17. října 2016

Moje sociální fóbie. Mluvme více o našich "slabostech".

Poslední dobou je mi hůř, takže i obtížněji zvládám situace, které bych běžně spíš neřešila nebo rozhodně ne tolik a negativně. Mluvím o různých sociálních interakcích, které ve mně vyvolávají (ještě větší) úzkost a diskomfort. Není mi dobře v jejich očekávání, pak je zvládnu úplně normálně, po nich se mi zase udělá nevolno a chvíli je rozdýchávám.

Jako příklady mám různé telefonování. Když mám někam volat já, odkládám to, pak si připravuju, co řeknu a když to vyřídím, trochu se klepu a zároveň si nadávám, proč s tím mám takový problém, když samotnou tu akci zvládám normálně. Proč se mi kolem toho vyvolává takový diskomfort? Když volá někdo mně, je to jak kudla do srdce a úplně nejraději to ignoruju a říkám si - "Vys*r se na to, člověče, a pošli mi sms."

Další: v pokoji mám velký kus nábytku, pro který si za chvíli přijedou lidi z inzerátu. Pan domácí u toho chce být, což chápu a jsem ráda. Ale ta představa cizích lidí a různé dynamiky mezi námi, nutnost small talku a opakování a ujišťování a děkování, to všechno mi tak vadí, předem vyčerpává a obtěžuje. Vím, že to zvládnu, ale nevadilo by mi, kdyby se to obešlo beze mě.

Rozhazují mě i mnohem menší a hlavně i pozitivní interakce. Typicky - napíšu někomu (polo)cizímu něco pěkného a on mi překvapeně napíše zpět, díky a radost, že ho někdo pochválil. Pochválí mě zpátky - a mně se z toho udělá nevolno. A musím si od toho odpočnout několik hodin nebo dní, než jsem schopná opět reagovat.

***

Všechny tyhle věci si vyhodnocuji jako důsledky a manifestace mé neuroatypie (tohle slovo moc v ČR nepotkávám, ale je přesné a nemá negativní konotace, takže ho hodlám zavádět): úzkostná porucha, hypersenzitivita, introverze, sociální fóbie. Ty věci se různě překrývají a kombinují; vědci se jim teprve teď začínají více věnovat, takže ty pojmy nejsou jasně definovatelné a oddělitelné; možná jedno automaticky plyne z druhého nebo bez sebe některé nemohou být a jiné se potkaly náhodou.

Každopádně se o tom všem málo mluví. Na všechny tyhle koncepty jsem si přišla sama poslední rok, dva, tři. Do té doby jsem si jednoduše myslela, že jsem vadná, protože zažívám něco, o čem jsem neslyšela. Tudíž jsem si musela odvodit, že to mám jen já - ostatní tyhle potíže neznají. 

A pak jsem přeci jen začala na internetech potkávat zmínky a pak člověk narazí na nějakou průlomovou knihu, text, komunitu, stránku na FB a najednou čte, že to, co prožívá, má hromada dalších lidí. To je nehorázná úleva.

Na základě téhle opakované zkušenosti usiluju v životě o co největší autenticitu a upřímnost - mluvit nahlas o svých slabostech, podivnostech, jinakosti, o tom, co bych dřív považovala za vadu.

A vyplácí se to: pokaždé, když na sebe zase něco takového prásknu, ozve se více lidí, že oni to tak mají taky. A přidávají další podobné zkušenosti a ostatní na to "Ano, přesně!" a vznikne mezi námi taková pěkná atmosféra porozumění, kde člověka nesoudí, ale osvobodí od toho sebe-znehodnocování. 

Pokaždé se díky tomu - tu o malý krůček, tu skokově - cítím zase pohodlněji ve vlastní kůži, ve svém přirozeném nastavení, které se často bije se socializací a vnímanou normou. 

***

A akorát mě na tom vždycky štve, že se to pořád děje málo. Že existuje představa člověka - robota a standardizované jednotky, kdy jsme jeden jako druhý, bez odchylek, podivností a slabostí. Ty v sobě potlačujeme nebo o nich alespoň mlčíme, abychom před ostatními nebyli za blázny, podivíny a slabochy. 

Při tom dlouhodobě docházím k tomu, že být "silný člověk" není o tom, že v sobě ty lidské slabosti a divnosti tlumíme, ale naopak: víme o nich, mluvíme o nich, přijímáme je jako naši přirozenou součást. Ano, pracujeme na tom, aby nás neomezovaly v běžném fungování nebo abychom někomu neubližovali. Ale abychom se nebrali jako vadní, protože máme slabost nebo odchylku, kterou - zdá se - jiní nemají. Mají. Nebo mají zase jinou v oblasti, kde my jsme suverénní a totálně v pohodlí. 

Prostě jsme všichni "jen" lidi. Škoda, že si pořád neautenticky a k vlastní újmě hrajeme na něco jiného.

3 komentáře:

  1. Výborný text, děkuji. A nebojte, je nás víc než by se mohlo na první pohled zdát;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Výborný text, děkuji. A nebojte, je nás víc než by se mohlo na první pohled zdát;-)

    OdpovědětVymazat
  3. Znovu se ptám, co s vámi probůh doma prováděli? Děvče, vy máte nejvyšší čas hledat odbornou pomoc! A zkuste to nebrat zkratkou přes lahvinky alkoholu, protože to potom "potěš koště"....
    Agnes Osvaldová

    OdpovědětVymazat