27. března 2016

Proč může žena nosit mužské sako, ale naopak je to divné? (ponižující?)

Byli jsme s kamarádem v obchodě a našli tam velmi laciné sako. Takové, jaké měl v plánu si koupit. Žádná extra kvalita, ale zkusil si ho, sedlo mu tak, jak si představoval, o to snad jde, tak si ho koupil.

Pak mu to začalo šrotovat v hlavě. To sako má zapínání a tři knoflíky a to je prý dámská věc. No a pak na účtence objevil, že to je oficiálně dámské sako. A tak jak o něm do té chvíle nepochyboval, protože mu sedělo a líbilo se mu, tím momentem se mu zprotivilo natolik, že se přiznal, že to je pro něj deal-breaker, že ho nosit nebude, protože prostě nesnese tu představu, že má na sobě něco, co je oficiálně dámské.

Ne proto, že by to dámsky vypadalo. Dokud to nevěděl, byl z něj nadšený. Ale jakmile zjistil, že je to oficiálně dámská věc, úplně se to pro něj zlomilo, jakoby se té věci náhle štítil.

Než začnete soudit, tenhle můj kamarád obvykle na mínění ostatních kašle a moc podle škatulek a stereotypů nejede. Dělá spoustu jetých nebo *divných* věcí a nevypadá, že by se nechal omezovat sociálním tlakem. O to víc mě tady ta jeho reakce překvapila. A neřeším ji teď konkrétně u něj, ale obecně.

Snažila jsem se s ním rozumně argumentovat.
- V čem je problém? Sako ti sedí a sluší, jak sis představoval, to je to jediné, na čem by mělo záležet. A i když je oficiálně dámské, no tak jako co jako?
- No, protože to lidi poznají podle toho zapínání a co když mi pak někdo řekne Hele, ty nosíš dámské sako!
- a) proč ti záleží na tom, co si myslí ostatní, pokud tobě to sako sedí? a b) no tak jim na to odpovíš - Jo, mám dámský sako, no a co, sedí mi a to mi stačí.
- *úplně hmatatelný blok* To nejde..

Jako takhle, pozor, nerozumějte mi špatně - neznehodnocuju, když někoho trápí, co si budou myslet ostatní. Protože to až příliš často řeším taky a i když s tím usilovně válčím, často to na mě doléhá a nechám se tím ovlivňovat. Takže to do určité míry respektuju. Tohle se dá lámat jen pomalu. Ale tohle byl ten správný moment - když se zastavíte, přiznáte si, že na vás působí sociální tlak a uvědomíte si, že je to bod, kde je nesmyslné nechat se jím ovlivnit, protože to sako vám prostě ku*va sedělo a víc není potřeba.

Pak mi došel další argument
- Bylo by divný, kdybych já měla pánské sako a bylo to na první pohled poznat?
- Ne, vůbec.
- Tak proč je divný, když by si muž oblékl něco oficiálně ženského?
- To nevím, ale bylo by to divné.
- Ale chápeš ten dvojí standard.
- Chápu, ale bylo by to divné.

A já se na něj nemůžu zlobit, protože to vlastně částečně cítím taky. I když s tím po zamyšlení nesouhlasím, můj instinkt a internalizovaný stereotyp je, že má pravdu. Je to divné. Proč?

Protože mužský prvek je v pořádku (na komkoli), ale ženský prvek je míň. Ženský prvek je mužskému podřazený.

Na ženách je to něco, co teda jako víceméně bereme, protože nám nic jiného nezbývá, ale myslíme si o tom své a často nezapomeneme nějak naznačit, že to není dost dobré a rádi to zesměšníme. A na mužích je ženský prvek vyloženě zlo. Je to gay, je to slabošské, zženštilé, ponižující.

TOHLE je ten náš Everyday Patriarchy Bullshit v té nejčistší formě, ale tak těžko popsatelný, hmatatelný a prokazatelný každému, kdo odmítá myslet víc abstraktně. Ale přesně tohle tam cítím. Na každém druhém kroku.

Odmítám to ignorovat a dělat, že to není. Čím víc to budeme pojmenovávat, ukazovat na konkrétní projevy a snažit se to rozbíjet, tím líp pro všechny.

Protože ten můj kamarád si to sako, co mu tak sedělo a slušelo, nakonec opravdu nevezme, a to je fakt škoda.

25. března 2016

V čem jsem ještě žena, když odečtu biologické mateřství?

V kontextu feminismu snad každý den přemýšlím o ženském a mužském prvku. Ne tolik o mužích a ženách, ale spíš o těch abstraktnějších rovinách. Protože pohlaví těla je v drtivé většině případů pevně dané, ale feminita a maskulinita jsou spektra. Ženy mohou nést maskulinní prvky a znám spoustu báječných mužů, kteří mají charakteristiky a prožitky dříve spojované pouze se ženami. Navíc to maskulinita a feminita se dá napojovat i na věci, koncepty, instituce, než jen na lidi jako jednotlivce.

Poměrně revoluční a tehdy mysl ohromující pro mě například byla idea genderu jako spektra, nikoli jen dvou pólů. Že prostě nemusím být jen a pevně žena, ale že můžu být cokoli, na co se cítím. Popravdě řečeno je to jedna z těch věcí, co už vím, ale ještě nemám plně internalizováno; ještě to tak plně necítím. Projevuje se to tak, že ze mě autenticky vyjde nějaká myšlenka a moje společností naočkované já řekne, že to je nepatřičná myšlenka, protože neodpovídá té předdefinované škatulce žena. Někdy to nechám být, ale někdy si řeknu - ale prdlajz, můžeš být, co chceš. Pokud tahle myšlenka vzešla z tebe, je stejně legitimní a přirozená jako jiná, která by do té škatulky zapadala.

Když jsem napsala několik kousků o tom, jak se necítím na to mít zrovna teď (biologické) děti, samozřejmě jsem dostala několik reakcí v tom smysl, že tím pádem nejsem plnohodnotná žena. To je zase jeden z těch společenských stereotypů a vzorců, který se mi daří z hlavy vymazávat. Takže na takové invektivy už reaguji jen se smíchem. Rozhodně mě nebolí a necítím se jimi ponížená.

Někde jsem někomu pak odpověděla: Já se cítím jako vyrovnaná a sebevědomá žena i bez dětí, děkuji pěkně. A chtěla jsem si v hlavě vyjmenovat pár dalších rovin, díky kterým se cítím jistá ve své ženskosti.. a ke svému překvapení jsem zjistila, že ticho a prázdno.

Zarazila jsem se ve své jistotě, zatřásla hlavou a zkusila to znovu: cítím se jako žena, protože..

A napadaly mě věci jen ze dvou oblastí
- věci spojené s biologickými znaky, které odlišují ženy od mužů - znovu těhotenství, kojení, prsa, vagína, menstruace. Což jsou přesně ty, které se nepočítají, pokud nemám zájem mít biologické děti a ani třeba zájem o sex.
- cokoli mimo biologické odlišnosti mezi pohlavími mě napadlo, vždycky jsem si hned uvědomila, že jsou jen sociálně vykonstruované vzorce a stereotypy, nikoli něco inherentně ženského. Dlouhé vlasy, make-up, sukně a šaty. Že jsem emotivnější, citlivější, nevadí mi plakat, že ráda pečuju o ostatní, že se to ode mě očekává.

Uvědomila jsem si velmi rychle, že když odečtu biologické danosti, nic ryze ženského mi nezbývá.

Na milisekundu jsem se lekla, že mě to nějak destabilizuje, protože jsem si byla jistá ve své ženskosti a najednou mi zbyly prázdné ruce. Jenže místo toho přišla radost a potěšení. Uvědomila jsem si, že se už nevnímám primárně jako žena, ale jako člověk. Že moje hodnota není v tom, jestli naplním nějaké představy o ženství, ale jaký jsem člověk nezávisle na tom, jaké mám pohlavní orgány a jestli dokážu donosit a přivést na svět dítě.

A to mi přijde pěkné, protože to opět rozbíjí nějakou předpřipravenou škatulku a rozšiřuje to moje pole možností a voleb.

Ale stejně nad tím pořád musím přemýšlet. Hlavně mě strašně zajímá, jak to vnímají a prožívají ostatní ženy. 

20. března 2016

20 věcí, které musíte v posteli zkusit. Verze Buršová.

Jednou za čas, třeba když jsem mentálně unavená a šlapu na rotopedu, si ráda listuju těmi primitivnějšími ženskými časopisy. Celebrity, oblečení, kosmetika, cvičení, jídlo - občas dokážu být tak nějak normální ženská.

Tuhle jsem se nad sebou parádně zasmála a potěšila.

Na obálce bylo takové to klišovité "20 věcí, které musíte v posteli zkusit". A můj mozek začal ihned generovat, co by to tak mohlo být. Představila jsem si velký prosvětlený pokoj, se dveřmi otevřenými do zahrady, čerstvý voňavý vzduch a zpěv ptáků. Uprostřed pokoje velkou postel s jemným bílým povlečením. A kolem k dispozici dobré jídlo, ze kterého se netloustne a ze kterého nebudou do postele padat drobky, dobré pití, které ale určitě nerozliju na to bílé povlečení. Pak tam byl můj počítač, kde jsem měla otevřených několik chatovacích oken s mými nejbližšími. A dál se tam válely časopisy, knihy, vytištěné články. A byly tam kočky! Několik. Některé tak jako líně chodily kolem, jiné ležely na posteli, v mojí blízkosti, abych je mohla průběžně hladit. A nepadaly z nich žádné chlupy, ani se ničeho nedožadovaly, abych musela vstávat. A asi jsem tam měla k dispozici sluhu, který byl za dveřmi a přišel by jen tehdy, když bych zazvonila.

Takže takový obraz mi během pár vteřin proletěl před očima, když mi na obálce chtěli radit, co musím v posteli zkusit.

Až po několika docela dlouhých vteřinách mi došlo, že ta moje představa asi není úplně přesně ten směr, který měli autoři příspěvku na mysli. Že mají na mysli trochu jinou "postel" a jiné druhy experimentů.

Samozřejmě mě to pobavilo, ale ještě víc mě to potěšilo. Proč?

Protože se mi v téhle oblasti očividně podařilo vymazat to, co mi naočkovala společnost (postel = sex), a nahradit to mými vlastními potřebami a preferencemi (samota, introvertní komfortní zóna).

Už nějakou dobu se vnímám a identifikuji jako asexuál (a je mi úplně fuk, jestli je to fáze, nebo stálost, kterou jsem si jen musela najít a vybojovat). Ale ten společenský tlak je velký. Sex je prostě všude a normální je ho strašně moc chtít a mít. A já sice žiju podle sebe, ale to neznamená, že ten tlak necítím a není mi nepříjemný.

Ale tady ta reakce, kdy jsem si na pojem "experimenty v posteli" okamžitě nabalila svoje preference a ne společenská očekávání, to mi udělalo velkou radost a přineslo mi to další level úlevy, osvobození, sebevědomí a naděje, že se dá ten okolní tlak odmazávat a nahrazovat větší autenticitou.

19. března 2016

Méně negativity, prosím. Čeho chcete v internetové diskusi dosáhnout?

Poslední dobou hodně přemýšlím o negativitě. O negativních emocích a jak a proč mají lidi tak silnou potřebu je vyjadřovat. Vzhledem k mému převážně virtuálnímu životu mám nejvíc na mysli, proč lidé plivou tolik nenávisti v internetových diskusích. A protože jsem si oficiálně prohlásila účast v takových diskusích jako legitimní a smysluplný koníček, řeším, jak k téhle negativitě přistupovat.

Hodně jsem to promýšlela, podvědomě došla k nějakým závěrům, které jsem hned uvedla do praxe a výsledky tak nějak překonávají moje očekávání. Už více blízkých lidí nezávisle na sobě mi řeklo, že zírají, jak dokážu reagovat na nenávistné komentáře tak věcně a klidně a snažit se dál vést diskusi. Takže ta změna je zvenku vidět.

A pak je tu můj prožitek. Dřív mě ty internetové diskuse strašně vyčerpávaly a dráždily do bolestných stavů, až se na mě máma vždycky zlobila, proč (si) to dělám, když dobře vím, že nemám mentální zdraví nejstabilnější.

A teď: nikdy v životě jsem se necítila tak vyrovnaná, v klidu, míru a pokoji s vnějším světem, a konkrétně i v těch internetových diskusích. Angličtina má pěkné slovo serenity. Představuju si zenovou zahradu, zeleň, zurčící voda, příjemně zpívající ptáci. S takovýmhle mentálním obrazem vstupuju do těch diskusí.

A to myslím ty, kde se ta negativita dá čekat. Velmi často ji vyloženě vyhledávám - potkám nějaký záštiplný komentář, komentář, který zásadně popírá moje hodnoty nebo nějaký vyložený nesmysl - a reaguju s vědomím, že to vyvolá silnou protireakci. Říkám tomu házet vidle, tj. narušit, rozbít.

Dělám to z mnoha důvodů. A právě, když jsem se nad tím zamyslela a tu mou motivaci do těch diskusí vstupovat si pojmenovala, dopracovala jsem se k tomu mnohem poklidnějšímu přístupu. Který chci sdílet a šířit, protože se mi zdá mnohem lepší a smysluplnější, než reagovat zpátky s negativitou.

Klíčová je otázka, proč do té diskuse vstupujete a čeho chcete dosáhnout.

Protože když nějaký anonymní Konvička, Hampl nebo Hrindová napíší nějaký výblitek a vy jim za to prsknete zpátky nějakou vulgaritu, co z toho bude? Vy si sice jakoby krátkodobě ulevíte a nejspíš dostanete pár laciných lajků, ale je to ta hodnota, kterou chcete dlouhodobě šířit? Názor druhé strany jste nezměnili a naopak jste je tou urážkou víc polarizovali. A pro mlčící publikum, které třeba nemá názor a váhá, jste žádný věcný obsah nepřinesli.

Proč tedy vstupuji do internetových diskusí a reaguji na negativitu věcně nebo oponuji hloupým příspěvkům, které popírají moje hodnoty? Klasifikuji podle aktéra.

a) autor původního příspěvku - existuje šance, že změním jeho názor. Třeba ne hned, ale zaseju semínko pochybnosti nebo budu jedním z mnoha kamínků, které jednou dají do pohybu lavinu. Ale moc na to nespoléhám. Spíš jen nechci, aby jeho postoj zůstal bez opozice. Aby se neplácal po rameni, že má patent na jedinou absolutní pravdu.

b) mlčící publikum, které spíš souhlasí s původním příspěvkem
c) nerozhodnuté mlčící publikum
d) mlčící publikum, které s původním příspěvkem spíš nesouhlasí

b-d spolu souvisí. Popravdě jsem zjistila, že ten konkrétní člověk, se kterým se pustím do interakce, je pro mě sekundární. Mnohokrát se mi projevilo, že ty diskuse sleduje dost lidí, kteří nikdy nereagují. Ale jsou tam a jejich postoje mám šanci svou reakcí ovlivnit. Chci, aby viděli, že k původnímu příspěvku existuje opozice. Kladu otázky, poukazuju na limity původních prohlášení a dávám těm lidem prostor, aby si vybrali, který druh argumentace a který obsah jim více dává smysl. Když si v té diskusi povídají dva tři šovinisti a plácají se po rameni, i nerozhodnutý člověk si začne říkat, že na tom asi něco je. A když tam vejde někdo další, oponuje jim a poukáže, v čem je jejich argumentace nesmyslná, posouvá se těžiště, mlčící publikum má možnost volit ze širšího spektra, vidí, že ta věc není tak jednostranná.

e) já - po nějaké době vždy vykrystalizuje, jestli má smysl v diskusi pokračovat. Jestli se jen motáme v kruhu, jestli se někam posouváme, jestli oponent jen plive urážky. Pak nastupují důvody, proč to dělám pro sebe.
- učím se odolnosti vůči hlouposti, omezenosti, nevzdělanosti, vůči osobním útokům. Učím se vydržet tu frustraci a taky případně odejít a už se nevrátit, protože to pro mě začalo být nesnesitelné
- učím se argumentovat. Někdy je to poprvé, co pojmenovávám svoje myšlenky a čím víc to pak dělám, tím úsporněji a efektivněji jsem schopná se vyjadřovat. Takže se pořád rozvíjím a posouvám.
- experimentuju na lidech. Je to ošklivé, ale musím to přiznat. Trošku se za to stydím, ale říkám si, že si to ty lidi dělají sami tím, jak se chovají a vyjadřují. Sama od sebe bych to nedělala, jen reaktivně. Prostě zkouším, když zmáčknu ty správné knoflíky, použiju určité výrazy a implikace, jak budou ty lidi reagovat. Vytahuju si pak z toho nějaké obecnější závěry, které pak testuju, potvrzuju nebo vyvracím na dalších lidech. Z toho se snažím poučit, jak působit na lidi, když je chci ovlivnit nějakým směrem.

Samozřejmě, že je to celé relativní a roli hraje spousta dalších faktorů. Můj momentální mentální stav, level podrážděnosti, trpělivosti a disponzibilní energie. Kdo přesně stojí proti mně a jak velké tuším mlčící publikum. Osobní zájem na konkrétním tématu.

A taky existuje šance, že nemám pravdu s tím, s čím do té diskuse vstoupím. Že někdo bude mít lepší argumenty a lehce změní moje postoje. Tak to je přece taky velká hodnota. Naučím se něco nového.

Tohle má být jak neutrální inspirace k zamyšlení, tak trošku i kritika lidí z mého okolí, z mé fejsbukové sociální bubliny, a šířeji té intelektuální vrstvy, která má sice ušlechtilé záměry, ale svým přístupem často více polarizuje a dělá více škody než užitku.

16. března 2016

O kočičce z naší zahrady

Long story short: včera zemřela. Trošku mě to sebralo a chci o tom napsat.

Koukám se ze svého okna do vnitrobloku, který je rozparcelovaný na oddělení patřící k jednotlivým domům. Některé kousky jsou zanedbané, náš takový normální, sousedovic je krásně udržovaná a zdobená zahrada.

Loni nebo předloni jsem si všimla, že se tu občas prochází kočka. Nejvíc jsem ji zaznamenala loni na jaře, kdy pravidelně velmi úpěnlivě mňoukala. Asi to byl kluk a měl různé choutky.

Pak jsem párkrát viděla, jak ji volá a nahání paní z jiného bloku, volala na něj Elmo, Elmíku, což se mi moc líbilo.

Jednou jsem ji viděla zrovna, když jsem se chystala ven, tak jsem za ním vyběhla do zahrady. Nechal se pohladit. Viděla jsem, že má krásnou pevnou zdravou srst, nebyla to tedy nějaká tulácká venkovní kočka, ale k někomu pevně patřila a byla naučená se po výzvědách venku vrátit domů.

Jednoduše miluju kočky. Doma ve Znojmě máme tu naši mrchu. Kdykoli potkám u někoho nějakou, mám z její přítomnosti větší radost, než z interakce s tím člověkem. A všeobecně jsem součástí toho hnutí lidí, co se prostě mezi sledováním politického a společenského dění dívají na videa legračních a roztomilých kočiček na youtube a dělá jim to dobře.

Tuhle kočenu z naší zahrady jsem si oblíbila. Poslední asi rok, vždycky když jsem vstala a otevřela okno, rozhlídla jsem se, jestli ji nezahlédnu. Díky její bílo-oranžové barvě, pokud byla kolem, nešlo ji nevidět.

Vždycky, když jsem ji takhle zahlédla – ráno před prací, o víkendovém ránu, odpoledne po práci, tak mi nějak radostí poskočilo srdíčko. Volala jsem na ni, prskala a mňaučela na ni. Občas se podívala mým směrem, ale jinak mě měla v paži, jak to tak má u správné kočky být.

Včera jsem ji po příchodu z práce taky uviděla. Myslím, že jsem hned věděla, že je zle, ale nechtěla jsem to přijmout, tak jsem si to v duchu popřela. Ležela na naší zahradě ve velmi nepřirozené poloze. Jak říkám, vlastně jsem hned věděla, že je mrtvá, ale chtěla jsem doufat.

Po pár hodinách jsem na ten obraz koukala znovu a úplně se mi z toho udělalo špatně od žaludku. Čekala jsem třeba, že ji zase paní bude volat a kočka nepřichází, paní se diví proč ne a já vím, proč ne. Protože je mrtvá. Protože už není. Kam šla? (Where do they go? je věta z filmu Temple Grandin, kde se dnes velmi slavná žena s poruchou autistického spektra zabývala humánnějším zacházením se zvířaty na jatkách. Doporučuju.)

Bylo to takové surreální, smrt asi vždycky je. Pořád ji vidím, jak běhá kolem, přeskakuje z plotu na plot, přebíhá přes trávu. A pak tam leží a já vím, že už není. Že už je to jen tělo a její dušička se někam vytratila. A nedává to smysl. Jakože v jednu chvíli je – a pak už není.

Dnes ráno tam pořád byla a já jsem z toho byla špatná. Měla jsem něco nějak udělat? Ale netuším, komu patřila, komu co říct. A při tom jsem si pořád představovala majitele, jak ji hledají a zoufají si a bolelo mě to.

Když jsem se vracela odpoledne domů, opravdu jsem to nechtěla znovu vidět a mít ten neurčitý tlak, že bych měla něco udělat. Modlila jsem se, aby tam nebyla. A nebyla. Díky, osude / matko přírodo / bože.

Abych mohla v klidu spát, budu věřit, že si ji majitelé našli a vzali a dali ji do slušného hrobečku. A přemýšlím nad tím, co se s ní vlastně stalo. Jestli ji někdo picnul po hlavě, nebo někde sežrala nějaký jed. A asi se budu konejšit tím, že byla třeba hrozně stará a umřela klidná a spokojená.

Ale bude mi dost chybět. Už teď, když koukám z okna, pořád automaticky očekávám, že mezi ploty zahlédnu tu bílo-oranžovou kombinaci. Že se na minutu zastavím od svého života a zadívám se na ni, jak se ladně pohybuje, běží si po svých a mě okázale ignoruje.

15. března 2016

Hubnutí, týdny 7-10: Zhoršené úzkostné stavy mi to dost rozsypaly. Ale život jde dál.

Dlouho jsem nepsala, čtyři týdny.

Trošku jsem se styděla, protože se mi to celé malinko rozsypalo pod rukama. Tak to zkusím nějak upřímně zhodnotit.

Leden a únor šly velmi dobře. Zaběhla jsem si ježdění na více horizontálním rotopedu Bertíkovi a jedla jsem slušně a to se projevilo. Zhubla jsem asi pět kilo a poznala to na obličeji a na tom, že jsem oblékla zase některé staré kousky oblečení.

Teď prvních čtrnáct dní března šlo všechno nějak špatně. Ne úplně a každý den, ale v součtu ano. Značkuju si dny jako zelené (slušné jídlo) a červené (přežrala jsem se). Přežrat se navíc obvykle znamená, že už nezbyde čas a energie na cvičení. Takhle jsem měla za dva týdny asi šest červených dní.

Jako ono je hezoučké, že tři dny po sobě šlapu a k večeři mám jen pomelo. Ale když do sebe čtvrtý den natlačím dvě čokolády, dvoje brambůrky a 300 gramů arašídů v medu, trošku se to ztratí.

Problém je, že mě pod vlivem různých okolností chytly silnější a častější úzkosti než obvykle. Ony se ty hubnoucí plány dobře sepisují, když je mi dobře a počítám, že mi bude dobře. Ale pak přijdou zlo-stavy a všechna předsevzetí letí oknem, protože chci přehlušit ten špatný stav a moje tělo bohužel reaguje tak, že se dožaduje přežrat se junk foodem.

Je to něco, čemu jsem zatím nepřišla na kloub. V podstatě je to asi podobné jakékoli jiné závislosti. Když jsem po, přecpaná a klidná, slibuju si, že už to nikdy neudělám a přijde mi to snadné. A pak zase dojde na ten stav a nedokážu odolat. Jediným řešením je tedy dlouhodobě pracovat na těch úzkostech, a to dělám.

A mně se vlastně zdá, že se to posouvá, na terapii přicházím na dobré věci, ale stejně pak padám do takových stavů. Kolem a kolem se mi zdá, že bojuju docela statečně a prostě.. dělám, co můžu. Takže se za to, že se to hubnutí teď trošku zaseklo a rozsypalo, nebudu vinit moc.

Když koukám na větší obraz, nejdůležitější je pro mě poměrně pohodlně fungovat. Když to jde, trošku se trápím odoláváním jídlu, ale když to nejde, tak se holt přejím. A nezhubnu. Nebo ne tak rychle. 

Pořád platí, že mi ani tak nejde o číslo, jako spíš být fit a vejít se do oblečení. Asi je to částečně výmluva, ale některé kousky mého šatníku zastaraly, tak jsem je poslala dál a vybírám si teď zase jiné. Takové, které snesou i ta kila navíc. 

Ano, moc ráda bych zhubla, ale nebudu z toho mít středobod vesmíru a ne za cenu kvality duševního zdraví.