28. května 2016

Mylné východisko mnoha lidí: současné pole je pro různé skupiny lidí vyrovnané. NENÍ!

Následující věci chci už velmi dlouho napsat. Teď mě finálně nakopl včerejší text Jindřicha Šídla Těžké břemeno bílého heterosexuálního muže. Za prvé - tyhle texty mě vždycky pohladí na duši jako nic jiného. Došla jsem k závěru, že emancipačním snahám různých skupin (ženy, LGBT, jiné rasy a etnika) a snímání těžiště z bílého muže - mohou pomoci nejvíce opět bílí muži. Jednoduše proto, že na nich je stále to těžiště, že ovládají veřejný prostor a diskurz, že jsou vzorem ideálu a drtivá většina lidí je bere vážněji než právě zástupce zmíněných marginalizovaných skupin.

Nereaguji ani tak na text Jindřicha Šídla jako spíš na text Vlastimila Vondrušky v Šídlově příspěvku hojně citovaný. Rovnou přiznám - mohla bych si ten Vondruškův text dohledat, ale neudělám to, protože je jen určité množství bahna, které jsem ochotná si v krásné slunečné sobotní odpoledne pustit do života. Ty citace celkem postačují, abych mohla reagovat.

Myšlenka, která je podle mě v jádru těch současných emancipačních snah a jejich opozici. Myšlenka, kterou jsem ale ještě neviděla v českém prostoru explicitně vyjádřenou, a přitom by byla potřeba omílat pořád dokola, aby ji lidi pochopili, přijali a upravili svůj náhled na věci.

Současné pole není vyrovnané!

Jak tak hojně diskutuji různá sociálně-aktivistická témata (nejvíce feminismus), vypozorovala jsem, že drtivá většina lidí má za tu vědomé, tu podvědomé, ale nejčastěji nevědomé východisko představu, že neexistuje žádná minulost, jejíž dozvuky si pořád silně táhneme s sebou, a že v současnosti jsou všichni lidi na stejné rovině, že to pole, v němž žijeme a vykonáváme v tom společném prostoru věci, je vyrovnané.

Proto, když se více a více ozývají hlasy marginalizovaných skupin, mnoho lidí to vnímá tak, že co jako chtějí, že pro sebe žádají nějaká práva navíc. Proto se objevuje ten sentiment, že bílý heterosexuální muž je dnes nejohroženější skupina. Protože se ozývají hlasy pro každou možnou skupinu - kromě něj. Jenže ty hlasy se ozývají, protože dřív vládl jedině bílý het muž a teprve nyní se jiné skupiny dostávají ke slovu. Ale jen proto, že už se jim trochu dostává hlasu a některé věci se pro ně posouvají k lepšímu, neznamená, že už je všechno v pořádku. V mnoha ohledech jsme teprve na začátku. Teprve začínáme poslouchat a pojmenovávat problémy. Vymyslet řešení, zavést je, normalizovat je - to je ještě tolik práce na dlouhou dobu dopředu.

Považuji tohle uvědomění si pokřivenosti současného pole (diskurzu, nastavení,…) za klíčové taky proto, že to tak mají navnímáno nejen ti, co jsou aktivně proti všem těmto emancipačním snahám (nepřekvapivě nejčastěji bílí het muži), ale i jakoby běžní lidé, kteří aktivismus sami neřeší. Když s nimi o takových věcech mluvím a ukážu na konkrétní problém, uznají ho bez výhrad. Ale když mluvím o právech a postavení menšin a marginalizovaných obecně, reagují - ne přímo negativně, ale s nepochopením. Jakoby co pořád máme, vždyť se o ženách a LGBT mluví všude, už to začíná být moc.
Klíčem je, co mají lidé nastaveno (navnímáno) jako výchozí pozici. Jsou teď všechny skupiny vyrovnané a některé chtějí víc, nebo jsou některé skupiny níž a jen se dožadují vyrovnanosti?

Četla jsem na to fantastický příměr, který mi nesmírně pomohl a který sama dál šířím, kde to jde. Máte dvě děti. Na začátku dáte klučíkovi pět sušenek a holčičce dvě. Po nějaké době vám to přijde divné, tak dáte holčičce ještě alespoň další dvě sušenky. A kluk dostane hysterický záchvat, protože holčička dostala dvě sušenky a on ne. Vnímá to jako diskriminaci. Vůbec si nepřipouští tu počáteční nerovnost, a že tohle je jen snaha ji dorovnat. V jeho očích je jen ta nespravedlnost, že holčička dostala dvě sušenky a on ne, tečka.

Takže je dobré se občas zamyslet, na jakých často nepojmenovaných a nevědomých východiscích stojí naše vnímání světa. Tohle neuvědomování si nevyrovnanosti současného pole pro různé skupiny vysvětluje, proč emancipačním snahám oponuje tolik lidí, i ti mírnější, kteří jinak konkrétní problémy uznávají a tu svou opozici nemyslí nijak ve zlém. Jen nechápou nutnost té emancipace.

15. května 2016

O společenském tlaku: proč na mě, zdá se, působí víc než na ostatní

Poslední dobou mi víc lidí naznačuje, že jako dobrý, zajímavý texty a zajímavý myšlenky, ale proč pořád řešíš, co si o tobě ostatní myslí? Máš ty svoje radikální myšlenky, tak si za nimi stůj a nenech se vykolejovat tím, co ti vnucuje společnost.

Tahle myšlenka mě vždycky rozčílí. Jako teorie dobrý. Vždycky si to říkáme všichni mezi sebou, když se chceme podpořit, a myslíme to vážně - ale krucinál, takhle snadný to přece není. Snadno se to řekne, zvlášť druhým, ale mnohem hůř provede. Když je jedinec součástí nějakého společenství, nemůže jeho vliv na sebe vypnout lusknutím prstů. A jestli vy všichni ostatní máte pocit, že jo, tak já vám to prostě nevěřím.

Napadají mě k tomu dvě roviny. 1) Můžu se mýlit. Všichni, kdo myslí a/nebo tvrdí, že na ně sociální tlak nepůsobí a na mě se dívají, jakože jsem divná, mají pravdu. Jsou silní a odolní, já jsem slabá a přecitlivělá.

Myslím, že minimálně s tou hypersenzitivitou to částečně pravda je, ale nemyslím si, že jsem celkově nějak slabší než ostatní. Spíš víc reflektivní a taky otevřená, když o tom píšu. Že prostě upřímně řeknu, co a jak na mě působí, kam se cítím být tlačena. Zkoumám všechny nuance a pojmenovávám je, tak to pak působí, že je víc prožívám. 

Ve skutečnosti si ovšem nadutě myslím, že je to tak trošku naopak.

2) Ono totiž na sebe nebudete cítit sociální tlak, když půjdete s proudem.

Když víceméně dodržujete normy a očekávání společnosti, nemá ona potřebu vás stavět do latě tím, že na vás bude působit protitlakem. Takže se plynule a pohodlně vezete a žádný spor či křeč mezi vaším vnitřkem a signály z vnějšku neprožíváte. A pak nechápavě koukáte na ty, co o nějakém tlaku mluví. Je to moje (ne)oblíbené "Já to nezažívám, tudíž to neexistuje" Ne. Možná jednoduše neděláte nic, čím byste ostatní dráždili. Na rozdíl ode mě.

Nulová odlišnost = nulový tlak ke konformitě.

Jedna (větší) odlišnost mi vlastně přijde jako taková výhoda. Stane se součástí identity, člověk do ní vloží všechnu svou energii a vlastně se o ni může opírat a vyzývat každého, kdo by si dovolil se mu kvůli tomu smát. Představuju si to jako gladiátora, na kterého všichni útočí z jedné strany. Pevným štítem je pohodlně odráží a ještě jim mečem v druhé ruce zasazuje smrtící rány. A tohle otrkávání ho v té jeho odlišnosti ještě posiluje. To, jak na toho jedince ten sociální tlak v téhle oblasti působí, se stane monotónním, až z toho má hrdina časem legraci.

Jenže já se liším v mnoha oblastech. Ano, slyším, jak nadutě to zní. Aren't you one very special snowflake. Jenže to tak skutečně vnímám. Na tolika frontách jsem vždycky v té menšině. Tu 40%, tu 10%, tu 2%. (to jsou jen takové moje odhady, ale na základě poučené zkušenosti).

Jsem aktivní feministka. Občan, který se světu dobrovolně otevírá a činí se tak dost zranitelným a v tom našem milém světě si vyloženě říká o útoky. Jsem introvert, hypersenzitivní osoba a člověk s mentálními potížemi. Žena po třicítce, která zběsile NEhledá chlapa, která nemá zájem o romantiku a sex, která NEcítí tikot biologických hodin a právě naopak, děkuje osudu, že se narodila do doby, kdy si žena může zvolit být sama a nechtít děti. Navzdory převažujícímu diskurzu a atmosféře doby myslím, že kapitalismus má pěknou řádku mezer. Že levice není sprosté slovo. Že láska, vztahy a péče jsou víc než peníze, výkon a rychlý technologický a vědecký pokrok pro ten pokrok sám. Že obsah je víc než forma, že slušnost je víc než agresivita a arogance. Že empatie, soucit a solidarita jsou víc než ostro-loketní individualismus.

Každá ta věc jednotlivě je poměrně zvladatelná, ale dohromady už je to docela náročné na údržbu. Vždycky se zocelím a obrním v jedné oblasti, v jedné ruce štít, ve druhé meč, odrážím útoky a sama činím výpady. Jenže mezi tím jdou po mně z dalších stran. Tak se otočím a bojuju zase jinde. A znovu. A znovu. A někdy to jde vpoho. Taky záleží, jak moc zrovna vystrkuju růžky. Někdy se na několik dní odstřihnu od internetů a lížu si rány. Jindy to tak vyjde, že vydám dva texty najednou, sleduju reakce a k tomu se nechám vtáhnout do dalších dvou tří vášnivých diskusí, akcí a interakcí. To mě pak někdy semele poměrně vážně a moje stamina klesá hodně rychle.

Mně to ale přijde v pořádku. Každý den si opakovaě volím chodit tam ven a bojovat. Mohla bych zůstávat v sobě, ukrytá, neřešit nic jiného než svůj mikrosvět, to by bylo snadné a pohodlné. Jen to prostě nejsem já. Mně to nedá. Mám potřebu chodit ven a být aktivní a s tím přichází to, že se vystavuji protitlaku. A já prostě nevidím nic moc tak divného nebo slabošského na tom, že ho cítím, reflektuji a mluvím o něm. A jednoduše si myslím, že kdo ho necítí, tak to je jen proto, že nedělá nic, co by jej vyvolávalo. Na čemž taky není nic divného nebo špatného. Ale ta odolnost je jen zdánlivá, když není čemu odolávat. 

Pointa: myslím, že ty věci se nevylučují. Můžu mít radikální myšlenky, kterými se odlišuji od mainstreamu, hledat svoje autentické já a snažit se ho žít, a současně na sobě cítit tlak ke konformitě a konstantně s ním bojovat. Že se pořád ohlížím, co si myslí a říkají ostatní, mi přijde normální a lidské, a budu to brát jako fakt, ne slabost. Zdá se mi, že na konci dne si dělám, co chci, mnohem víc, než ostatní.

11. května 2016

Sice nás nebil, ale dekády jsme žily v těžko popsatelném strachu

Posledni dny trendoval po Twitteru hashtag #MaybeHeDoesntHitMe, pomoci nehoz zeny sdilely svoje zkusenosti ze vztahu, kde sice mozna nedoslo na rany, ale i tak to bylo patologicke, plne agresivity, zneuzivani, strachu a napeti. Inspirovalo me to, nacmarala jsem par tweetu, co mi tak skocilo do hlavy. Tim jsem si samozrejme zase vyvolala veci, co se snazim bezne hluboce potlacovat. Ale ted mi cely den bublaji v hlave, tak to rozepisu cesky.

"Sice me nebije"
- ale kdyz se v noci vraci opily z hospody, drzim v ruce mobil pripravena zavolat policii, kdyby nahle dostal zachvat vzteku a prehoupl se pres tu hranu fyzickeho nasili. Mobil pustim a uvolnim se, az slysim, ze zalehl. Tentokrat to proslo, reknu si.
- ale vycvicil me davat si pozor, abych ho nerozcilila, abych mu neoponovala, abych nevyjadrovala (a nemela?) vlastni nazor, vlastni potreby a preference
- ale klidne prijde do pokoje a vypne mi televizi uprostred filmu, protoze ma pocit, ze se moc smeju a jemu se to nelibi
- ale i tak s napetim sleduji jeho rec tela a zkoumam jeho naladu po prvnich naznacich, ze se ze soucasne situace udela problem, na ktery bude reagovat agresivne, vztekem a vyhruzkami
- ale stejne se ho bojim. Az do morku kosti. Udelam cokoli, aby zustal v klidu. Abych nevytvorila podminky pro jeho nelibost. Modlim se, aby ostatni lide nevytvareli podminky pro jeho nelibost. Cely muj zivot je jedna velka krec a napeti, jen aby nebyl problem.
- ale stejne citim ulevu, kdyz odejde, odjede. Alespn na chvili muze clovek svobodne dychat. 

A az s peti-, desetiletym odstupem vidim, v jakem konstantnim strachu a napěti jsme zily. Jak to bylo silene a zvracene. Teprve po letech se to napeti uvolni. Kdyz do mozku dotece, ze uz je to pryc, ze uz nemusi tyhle patologicke veci podstupovat. Teprve v petadvaceti, ve triceti clovek zjistuje, jake to je, premyslet jen za sebe, nebat se, nehlidat sebe a vsechny potencialni situace. Ze je ok mit vlastni potreby a naplnovat je.

A i po tech letech se mi ted klepou ruce a je mi spatne.

***

Strasne me frustruje, ze nedokazu odpovedet na nektere otazky, abych to vysvetlila lidem, kteri nic takoveho neprozili (hlavne muzum, kteri s takovym potesenim tyhle zkusenosti bagatelizuji. Stejne si za vsechno vzdycky muzeme samy, neasi).

Ceho jsme se presne baly, kdyz nas nebil? Ze to udela? Jednou me ve vzteku prehodil pres kreslo, ze jsem se vydesenim pocurala. Stacilo to na to, abych se uz navzdy bala a on uz nikdy nemusel nic fyzickeho udelat a stejne jsem vzdy udelala, cokoli jen naznacil, abych predchazela jeho vzteku? Asi ano. Ceho jsme se baly? Kdyz se snazim odpovedet, udela se mi v hlave strasne neprijemne a tezke sedo-temno. Do ktereho jsem proste za nic nechtela vkrocit.

Mam ale zajimavou zkusenost: nekteri muzi(TM) tohle radi bagatelizuji. Zeny byvaji vice empaticke, alespon tu zkusenost nezpochybnuji, i kdyz ji nemaji. Ale co povazuju za klicove: kdyz nekdo tu zkusenost ma, vi uplne presne, o cem mluvim. To temno, ten strach, i kdyz se neda presne vysvetlit. Proc jsme zustavaly (spis mama, ja byla decko). Vsechny zenske, ktere byly dlouhodobe v nejakem nasilnem vztahu - neodpovi vam presne, proc zustavaly. Ale vsechny citime tu spolecnou zkusenost, ze to proste neslo, ze to nebylo tak snadne, ze si sbalite dva kufry a zitra zacnete krasny zivot nekde jinde. 

Kdyz se takhle emocne propojim s jinou zenou s podobnou zkusenosti - tak i kdyz nedokazu vse presne popsat, vim, ze nejsem blazen, ze nejsem sama, kdo tohle prozil. Ze jsem neselhala. Ze jsem zazila neco spatneho a nefer a ze mam pravo byt nastvana a jeste o mnoho let pozdeji vydesena.

1. května 2016

Pro-choice neznamená pro-potrat. Kamarádka byla na potratu, lituje toho. Cítím její bolest, ale na mém postoji to nic nemění. Vlastně naopak.

Poslední dobou kolem mě trošku víc žije téma potraty. Sama jsem tomu přidala, když jsem pro Radio Wave napsala další komentář. Při té příležitosti diskutuji jak s negativními reakcemi, tak s blízkými lidmi, když třeba zkoumám nový úhel nebo chci poradit, jak vyfutrovat další argument.

Při té příležitosti se mi ozvala jedna kamarádka s tím, že se jí komentář líbil a souhlasí s ním, ale její zkušenost s potratem je velmi bolestná. Věděla jsem, že byla kdysi na potratu, ale nikdy jsme o tom nemluvily.

Její partner měl v době, kdy otěhotněla, milenku, a jednoduše se mu nechtělo něco takového řešit, nést tu zodpovědnost, starat se. Tak tuhle ženu dotlačil k potratu.

"S dnešním rozumem bych to nikdy neudělala", řekla mi ta kamarádka s tím, že to vnímá, jako že ukončila život, který v ní vznikal, a často na to myslí a trápí se tím.

Později jsem seděla v kavárně a psala si o tom a regulérně jsem se tam rozbrečela, protože jsem cítila tu její bolest a trauma. To věčné stigma "zabila život v sobě." Odmítám, že "zabila život v sobě" je objektivní fakt. Pokud jiná žena volí potrat, nikdy toho pak nelituje a vždycky to bude vnímat jako shluk buněk, je to stejně validní pocit, jako když jiná žena cítí, že od početí v ní roste život a nikdy by na potrat nešla. 

Brečela jsem nad tou její bolestí, kterou v sobě roky nosí, jak to asi tvaruje její dennodenní vnímání okolního světa i sebe sama, ale taky vzteky a frustrací nad tím, za jakých okolností na potratu byla.

Protože muž, žeano. Mít sex ano, ale nést jeho následky ne. Ale nejen to. On si dneska běhá po světě a má to úplně v paži. Netýkalo se to jeho těla, do něj nikdo neřezal. A nemá z toho trauma na celý život, nemyslí na ten život, který se nestal.

Když se pohybuji ve feministických věcech, pořád se snažím v sobě tlumit vztek, frustraci, zášť k mužům jako nositelům patriarchálního bullshitu, protože nechci generalizovat. Ale ku*va, ti chlapi mi to sakra znesnadňují každým dalším příběhem.

Když mi pak v té kavárně dotekly slzy, uvědomila jsem si jednu věc: ani o milimetr to nepohlo mým pro-choice přesvědčením. Bylo to poprvé, co jsem plně procítila, co se mi myslí tou větou, že pro-choice neznamená pro-potrat. Potrat je divná věc. Osobně z ní nemám radost a vždycky přemýšlím, jestli bych na něj kdy šla, jakékoli by byly okolnosti. Prostě nevím. Protože ta přílepka "ukončit život" je tam silná.

ALE: nikdy bych neměla tu aroganci a drzost moje pocity a přesvědčení přenášet na jinou ženu, vynucovat si moje představy na jejím těle. Moje pocity jsou moje a v mém vesmíru jsou validní a určující. A pocity toho dalšího člověka jsou zase jeho a rozhodující pro jeho vesmír. 

Že tohle někdo necítí, že by si dokázal před tu ženu, rozhodnutou jít na potrat, stoupnout a říct jí: "Ne, nepůjdeš, protože já se cítím ohledně potratů takhle a takhle a ty uděláš, co chci já, ne co chceš ty," to mi prostě hlava nebere.