25. června 2016

Znamená demokracie nutnost smířit se s nebezpečným prvo-signálním řešením, když se pro něj rozhodne většina?

Celý den oznámení výsledků o Brexitu jsem visela na FB a sledovala reakce. Hlavní sentiment, který moje sociální bublina vyjadřovala, byl smutek a zděšení, za nimiž implicitně následovalo zpochybnění příčetnosti a inteligence voličů Leave možnosti. Opět tak vyvstala otázka správnosti a smyslu demokracie, jak ji známe a praktikujeme.

Myslím, že nejsem zdaleka sama, v kom se bijí dvě protikladné myšlenky.
- ultimátní ideou demokracie je rovnost volebního hlasu, ať jsme mladí, staří, tlustí, tencí, s vysokoškolským diplomem nebo výučním listem. Začít toto nějak prakticky zpochybňovat zní jako cesta do pekel.
- přesto mnoho z nás šílí z toho, co se děje kolem; jak to dopadá, když se ke slovu dostává přímá demokracie. Když strategické směřování země rozhoduje strach, kobliha nebo prokazatelně lživé sliby na autobusech. A objevuje se myšlenka na podmíněnost volebního práva. Testem IQ, testem všeobecného přehledu?

V české společnosti, zdá se, bublá konflikt mezi dvěma skupinami. Jedni, kam spadá drtivá většina mé sociální bubliny a do které se tedy taky řadím, údajně shlíží s výsměchem a despektem na většinu obyvatel, těch slušných běžných tvrdě pracujících občanů. Osobně si myslím, že to údajné shlížení je spíš projekce než realita.

Ale za sebe k tomu mohu říct toto: inteligence, všeobecný přehled nebo aktivita ve veřejném prostoru jsou jen jedny z mnoha charakteristik, které může občan mít. Další mohou být třeba podnikavost, manuální zručnost, morální integrita nebo (ne)obyčejná lidská dobrota a péče. Drtivou většinu věcí, bez kterých bych nemohla fungovat, outsourcuji - neporadila bych si bez lékařů, úředníků, řemeslníků, obchodníků a prodavačů. Vysoce si cením uklízeček, lidí, kteří sekají městskou zeleň a čistí kanalizaci a těch paní, co u nás v jídelně umývají nádobí - protože já to ochotná dělat nejsem, ale oni ano. A nejen zaměstnání dělá občana. I nezaměstnaní, studenti a senioři mají svoji roli ve společnosti. Principiálně jsme si všichni rovni, jakkoli naivně či idealisticky to zní.

Pokud tedy chci smířit tohle pnutí v sobě - rovné volební právo pro všechny, ale aby nerozhodoval populismus, emoce a manipulace, zdá se, že jedinou možností je v obecné rovině vzdělávání a konkrétně být co nejaktivnější v kampani za myšlenku, které věřím. Trpělivě a srozumitelně vysvětlovat všem lidem věcně a na základě faktů, proč volit právě tu moji ideu.

Problém je, že různé neurovědy, různé kognitivní procesy a biasy, zkušenost a náhled do diskuse pod jakýmkoli článkem na Novinkách ukazují, že tohle v praxi v drtivé většině případů nefunguje. Lidé prostě jedou na první signální, na emoce, na jednoduché myšlenky, do nichž mnohé komplexní problémy dnešního světa prostě nenarvete, ať se snažíte sebevíc.

Mimo vzdělávání mě další řešení nenapadají. A z toho mi plyne temná otázka: je inherentní a neměnnou součástí demokracie nutnost smířit se s tím, že skutečně poučená a dál než za první sigální promyšlená řešení a myšlenky se prosazují těžko nebo vůbec? Má člověk rezignovat na snahu o kultivaci, progres a zlepšování toho společného prostoru, naší země a našeho života, nebo tam je ještě někde naděje a smysl?

Určitě nejsem sama, koho ve spojitosti s referendem o Brexitu napadá paralela k naší přímé volbě prezidenta. Máme nějaké pocity a dojmy z té minulé a jejího dopadu a uvažujeme o té další. A já si říkám, jak se z britského referenda poučit. Co můžeme? Co zmůžeme? Co můžeme udělat jinak?

Já cítím smutek, frustraci a zoufalství. Teď, nad referendem o Brexitu, i do budoucna, nad dalším šířením populismu. Co s tím? Jak o tom uvažujete vy ostatní, kterým to není jedno? Jak v sobě smiřujete ty rozpory? A mysíte, že se dá něco dělat, aby to příště dopadlo jinak?

24. června 2016

Jen tak kousek z deníku: o čem běžně přemýšlím, moje skládačka světa

A tak jsem tady.

Smirena s linii minulost - pritomnost - budoucnost.

Velmi spokojena se vsim, co se mi honi hlavou - vetsina jen polovedome, na pozadi.

Myslenky o uzkostech, resp. podnetech a na ne napojena emoce radosti a nadeje, ze se veci hybou, meni a mohly by byt lepsi a lepsi.

Myslenky o nadeji v lidstvo kolem feminismu, diverzity, humanity. Protoze si ted budu volit videt ty pozitivni veci. Reagovat i na ty negativni, ale jen do urcite (nove posunute) hranice.

Myslenky o mych hodnotach a jak mam kazdy den o malinko vic silu, odvahu, energii je prozivat a protlacovat, stat si za nimi i tvari v tvar neprijemne a leckdy agresivni opozici.

Myslenky o stykani a potykani mezi mym vnitrkem a vnejsim svetem. A jak moc zalezi, co za ten vnejsek si volim, jak pro zivot, tak jako prizma, pro hodnoceni.

Myslenky o ostatnich lidech - tech nejblizsich, znamych z me socialni bubliny, o ruznych vrstvach spolecnosti.
O tomhle vsem premyslim soucasne, spojite a komplexne.

Je to jedna velka skladacka. Kazdy den si pridavam pucliky, nektere starsi odstranim nebo preskladam. Delam to rada a taky se mi libi, jak se to meni.

Kdyz potrebuju resit konkretni tema, vyberu sice ke sledovani mensi oblast, ale stejne to neni snadno vyriznutelne a oddelitelne od zbytku. Porad jsou tam linky na zbytek skladacky. Nez nekolik kostek to byvaji cloudy, oblacky ideji, obrazu, pocitu a dojmu.

Bavi me prevalovat je v hlave, pred ocima, na srdci. Pozorovat svet a pridavat, rozvijet, kultivovat, upresnovat nebo naopak abstrahovat.

Bavi me myslet. Bavi me citit. Bavi me zit.

Nechci byt prilis pateticka a melodramaticka. Jen je mi dobre, vazim si toho a chci to oslavit.

19. června 2016

Sobecká? Když si udělám den (život) pro sebe, který mě nabije na týdny dopředu?

Přikázala jsem si "sobotu jen pro mě", abych si odpočinula a podarovala se (treat, indulge), a taky jsem to tak provedla. Akorát když jsem to pak vyprávěla dál, viděla jsem, proč by to někdo mohl ohodnotit jako sobecké. Nebo alespoň sebestředné. Protože já pořád ten argument sobeckostí nechápu - vůči komu jsem sobecká, když si žiju život podle sebe a pro sebe?

Jenže nejen - během různých aktivit (pro sebe) taky interaguju s ostatními, bojuju za ně, povzbuzuju je, inspiruju je, vymýšlím pro ně dárky a společné aktivity a obecně kultivuju a dále rozvíjím krásné vztahy.

A nic z toho bych nemohla dělat, kdybych se část času nesoustředila jen na sebe, na svoje dobro (well-being), odpočinek a pohodu. 

Smysl následujícího seznamu? 
- Co všechno si jeden introvert s ohromnou potřebou se vyjadřovat a nasávat podněty na sebe vymyslí.
-  A taky si jednou za čas udělejte den jen pro sebe, potěšte se a obdarujte. 
- Navíc to přece není čistě jen pro moje potěšení. Taky mi z toho plyne spousta inspirace, rozvíjím svoje myšlenky a argumenty a nasávám energii, kterou pak můžu použít taky pro dobro ostatních.

- vstávám kolem deváté, to už je tak nejvíc, co jsem ochotná se povalovat, ale zase chci nechat tělo, aby si řeklo, když po pracovním týdnu potřebuje spánku trochu víc
- ráno/dopoledne si pomalu procházím FB, nasávám náladu ve společnosti, politické i sociální dění, inspiruju se odkazy různých lidí a stránek, které sleduji. Přispívám do různých diskusí.
- vyvěsím na blog nový text. Znovu si ho čtu a tetelím se potěšením z těch emocí, které ve mně vyvolává.
- poprvé si připravuji doma ovesnou kaši (ze slaďoučkého sojového mléka) - a hned se mi podaří chutná a přesně v konzistenci, jakou jsem si představovala. Velmi mě to nabije, beru to jako symbolický výkop pěkného víkendu.
- koukám do naší krásné zahrady, dýchám relativně čerstvý vzduch a vyhlížím kočku, co tu občas běhá
- poklízím si pokoj, třídím různé papíry, články, poznámky, vytištěné obrázky a citáty
- k obědu si vařím rýži. Nechápu - ani po půl hodině není měkká. Po 50 minutách to vypínám, sním, jak to je, a uzavírám to s tím, že prostě neumím vařit rýži, tak už to dělat nebudu. 
- oblékám si šaty, které jsou staré, seprané a místy děravé, jenže tolik příjemné na dotek a pohodlné. Moje pohodlí trumfuje pocit, že se to navenek nehodí a co řeknou lidi.
- jdu procházkou do oblíbené kavárny. Jdu mými oblíbenými ulicemi, telefonuju s mamkou a pak babičkou. Svítí sluníčko, ale je chládek, je mi krásně.
- cesta mě hezky vychladla, mám chuť na horké kafe s něčím sladkým na pohlazení jazýčku, tak si dávám horké s karamelem
- vytahuju svoje psadlo (malý tablet s malou klávesnicí, který u sebe pohodlně mám kdykoli místo velkého notebooku), píšu si na jednu stranu deník, tj. co se zrovna děje, cokoli mě zrovna napadá, a pak konečně vyřizuji různou komunikaci. Mám v okolí pár moc zajímavých lidí, se kterými si píšeme a já mám hloupou tendenci odkládat odpovědi týdny nebo dokonce měsíce. Tak teď to všechno vyřizuji. Hodně se ponořím do těžších myšlenek, do jednoho emailu snad na půl hodiny. Když se pak vynořím, zjišťuju, že utekly dvě hodiny a já jsem z toho psaní docela vyčerpaná. Ale vlastně příjemně - cítím takovou poklidnou prázdnotu místo mého obvyklého nutkání pořád něco říkat nebo psát.
- ještě se mi nechce jít, tak si dávám čerstvě vymačkaný grepový džus a chatuju s mými dvěma nejlepšími kamarády (tu na Moravu, tu do Kuvajtu) - o běžných dennodenních věcech i o různých větších, jak osobních, tak celospolečenských nebo filosofických
- poslouchám při tom všem různé dramatičtější soundtracky (The Leftovers, The Fountain, Gravity). Jsou tak takové klimaktické skladby (Death is a Road to Awe a Gravity - finální momenty filmu Gravitace jsou vůbec nádherné a velmi posilující), kdy přestávám psát a jen prožívám tu hudbu a emoce, které mnou protékají. Cítím štěstí až do dna, což je pocit, že dál už to nejde. Ráda si ho ukládám do budoucna, až mi bude hůř, abych si pamatovala, že zase bude dobře. 
- když mám tyhle stavy, cítím tolik energie, kterou bych moc chtěla nějak zátkovat do skleniček a posílat dál. Tak alespoň píšu sms babičce, mamce a švagrové, že se mám moc dobře a že je mám moc ráda. 
- na večeři jdu do blízkého veganského bistra Loving Hut. Z toho kafe a džusu jsem docela plná, takže si dám jen pár kousků sushi a zeleninu. 
- při chůzi poslouchám přehrávač - dnes jsem dokončila audioknihu Jo Nesba The Phantom. Po tom psaní jsem vyčerpaná, že nemám sílu na něco moc obsahového (nová kniha, podcast) - tak poslouchám Florence and the Machine - How Big, How Blue, How Beautiful. 
- pokračuju procházkou do Havlíčkových sadů. Na svém oblíbeném místě si roztáhnu deku, zuju boty a díky aplikaci Pocket, která mi schovává články i pro off-line, si můžu číst, co jsem si naposledy uložila. 
- po hodině mám dost, kolik článků taky má člověk zvládat, než je přemožen informacemi. Vydávám se domů. Na té parkové cestě si sundávám boty a jdu kousek bosky, což je velmi příjemné fyzicky, i mentálně - osvobozující, ne-normální, což mi pomáhá rozšiřovat hranice mé komfortní zóny.
- doma si všimnu, že na zahradě je ta kočička. Tak tam utíkám za ní. Ještě jsme se nepoznaly. Jdu k ní pomalu, aby se mě nevylekala a taky, kdyby ona chtěla nějak zaútočit. Ale projde to velmi dobře, sama se za mnou vydá a nechá se hladit a otírá se mi o nohy. To je pro mě od vesmíru pěkný dárek.
- padne na mě celkem solidní úzkost, mám zvětšené nutkání se něčím přejíst, ale úspěšně s tím bojuju. Asi mě to všechno přece jen trochu znavilo, plánuju si jít brzy lehnout. 
- ale nějak to odezní a nakonec ještě udělám nějaké dobré věci - projdu fotky za posledních pár měsíců a vyberu jich čtyřicet na vyvolání - pro sebe, mamku a babičku. Nahraju je na stránkách drogerie a odešlu. Spokojenost s vykonanou prací, do které se kopu už kolik týdnů.
- dávám si sklenku whisky, konečně zasadím novou rostlinu, což jsem dlouho odkládala, zastřihnu ty starší, roztřídím si koláže a myšlenkové mapy, co se mi tu nahromadily.
- zdá se mi, že docela stačilo a jdu si lehnout. Před usnutím se mi v hlavě rozléhá můj oblíbený pocit - že chci rychle usnout, abych se zase rychle mohla probudit a pokračovat v dobrodružství jménem život.

18. června 2016

Jak jsem propadla lásce k malému synovci, aneb human connection jako moje ultimátní hodnota. Jaká je ta vaše a proč?

Když švagrová čekala malého, neprožívala jsem to zdaleka tolik, jak bych mohla. Jako bezva, bude miminko, miminka jsou roztomilá. Bratrovo dítě, příbuzný, takže apriori pocit nějaké spřízněnosti. I až se pak narodil (aspoň tak to cítím zpětně), bylo to spojení takové "jak má být mezi tetou a synovcem. Budu ti vozit dárky a třeba si časem budeme mít co říct."

Nicméně ve mně zůstával takový skeptický osten. Nemám moc ráda takové to "naše miminko je jedinečné a nejkrásnější na světě. Podívejte, jaký udělalo bobeček." Takže jako dobrý, kluku, jsi roztomilej, ale takových je vás spousta, a co jako?

První měsíce jeho života jsem taky v sobě řešila vlastní mateřství, možná i v reakci na něj a švagrovou, a trošku jsem se pohybovala v jisté negaci. Takže jsem žila v takovém sentimentu "Jakékoli děti a mimina - ne." (to se mi od té doby dost vyvinulo a teď to vnímám mnohem vyrovnaněji, v Hegelově dialektice syntetičtěji, řekla bych).

Něco se rychle začalo měnit tak před dvěma měsíci. Místo toho obecného "Jsem tvoje teta, ty můj roztomilý synovec, samozřejmě, že tě mám ráda," jsem začala cítit hluboké emoční napojení na tohoto konkrétního človíčka. Na jeho osobnost. Což je přesně to, co jsem v sobě před tím zesměšňovala. Desetiměsíční děti přece nemají osobnost. Kadí do plínky, lezou po čtyřech, bez logiky ramují, na co dosáhnou, a jak nevidí mámu, začnou natahovat.

Ale před těmi pár týdny jsem najednou začala vnímat, že tam tu osobnost cítím. Navzdory své skepsi a skoro vůli. Jak se zvedá na nohy, jak se culí, když na něj dělám cukrbliky, jak dobře sleduje, jestli oceníme jeho lumpárnu, jak buší na dveře koupelny, protože si máma dovolila odskočit se vysprchovat. Jak nadšeně vyjekne, když na prázdný papír nakreslím pastelkou kolečko. Ještě nechápe, jak se to stalo, ale vidí, že se něco stalo, a ocení to.

A ani na těhle věcech není nic jedinečného, i tohle dělají všechny děti. Objektivně se nic nezměnilo. Akorát já v tom náhle taky našla tu magii, jako všichni ti poprdění rodiče přede mnou. Teda - nebudu tvrdit, že náš malý je ten unikátní a nejúžasnější na světě, ne v absolutních pojmech. Ale relativně ke mně, náhle se stal jedinečným bodem. Jeho buclaté tvářičky, dlouhé řasy, ta jeho prdelka, když utíká mamce pod rukama, když se mu snaží dát čistou plínku.

Nejde ale o ty konkrétní body, to se zvenku ocenit nedá, vždyť to jsou úplně běžné a průměrné věci. Jde mi o ten prožitek. Kdy někde mezi mým mozkem a hrudníkem vzniklo nové napojení.

Human connection.

Jev, kterým zkoumám skoro nejraději na světě a kterým ještě dlouho, jestli někdy, nepřestanu být fascinována.

Rozhlížím se po světě a občas propadám silné skepsi a temnotě. Mezi lidmi je tolik negace, zášti, ubližování a bahna. Jenže nejen z objektivních příčin. Častěji si to ty lidi na sebe vymýšlejí sami. Nevím, asi z dlouhé chvíle.

Abych to lépe snášela, vybudovala jsem si lehce cynickou skořápku a raději defaultně očekávám to horší. Pak můžu být alespoň mile překvapená.

Takže když pak vidím nebo dokonce sama zažiju velmi konkrétní případ human connection, upřímné a autentické propojení mezi dvěma lidmi, které před tím neexistovalo nebo nebylo tak silné, hluboce mě to zasáhne, obohatí a dodá mi to velkou radost a naději v lidstvo.

Je mi jedno, jestli to někomu zní melodramaticky. Já to tak cítím. A vnímám to jako sílu. Možná tu nejvyšší možnou. Vnímám tady ta lidská propojení jako tu ultimátní hodnotu, o kterou usilovat a která přináší člověku čisté a největší štěstí. A myslím, že kdyby to tak vnímalo více lidí, dost negace mezi námi by se ztratilo. Dost válek, násilí, konfliktů, bolesti. Je to fakt škoda. Drtivou většinu těch věcí si děláme sami, prostě proto, že mezi sebou neusilujeme o více lásky.

***

Vídám teď malého synovce asi jednou za tři týdny, když jezdím domů na Moravu. Není to dost. V téhle fázi dělá strašně moc drobných pokroků málem každý den. Po těch třech týdnech je vždy mnohem větší, mnohem vyspělejší. Většinu toho nevidím. Švagrová mi alespoň jednou denně pošle fotku, kraťoučké video nebo alespoň popisek toho, co dělali. A při každém z těchto sdělení mi tělem proletí ten výše popsaný sentiment, od upřímné lásky k tomuhle konkrétnímu stvoření, přes ten metafyzický pocit human connection, po magickou radost a naději v život. Vždycky pak píšu švagrové, že na té fotce je prostě všechno, život a štěstí v té nejkrystaličtější podobě, že dál už to nejde.

Co máte za tu ultimátní hodnotu vy?

3. června 2016

Proč píšu o všech těch svých podivnostech, někdy až příliš intimně? 1: Paying it forward

Hodně píšu (tu na blog, na FB, v různých jiných diskusích) otevřeně, osobně až intimně o věcech, o kterých se podle mě málo píše a mluví, resp. o úhlech a prožívání některých věcí, které nejsou tak běžné. Někdy jsou to (zdánlivě) drobnosti, jindy očividně velká a těžká témata. Namátkou (ne)holení podpaží a nohou, (ne)nošení make-upu, menstruace, (a)sex, (whatever)sexualita, single vs. vztahy, mateřství, introverze, hypersenzitivita, chození na terapii, (ne)hubnutí a přibírání, domácí násilí.

Občas pak v reakci na mou tvorbu vyskočí sentiment po linii: Jako dobrý, Irčo, máš to takhle (jinak než ostatní, jinak než já), good for you, rozhodně ti to neberu. Ale proč nám to říkáš?

Jako většinou u sociálních jevů je plnou odpovědí ne plně uchopitelný a popsatelný cloud myšlenek, obrázků, střípků dialogů, dojmů a emocí. Alespoň já to tak u většiny věcí mám. V případě nutnosti z toho jsem schopná vytáhnout odpovědi, řešení, rozhodnutí, ale vždy je to zjednodušení a často takové až na hranici pochopitelnosti a smyslu.

Anyway, pro zjednodušení jsem identifikovala čtyři (provázané) odpovědi.

Proč se tedy tolik vyžívám ve vyjadřování všech těch podivností, intimností a odchylek?

1) účelově pro ostatní, kteří by mohli cítit něco podobného jako já

Jakkoli dokáží jiní lidé internet zneužívat k nekalostem, já ho nikdy nemůžu přestat velebit za to, že díky němu mohou lidé, kteří jsou v něčem jiní, sdílet ty svoje odlišnosti. Největší momenty osvobození a úlevy v mém životě přišly, když jsem si na internetu přečetla od jiného člověka, že cítí a prožívá něco jako já. Něco, o čem jsem do té doby myslela, že jsem v tom sama, jediná, divná až vadná.

Měla jsem několik takových větších prozření (nemusím mít děti, nemusím mít nebo usilovně hledat partnera, introverze, hypersenzitivita). A vždycky mi je umožnil cizí člověk na internetu, který se nebál otevřeně popsat nějakou svou podivnost. Takže to, že o tom všem píšu, je takové moje paying forward (tj. místo díků původnímu člověku posílám tu službu dál).

Chci, aby i ostatní zažívali ty osvobozující pocity úlevy, že nějaká jejich zdánlivá divnost je vlastně celkem běžná, akorát se o tom moc nemluví. Aby lidi věděli, že lišit se je ok a aby se v té své odlišnosti cítili pohodlně. Jako se to díky tvorbě jiných lidí děje mně.

A ať nemluvím jen obecně, mám na to oblíbený příklad, dost vážnější, než s čím se běžně peru já. A to je poporodní deprese. Teď už se o ní běžně mluví a víc a víc žen se k ní přiznává. Ale představte si, že ještě málo dekád zpátky ten pojem ani neexistoval. Přitom jí určitě trpělo přibližně stejné množství žen jako dnes. Ale nevěděly, co to je, že to je nemoc, za kterou nemohou. A styděly se o tom mluvit. Protože kdo se první přizná k tomu, že nic necítí ke svému miminu, že má k němu dokonce negativní pocity, když vám okolí vnucuje, že teď máte být nejšťastnější na světě a svoje dítě bezmezně milovat. A vy cítíte opak - tak si poměrně logicky odvodíte, že jste monstrum. Takže ke všem těm nepříjemným pocitům přibudou ještě výčitky a vina. 

A pak to někdo rozrazí, otevřeně to popíše a vy se v tom najdete a náhle zjišťujete, že nejste sami a že nejste vadní. Uvědomujete si to množství utrpení před tím a tu úlevu po tom? A to jen díky tomu, že někdo sebral odvahu popsat něco divného, odlišného.

***

Pokračování příště, tímhle směrem
2) účelově pro ostatní, kteří to mají jinak, ale mohl by je inspirovat odlišný prožitek jiného člověka. Pro rozšíření horizontu nebo aby lépe porozuměli někomu blízkému.
3) účelově pro mě, otevírám své myšlenky zpětné vazbě
4) východisko: moje životní filosofie co nejotevřenější komunikace, kterou tímto způsobem žiju