9. září 2016

Líbí se mi chlapec.. Aneb o relativitě štěstí a spokojenosti

V poslední době jsem u několika lidí vyvolala údiv, když jsem zmínila, že se mi líbí jeden chlapec (použité slovo nijak nesouvisí s věkem, řekla bych tak jakkoli starému objektu mého zájmu).

Jak jsem tušila, vznikla kolem mě taková aura, že jsem striktní a radikální, co se týče romantických vztahů - že jsem single programově a kohokoliv bych apriori odmítla a že sama nemám o nikoho absolutní zájem. 

Jako naprosto chápu, proč takový vibe mohl vzniknout. Vysílám vlny podél těchto linií, ale určitě jsem to nikdy nevyjádřila absolutně, to vím jistě. Jednoduše proto, že tak to necítím. Jak to tak mám s mnoha jinými fenomény, nejsou to věci binární (tady: musím být ve vztahu vs. chci být navždy sama), ale spíš spektra. Tady: dokážu být sama, jsem tak spokojená a dovedu si to představit i na zbytek života. Partnera programově nehledám, netrápím se tím, že žádného nemám, a už se moc netrápím tím, že se to ode mě očekává.

To ale neznamená, že mě čas od času někdo nezaujme a neříkám si, jak by to vypadalo, kdyby se to posunulo někam dál. A že by to třeba mohlo být hezké. Nebo taky ne. I kdybychom se do toho pustili vážněji, časem se může ukázat, že to prostě není moje věc. Že tu svou milovanou introvertní bublinu potřebuju víc než společnost jednoho člověka do života.

***

Někteří lidé moje vyjádření "Líbí se mi chlapec.." berou jako potvrzení mého údajného mindráku: "Aha! Tak ona tvrdí, že je single spokojená, ale pak stejně chce někoho jako my všichni ostatní. Stejně říká, že je single spokojená jen proto, že ji nikdo nechce a musí si to racionalizovat."

Mně tohle smýšlení přijde velmi úsměvné, protože je strašně limitované a vůbec neodráží realitu a dennodenní zkušenost. To přece není tak, že člověk může být šťastný jen v jednom jediném stavu a ve všech ostatních musí sedět s hlavou v dlaních nebo brečet do polštáře. 

Můžu přece být spokojená jak single, tak ve vztahu. Můžu být spokojená single a někdo se mi může líbit. A můžu být spokojená ve vztahu a občas si přát být sama nebo s někým jiným. Pocit životní spokojenosti a štěstí se snad neodvozuje od jediného faktoru, který navíc nabývá jen dvou hodnot.

Stejně tak můžu teď být spokojená single a počítat s tím, že tak budu celý život a ta představa mi nejen nevadí, ale už si maluju, co všechno budu dělat. A zítra o někoho zakopnu a za rok budu vdaná a spokojená ve vztahu. A spousta předchozích plánů se neuskuteční, zato se předestřou nové, dříve netušené cesty.

A to štěstí v novém stavu v žádném případě neznehodnocuje ten pocit štěstí ve všech předchozích stavech.

Opak by byl děsně zvrácený: když jsem nadšená z nového kabátu, znamená to náhle, že všechen ten čas před tím, než jsem si ho koupila, byl nešťastný, a celý život jsem jen mířila k tomu, až si ho pořídím? Ale až ho onosím a vyřadím a koupím si bundu, znamená to, že předchozí nadšení z toho kabátu je negováno? Touhle logikou by byl život jen sérií stavů, které v ten moment působí štěstí, ale s každou další změnou je to štěstí smazáno a když se ohlédnete, vidíte jen nespokojenost.

Je mi líto lidí, kteří takhle přemýšlí a prožívají. Já dokážu být šťastná v různých stavech. Protože nečekám, že to štěstí ke mně samo přijde podle nějakého parametru, ale sama si ho aktivně hledám za jakýchkoli podmínek. Opak nahrává člověku na zklamání a konstantní pocit nespokojenosti. Což  by ovšem docela vysvětlovalo, proč je tak velké množství lidí věčně negativních, nenávistných a zlých.

Tolik úvahy nad štěstím a spokojeností. Protože se mi líbí chlapec a je to docela milé. Ale když z toho nic nebude, půjdu úplně klidně a spokojené dál nastaveným kurzem ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat