28. února 2016

Náročná hodina hlídání malého synovce ze mě udělala ještě větší feministku. Totálně podhodnocená práce žen je největší výsměch patriarchátu.

V minulém příspěvku jsem se dlouze rozepsala o čase stráveném se sedmiměsíčním synovcem. Že jako teta ok, a čím bude starší, tím větší legrace to bude, zvlášť, jestli jeho rodiče snesou, že ho budu ostřelovat nekonvenčními myšlenkami. Ale pro sebe bych dítě vůbec nezvládla a nechci, rozhodně ne v blízké době a malé, biologické.

V minulém příspěvku jsem z té zkušenosti, kdy jsem ho asi hodinu a půl hlídala a on mi posledních patnáct minut řval, jako bych ho bodala tisíce dýkami, vytáhla hlavně to osvobození se od sociálního tlaku mít dítě. Budu ho mít, když to budu plně a velmi uváženě chtít, ne protože je to normální a jen to ze mě údajně udělá plnohodnotnou ženu.

Ale z té zkušenosti jsem načerpala mnohem víc podnětů a myšlenek. Další zásadní, která ale souvisí i s tím předchozím, je, že jsem a budu ještě větší feministka. Popravdě už mi naopak ani hlava nebere, že by to mohlo nebo mělo být jinak.

Za prvé - je to feminismus, který mě už nějakou dobu učí vidět genderové stereotypy, uvědomovat si, jak jsou limitující, a stavět se jim. Jen díky němu jsem se naučila stát si za tím, že nemusím mít vztah a dítě, ale žít si autenticky podle svých vnitřních potřeb. Navenek beru feminismus víc ekonomicky, politicky, jak změnit mocenské struktury a zlepšit životy diskriminovaných a utlačovaných. Ale dovnitř je pro mě feminismus o svobodě, jakou jsem netušila, že mohu prožít.

Každou chvíli přichází další a další zlomení nějakého stereotypu nebo konvence. Každou chvíli prožívám rozšiřování pole možností voleb. Když si část veřejnosti stěžuje, jak je feminismus (zplošťovaný na kvóty, které jsou velmi daleko od jakékoli realizace) strašně omezuje, hlava mi to nebere. Pro mě subjektivně je feminismus o svobodě, za kterou nemohu přestat cítit vděk.

Ale hlavně, a tady se nemůžu dostatečně vyjádřit, jaké rozčílení, vztek a rozhořčení cítím: to, jak naše společnost (ne)oceňuje a hodnotí práci žen - péči o děti a další osoby a o domácnost, to je prostě výsměch, každodenní facka a patriarchát v té nejzrůdnější podobě.

Zažila jsem asi tak promile z promile: hodinku jsem hlídala malé dítě. Jedno veselé, zdravé dítko bez zvláštních potřeb. Všude spousta hraček, s připraveným jídlem na stole, aniž bych musela myslet na to, co je potřeba uklidit, nakoupit, uvařit, připravit. Jen ta hodinka mě fyzicky i psychicky dost vyčerpala. Představa, že to někdo dělá 24/7 a mnohem častěji za zhoršených podmínek (finančních, single mámy, více dětí, zvláštní potřeby těch dětí, péče o dalšího člena rodiny, starého a/nebo nemocného) - to mi hlava nebere.

A přesto máme pořád jako společnost tu drzost říkat tomu mateřská / rodičovská *dovolená* a hodnotit to tak, že *on přišel večer unavený z práce, zatímco ona si celý den válela šunky doma* WHAT THE ACTUAL FUCK!

Ku*va, jak já bych nahnala všechny, kdo mají takové dojmy a kecy, na jeden týden takové *dovolené* Všechny ty muže, co si připadají tak důležití a nepostradatelní ve své práci a práce žen doma a o děti jim přijde jako samozřejmost levou zadní.

A všechny zákonodárce a úředníky bych nahnala týden do mateřské školky, kde se budou sami starat o patnáct dvou a půl letých dětí a dostanou za to třináctku čistýho. Ty vole, to by viděli a jak by se náhle děly změny.

Věci se pomaličku hýbou. Pár chlapů si to doma zkusilo a nabyli jiného ocenění takové práce. Ale pořád je to málo a pomalu. A to je strašně frustrující a k vzteku.

Mám tak neuvěřitelný obdiv k ženám. K matkám úplně nejvíc, zvlášť když se opravdu snaží to dělat poctivě, a ke všem lidem pečujícím o jiné lidi a domácnost. Celý ten vychcaný systém stojí na tom, že o tomhle druhu práce se mlčí, nepřikládá se mu hodnota, je to samozřejmost. Počítá se s tím, že si to ty lidi neuvědomí, neřeknou si to mezi sebou, nespojí se a neřeknou si o ocenění a změnu.

Ale zároveň mám pocit, že to tak věčně nebude. Že někde pod povrchem už to bublá. Víc a víc lidí se vzdělává a emancipuje a uvědomuje si svoji hodnotu. A až to množství lidí dosáhne nějaké kritické masy, něco se změní. Doufám, že to ještě zažiju a rozhodně budu dělat i ty nejmenší dennodenní krůčky, abych k tomu přispěla.

(Otázka pro nějaký další příspěvek: Jak může někdo NEBÝT feminista?!)

26. února 2016

Opravdu transformativní den. Deset minut s plačícím synovcem mi přepsalo DNA. Ale ta mentální úleva!

Jako vždy, všechno to má nějaký širší kontext, bez kterého to dává smysl jen částečně, ale tentokrát to půjde. Ten hlavní kontext byla moje blížící se třicítka a stále intenzivnější sebereflexe, nejistota a pochyby, zda jsem na správné cestě. Spoiler: jsem a bylo fantasticky úlevné to zjistit.

Celé se to událo během jednoho dne, dopoledne jedna část, odpoledne druhá, která vyvrcholila deseti minutami tak intenzivními, že jsem z toho měla až fyzický šok a zpětně dojem, že se mi přepisovala DNA, a několik hodin jsem z toho byla úplně mimo. Proto tak silné slovo jako transformativní.

***

Ráno jsem vyrazila se švagrovou a sedmiměsíčním synovcem na půlhodinku plavání pro batolata. Těch vjemů a podnětů jsem tam měla mnohem víc (obecně jak jsem s D. podporou v pohodě zvládla nové místo a novou sociální situaci nebo jak mile mě překvapilo, že tam s maminkami a dětmi byli většinou i tatínkové).

Bylo to fajn v tom smyslu, že jsem zažila něco nového, viděla malého v akci a strávila další krásný čas se švagrovou, která se mi náhle přehoupla do nejbližších lidí ever, protože je prostě tak báječná, že mi to částečně pořád hlava nebere.

Ale prostě v jeden moment jsem si uvědomila, že jako fajn, jsem ráda, že tu s nimi jsem, ale není to něco, co bych musela dělat nějak pravidelně a je to docela náročné. Že je to sled aktivit, které já bych si prostě nevybrala. Že se zase těším ke svému počítači a psaní a do svého života tak, jak jej mám nastavený podle svých preferencí.

Tenhle dojem ještě vždycky vyniká o to víc, když pozoruji švagrovou, která si naopak všechno tohle nesmírně užívá. Každý krok kolem malého. A že mít ho bylo její velmi svobodné a roky promyšlené rozhodnutí. Tedy nejen "pořídím si dítě, protože se to tak dělá a nějak se o něj postarám", ale "teď si pořídím dítě, protože jsem si to tak vždycky přála a budu se mu poctivě a intenzivně věnovat." Myslím, že by to vždycky mělo být to druhé. Bojím se, že je to mnohem častěji to první. Já bych si pro sebe a své dítě rozhodně přála to druhé. A to, jsem si uvědomila, vůbec necítím. A naopak!

Pak jsem měla několik hodin na vzpamatování, kdy jsem se zavřela do samoty u počítače a dost jsem jedla, což jsou aktivity, které mě nejčastěji nejvíc vyklidní. Na brzké odpoledne jsem šla malého hlídat, aby si mohla švagrová skočit ke kadeřnici.

Měla to být tak hodinka, hodinka půl max. To přece nemůže být tak náročné. Zvlášť, když jiní to zvládají 24/7. No, bylo to velmi náročné. Malý je velmi živý, i když strašně milým způsobem, ne jakoby hyperaktivně a neuroticky, ale prostě tak nějak radostně plný života. Vášnivě se plazí a staví se na nohy. A teta neví, jak moc ho může nechat, tak za ním raději běhá jako ocásek v kuse a drží ruce kolem, aby třeba nespadl na čuničku, když se sice postaví, ale chodit neumí a ztrácí rovnováhu. Už tohle po nějaké chvilce vyčerpá. Na střídačku jsem ho nosila, zpívala mu a tancovala s ním.

Po hodině se už mohl ukázat starší synovec a nebudu vám lhát, šilhala jsem po hodinách, protože jsem se cítila docela unavená a celé to bylo takové monotónní. A pak začal malý řvát. Myslela jsem, že to bude na minutku, že to ukecám. Ale nic ho nezastavilo. Vyprávění, hračky, zpěv, tancování. Švagrová mi radila dvě možnosti - jídlo nechtěl. Plínku jsem mu nakonec sundala, byla plná, mokrá, to ano. Ale plakat nepřestal. A taky jsem nebyla schopná mu tak nějak přes ten pláč dát novou.

Chodila jsem s ním po bytě a cítila jsem se strašně surreálně. Věděla jsem, že se mu nic neděje, že já mu nijak neubližuju, ale zároveň taková beznaděj a nemístnost a pocit, že ho vraždím. Nestává se mi, že si nevím rady a musím jen vydržet. Zpětně mám pocit, že těch deset patnáct minut pláče, že to byl ten moment. Takové intenzivní nahuštění jinak několikaletého nebo měsíčního mentálního procesu do jakési singularity.

Když se objevil starší synovec, ani se snad nestihl vyzout, s jakou rychlostí jsem mu malého předala. No a samozřejmě, malý hned ztichl a začal se culit, bráchu miluje. Padla jsem do sedačky, jako bych právě složila tunu uhlí. A hned mě napadlo, že podle standardů většinové společnosti jsem asi právě totálně selhala jako žena, pokud mě od plačícího miminka zachrání třináctiletý kluk.

Jenže už v tu chvíli jsem na jedné úrovni věděla, co mi silněji doteklo po čase - že mi to nevadí. Že je mi úplně fuk, jak by mě vnímala většinová společnost. Že prostě každý má nějaké schopnosti, potřeby a svou cestu. A tahle ta zrovna teď rozhodně není pro mě.
                                                                                            
Už v ten moment, kdy mi bylo špatně, psychicky i fyzicky, kdy moje tělo i mysl byly celkem v šoku, jsem současně cítila obrovskou úlevu.

Protože po téhle zkušenosti; po tom intenzivním pocitu, že tohle fakt nezvládám a nechci; s vědomím toho, že to má být krásná věc, člověk to má strašně moc chtít a užívat si to, ne cítit odpor, děs - a úlevu, když odejde; tak po tom všem jsem konečně plně procítila, že mi společnost se svým tlakem na to, že musím mít děti, jinak nebudu plnohodnotná žena, může tak akorát políbit pr*el. Že když to správně necítím a nechci, nemůžu se do toho nutit a hlavně, nenechám na sebe ten tlak působit. Budu si za tím stát a fuckovat každého, kdo na mě bude tlačit.

A to byl teda solidní moment osvobození od sebe sama i společenského tlaku.
                                          
Jako ještě to chvíli dotékalo. Šla jsem k mámě, pak domů, balila jsem se, pak jsem tři hodiny procesovala v autobuse do Prahy a zbytek večera doma. Pořád v takovém trochu surreálním a out-of-body šoku. Ale už to dostávalo pevné obrysy a tu jistotu a tu úlevu. A druhý den jsem se probudila odpočatá, uklidněná, venku z toho šoku a už ve mně zůstala jen ta úleva.

A napojilo se to na ty 30. narozeniny o dva dny později. Jestli jsem doposud měla nějaké pochyby, co jsem měla do třicítky stihnout a nestihla a že jsem nějak selhala, všechno bylo pryč. Zůstal mi jen krásný pocit, že vše je tak, jak má být. Že ta cesta, na které jsem, je ta správná, a že se občas cítím nemístně, protože je trochu jiná, než mají ostatní a vyžadují společenské normy. Ale tak prostě fuck off. Budu žít podle norem a zevnitř trpět, nebo budu žít autenticky podle sebe, i když trošku jinak a naučím se posílat sociální tlak do háje?

***

O deset dní později mi to všechno přijde jako samozřejmost a říkám si, kolik trápení by si člověk ušetřil, kdyby na sebe ten tlak nenechal tolik působit. Ale myslím, že je přirozené, že a) sociální tlak na člověka působí a b) že trvá, než se dopracuje k tomu, že chce něco jiného.

Sama jsem si k té třicítce darovala víc si věřit a stát si za svými autentickými potřebami. A zatím to funguje a hodlám to dělat dál, v dalších oblastech.

20. února 2016

Dokonalé dárky k narozeninám (odraz krásných vztahů s lidmi kolem)

Pořád se vezu na euforii a surreálním pocitu velké proměny kolem svých třicátých narozenin. A když si rekapituluju dárky, jaké jsem dostala, je mi blaze. Celý ten balík má jedno společné – žádné velké věci (na to už jsem stará a zabezpečená – opravdu větší věci si koupím sama, podle sebe), ale samé praktické drobnosti, které opravdu využiju a které totálně odpovídají mým potřebám, preferencím a osobnosti, což si vykládám tak, že mě lidi kolem mají přečtenou, berou mě takovou, jaká jsem a dávají mi to najevo tak, že mě obdarují úplně trefně.

Celý ten balík dárků prostě dotváří tu atmosféru radosti ze života, pocitu, že do sebe všechno pěkně smysluplně zapadá a že jsem si kolem sebe nashromáždila a rozvinula krásné vztahy s lidmi na podobné vlně.

·  Martin: mě totálně rozsekal, protože mi toho dal tolik a strašně moc přesné, že jsem málem békala. Knížku Pohodář – deník na dennodenní záznamy na jedné stránce a antistresové omalovánky na stránce druhé. A k tomu dvoje kvalitní pastelky. A sprchový gel mé oblíbené značky s vůní kokosu, kterou jsem ještě nevyzkoušela, ale byla zrovna v pořadí. Takže tady mizí ten stereotyp, že chlapi neumí vybírat dárky. Stačí najít správné chlapy.

·  E.: mi poslala vtipný osobitý obrázek. Pro mě jsou od ní dárky taky její dlouhé a barvité popisky cestování po arabském světě a až se zase uvidíme, pohlednice z těch míst.

·  mamka: nádherná taška, kterou sama ušila. Barevně a tvarově přesná.  Na jarní a letní víkendové toulky Prahou ideální + chci, aby si mamka rozjela v téhle rukodělné oblasti byznys. Umí toho tolik! + dorto-buchta na rodinnou oslavu

·  bábuška: chtěla mi dát něco ze svých šperků. Už roky jsem měla očko na jednoduché (obyčejné) broži, která mi ale trhá srdíčko, protože ji babička měla na své svatbě v roce 1954. Pokud bych se náhodou někdy vdávala (nebo registrovala), i kdybych měla džíny a tílko, chci mít tuhle brož. A pak ji jednou předat nějaké další dívce v rodině.

·  Kája: připravil mi krásné video z fotek celé naší rodiny, které udělal za poslední roky. Byly tam i kousky, které jsem ještě neviděla. Kája se přiznal, že si občas nějaké šperky schovává, že je člověk o to víc ocení takhle zpětně, což se potvrdilo. Plus další notes, s barevně oddělenými částmi na různá témata. Ano, už všichni vědí, že mám úchylku na notýsky.

·  bratrova rodina: bylo krásné už jen to, že jsme se u nás sešli. D. stihla mezi péčí o dítko a domácnost udělat domácí tiramisu. A od každého (tedy bratr, starší synovec a D.) jsem dostala jiné fair-trade vegan sušenky. To je přesně typ dárku, po kterém teď jdu i já, když chci někomu udělat radost.

·  D. bonus: druhý den jsme byly s D. venku, a když skočila do obchodu pro pečivo k snídani, přinesla mi ještě čokoládové vajíčko Krtečkem. Prostě ho uviděla, líbilo se jí, tak mi ho vzala. Opět: tak strašně moc na mojí frekvenci! Krteček mi tu teď stojí a připomíná mi, jaké mám štěstí mít takové lidi v životě.

·  kolegové: v práci jsem vůbec nešířila, že mám narozeniny a bývalo by mi vyhovovalo, kdyby prošly bez povšimnutí. Ale když jsem postla zmínku na FB, tak si to kolegové mezi sebou řekli. To jsem nedomyslela. Nicméně jsem dostala krásnou orchidej v květináči a ta se mi moc líbí, takže mi to stejně nakonec udělalo radost.

·  já sama: last but not least! Teď mám pocit, že jsem si toho dala až moc. V první řadě asi tady ten krásný pocit radosti a štěstí. To totiž nepřichází samo zvenku. Na tom člověk dlouhodobě pracuje a ROZHODUJE se, že bude šťastný, spokojený a pozitivní, místo věčného stěžování si, litování se, koukání, kdo má čeho víc a kdo se má líp. 

Pak jsem si darovala sebevědomí. Prostě jsem si řekla, přikázala, že si budu víc věřit, stát si za svými preferencemi a hodnotami. A ono to funguje a je to fantastický pocit a posun.

Z těch více přízemních věcí bych počítala ještě možná rotopeda Bertíka, protože to byla větší investice. Pak jsem si koupila knihu Učebnice sebelásky, která vypadá, že jen podtrhne, čím procházím poslední dobou. Taky nová A2 věnovaná ženským tématům, hlavně feminizaci chudoby.

A ještě mám očko na pár kouscích kvalitního oblečení na cvičení a běhání. A tetování. Které by už teda ultimátně podtrhlo tu třicítku a tu radost ze života, kterou teď prožívám. Ale to ještě nechávám procesovat, to tolik nespěchá.

18. února 2016

Dneska je mi třicet. Je mi báječně, pohodlně ve vlastní kůži i v celém životě.

Jako vždy a skoro ke všemu mě napadají desítky, stovky věcí, spojitostí, obrázků a pojmů. Bylo by to na knihu: co všechno vedlo až sem, co je právě teď a co všechno vidím do budoucna. Ale protože to není v jeden okamžik úplně možné všechno sepsat a pro čtenáře žádoucí číst, pokusím se vystihnout jádro toho, co pro mě ty dnešní narozeniny znamenají, trošku stručněji.

Na jednu stranu to není žádný velký šok, protože jsem začala říkat, že mi bude třicet, už asi před půl rokem, asi tak nějak preemptivně, abych si pomalu zvykla. A to teda fakt zafungovalo. (to je boží, jak člověk dokáže zmanipulovat a obelstít vlastní mysl).

Na stranu druhou je to samozřejmě něco zvláštního. Takové kulaté číslo. Dekáda. Moc jich nebylo a o tolik víc ani nebude. Takže jasně, že to na člověka působí nějakým tlakem, nutí k reflexi toho, co dokázal, kdo a kde je teď a co bude dál.

***

Krucinál. Už dvacet minut se snažím rozepsat o nějakých negativních pocitech a pochybách.. a nedaří se mi to. Protože je mi úplně báječně. Je to dnešním příjemným dnem. Je to událostmi posledních dní. Je to celým tím posledním půl rokem, možná spíš rokem, kdy jsem zase o tolik vyrostla, že se skoro nepoznávám a přitom jsem to já víc než kdy dřív.

Mohlo by se zdát, že ty poslední dny jsou strašná náhoda k tomu, že mám zrovna tu třicítku. Že jsem zrovinka teď dospěla k nějakým větším mentálním posunům. Ale ona to vůbec nebude náhoda. Ono to ve mně prostě dlouho pracovalo a teď se to právě omotalo, vyvrcholilo kolem té třicítky.

Jaké negativní pocity a pochyby jsem měla? No, nevycházely ze mě samotné. Vycházely z toho, co do mě společnost napumpovala, že mám chtít, že musím do třiceti zvládnout, jak má vypadat správný normální dospělý člověk. To bylo moje měřítko a protože jsem prostě jiná, tak jsem té představě neodpovídala a cítila se nemístně. Vůbec ne nějak moc, protože o tom vím a bojuju s tím roky, ale takové nějaké dojmy mi občas v hlavě straší a jsem si jistá, že pořád v různé intenzitě budou. Jen se tím už nenechat ovládat a řídit život.

Yep, dlouho jsem myslela, že jediná správná cesta je mít ve třiceti kus práce za sebou, manžela, jedno dvě malé děti, domek se zahradou, psa a větší auto, aby se to tam všechno vešlo. A místo toho jsem single, bezdětná, v pronajatém pokoji a v hlavě často bláznivé, dětinské, nezodpovědné nápady. A mně to vyhovuje! Jen to neodpovídá té předpřipravené představě a tam vzniká trochu křeč.

Naštěstí se mi poslední dobou víc a víc daří přesvědčit se, že to, co cítím já zevnitř, je to, co musím dělat a jak žít. Ne ty obrazy, co mi vnutila společnost. Takže když jsem totálně spokojená single, bez dětí, v tom svém nádherném pokojíku vybaveném přesně podle mých potřeb, fuck off, když mi nějaká většina vnucuje jiný obraz štěstí.

Tohle všechno VÍM už dlouho, ale dostat to skutečně do systému, pod kůži, skutečně to žít, to chce delší dobu, vědomé úsilí. A čas od času nějaký hodně velký transformativní šok. Jako se mi stalo teď o prodlouženém víkendu doma s rodinou. To je na samostatný příspěvek, soon to be written, slibuju, ono to se vším samozřejmě úzce souvisí.

Teď po tom nakonec stejně rozvláčném podloží pointa k té třicítce: jestli jsem někdy před tím měla nějaké negativní pocity, pochyby a stíhy, že ještě vůbec nemám to, co už bych měla mít, že jsem skoro nic nestihla a už jsem stará baba.. tak to všechno je pryč. Jako mávnutím proutku. Jako tlustou čárou podtržené.

Myslím na tu třicítku a cítím se báječně. Strašně pozitivně, nadšeně, motivovaně, nadějně, potentně a potenciálně, duhovo-sluníčkově. 

Jakože dobrý, doposud jsem dělala průzkum a teď teprve může začít ta pravá legrace. Doposud jsem hledala, tápala a byla jsem dost nejistá. Teď si náhle strašně moc věřím. Dovnitř i ven. Už chápu, že prostě mám jiné preference a potřeby než většina a že se to tudíž bude trochu bít. Ale prostě to beru a už s tím umím pracovat a brát si to každý den míň a míň. A místo pochyb a věčného ospravedlňování to budu mít jako fakt, výchozí bod a jistotu a budu na to hrdá. A budu si to užívat. To svoje. To svoje sama, bezdětná, moci si dělat úplně, co chci.

Měla jsem takovou představu, že už jsem stará, a teď mám náhle pocit, že jako vůbec. Že jsem z nějaké proto-fáze teprve teď dorazila na začátek cesty a teprve teď pevným krokem vykračuju a celé to bude strašná legrace a dobrodružství.

A jsem si jistá, že takových transformativních momentů a nových sebe-objevů budu mít ještě spoustu. Že teď teda jakž takž vím, co chci, co nechci, ale všechno se to bude dál dramaticky vyvíjet a měnit, a to je taky ok a normální. Akorát prostě teď, kolem té třicítky, je to všechno takové umocněné a symbolické a dobře se u toho dělá jedna tlustá čára a začíná nová cesta. And it just feels so darn good.

So.. off to more new adventures!

17. února 2016

Hubnutí, týdny 5+6: Úplně nahoru, pak úplně dolů, tak to smáznem a pojedem dál

Další necelé dva týdny šlapaly jako po másle - jídlo podle plánu, žádné úlety. A šlapání na kole bez nutnosti se nějak nutit. Naopak, jsem z toho nadšená víc a víc, jak přesně to odpovídá mým potřebám. Sednu kdykoli se mi hodí, začtu se, leje ze mě pot a půl hodina je pryč. Chtěla jsem tam narvat jedno fitko, kde bych hodinu a půl jen cvičila, ne kardio, ale cviky na různé svaly, abych dala po delší době trošku na zadek ostatním svalům. Ale pak mi to prostě nevyšlo.

Celý týden už jsem se nemohla dočkat pátku, na kdy jsem si slíbila si poprvé od nového roku stoupnout na váhu. Na konci prosince jsem vážila nějakých 84-85 kilo a přála jsem si, doufala jsem, že po těch šesti sedmi týdnech to dostanu pod osmdesát. Když jsem si tedy stoupla na váhu, hlasitě jsem se rozesmála a vzala jsem to číslo jako hravé pomrknutí osudu / přírody, že mě teda bere na vědomí, oceňuje moji snahu a drží palce do dalšího úsilí. Moje váha: 79,9 kg. Potěšilo mě to. Průběžný cíl splněn.

Ale není to jen o čísle. Po megapřežírání na Vánoce a Silvestra jsem byla fakt taková opuchlá a nabobtnalá. Teď se přeci jen cítím a vidím trošku líp. V obličeji, na břiše a na stehnech. Takže přes ten pátek spokojenost.

Jenže.

Ten den jsem jela do Znojma za rodinou a celé se to brutálně zvrhlo. Sešlo se více faktorů. Trošku jsem usla na vavřínech - skutečně jsem zhubla? Tak si mohu malinko dopřát, ne? Mamka mě moc vychválila, že je to fakt vidět a tak, to tomu přidalo. Ale to jsou spíš takové faktory doprovodné, jen ospravedlnění, když už mám rozhodnuto.

Je to bizarní, ale ve Znojmě je všechno jinak. Jako bych přešla do jiné osobnosti, do jiného světa. Opravdu, ten prožitek a mentální procesy tady kolem jídla jsou tam úplně jiné. Kdy mě v Praze vůbec nenapadne myslet na jídlo, ve Znojmě nedokážu myslet na nic jiné. Tu stejnou tezi cítím a vidím úplně jiným způsobem. Fakt bizár a mám teď za domácí úkol vyzkoumat, čím to je a co udělat příště jinak, aby se to tolik nezvrhlo.

Ten víkend byl dost náročný. Samé dobré věci, setkání s různými částmi rodiny, spousta témat a hledání řešení. Všechno veskrze pozitivní, ale i tak pro mou introvertní dušičku vyčerpávající. A kdykoli mezi tím jsem si vzala dvě hodiny me-time, tak právě tu možnost a potřebu odpočinku a totálního pocitu let go od všech tlaků a masek si ve Znojmě spojuju s přejídáním junk foodem. Tohle je ten klíčový neuralgický bod, který musím nějak víc odhalit, a mentální spojení, který musím zlomit a přepsat.

Nestačí pořádně se najíst čehokoli. Běžím si do obchodu pro zmrzlinu, brambůrky, tyčinky, slané krekry, čokolády, gumové bonbony. Rvu to do sebe, dokud mi není špatně. A pak jen čekám, až se mi břicho trochu uvolní, abych mohla pokračovat. A je to taková out of body zkušenost a prožitek, protože to na jednu stranu dělám já a dobrovolně, na druhou na sebe koukám z vnějšku, pamatuju si, co jsem si všechno předsevzala a jak snadné to bylo dodržovat to v Praze, a vůbec nechápu, co se děje. Ale nemám sílu to zastavit a otočit.

Kdyby to byly dva tři kousky něčeho nebo jeden den, možná to tolik neřeším, ale byly to tři plné dny v podstatě jen jídla. Všechno, co jsem vyjmenovala, k tomu pomela, pečivo, dort a tiramisu, klobásky k obědům.

Bylo to totální selhání celého plánu a největší dno, v tomhle kontextu už jít hloub nemůžu. Přesto a to je další bizarní pocit - se za to vůbec necítím špatně a vinná. Prostě se to dělo. Ne, nedělala jsem co jsem mohla, abych tomu zabránila, ale stejně.. prostě to nějak bylo a než se tím ničit, udělám tlustou čáru a pojedu normálně dál.

Den odjezdu do Prahy byl nejtěžší, o tom brzy v jiném textu. Když jsem dorazila v Praze domů, byla jsem docela špatná, úzkostná a vzhledem k tomu, co už jsem za ten den sežrala, by se v tom jedny další brambůrky a čokoláda ztratily. Přesto, když jsem si tu možnost nabídla, vůbec jsem neměla problém říct si ne. Jak jsem psala výše, tu stejnou tezi nazírám v obou městech / módech úplně jinak.

Teď jsem v té věci úplně klidná. Teď zase skoro tři týdny pojedu zdravé jídlo v menším množství, plus budu skoro denně šlapat, klidně i přes hodinu. A mezi tím budu procesovat a rozmýšlet, co je na tom Znojmě tak jiného, že se tam celá proměním, jaké mechanismy si připravím, abych to příště neopakovala tak strašně.

9. února 2016

Kognitivní disonance 1: ultimátní koncept k pochopení lidí

Bez legrace a nadsazování jeden z nejzákladnějších konceptů pro chápání vlastních myšlenkových pochodů a prožitků a pro chápání ostatních lidí. Především v situacích, kdy se ve vašich očích chovají naprosto nepochopitelně. Pokud chcete něco komunikovat a předat tak, aby to zafungovalo. Pokud chcete pochopit, proč to nezafungovalo, i když vám to přijde naprosto jasné. Proč je tak neuvěřitelně těžké změnit něčí názor. Těžké u blízkého člověka. Téměř nemožné u názorových oponentů. Jak vznikají lidi, jejichž postoje a chování vám hlava prostě nebere, a přece stojí proti vám a myslí to upřímně vážně.
Vlastně mě strašně rozčiluje, že jsem si ten koncept (dále jen KD) musela najít sama někdy před třemi čtyřmi lety. A pořád se učím s ním pracovat, pozorovat jeho důsledky na sobě i ostatních. Je to tak fundamentální věc, že by se to v jednoduchých pojmech měly učit malé děti. Ne se to potom pokoušet napravovat o dekády později u dospělých, kdy to z logiky té věci už málokdy jde.

Ok, jdeme na to. Nikdo z nás není tabula rasa, nepopsaná tabule. Všichni jsme nějak socializovaní, všemi možnými kruhy, ve kterých jsme se kdy vyskytli, ať si to připouštíme, nebo ne. Právě ty podvědomé a nevědomé vzorce jsou o to vlivnější, že je vlastně nevidíme, nepojmenováváme, neuvědomujeme si, jak nás formují. Do každé interakce, jak s lidmi, tak s novými myšlenkami tak vstupujeme nějak nastavení. Namlouvat si, že do věcí jdeme nepopsaní a budeme strašně objektivní a racionální, je totální nepochopení toho, jak lidský mozek a mysl funguje, je to arogantní a strašně nebezpečné.

Se všemi těmi hodnotami, postoji, vědomými i nevědomými vzorci máme spojenou sebe-hodnotu a identitu. To jsme prostě my. Musíme mít něco, čeho se držet. Jinak bychom se v podstatě rozpadli.

A do tohohle nastavení se setkáme s novou myšlenkou. Zdá se logická, dává smysl, cítíme, že by mohla být pravdivá, že by mohla odrážet realitu. Jenže! V nějakém ohledu je ve sporu s něčím v nás. S nějakou naší vírou, dojmem, předsudkem, hodnotou, něčím, co je pro nás důležité a identito-tvorné. Tady začínáme prožívat kognitivní disonanci. Je to ten moment, kdy se pokoušíme držet v hlavě dvě protichůdné myšlenky.

Může to trvat milisekundu, může to trvat hodiny, dny i roky. Mozek je v tomhle neuvěřitelný objekt, každý je jiný, každý se může ke každé nové KD postavit jinak.

Klíčové je, že v drtivé většině případů kognitivní disonanci doprovází negativní pocity. Může to být lehký několikavteřinový diskomfort, může to být takový nepříjemný pocit někde na pozadí, který si nesete několik týdnů, kdy procesujete nějakou novou okolnost, může to být celoživotní nevyrovnanost (napadá mě gay, který vyrostl v tak bigotním prostředí, že si nikdy nepřipustil, že je gay, naopak k nim celý život vyjadřuje nenávist, ale na nevědomé úrovni nenávidí sebe a svou přirozenost a/nebo svou zbabělost ji přijmout a žít autenticky).

Náš mozek touží po pohodlí a konzistenci. Takže když se objeví takový spor a takový diskomfort, vyhlásí pohotovost a snaží se udělat všechno možné, aby tyhle negativní pocity zase odezněly.

Nabízí se tři možnosti:
1) ponechat si původní myšlenku a tu novou nějak odmítnout
2) přijmout novou myšlenku a přepsat jí tu původní
3) držet obě myšlenky současně

Každá z těch možností nabízí svébytné reakce, vyrovnávací mechanismy a důsledky, že si to nechám na další kolo. Zatím na sebe nechte působit toto. Zkuste si na nejběžnějších dennodenních situacích všímat, kdy prožíváte KD a jak na ni reagujete. Věřte mi, uvidíte to čím dál častěji, když se na to trochu soustředíte.

6. února 2016

Proč nemá smysl mi říkat, že jsem ošklivá.

Dobrý den. Ocitl/a jste se tady, protože jste proti mě právě v diskusi použil/a něco v tom smyslu, že jsem nehezká, ošklivá, zamindrákovaná; nikdo mě kvůli mému vzhledu nechce a proto zastávám postoje, jaké jsem před chvíli prezentovala a které vás tak rozčílily, že jste musel/a sklouznout k tomuto útoku.

Nejste první a předpokládám, že ani poslední, tak abych ušetřila čas sobě i vám a třeba vás i donutila se malinko zamyslet, sepsala jsem tenhle manuál a vysvětlení, proč použít proti mně, že jsem ošklivá, se totálně mine účinkem.

1) Útok na můj vzhled ve skutečnosti nevypovídá vůbec nic o mně, ale docela hodně o vás. Nelíbí se vám, co jsem řekla, ale nemáte na to žádný věcný argument. Tak se musíte snížit k tomu, že se mě pokusíte ponížit - ve svých očích, aby se vám lépe odmítalo, co jsem řekla, a ublížit mi, abyste mě jako ranil/a. Bohužel, na mě tohle nefunguje. 

2) Krása je nesmírně subjektivní. Není to něco, na čem se všichni shodneme. Krása je v očích toho, kdo se dívá. Ok, vám možná připadám ošklivá. To neznamená, že jsem. Někomu jinému můžu připadat krásná. A většině lidí bude můj vzhled ukradený. Což je asi tak ta nejlepší možnost.

3) Vzhled je pro mě velmi nedůležitá veličina. Vím a chápu, že člověk je taky tvor vizuální. Že na první pohled reagujeme na to, jak kdo vypadá. Ale já jsem se naučila tohle rychle překonat. V první milisekundě si mohu říct, že k tomuto člověku nebyla příroda nejštědřejší. Ale pokud s ním mám dál jednat, tak už mě to, jak vypadá, nezajímá. Zajímá mě, jaký je člověk, jaké má hodnoty, názory, jak se chová k ostatním lidem. Sebekrásnější člověk může být povrchní naprosto nepoužitelná nebetyčná svině. K čemu mi je, že je krásný?

4) Pokud jsem ale nucena přistoupit k hodnocení vzhledu, i toho vlastního, teď přijde věc, která pro vás bude obzvlášť těžko přijatelná a pochopitelná: já si připadám krásná. Fakt. Protože jsem klidná, sebevědomá, vyrovnaná. Mám se ráda. Má se ráda taková, jaká jsem. Když jdu kolem zrcadla a uvidím se, proletí mi hlavou "Ahoj kočko, jak se máš? Vypadáš dobře". Takže když mi řeknete, že jsem ošklivá - prostě mi to nedává smysl, hlava mi to nebere. Nechápu, co mi to říkáte, protože já to mám v hlavě nastavené úplně jinak.

5) Všimněte si, jak vzhled řešíme vždy jen u žen a názorových oponentů. Kdybych byla muž, vůbec by vás nenapadlo mi napsat, že jsem ošklivý. Ne, tam prostě nikdy vzhled neřešíme. A kdybych s vámi souhlasila, vůbec by vás nenapadlo mě hodnotit na základě vzhledu. Dokonce myslím, že by to bylo naopak. Mrkli byste na moje fotky a řekli si "Hmm, to je sympatická ženská". Takže ono tady o nějakou krásu asi moc nejde, že. Jen o snahu mě ponížit, protože nemáte co jiného říct.

Sečteno a podtrženo, když mi řeknete, že jsem ošklivá, jde to celé úplně mimo. Mě neponížíte a neznehodnotíte, ani co by se za nehet vešlo. Za to totálně shazujete sebe, protože naplno odhalujete, že nemáte co jiného říct a že hodnotíte lidi (ženy) jen na základě tak povrchní charakteristiky, jakou je vzhled, zvlášť když to ani není nějaká objektivně definovatelná vlastnost.

V podstatě je mi vás hlavně líto: jste loser. Omezený a zakomplexovaný jedinec, který potřebuje ve svých očích ponižovat ostatní, aby se alespoň na chvilku cítil dobře. Doporučuju zkoušet hledat štěstí někde jinde než v urážení a znehodnocování jiných lidí.

1. února 2016

BB8 týden 6 - nějaká škobrtnutí, ale celkově pořád spokojenost

Aha! Už začínám mít problémy jednou týdně krátce zhodnotit. Což je pozitivní věc, protože to náhle rychle utíká a pořád se držím. Vždycky, když začínám s nějakou dietou nebo celkově zdravým programem, první dny se zdají nekonečné. A pak se to přehoupne do měsíce a ani nevím jak.

Měla jsem první celý týden s rotopedem Bertíkem a asi ještě plně nedokážu ocenit, jak skvělý krok pořídit si ho to byl. Opravdu to úplně přesně naplňuje, co jsem si přála - kdykoli si můžu šlápnout tu dvacet minut, ale nejčastěji mezi osmou a devátou, až mi slehne pomelo k večeři, dát slabší hodinku. A při tom čtu spoustu věcí. A dneska jsem objevila, že můžu na stojánek před sebou zasadit tablet. Takže konečně nakoukám všechny ty DVTV rozhovory a TED videa a staré díly show Johna Olivera, co mám nashromážděné za poslední alespoň rok. Jak říkám, ani nejsem plně schopná pobrat, jak boží to je. Ano, pořád je to dost jednostranné cvičení a trošku mě trápí, že horní půlku těla zanedbávám, ale mezi tímto a ničím je to pořád skvělé.

Jídlo celkově pohoda. Měla jsem v týdnu dva těžší momenty, ale opět tam hrálo roli více okolností než jen moje slabá vůle. Pátek bývá krizový, protože člověk táhne ten týden, ale v pátek už chce fakt let go a jakoby se spustil ten nashromážděný stres. Měla jsem ranní (vstávám 5:20), odpoledne social engagement, sice milý, ale pro moji introverzi pořád lehce vyčerpávající. Kolem šesté už mi bylo fakt úzkostně špatně. Cítila jsem skoro fyzický strach jít domů, že sednu k monitoru a začnu vyjednávat, proč si jít koupit nějaký junk food. Tak jsem zalezla do kavárny a koukala tam na internety. Celkově se to moc nezlepšilo, ale mamka říkala, že je ok, když si i přes to, že už jsem dávno večeřela, dám ještě pomelo. Tak jsem to provedla a koukala u toho na Přátele. Já vím, já vím, že to zní absurdně, že se bičuju za pomelo navíc (v porovnání s třemi pytlíky brambůrek, křupek a bonbonů, ke kterým by to sklouzlo běžně), ale mě znervozňuje každé vybočení z předem daných pravidel. Ale prostě nebudu to pitvat a doopravdy se za to cítit špatně. Nebudu.

V neděli jsem byla na obědě u milých známých a pochutnala si na skutečně domácím jídle. Pořádná polívka, hustá kvalitní omáčka, to nejměkčí vepřové, knedlíky. Už tam jsem toho narvala, co šlo, protože to prostě bylo tak výborné a příležitost jíst takové jídlo mám velmi výjimečně. Jenže pak byla ještě vynikající buchta a jen mi malinko slehlo, cpala jsem se, co to šlo. Ačkoli jsem plánovala na odpoledne a večer spoustu věcí, totálně jsem se odrovnala. Jako že si dám šlofíka na poklidné trávení, no spala jsem od tří do šesti, a ještě do půl osmé jsem se válela. Pořád plná, vůbec jsem neměla potřebu večeře. Na jednu stranu jsem asi skutečně hodně jedla, na druhou ale myslím, že se mi za leden trošku stáhl žaludek, protože být sytá přes celý den, to se mi dlouho nestalo. Ale opět - byla to dost výjimečná situace, takže se za to trápit nebudu.

Celý leden utekl mnohem rychleji, než jsem se bála. V drtivé většině případů jsem obstála. Cítím se dobře, že jsem dostala přejídání pod kontrolu (žádné nebylo), že nebyly večerní nálety na večerky. Že jsem si pořídila Bertíka a skutečně tak pětkrát týdně dám hodinu šlapání. Časem se musím dokopat k nějakému dalšímu pohybu pro diverzitu a balanc, ale zatím dobrý.