11. října 2016

Lidi věčně nespokojení. Frustruje mě negace mezi lidmi, kteří se mají sakra dobře.

Jako nejčastěji, když se rozepíšu: už dlouho pozoruji nějaký jev, nějaký vzorec nebo mám ze společnosti nějaký dojem. Pak se to manifestuje na konkrétní věci - to mě nakope to sepsat a generalizovat. Samozřejmě nic z toho neplatí absolutně, jsou tam další faktory a limity, blablabla. Just sayin'.

***

Dlouhodobě pozoruji, cítím a vadí mi, kolik negace a nespokojenosti je mezi lidmi. A zdá se mi, že příliš mnoho z těch nespokojených se má ve skutečnosti skvěle. Mnohem líp než jiní lidé, kteří si třeba ale zdaleka tolik nestěžují, nelitují se.

Z hlediska místa ve světě i času v historii si žijeme nejlíp, co kdy kde bylo. A stejně, když člověk sleduje média, poslouchá lidi, čte on-line diskuse, někdy má dojem, že úplně všechno je špatně. A já prostě nevěřím, že to tak objektivně je.

Někteří lidé prostě neumějí nebo snad ani nechtějí být šťastní a spokojení. Nedívají se na to, co mají, neváží si toho, koukají jen, co ještě nemají, hledají kolem sebe ty negativní věci, vztahují je na sebe a pak se litují a nenávidí a šíří tu zášť kolem sebe, protože misery loves company

***

Vytáhla jsem mámu do pěkné restaurace. Nejen na jídlo, ale na zážitek. Na společný čas, na atmosféru toho místa - mají to tam stylově zařízené, krásný nábytek, promyšlené doplňky, sladěné detaily. Zajímavý výběr jídla a hlavně pití, kávy a zákusků. Člověk nemusí mít všechno najednou, aby i ty ostatní věci mohl ocenit.

Když jdu takhle s někým ven a nespěcháme, je to o celém tom prožitku, o vnímání vjemů všemi smysly. Oceňuji detaily, srovnávám s jinými místy a službami, které jsem zažila, užívám si ten okamžik.

Ne tak moje máma. Přestože jsme vůbec nikam nespěchaly a ona to neplatila, byla prostě nespokojená. Pořád se ohlížela, kdy už přijde obsluha - vzít si objednávku, přinést pití, přinést jídlo. Říkám "Mami uklidni se a přestaň. Není to jen o tom, že dosedneš, objednáš si, za tři minuty dostaneš ohřátý polotovar, narveš ho do sebe a za dvacet minut odcházíš. Jsme tu hlavně proto, abychom byly spolu, prohlížely si věci kolem, aby nás někdo opečovával, ale v klidu."

Já to tak cítím, ale na ní jsem viděla, jak ji to míjí. Že má celou tu situaci úplně jinak nacítěnou, že má jiná očekávání, jiné pojetí času, vnímání a prožívání.

***

Chápu, že každý vnímáme a prožíváme jinak. A že já nemohu ostatním vnucovat to svoje. Ale přeci jen mě celkem silně vzteká a frustruje, když vidím mezi lidmi tolik nespokojenosti a negace, a při tom vím, že jejich objektivní podmínky k životu jsou neutrální, ale častěji dobré nebo vynikající. 

A ještě víc mě se*e, že část těch lidí tu negaci a věčnou nespokojenost zvrací do našeho společného veřejného prostoru, čímž ho zakalují a kazí život i nám, co chceme vidět sklenici poloplnou a umíme si užívat čas a prožívat radost z dennodenních maličkostí i života obecně.

PS: Omg, je tady to, že si raději volím být spokojená než ne, to "dobroser"? A to je špatně, protože..?

1 komentář:

  1. Lidé jsou přirozeně pořád nespokojení. Kdyby nebyli, tak by vývoj ustrnul.

    OdpovědětVymazat