17. dubna 2016

Shutting down operation "novoroční hubnutí"

Napsat tenhle příspěvek se kopu už asi tři týdny. Je mi stydno, ale zároveň není a chci to říct nahlas, nestydět se za změnu a posun, postavit se k tomu čelem.

Protože chápu, že na první pohled to zní jako další klišovité selhané novoroční předsevzetí. Akorát já vím, že tak to není. Není to výmluva, ale úplně vidím, že to tak zní. 

Krátce vysvětlím a pak se v životě posunu dál :D

Naplánovaný režim fungoval asi sedm týdnů a opravdu jsem shodila 4-5 kilo (takže fyzicky vím, jak na to a že to jde). Pak se mi začaly kupit životní změny. Ne špatné věci, ale větší změny jak z venku, tak poslední týdny hlavně zevnitř.

Mění se mi životní východiska, smýšlení o věcech, rámování. A najednou ty před tím nastavené teze nedávají smysl. Tudíž se mi nějak rozpadly po rukama. Nejdřív tu a tam. Poslední dva týdny v kuse: úplně cítím, jak se mi v mozku pálí staré spoje a vznikají nové. A tělo si na to vyžádalo timeout.

A mně to nějak dává smysl. Bez studu cítím, že je to tak v pořádku. Takže jsem teď zanedbala pohyb a hodně jsem jedla. Nějaké novoroční hubnutí šlo úplně do kopru a myslím, že jsem se určitě dostala ještě přes původní váhu. Což je teď nějak to poslední, co by mě trápilo.

Jestli je pár dalších kilo navíc cena za to, že se v životě o dost posunu, hlavně co se týče práce s mými úzkostnými stavy a dalšími mými specifickými nastaveními a potřebami, tak to totálně beru, protože být příčetná, klidná, stabilní, vyrovnaná a spokojená trumfuje číslo na váze a muffin top lezoucí z trička.

Nicméně, jak píšu, je to jen timeout, fáze. Je dobrá. Je to zajímavý experiment. Koukám, co se mnou ten nadbytek cukru dělá, že po nějaké době už z toho jídla potěšení nemám, že už mě nebaví se nehýbat. Silně ve mně roste motivace to takhle dlouhodobě nedělat.

Už mám plán. Akorát je už založený na jiných východiscích a jiném mindsetu než ten z kraje roku. A není to o čísle na váze, ale o nějaké celkové péči o tělo a sladění těla a mysli, to jsem doposud velmi zanedbávala.

Čímžto končím tu novoroční operaci, nechám vyprchat tuhle pauzu a vrhnu se na něco nového. Zavedu nové prvky a až/když poběží, napíšu více.

3. dubna 2016

„Mám právo chovat se jako hulvát a když tomu budete oponovat, omezujete moji osobní svobodu“

Minulý týden jsem se ve vietnamské večerce ozvala, když tam nějaký pán prodavači tykal. Okamžitě po mně agresivně vystartoval a hulákal, co je mi do toho a ať se starám o svý.

Napsala jsem o tom na FB a dostala kolem 250 reakcí, v drtivé většině případů od cizích lidí. To mě samozřejmě potěšilo, čistě sobecky za tu pozornost a chválu, ale taky mi přišlo, že to zase může další lidi inspirovat, že stojí za to postavit se ve veřejném prostoru za pozitivní hodnoty.

Mezi komentáři se však objevily i reakce negativní. Po liniích – „ Já bych vás taky poslal do háje, co je vám do toho. Takový dobrosery mám fakt rád, co se cpou do věcí, do kterých jim nic není. Řekl vám ten prodavač, že o to stojí? Akorát jste udělala scénu. Kde se ve vás bere ta potřeba vychovávat ostatní lidi?“ atp. Tu celé vlákno, pro zajímavost.

Celá ta situace a především ty negativní reakce mě podnítily k dalšímu přemýšlení a vytahování abstraktnějších vzorců. Když k tomu přidám své dlouhodobé zkušenosti z intenzivního diskutování na internetu a sledování veřejného diskurzu v českém prostoru, napadá mě toto:

Někteří lidé si nárokují jakési absolutní právo chovat se (ve veřejném prostoru) jako hulváti a hovada, urážet a ponižovat ostatní a obecně šířit co nejvíc negace. Jakmile je na to upozorníte a ohradíte se vůči tomu, vyletí jako čertík z krabičky „co je vám do toho, starejte se o svý“ a začnou se ohánět omezováním osobní svobody a údajnou cenzurou.

Kromě toho, že mi přijde trapný už to hulvátství a v pořádku se vůči němu ozvat, zdá se mi, že těm lidem nedochází, že ta svoboda projevu jde oběma směry. Pokud jeden má právo se vyjadřovat jakkoli, třeba jako hulvát, já mám právo se vyjadřovat jakkoli, třeba tak, že na to jeho hulvátství poukážu a ohradím se vůči němu. To není omezování osobní svobody nebo cpaní se do věcí, do kterých mi nic není. Ten veřejný prostor nám patří stejnou měrou a ta svoboda vyjádření a projevu je pro nás stejná.

To ty lidi nikdy nenapadlo a dovedu si představit, že se mají za utlačované a mučedníky, když se jim někdo postaví. Co totiž nechápou, je, že já jim nezakazuju (ani nemůžu) se jako hulvát chovat. Já jsem na to jen poukázala a vyjádřila jsem, že se mi to nelíbí a měla bych jinou preferenci. Že si to vezmou jako omezování osobní svobody, je jen jejich problém a jen to poukazuje, jak nabubřele zahledění do vlastního mikrosvěta jsou, jak moc si myslí, že mají právo se po veřejném prostoru roztahovat.

Nemůžu si pomoct, opět končím poučováním: Ta svoboda projevu je oboustranná. A my, co si ten veřejný prostor přejeme mít slušnější a pozitivnější, bychom měli a) té naší svobody projevu využívat častěji a b) vysvětlit těmhle lidem, že když se poukáže na jejich hulvátství, není to omezování osobní svobody, jen vyjádření té naší, kterou oni vyžadují pro sebe, ale upírají nám.