Nebezpečné bahno české psychiatrie - Cyril Höschl: "Sexismus je úplný nesmysl".

Mám spektrum negativních reakcí na nepříjemné věci z vnějšku, z veřejného prostoru, z diskusí.
Nejčastěji se rozčílím a vyfrustruju nad něčím anti-feministickým. Ale pořád se snažím držet si odstup, nebrat to absolutně, připouštět si, že jsem ideově hnutá a někdo jiný může mít jiný názor. Rozčiluje mě to tedy tak jakoby subjektivně.

Mám pak ještě vyšší stupeň rozčilení. Takový víc objektivní. Netýká se to negace mých vnitřních hodnot, ale něčeho vnějšího, veřejného, společného, jakoby občanského. Když se někdo naváží do svobody a práv ostatních, krade ve velkém, vysmívá se něčemu skutečně vážnému. Když to začíná být nebezpečné. Když začnu mít pocit, že bych to opravdu měla někde hlásit, protože taková věc se nesmí opakovat.

Tu první reakci mám víceméně konstantně, stačí vlézt do jakékoli diskuse pod článkem s ženským tématem. Ale pořád to beru jako svůj problém, svoje rozčilení a jsem schopna se nad to povznést. Tu druhou reakci mám méně často, opravdu se musí dotknout nějakých větších hodnot a mít potenciální dosah na více lidí a rozčilení se pak přelije ve vyděšení a totální nepochopení, že tohle někdo může myslet vážně.

***

Mám ráda pořad Českého rozhlasu Dvojka Jak to vidí, kam opakovaně zvou některé lidi a probírají s nimi aktuální témata. Moc ráda poslouchám socioložku Jiřinu Šiklovou, ekonomku Ilonu Švihlíkovou a gerontoložku Ivu Holmerovou.

Takhle jsem poslouchala Jak to vidí Cyril Höschl, jeden z našich nejpopulárnějších psychiatrů. A že se bude mluvit i o jedné přesunuté výstavě. Částečně jsem si držela naději, že se Höschl vyjádří pozitivně, že mě pohladí na duši existence dalšího muže-feministy. Spíš jsem čekala nějaké neutrální, věcné vyjádření a malinko možná typickou mužskou reakci, jsme přeci v Čechách. Ale pan profesor překonal veškerá moje očekávání.

Co se týče výstavy, už to bylo hloupé o kus víc, než je běžně zvykem i v našich končinách. Manipulace na první dobrou používáním úderně znějících slov jako zákaz, cenzura, autoritářství a totalita. Lidé, kteří se vyjádřili, že jim výstava aktů na akademické půdě nevyhovuje, byli opakovaně nazýváni Talibanem. Tedy režimem, který vraždil své obyvatele a oponenty. Už to je nebetyčná drzost. Už tohle mi přišlo velmi přes hranu.

Ale bylo hůř. Takové to, že jdu po ulici a zastavím se, spadne mi brada a pár momentů nevěřím vlastním uším a upřímně mi hlava nebere, že si někdo dovolí něco takového říct.

Pan profesor generalizoval na problematiku rovnosti a plakal, že už k nám dorazila ta genderová korektnost, kdy existují místa, kam si mohou jít lidé stěžovat, když mají dojem, že jsou sexuálně obtěžováni. Takové hlouposti. Konec byl po této linii - moderátorka: jak by podle vás tedy vypadala výstava, která už by byla sexistická? Höschl - prosím vás, sexismus a harassment, to jsou úplné nesmysly a když takové pojmy používáme a řešíme, to je cesta do pekel.

V milisekundě mi proletělo hlavou spektrum od denních mikroagresí, slovních narážek, přes plácání po zadku a mlsné okukování výstřihu až k momentu, kdy si muž v pozici moci nad ženou vyžádá nějakou sexuální službu třeba za to, že ji nepropustí. A ona samoživitelka dvou dětí se středním vzděláním v kraji, kde si zaměstnání vybírat nemůže, to udělá. A milion všech těch buď jen drobných a únavných nebo bolestivých a ponižujících aktů a jevů, které ženy od mužů neustále snášejí. Ty mlácené, znásilněné, zavražděné.

A všem těmhle ženám tenhle člověk svým prohlášením plivl do obličeje, dal jim facku a vysmál se jim. Jejich strašné zkušenosti nic neznamenají. Nejsou. Asi si je vymýšlejí. Nebo jsou jejich individuálním selháním. Úplně se mi z toho obrátil žaludek. Nejde jen o to, že se takhle někdo vyjádří. Ale hlavně o to, že takovým prohlášením ty struktury dále udržuje a přispívá tím k utrpení dalších lidí. Ten člověk, tam v ten moment, v mých očích, má na svědomí utrpení dalších žen. A on to nejen nevidí, on z toho ještě má legraci a je upřímně přesvědčen o své pravdě, dokonalosti a nadřazenosti.

***

Můžete mít v hlavě různé stereotypy o feminismu a mít problémy s konkrétními nástroji. Nebo vám to může být fuk. To beru. Ale vyloženě popřít a nazvat zkušenosti milionů žen nesmyslem, Talibanem a cestou do pekel, to chce mít hlavu velmi hluboko ve vlastní pr*eli a to jsem fakt nerada vulgární. To chce tak neuvěřitelnou úroveň zaslepenosti, drzosti a arogance a naopak nulovou emaptii, odbornost a kompetenci, že to potkávám málokdy. 

A ještě bych to všechno brala u Lojzy z Horní Dolní po šesti pivech v místní hospodě. Ale takhle se vyjádří přední český psychiatr, profesor, vysokoškolský pedagog a popularizátor vědy. Psychiatr, tedy člověk, co dekády studuje lidskou duši a má o ni pečovat a snižovat lidské utrpení. A přesně tady je moment, kde se zaseknu. Jak jsem vzdělaná, open-minded a empatická, tohle je moment, který nejsem schopná zpracovat, který mi hlava nebere, který je natolik mimo moje chápání, že pak už mám jen bílou plochu.

Vážně a upřímně: může mi to někdo vysvětlit? Jak je něco takového možné? Jak se může takovýto člověk v této době takhle vyjádřit? Co si mám myslet o jeho práci pečovatele o psychické zdraví lidí? 

A jak mu to může procházet?

3. ledna 2016

Novoroční výzva zhubnout. Aka BB8, entry 2.

Vše dobré na zelené frontě. Zelená je barva, kterou si pojím se zdravím životním stylem, ne-přežíráním se a cvičením.

O silvestrovské noci jsem se naposledy parádně přejedla (ani tak ne obvyklými lacinými pochutinami, ale Alice udělala samé báječné věci - hummus, fávu, česnekovou pomazánku..), ale od prvního utrum.

Musím. Mám vyzkoušené, že prostě nedokážu fungovat napůl cesty. Jak si dovolím něco malého tady a tam, vždycky pak sklouznu úplně. Takže jestli chci vydržet, musí to být totálně, všechno, nebo nic. Nevím přesně, co za tím je. Ale zdá se, že mi to rozhodnutí nic si nedat a cvičit vytváří nějaký rámec, o který se mohu opřít ve chvíli váhání. Nevyjednávat, ale jet na autopilota, když se mi začne něco nabízet, nebo moje hlava začne smlouvat, proč by nevadilo si něco malého dát.

Tak to máme tři dny zeleného jídla a dvakrát jsem byla ve fitku. Tři dny. Na internetech jsem viděla, že nejsem sama, kdo zažívá takový ten pocit, kdy po třech dnech zdravého jezení a dvou návštěvách fitka zálibně koukáte do zrcadla a máte dojem, že jako vidíte tu změnu. :D

To fitko považuji za mnohem důležitější. To jsem poslední měsíce dost zanedbala. Dřív jsem opravdu automaticky dávala tři čtyři týdně, bez vyjednávání (sama se sebou), ale pak to nějak spadlo. Tohle je ten bod, který vnímám jako komplexní (a synergický) - ne jen shodit kila na nějaké číslo.

Měla jsem, ještě mám takový pocit odulosti, otravy celého organismu. Jak těla, kdy se mi hůř hýbe, tak hlavně mozku. To by pro mě měla být ta hlavní motivace.

Často se mi stává, že se ke mně náhodně dostane podnět, který zrovna potřebuju slyšet. Tak jsem zrovna dostala pod ruku článek Než půjdete k psychologovi, kde Rozhýbejte se je první, co zkusit, když člověku není dobře. A je pravda, že to, jak jsem polevila se cvičením, tak nějak časově koinciduje s tím, jak se mi celkem znatelně přitížilo na mentálním poli (úzkosti jsou silnější, někdy konstantní místo nárazových, jsem i depresivnější). Chci s tím dělat, co nejvíc můžu sama. Takže vrátit se k pravidelnému cvičení zni jako dobrý nápad.

A fakt se po těch dvou návštěvách fitka cítím o tolik líp, nakopnutě. V obou případech mi v průběhu a potom začalo být mnohem líp a úplně jsem cítila, jak mi naskakují kognitivní funkce. Náhle jsem cítila silnější motivaci, nápady, tok myšlenek. Věci, co mi dlouho vězí v hlavě, dostávají jasné obrysy. Jdu a něco skutečně udělám. A cítím energii a sílu na další věci. Tohle si musím pamatovat a opakovat, až se mi do fitka nebude chtít.

Není to všechno jen krásné. Mám spousty limitujících a otravných myšlenek. Ve chvílích zvýšeného napětí, větší úzkosti - naskakují chutě a s nimi vyjednávání a racionalizování, proč by bylo ok si něco dát, a proč by bylo ok místo jít do fitka, schoulit se pod deku a litovat se.

To jsou úplně běžné projevy mých úzkostí. V klidném stavu je lehké o nich mluvit a odpinkout je. Když jsem ale v nich, vůbec to snadné není. Není to tak jednoduché, že si člověk jednou něco přikáže a je vyřízeno, myšlenky odejdou a je jen dobře. Ty myšlenky jsou dost neústupné a vydá to dost energie jim nepodlehnout. V tomhle to nebude celé snadné.

Zpětně, když vzpomínám, jak jsem tak báječně zhubla v roce 2012, vůbec si nepamatuju, že bych měla tyhle souboje. Takže jsem asi neměla ty úzkosti tak silné. V tom je to jiné než tehdy, toho se víc bojím. Ale, není zbytí, budu s tím bojovat, jak to bude přicházet.